Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Pavla Frydrýna, zastoupeného Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1454/2023-188 ze dne 9. 7. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 418/2022-123 ze dne 22. 2. 2023 a proti části II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 308/2020-58 ze dne 16. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti věci a napadená rozhodnutí
1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal proti Ministerstvu dopravy ("ministerstvo") zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy ("magistrát"), na něž navazovalo řízení o správní žalobě před Městským soudem v Praze. Obvodní soud uložil ministerstvu v záhlaví označeným rozsudkem zaplatit stěžovateli 18 181 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v částce 131 819 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a uložil ministerstvu nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 26 684 Kč (III. výrok).
2. K odvolání stěžovatele i ministerstva městský soud rozsudek obvodního soudu v částečně vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá, a dospěl k závěru, že v předmětném správním řízení byl nerespektováním povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (I. výrok). Zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu městský soud potvrdil (II. výrok). Dále uložil ministerstvu povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před obvodním soudem ve výši 22 570 Kč, oproti 26 684 Kč podle rozhodnutí obvodního soudu (III. výrok). Městský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť měl za to, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v zásadě stejný (IV. výrok). Stěžovatel byl neúspěšný co do požadované částky přiměřeného zadostiučinění, zatímco ministerstvo bylo neúspěšné v základu nároku.
3. Dovolání stěžovatele i ministerstva Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (u II. výroku rozsudku obvodního soudu pouze v rozsahu 100 000 Kč) pro tvrzené porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že mu měly obecné soudy přiznat finanční kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení. Ač nebyl se správní žalobou proti rozhodnutí o přestupku úspěšný, měl být vzhledem k celkové délce řízení odškodněn za příliš dlouhé udržování v nejistotě. Dále soudy údajně provedly nezákonné důkazy, a to přípisy společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., kterými se banka vyjadřovala k vlastnictví finančních prostředků na úschovním účtu advokáta - zástupce stěžovatele. Tyto důkazy podle stěžovatele nerespektují povinnost mlčenlivosti advokáta a banky.
5. Stěžovatel také namítá, že městský soud pochybil, snížil-li částku, kterou je ministerstvo povinno mu nahradit na nákladech řízení před obvodním soudem. Považuje za diskriminační úvahu městského soudu o tom, že obvodní soud neměl přiznat odměnu za úkon právní služby - uplatnění nároku u ministerstva, čímž městský soud snížil stěžovateli přiznané náklady řízení z 26 684 Kč na 22 570 Kč. Stěžovatel namítá, že mu měla být v plné výši přiznána také náhrada nákladů odvolacího řízení, a pokud tak městský soud neučinil, porušil tím závaznou judikaturu Ústavního soudu. Podle této judikatury (viz níže) by se měl pro určení kritéria úspěchu ve věci upřednostnit úspěch co do základu nároku nad (částečným) neúspěchem co do jeho požadované výše, přičemž na řízení před obvodním a městským soudem je potřeba nahlížet jako na jeden celek. Argumenty co do nákladových výroků městského soudu stěžovatel analogicky vztahuje také k výroku o nákladech řízení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti předně poukázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že stěžovatel nepředkládá téměř žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by konkrétně zpochybňoval důvody odmítnutí svého dovolání. Nejvyšší soud nepopírá klíčovou roli významu předmětu řízení pro poškozeného. Právě toto kritérium však bylo stěžejní pro závěr, že stěžovateli délkou řízení vznikla nemajetková újma. Nicméně jako přiměřená forma zadostiučinění bylo shledáno konstatování porušení práva. Nejvyšší soud se rozhodl nevyjadřovat k námitkám stěžovatele vůči rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť v tomto rozsahu nebylo dovolání ze zákona přípustné.
7. Městský soud se vyjádřil, že nezasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv, a odkázal na závěry napadeného rozhodnutí.
8. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku městského soudu.
9. Ministerstvo se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, tudíž se v souladu s jemu daným poučením svého postavení vedlejšího účastníka řízení konkludentně vzdalo.
10. Stěžovatel svého práva podat repliku k vyjádřením nevyužil. Soudce zpravodaj jej následně upozornil na v mezidobí vydané stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 ("stanovisko"), zejména jeho bod 34, a poskytl mu možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatel uvedl, že se podle jeho názoru stanovisko na věc neuplatní. V typu řízení, jako je případ stěžovatele, se výše nákladů nemá jakkoli posuzovat jako bagatelní. Náklady řízení ve věcech odpovědnosti státu za škodu mají být neoddělitelnou součástí základního práva na náhradu škody vůči státu a s ním spojené realizace práva na spravedlivý proces. Jinak řečeno náklady řízení ve věcech odpovědnosti státu za škodu jsou podle stěžovatele prozářeny ústavněprávním rozměrem bez ohledu na jejich výši.
11. Podle stěžovatele "nelze náklady řízení přiznávané v těchto řízeních chápat odděleně a aplikovat na ně leckdy pochybné instituty tzv. bagatelnosti a případně dovozovat, že nedosahují ústavněprávní roviny či podmiňovat přezkum takových nákladů Ústavním soudem nutností vyhledávat nějaké mimořádnosti či excesivní okolnosti". Proto obdobné ústavní stížnosti jako ta stěžovatelova údajně nikdy nemohou být zjevně neopodstatněné. V opačném případě by údajně došlo k faktickému vyprázdnění práva na odškodnění státem. Stěžovatel shrnul, že "v případě nesprávné aplikace obecných předpisů týkajících se nákladů řízení ve věcech řízení o odpovědnosti státu za škodu dochází vždy k porušení [...] základních práv."
12. Stěžovatel dále argumentuje, že na věc nutno nahlížet také prismatem práva na právní pomoc. Podstupuje-li občan při uplatnění nároku na satisfakci nákladné soudní řízení, je nutnou podmínkou zastoupení právním profesionálem, čímž ale poškozenému vznikají další náklady. Tyto náklady jsou nedílnou součástí soudní pře se státem, tedy nikoli běžného občanskoprávního sporu. Podle stěžovatele se na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. pro jejich specifičnost nemůže vztahovat bod 34 stanoviska.
13. Stěžovatel připomenul, že ústavněprávní rámec jeho nároku je dán předchozí rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz níže) a že v některých vyhovujících nálezech rozhodoval také soudce zpravodaj nynější věci. Stěžovatel namítá, že Ústavní soud ve svých nálezech již dal najevo, že v daných řízeních převažuje kvalitativní hledisko nad bagatelní výší nároků. Proto je podle stěžovatele "nutno se ptát, zda Ústavní soud zná svou vlastní judikaturu a zda se Ústavní soud cítí být vázán svou vlastní judikaturou?". Podle stěžovatele "Ústavní soud naznačuje, že se chce pustit na cestu jím obecně kritizovanou. Pro tento postup máme rčení ‚káže vodu, avšak sám pije víno' a nelze se než podivit nad tímto přístupem soudu primárně zaměřeného na ochranu základních principů práva, kdy asi není sporu o tom, že princip právní jistoty je naprostý základ zdravé demokratické společnosti založené na rovnosti v právech (sic!)."
III. Procesní předpoklady řízení
14. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
16. Ústavní stížnost není důvodná.
IV.1 Rozhodnutí obecných soudů o věci samé
17. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, jsou uvedeny okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění zohlednit (celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo a posouzení existence újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
18. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda obecný soud při určení formy, případně výše zadostiučinění vycházel z pravidel podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně odůvodnil. Do hodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat, ledaže by se příslušné závěry vymykaly smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024). Pouhé námitky týkající se toho, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, nebo že přisoudil některé skutečnosti menší či větší váhu než jiné, věc do ústavní roviny zásadně neposouvají (např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010).
19. Městský soud konstatoval porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení a dostatečně odůvodnil, proč dospěl k nedůvodnosti peněžité formy zadostiučinění. Městský soud zohlednil celkovou délku řízení a také skutečnost, že stěžovatel si musel být s ohledem na charakter svého jednání po celou dobu řízení vědom, že se přestupku dopustil a uložená sankce je po právu. Stěžovatel totiž nesplnil ani základní zákonnou podmínku provozování taxislužby, že vozidlo musí být zapsáno do evidence vozidel. Soudy navíc zohlednily, že se přestupkové řízení neprojevilo na stěžovatelových majetkových poměrech, neboť pokuta byla uhrazena společným právním zástupcem stěžovatele a společnosti Uber. Posouzení specifických okolností a z toho plynoucí závěr ve věci samé jsou v souladu s ústavním pořádkem a nejsou v rozporu ani s dalšími stěžovatelem odkazovanými soudními rozhodnutími.
20. Stěžovatel dále namítá, že některé důkazy neměly být provedeny pro jejich nezákonnost. Ani tyto námitky nejsou opodstatněné. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, upravuje vlastní mlčenlivost bank a výjimky z ní. Danou praxi ve skutkově i právně obdobných věcech ve vztahu k témuž advokátovi již aproboval také Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1615/24 ze dne 14. 8. 2024 nebo III. ÚS 1535/24 ze dne 29. 7. 2024), přičemž neshledal důvod se od poukazovaných rozhodnutí odchýlit.
IV.2 Rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení
21. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel (např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012).
22. Dále dal Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Z právě podaných východisek plyne, že pro zrušení rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši by musely hovořit vskutku mimořádné důvody.
23. Stěžovateli je třeba přisvědčit potud, že v obdobných věcech Ústavní soud v minulosti zasáhl např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 649/22 ze dne 19. 7. 2022, III. ÚS 1125/23 ze dne 20. 6. 2023 či I. ÚS 3394/23 ze dne 7. 5. 2024. Série nálezů především z let 2023 a 2024 reagovala na problematický jev v rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení ve sporech podle zákona č. 82/1998 Sb. - konkrétně na nejednotný přístup mnohdy nerespektující judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). V důsledku pozdějšího judikaturního vývoje to však samo o sobě neznamená, že Ústavní soud zruší ve všech obdobných věcech automaticky napadená rozhodnutí obecných soudů (viz dále).
24. V řízení předcházejícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22 se existence nemajetkové újmy způsobené tamnímu stěžovateli Ministerstvem spravedlnosti ukázala jako nesporná, a základ žalobního nároku tak byl vzat za prokázaný. Obecné soudy shledaly jako přiměřenou jinou než žalovanou výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž její určení záviselo na úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Ústavní soud rozhodl, že se priorita úspěchu v základu nároku nad určením jeho přiměřené výše uplatní pro rozhodování o nákladech také odvolacího, nejen prvoinstančního řízení. Podle nálezu je na prvoinstanční a odvolací řízení nutno nahlížet jako na jeden celek; úspěšným v něm byl tehdejší stěžovatel, neboť základ samotného nároku sporný nebyl. Ústavní soud uzavřel, že rozhodne-li v takovém případě obecný soud o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), aniž se náležitě vypořádá s možným použitím § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., poruší právo daného jednotlivce na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3394/23 Ústavní soud posuzoval stejně jako nyní případ, v němž obecné soudy rozhodly, že magistrát porušil zákon nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nicméně vzhledem k nepatrnému významu řízení pro žalobce mu soudy žádné finanční zadostiučinění nepřiznaly, protože konstatování nezákonnosti považovaly za dostatečnou satisfakci. Také v tomto řízení městský soud na základě odvolání obou stran potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ústavní soud stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 649/22 rozhodnutí městského soudu zrušil.
26. Ústavní soud těmito nálezy reagoval na systémový problém výkladu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. a obecným soudům poskytl vodítko, jak postupovat ústavně konformně. Současně to však neznamená, že Ústavní soud bude navždy zasahovat zrušujícími nálezy v individuálních věcech týkajících se nákladů kompenzačních řízení v bagatelní výši. Kvalitativní dimenze případu, který je jinak svým významem bagatelní, může být oslabena, pokud Ústavní soud již zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onu kvalitativní dimenzi vytvářela. Jinak řečeno přesah vlastních zájmů stěžovatele, který by jinak bagatelní nákladovou věc povyšoval do ústavněprávní roviny, může být v jednom případě dán poukazem na určitý systémový problém, zatímco v pozdějším případě již být dán nemusí. Skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhne i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
27. Tento přístup Ústavní soud nejnověji potvrdil v bodě 34 stanoviska, v němž konstatoval, že
"ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
28. V nyní posuzované věci není předmětem rozhodování otázka správného rozdělení nákladů řízení mezi účastníky řízení. Vzhledem k existujícím judikaturním předpokladům pro rozhodnutí stěžovatelovy věci je zásadní otázkou, zda mají být následovány výše odkázané nálezy, anebo se prosadí citované závěry stanoviska. Ústavní soud proto v této věci považuje za vhodné vysvětlit vztah stanoviska a předchozích (výše odkázaných) nálezů a objasnit tak budoucí, ze stanoviska plynoucí praxi Ústavního soudu.
29. Stanovisko podává nejnovější východiska přezkumu ve věcech, jako je nynější případ stěžovatele. Současně je běžným a nutným rysem stanovisek Ústavního soudu, že se jejich závěry střetávají s právními názory obsaženými v dřívějších nálezech (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Rozpor v judikatuře je obecně nežádoucí, nicméně je právě cílem stanovisek jednou provždy vypořádat problematická právní řešení. Typickým rysem stanoviska Ústavního soudu je tudíž také to, že sice zakládá diskontinuitu s předchozí praxí, avšak za účelem finálního ústavně souladného postavení sporné právní otázky najisto. Kdyby Ústavní soud ihned po vydání takového stanoviska neaplikoval v relevantní věci jeho závěry, postrádalo by stanovisko svůj smysl. Při existenci, avšak nenásledování přirozeně diskontinuitního stanoviska by byla soudní praxe naopak ještě méně předvídatelná než při dočasném nebo částečném následování předchozích nálezů.
30. Ze stanoviska plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou typově - tj. obecně ve skutkově a právně obdobných případech jako je věc stěžovatele - zjevně neopodstatněné, a to nejsou-li patrny mimořádné okolnosti věci, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Rovněž se ze stanoviska podává, že pro kasační zásah Ústavního soudu jsou vyžadovány další mimořádné okolnosti i tehdy, pokud Ústavní soud v minulosti v obdobné věci již kasačně zasáhl.
31. Kýžené mimořádné okolnosti, zejména přesah vlastního zájmu stěžovatele, se z ústavní stížnosti nepodávají. Bylo na stěžovateli, aby vysvětlil (případně doložil), proč věc přes svou bagatelní a nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014) a proč věc není bagatelní ve své kvalitativní dimenzi (např. bod 33 nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). V nynějším případě stěžovatel nepřináší konkrétní argumentaci, kterou by doložil porušení svých ústavně zaručených práv. Stejně tak nedokládá systémová pochybení v rozhodování obecných soudů o věcech tohoto typu, která by již nebyla Ústavním soudem v minulosti reflektována a která by jeho případ kvalitativně přenesla přes práh bagatelnosti a dodala jí ústavněprávní rozměr ve smyslu stanoviska.
32. Postup podle stanoviska se proto nutně prosadí i při existenci předchozích nálezů, na které opakovaně poukazuje stěžovatel. Vyplývá to z povahy samotného stanoviska. Řešení, ke kterému se Ústavní soud přiklonil, spočívá v zásadním následování předchozích nálezů, ovšem s výjimkou situace, kdy jde ve sporu o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši, aniž je přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele. To vyplývá z bodu 34 stanoviska ve vztahu ke všem nákladovým věcem. Důvody pro toto zúžení Ústavní soud vysvětlil v bodu 34 stanoviska (viz výše). Ústavní soud ve stanovisku vyjádřil přesvědčení o správném řešení určitého typu kauz, které, ač nevyhovuje stěžovateli, musí být aplikováno. Stanovisko bylo vydáno dříve než rozhodnutí v této věci, proto na ni zásadně dopadá. Částečné oslabení právní jistoty v případech sporu o náklady řízení v bagatelní výši je nechtěným, ale nevyhnutelným průvodním jevem vývoje rozhodování Ústavního soudu o problematice, která je ve vztahu k meritornímu rozhodování podružná.
33. Nález sp. zn. III. ÚS 847/23 ze dne 22. 5. 2023, na nějž stěžovatel nad rámec obdobných věcí upozornil v dodatečném vyjádření, není přiléhavý. Podle nálezu sice převážil kvalitativní rozměr nad bagatelní výší nároku, avšak právně (ani kvalitativně) nešlo o stejnou věc. Předmětem řízení před obecnými soudy byla náhrada škody proti státu, kterou představovaly náklady exekuce po zrušení exekučního titulu. Nejednalo se o náklady řízení v tom smyslu, jako je tomu v nynější věci. Také z dalších souvislostí tamního případu je patrné, že onen systémový problém (náklady exekuce v případě, že je posléze zrušen exekuční titul, a související postavení exekutora v systému státní moci) nemá souměřitelnou povahu.
34. Městský soud IV. výrokem rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, což odůvodnil tak, že poměr úspěchu a neúspěchu obou stran byl v odvolacím řízení v zásadě stejný, neboť stěžovatel uspěl v základu nároku, zatímco ministerstvo co do výše žalovaného plnění. Prismatem silně omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše body 21 až 22) a tezí podle bodu 34 stanoviska právní názor městského soudu není ústavněprávně nepřijatelný. Tento závěr se nutně prosadí i při posouzení III. výroku rozsudku městského soudu, neboť jím městský soud snížil náhradu nákladů řízení před obvodním soudem o pouhých 4 114 Kč. Jelikož Ústavní soud v nynějším nálezu vymezuje vztah dřívějších nálezů a recentního stanoviska, považuje na tomto specifickém základě ústavní stížnost za nedůvodnou.
35. Vzhledem k výše uvedenému nelze přijmout stěžovatelův názor o automatickém ústavněprávním rozměru náhrady nákladů řízení ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. výše body 10 a 11). Takový náhled neodpovídá ani teorii základních práv, ani praxi ústavních soudů v demokratických právních státech. Stejně tak je zřejmé, že se nevyprazdňuje právo na náhradu škody proti státu ani se neporušuje právo na právní pomoc. Tvrzení stěžovatele o povinném zastoupení právním profesionálem v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. není pravdivé.
36. V části směřující proti nákladovému výroku usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel taktéž neargumentuje k přesahu jeho vlastních zájmů ani nedokládá jinou mimořádnou okolnost případu. Přitom ani v předchozích nálezech (viz výše body 23 až 25) nepovažoval Ústavní soud dovolací řízení za jeden celek s řízením před soudy nižších stupňů. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu nepřípustné dovolání, a Nejvyšší soud tak ani nemohl rozsudek městského soudu věcně posoudit. Proto nutno dané náklady považovat za neúčelné (viz také bod 33 nálezu sp. zn. I. ÚS 3394/23).
37. Lze tedy shrnout, že podle stanoviska musejí pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Teprve tyto okolnosti mohou vést Ústavní soud k meritornímu projednání ústavní stížnosti, v rámci kterého je následně oprávněn se konkrétně zabývat námitkami stěžovatele. Nevykazuje-li posuzovaná nákladová bagatelní věc mimořádné okolnosti, které by z ní činily věc ústavněprávního významu, Ústavní soud její věcný přezkum není povinen, ba ani oprávněn připustit, a to s ohledem na svou Ústavou danou pravomoc (viz výše bod 15). Je tomu tak i v případech, kdy v typově podobných kauzách Ústavní soud dříve rozhodl nálezem. V těchto dřívějších kauzách totiž přesah vlastních zájmů stěžovatele mohl být dán poukazem na určitý systémový problém v otázce náhrady nákladů řízení v daném typu řízení. To, že Ústavní soud na takové problémy v minulosti upozornil (a to zejména v důsledku absence soudního orgánu, který by nákladovou judikaturu sjednocoval), však ještě neznamená, že na sebe Ústavní soud provždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu.
V. Závěr
38. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal kvalifikované vady napadených rozhodnutí (srov. výše bod 15), tedy ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Takto rozhodl s upuštěním od ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu