Obecné doporučení č. 32 (2014) O rozměrech genderové rovnosti týkajících se postavení uprchlíka, azylu, státní příslušnosti a bezdomovectví ve vztahu k ženám (Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen)

I.    Úvod

1. Tímto obecným doporučením Výbor pro odstranění diskriminace žen usiluje o poskytnutí závazného vodítka státům, smluvním stranám, k legislativním, politickým a jiným odpovídajícím opatřením pro zajištění splnění jejich povinností podle Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a jejího Opčního protokolu týkajícím se nediskriminace a genderové rovnosti ve vztahu k postavení uprchlíka, azylu, státní příslušnosti a bezdomovectví žen.

2. Úmluva je dynamický nástroj, který přispívá k rozvoji mezinárodního práva a přizpůsobuje se mu. Toto obecné doporučení se opírá o předchozí obecná doporučení výboru, včetně obecného doporučení č. 19 o násilí na ženách, č. 26 o migrujících pracovnicích, č. 28 o základních povinnostech států, smluvních stran, podle článku 2 úmluvy a č. 30 o ženách při předcházení konfliktům, v době konfliktu a po konfliktu, a dále o zprávy států, smluvních stran, předkládané podle úmluvy a o závěrečná zjištění výboru k těmto zprávám. Rovněž se opírá o přezkum individuálních oznámení výborem a jím provedené vyšetřování podle Opčního protokolu.

3. V oddílu III. výbor usiluje o to, aby státy, smluvní strany úmluvy, prosazovaly v rámci cyklu vysídlování, zejména v azylovém řízení, genderovou rovnost a nediskriminaci, pokud jde o žadatelky o azyl a uprchlice.  V oddíle IV. výbor usiluje o to, aby státy, smluvní strany, prosazovaly zásadu genderové rovnosti a zákazu diskriminace, pokud jde o právo žen na státní příslušnost, včetně práva nabýt, změnit nebo si ponechat svou státní příslušnost a předat tuto státní příslušnost svým dětem a manželům.

II.    Oblast působnosti tohoto obecného doporučení

4. Oblast působnosti a účel tohoto obecného doporučení musí být stanoven v souvislosti s celkovou působností a účelem úmluvy, kterým je odstranění všech forem diskriminace žen při uznávání, využívání nebo uplatňování všech lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti bez ohledu na jejich rodinný stav. V rámci této celkové působnosti je cílem tohoto obecného doporučení poskytnout státům, smluvním stranám, vodítko, jak řešit všechny aspekty jejich povinností podle úmluvy a jak převzít povinnost respektovat, chránit a naplňovat právo uprchlic, žadatelek o azyl a žen bez státní příslušnosti tak, aby nebyly diskriminovány jakož i materiálně rovny ostatním členům společnosti v době míru, v době mezinárodních ozbrojených konfliktů i ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter a v době okupace.

5. Úmluva se jakožto nástroj k ochraně lidských práv zaměřuje i na práva, která v ní nejsou výslovně uvedena, ale ovlivňují dosažení genderové rovnosti.¹ Úmluva jako taková poskytuje výklad v oblasti lidských práv, který zohledňuje genderové aspekty, a chrání ženy před diskriminací na základě pohlaví a genderu, pokud jde o všechna lidská práva obsažená ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v dalších prostředcích ochrany lidských práv.² Toto uplatňování úmluvy vypracoval výbor ve vztahu k zákazu násilí na ženách jako formy diskriminace žen ve svém obecném doporučení č. 19, ve kterém se zabýval některými z těchto chráněných práv, včetně práva na život a práva nebýt podroben mučení, krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Toto obecné doporučení se konkrétně týká uplatňování úmluvy ve vztahu k právu na azyl, které je obsažené v článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv, zásady nenavracení uprchlíků a žadatelů o azyl v souladu se stávajícími povinnostmi podle mezinárodních prostředků vztahujících se na uprchlíky a nástrojů v oblasti lidských práv a práva na státní příslušnost obsaženého v článku 9 úmluvy a k ochraně proti bezdomovectví.

6. Výbor v předchozích obecných doporučeních vysvětlil, že článek 1, čl. 2 písm. f) a čl. 5 písm. a) úmluvy vykládané ve vzájemné souvislosti ukazují, že se úmluva vztahuje na diskriminaci žen na základě pohlaví a genderu. Výbor vysvětlil, že uplatňování úmluvy na diskriminaci na základě pohlaví spadá do definice diskriminace obsažené v článku 1, který poukazuje na to, že jakékoli rozlišení, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, využívání nebo uplatnění lidských práv a základních svobod ze strany žen, je diskriminací. Diskriminace žen na základě pohlaví a/nebo genderu je často neoddělitelně spojena s jinými faktory, které se dotýkají žen, například rasou, etnickou příslušností, náboženstvím nebo vyznáním, zdravotním stavem, věkem, třídou, kastou, postavením lesby, bisexualitou nebo transgenderovou příslušností a jiným postavením, a je těmito faktory umocňována.³ Diskriminace na základě pohlaví/genderu může mít dopad na ženy náležející k těmto skupinám v odlišné míře nebo odlišným způsobem než na muže. Státy, smluvní strany, musí právně uznat tyto intersekcionální formy diskriminace a jimi umocněný negativní dopad na dotčené ženy a zakázat je.

7. Výbor konstatuje, že zkušenosti žen během vysídlování, od udělení azylu po začlenění, návrat nebo usazení ve třetí zemi, zejména zkušenosti žen bez státní příslušnosti, určuje předchozí činnost či nečinnost různých činitelů. Státy, smluvní strany, nesou hlavní odpovědnost za zajištění toho, aby žadatelky o azyl, uprchlice, žadatelky o udělení občanství a ženy bez státní příslušnosti nacházející se na jejich území nebo na území jimi ovládaném nebo v jejich pravomoci, i když se nacházejí mimo jejich území, nebyly podrobovány porušování práv podle úmluvy, a to ani v případě, že k porušování dochází ze strany soukromých osob a nestátních činitelů.⁴ 

8. V souvislosti s azylem, postavením uprchlíka, státní příslušností a bezdomovectvím vyžaduje povinnost respektovat, aby se státy, smluvní strany, zdržely veškeré diskriminace žen, která přímo či nepřímo vede k odpírání rovného přístupu k jejich právům, a zajistily, že státní orgány, úředníci, zástupci, instituce a další činitelé jednající jménem státu budou jednat v souladu s touto povinností.⁵ Státy, smluvní strany, mají rovněž povinnost jednat s řádnou péčí při přijímání legislativních a jiných opatření, která jsou nezbytná pro předcházení diskriminace žen, které se dopouští nestátní činitelé. Dále je nezbytné vyšetřování, stíhání a řádné potrestání pachatelů a zajištění nápravy pro ženy, které se stanou oběťmi diskriminace. Povinnost chránit vyžaduje, aby státy, smluvní strany, mimo jiné přijaly veškerá odpovídající opatření a zajistily tak, že stát ani soukromí činitelé nebudou protiprávně zasahovat do práv žen. Povinnost naplňovat zahrnuje povinnost států, smluvních stran, zajistit a usnadnit přístup k plnému uplatňování práv žen. Rovněž vyžaduje, aby státy, smluvní strany, podporovaly skutečnou neboli materiální rovnost s muži pomocí odpovídajících prostředků, včetně cílených a účinných politik a programů zaměřených na zlepšení postavení žen a dosažení této rovnosti, popřípadě včetně přijetí dočasných zvláštních opatření v souladu s čl. 4 odst. 1 úmluvy a obecným doporučením č. 25.

III.    Vztah mezi úmluvou, mezinárodním právem upravujícím lidská práva a mezinárodním uprchlickým právem

9. Úmluva je součástí komplexního mezinárodního právního rámce ochrany lidských práv, který působí současně s mezinárodním uprchlickým právem a právem upravujícím právní postavení osob bez státní příslušnosti a usiluje o omezení bezdomovectví. Mezinárodní humanitární právo, včetně Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího protokolu z roku 1967, se v podstatných rysech překrývá a je vzájemně propojeno s Úmluvou o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a Úmluvou o omezení případů bezdomovectví z roku 1961. Stejný cíl obou těchto režimů ochrany by měl zajistit vzájemně se doplňující a souhrnnou ochranu uprchlíků, žadatelů o azyl a osob bez státní příslušnosti.

10. Ustanovení úmluvy posilují a doplňují režim mezinárodní právní ochrany žen a dívek, které jsou uprchlíky a osobami bez státní příslušnosti, zejména proto, že v příslušných mezinárodních úmluvách, konkrétně v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejím protokolu z roku 1967, Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a v Úmluvě o omezení případů bezdomovectví z roku 1961, chybí výslovná ustanovení o genderové rovnosti.⁶ 

11. Vzhledem k tomu, že se úmluva vztahuje na každé stádium cyklu vysídlování, slouží k tomu, aby zamezovala diskriminaci v každém stádiu: během řízení o určení právního postavení uprchlíka, během návratu a přesídlení a během procesu začleňování žen, kterým byl udělen azyl. Rovněž se vztahuje na postup zjišťování bezdomovectví a řízení týkající se nabývání občanství ženami, jeho zachování nebo změn nebo předávání občanství dětem a manželovi.

IV.    Uplatňování nediskriminace a genderové rovnosti v mezinárodním uprchlickém právu

A.    OBECNÉ KOMENTÁŘE

12. Výbor konstatuje, že se toto obecné doporučení vztahuje na všechny ženy, které potřebují mezinárodní ochranu podle úmluvy, a usiluje o to, aby se ochrana podle úmluvy vztahovala na všechny ženy v souvislosti s jejich postavením uprchlíka a azylem, a zároveň konstatuje, že definice uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 stanoví kritéria pro určení postavení uprchlíka ve vztahu k osobám, na které se tato úmluva výslovně vztahuje. Avšak kritéria stanovená definicí slova „uprchlík“ v úmluvě z roku 1951 jsou důležitá pro zjištění okruhu žen, které potřebují mezinárodní ochranu. Zároveň výbor konstatuje, že regionální nástroje a vnitrostátní předpisy upravující postavení uprchlíků přijaly definici uvedenou v úmluvě z roku 1951 a rozšířily ji tak, aby zahrnovala řadu osob, které potřebují mezinárodní ochranu z důvodů různých mezinárodních ozbrojených konfliktů nebo ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter včetně okupací, událostí vážně narušujících veřejný pořádek, vážných porušování lidských práv nebo násilí obecně.⁷ 

13. Výbor konstatuje, že žadatelé o azyl usilují o mezinárodní ochranu z toho důvodu, že se nemohou vrátit do své země původu nebo mají důvodný strach z perzekuce či jim hrozí riziko, že s nimi bude špatně zacházeno, nebo obavy spočívají v riziku jiné závažné újmy. Rovněž konstatuje, že podle čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 musí důvody perzekuce souviset s jedním z pěti důvodů v ní uvedených: tj. z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským skupinám nebo zastávání určitých politických názorů. Perzekuce spojená s genderovými aspekty v textu chybí. Toto obecné doporučení si klade za cíl zajistit, aby státy, smluvní strany, uplatňovaly při výkladu všech pěti důvodů genderové hledisko, uplatňovaly při přiznávání postavení uprchlíka podle úmluvy z roku 1951 gender jako faktor při uznávání příslušnosti k určité společenské skupině a rovněž zavedly do vnitrostátních právních předpisů a politik pro přiznávání postavení uprchlíka a žadatele o azyl další důvody perzekuce, konkrétně pohlaví a/nebo genderu. Tyto formy doplňkové ochrany jsou v tomto doporučení rovněž obsaženy. Je třeba konstatovat, že azyl je udělován v jiných mezinárodních, vnitrostátních nebo regionálních souvislostech rovněž osobám, které nemohou být vráceny do své země původu mimo jiné v důsledku ohrožení života nebo hrozby mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Tyto formy doplňkové ochrany jsou v tomto doporučení rovněž obsaženy.

14. Existuje mnoho důvodů, pro které jsou ženy nuceny opustit svůj domov a hledat azyl v jiných zemích. Kromě závažných nebo vícenásobných forem diskriminace žen, které zakládají perzekuci, čelí ženy porušováním svých práv po celou dobu cyklu vysídlování. Výbor uznává, že vysídlování z důvodu ozbrojeného konfliktu, perzekuce spojená s genderovými aspekty a jiná závažná porušování lidských práv postihující ženy násobí stávající výzvy k odstranění diskriminace žen. Rovněž uznává přetrvávání jiných forem vykořisťování spojeného s vysídlováním, například obchodování s lidmi za účelem sexuálního nebo pracovního vykořisťování, otroctví a nevolnictví. Výbor proto zdůrazňuje povinnost států, smluvních stran, zacházet s ženami důstojně a s respektem, chránit a naplňovat jejich práva podle úmluvy v každém stádiu cyklu vysídlování⁸ i při uplatňování trvalých řešení, včetně začlenění a/nebo přesídlení do přijímajícího státu a/nebo dobrovolné repatriace do jejich státu původu.

15. Formy perzekuce spojené s genderovými aspekty jsou formy perzekuce, které jsou namířeny proti ženě proto, že je žena, nebo které nepřiměřeně dopadají na ženy.⁹ Výbor poznamenává, že porozumění způsobu, jakým jsou porušována práva žen, je pro zjištění těchto forem perzekuce zásadní. Výbor konstatuje, že násilí na ženách, které je zakázanou formou diskriminace žen, je jednou z hlavních forem perzekuce, kterou zažívají ženy v souvislosti s postavením uprchlíka a žadatele o azyl. Toto násilí, obdobně jako jiné formy perzekuce spojené s genderovými aspekty mohou porušovat některá ustanovení úmluvy. Tyto formy perzekuce jsou v praxi považovány za oprávněné důvody pro mezinárodněprávní ochranu.¹⁰ Mohou zahrnovat hrozbu mrzačení ženských pohlavních orgánů, nucené/předčasné sňatky, hrozbu násilí a/nebo takzvaných „zločinů ze cti“, obchodování se ženami,¹¹ útoky kyselinou, znásilnění a jiné formy sexuálních útoků, závažné formy domácího násilí, ukládání trestu smrti nebo jiných tělesných trestů existujících v diskriminačních soudních systémech, nucené sterilizace, politickou nebo náboženskou perzekuci kvůli zastávání feministických nebo jiných názorů¹² a perzekuční důsledky nedodržování společenských norem a mravů, jak se očekává od jednotlivých pohlaví, nebo uplatňování práv podle úmluvy.

16. Žádosti o azyl spojené s genderovými aspekty se mohou prolínat s dalšími zakázanými důvody diskriminace, včetně věku, rasy, příslušnosti k etniku nebo národu, vyznání, zdravotního stavu, třídy, kasty, postavení lesby, bisexuality nebo transgenderové příslušnosti a jiného postavení.¹³ Výbor je znepokojen tím, že mnoho azylových systémů nadále posuzuje žádosti žen mužskou optikou, což může vést k tomu, že jejich žádost o přiznání postavení uprchlíka nebude řádně posouzena nebo bude zamítnuta. I když není pohlaví v definici uprchlíka v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 konkrétně zmíněno, může ovlivnit a zakládat druh perzekuce nebo jiné újmy a ovlivnit důvody pro takové zacházení. Definice uvedená v Úmluvě z roku 1951, pokud je správně vykládána, zahrnuje i žádosti o přiznání postavení uprchlíka spojené s genderovými aspekty.¹⁴ Je třeba zdůraznit, že azylové řízení, které nezohledňuje zvláštní situaci nebo potřeby žen, může představovat překážku pro komplexní posouzení jejich žádostí. Azylové orgány mohou například vést pohovor pouze s mužem jako „hlavou rodiny“, nemusí zajistit osoby vedoucí pohovor nebo tlumočníky stejného pohlaví, a umožnit tak ženám přednést svou žádost v bezpečném prostředí zohledňujícím genderové aspekty, nebo mohou vést pohovor s žadatelkou o azyl v přítomnosti jejího manžela nebo jiného mužského rodinného příslušníka, který ve skutečnosti může být příčinou či jednou z příčin její stížnosti.

B.    ZÁSADA NON-REFOULMENT

17. Zásada non-refoulement je základním pilířem ochrany uprchlíků a normou mezinárodního obyčejového práva. Tato zásada se vyvíjí od doby formální konsolidace Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a byla začleněna do mezinárodních prostředků ochrany lidských práv, konkrétně do Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (článek 3) a do Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (článek 7). Kromě toho je zákaz navracení z důvodu rizika krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání zakotveno v řadě regionálních úmluv o lidských právech a nezávazných mezinárodních dokumentech.¹⁵ 

18. Vzhledem k tomu, že velká většina států se stala smluvní stranou mezinárodních nástrojů zakazujících navracení žadatelů o azyl a uprchlíků, a vzhledem k praxi států a praxi, kdy státy, které nejsou signatáři Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951, často přijímají velký počet uprchlíků v případě jejich masového přílivu, představuje zákaz navracení uprchlíků zakotvený v článku 33 úmluvy a doplněný povinností nenavracení podle mezinárodního práva v oblasti lidských práv¹⁶  pravidlo mezinárodního obyčejového práva.¹⁷ 

19. Článek 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání zakazuje vrácení osoby do země, u níž se lze důvodně domnívat, že by jí v ní hrozilo nebezpečí mučení. Výbor proti mučení ve svém obecném komentáři č. 2 výslovně zařadil násilí a zneužívání na základě pohlaví do oblasti působnosti Úmluvy proti mučení.¹⁸ Články 6 a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech rovněž stanoví státům povinnost nevydat, nedeportovat, nevyhostit ani jinak nevrátit osobu z jejich území, pokud se lze důvodně domnívat, že by jí v zemi, do které bude tato osoba vrácena nebo by mohla být následně poslána, hrozilo skutečné riziko nenapravitelné újmy. Výbor pro lidská práva dále konstatoval, že absolutní zákaz mučení, který je součástí mezinárodního obyčejového práva, v sobě logicky obsahuje zákaz navracení, existujeli riziko mučení, což znamená zákaz jakéhokoliv vrácení jednotlivce tam, kde by byl vystaven riziku mučení, špatného zacházení nebo svévolného zbavení života.

20. Podle těchto ustanovení o lidských právech nesmí být žádný žadatel o azyl nebo uprchlík vyhoštěn, ani navrácen („refoulé“) žádným způsobem na hranice území, kde by byl ohrožen jeho život nebo svoboda či právo nebýt podroben mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

21. Výbor konstatuje, že úmluva jakožto nástroj pro zabránění diskriminace žen neobsahuje žádné výslovné ustanovení o nenavracení. Výbor v rámci své činnosti týkající se oznámení jednotlivců podle Opčního protokolu musel vyřešit námitky států, smluvních stran, v tom smyslu, že nemá pravomoc zabývat se případy podanými jménem žadatelů o azyl, jejichž žádost byla na vnitrostátní úrovni zamítnuta. Někteří také tvrdí, že by byli vystaveni riziku sexuálního násilí a/nebo genderově podmíněného násilí a perzekuci, pokud by byli nuceně vráceni do své země původu. V odpovědi výbor mimo jiné konstatoval,¹⁹ že podle mezinárodního práva lidských práv ukládá zásada nenavracení státům povinnost nevracet osobu do jurisdikce, kde by mohla čelit závažnému porušení lidských práv, konkrétně svévolnému zbavení života nebo mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Výbor dále připomíná, že občanská a politická práva a svobody, včetně práva na život a práva nebýt podroben mučení nebo špatnému zacházení, jsou nepřímo zahrnuty v úmluvě, a proto mají státy, smluvní strany, povinnost nevydat, nedeportovat, nevyhostit, ani jinak nevrátit osobu ze svého území do jiného státu, pokud se lze důvodně domnívat, že existuje skutečné riziko nenapravitelné újmy.

22. Výbor dále dospívá k závěru, že podle čl. 2 písm. d) úmluvy jsou státy, smluvní strany, povinny zdržet se jakéhokoliv jednání nebo praxe představujících diskriminaci žen a zajistit, aby orgány veřejné moci a veřejné instituce jednaly v souladu s touto povinností. To zahrnuje povinnost států, smluvních stran, chránit ženy před vystavením skutečnému, osobnímu a předvídatelnému riziku závažných forem diskriminace včetně genderově podmíněného násilí bez ohledu na to, zda by se důsledky projevily mimo územní hranice vysílajícího státu, smluvní strany: pokud stát, smluvní strana, přijme rozhodnutí týkající se osoby ve své jurisdikci a nezbytným a předvídatelným důsledkem je, že základní práva této osoby budou v jiné jurisdikci závažným způsobem ohrožena, může sám tento stát, smluvní strana, jednat v rozporu s úmluvou. Předvídatelnost důsledků by znamenala, že k porušení ze strany státu, smluvní strany, došlo, i když by se důsledky dosud neprojevily.

23. Výbor je proto názoru, že státy, smluvní strany, jsou povinny zajistit, aby žádná žena nebyla vyhoštěna, ani vrácena do jiného státu, ve kterém by byl ohrožen její život, fyzická integrita, svoboda a bezpečnost nebo by u ní existovalo riziko, že bude trpět závažnými formami diskriminace včetně závažných forem perzekuce na základě pohlaví nebo genderově podmíněného násilí. Co představuje závažné formy diskriminace žen, závisí na okolnostech každého případu.²⁰ 

C.    KOMENTÁŘ KE KONKRÉTNÍM ČLÁNKŮM ÚMLUVY

24.    Články 1 až 3, čl. 5 písm. a) a článek 15 stanoví pro státy, smluvní strany, povinnost zajistit, aby ženy nebyly v žádné fázi azylového řízení počínaje příjezdem na hranice diskriminovány. Žadatelky o azyl mají nárok na to, aby byla respektována jejich práva podle úmluvy, aby s nimi bylo rovně zacházeno, s respektem a důstojně po celou dobu azylového řízení i poté, a to i v průběhu hledání trvalého řešení poté, co jim přijímající stát přiznal postavení azylanta. Přijímající stát má vůči ženám, kterým bylo přiznáno postavení azylanta, povinnost pomoci jim mimo jiné s hledáním řádného ubytování, školením a/nebo hledáním pracovních příležitostí, dále má také povinnost poskytnout právní, zdravotní, psychologickou a sociální podporu obětem traumat a nabídnout jim jazykové kurzy a jiná opatření, která usnadní jejich začlenění. Na žadatelky o azyl, jejichž žádost byla zamítnuta, by se dále měly vztahovat důstojné a nediskriminační postupy při proceduře jejich návratu.

25.    Ustanovení čl. 2 písm. c) úmluvy požaduje, aby azylová řízení státu umožňovala předkládání a posuzování žádostí žen spravedlivě, nestranně, včas a na základě principu rovnosti. V každém stádiu azylového řízení by měl být uplatňován přístup zohledňující genderové aspekty. To znamená, že žádosti žen o azyl by měly být posuzovány v azylovém systému, který ve všech ohledech své politiky a fungování rozumí konkrétním formám diskriminace, perzekuce nebo zneužívání lidských práv, které ženy z důvodu pohlaví nebo genderu zažívají. V důsledku studu, stigmatu nebo traumatu nemusí být některé ženy s to prozradit nebo uvést skutečný rozsah perzekuce, kterou zažily, nebo které se obávají. Je třeba zohlednit skutečnost, že stále mohou mít strach z osob, které nad nimi mají moc, nebo z odmítnutí, příp. odvety ze strany své rodiny či komunity. V každém případě by měly mít právo podat opravný prostředek proti prvoinstančnímu rozhodnutí o žádosti o azyl.

26.    Článek 2, čl. 15 odst. 1 a článek 16 požadují, aby státy, smluvní strany, uznaly, že ženy mohou podat samostatnou žádost o azyl. Jejich žádosti se v této souvislosti mohou zakládat i na obavách o jejich děti. Žádosti o postavení uprchlíka mohou například vyplývat z obavy, že jejich dcerám budou zmrzačeny pohlavní orgány, budou nuceny do sňatku nebo budou v jejich komunitě ve velké míře ostrakizovány a vyloučeny kvůli tomu, že jsou dívky.²¹ Žádost o ochranu dítěte by měla být rovněž posouzena podle konkrétních okolností způsobem citlivým k dětem a v nejlepším zájmu dítěte.²² Poté, co je hlavnímu žadateli přiznáno postavení uprchlíka, mělo by být v zásadě přiznáno rovněž ostatním rodinným příslušníkům („odvozené postavení“).

27.    Újma působená ženám a dívkám pochází často od nestátních činitelů včetně rodinných příslušníků, sousedů nebo společnosti obecně. V těchto případech požaduje čl. 2 písm. e) úmluvy, aby státy, smluvní strany, splnily svou povinnost řádné péče a zajistily, že ženy budou účinně chráněny před újmou ze strany nestátních činitelů.²³ Nestačí usilovat o vertikální genderovou rovnost jednotlivé ženy vůči orgánům veřejné moci; státy musí rovněž usilovat o to, aby zajistily zákaz diskriminace na horizontální úrovni, a to i v rodině. Újma působená nestátními činiteli představuje perzekuci, pokud není stát schopen nebo ochoten této újmě bránit či není schopen nebo ochoten chránit stěžovatele v důsledku diskriminační vládní politiky nebo praxe.²⁴ 

28.    Výbor si je vědom toho, že v případě, kdy k perzekuci dochází ze strany nestátních činitelů, zastávají přijímající státy názor, že existuje alternativa v podobě útěku v rámci země, kdy osobě nehrozí riziko perzekuce ze strany nestátní činitelů, pokud bude přesídlena na bezpečné místo ve státě původu. Výbor připomíná, že čl. 2 písm. d) a e) úmluvy požaduje, aby státy, smluvní strany, zajistily, že ženy budou chráněny před diskriminací ze strany nestátních činitelů, a v případě uprchlic poznamenává, že podstatou postavení uprchlíka je poskytnout účinnou ochranu uprchlicím. Rovněž konstatuje, že pokud by přijímající státy zvažovaly alternativu v podobě útěku v rámci země, měla by tato možnost podléhat přísným požadavkům, například na to, aby byla žena schopná přicestovat do dané oblasti, byla tam přijata a mohla se tam usídlit.²⁵ Státy by měly rovněž zohlednit při posuzování, zda je vnitřní přesídlení přípustné, hlediska a rizika spojená s příslušností k pohlaví.²⁶  Obtíže, kterým čelí ženy při přesídlení do jiné části země původu, mohou zahrnovat právní, kulturní a/nebo sociální omezení nebo zákazy týkající se žen, které cestují nebo žijí samy, praktické překážky, například zajištění ubytování, péče o děti a hospodářského přežití bez podpory rodiny nebo komunity, a riziko obtěžování a vykořisťování včetně sexuálního vykořisťování a násilí.

29.    Výbor uznává, že podle mezinárodního práva nesou odpovědnost za ochranu svých občanů, včetně zajištění toho, aby ženy mohly požívat svá práva podle úmluvy, především orgány země původu, a pouze pokud tato ochrana není dostupná, lze se dovolávat mezinárodní ochrany základních lidských práv, která jsou závažným způsobem ohrožena. Výbor však konstatuje, že skutečnost, že žadatelka nepožádala o ochranu stát nebo nepodala stížnost k příslušným orgánům před odjezdem ze země původu, by neměla být překážkou její žádosti o azyl, zejména tehdy, pokud je násilí na ženách tolerováno nebo na stížnosti žen na zneužívání není systematicky reagováno. Nebylo by realistické od ženy žádat, aby hledala ochranu před tím, než uprchne. Může být rovněž nedůvěřivá v soudní systém či k němu nemusí mít přístup. Případně se může obávat zneužití, obtěžování nebo odvety, pokud podá stížnost.²⁷ 

30.    V souladu s úmluvou je od států, smluvních stran vyžadováno, aby přijaly adekvátní opatření, a zajistily tak, aby právem uznané důvody perzekuce, včetně těch, které jsou vyjmenovány v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (rasových, náboženských nebo národnostních důvodů nebo důvodů příslušnosti k určitým společenským skupinám nebo zastávání určitých politických názorů), byly vykládány způsobem zohledňujícím genderové aspekty. Gender může být dále pro účely přiznání postavení uprchlíka uplatněn jako faktor pro uznání příslušnosti k určité společenské skupině nebo dokonce jako určující vlastnost této skupiny podle úmluvy. Státy, smluvní strany, jsou rovněž vyzývány, aby do svých vnitrostátních právních předpisů doplnily jako důvod pro přiznání postavení uprchlíka pohlaví nebo gender.

31.    Výbor konstatuje, že žádosti žen o azyl jsou běžně klasifikovány na základě důvodu „společenské skupiny“ obsaženého v definici uprchlíka, což posiluje stereotypní vnímání žen jako závislých obětí. Článek 5 úmluvy vyžaduje, aby státy, smluvní strany, posuzovaly žádosti žen o azyl bez předsudků vůči ženám a stereotypů o nich, které jsou založeny na myšlence podřízenosti a nadřazenosti jednotlivých pohlaví. Genderové stereotypy mají vliv na právo žen na spravedlivé azylové řízení, a azylové orgány proto musí postupovat obezřetně, aby nevytvářely normy založené na předpojatém pojetí genderově podmíněného násilí a perzekuce.²⁸ Ženy jsou aktivními účastníky zastávajícími významnou úlohu mimo jiné jako politické vůdkyně, členky vlád nebo opozičních skupin, novinářky, obhájkyně lidských práv a aktivistky, advokátky a soudkyně. Stávají se cílem na základě svého politického přesvědčení a/nebo činnosti včetně prosazování ženských práv. Článek 7 úmluvy proto požaduje, aby státy, smluvní strany, učinily opatření k zajištění rovnosti žen v politickém a veřejném životě. Může být proto vhodné, aby ženy podávaly žádost o azyl z důvodů perzekuce spojené s genderovými aspekty nebo z politických, náboženských, rasových a etnických důvodů, včetně situací, kdy jsou nuceny uprchnout ze země původu v důsledku vnější agrese, okupace, cizí nadvlády nebo vážných občanských nepokojů.²⁹ 

32.    V souladu s čl. 2 písm. c) a čl. 15 odst. 1 úmluvy musí státy, smluvní strany, přijmout opatření s cílem odstranit diskriminaci žen ve veřejné a soukromé sféře a potvrdit rovnost s muži před zákonem. Za tímto účelem by měly státy přijmout pozitivní opatření, aby zajistily, že ženy nebudou diskriminovány a bude jim poskytnuta účinná právní ochrana po celou dobu azylového řízení, včetně nezbytného poskytnutí právní pomoci, právního zastoupení a pomoci.³⁰ 

33.    Články 3 a 10 až 13 úmluvy ukládají, aby bylo ženám žádajícím o azyl a uprchlicím přiznáno bez jakékoliv diskriminace právo na ubytování, vzdělávání, zdravotní péči a jinou podporu, včetně stravy, ošacení, a nezbytných sociálních služeb reagujících na jejich zvláštní potřeby. Uprchlicím by dále měl být nabídnut zdroje pro obstarání živobytí a příležitost zaměstnání.³¹ Tyto povinnosti zahrnují poskytnutí informací o jejich právech a praktických informací o tom, jak získat přístup k těmto službám, v jazyce, kterému rozumí. S ohledem na vysokou míru negramotnosti mezi ženami v některých společnostech může být třeba zvláštní pomoc.

34.    Přístup zohledňující genderové aspekty by se měl odrazit v přijetí úpravy, která zohlední zvláštní potřeby obětí pohlavního zneužívání a sexuálního vykořisťování, traumatu, mučení nebo špatného zacházení a jiných obzvlášť zranitelných skupin žen a dívek.³² Úprava přijímání by měla rovněž umožnit zachovat jednotu rodiny na území, zejména v případě přijímacích středisek.³³ Obecně by mělo platit, že těhotné ženy a kojící matky nebudou zadržovány.³⁴ Pokud je zadržování žadatelek o azyl nevyhnutelné, je třeba, aby byla zřízena oddělená zařízení a byl poskytnut materiál pro zvláštní hygienické potřeby žen.  Mělo by být podporováno využití žen jako stráží a dozorkyň. Veškerému personálu pracujícímu s ženami v detenci by se mělo dostat školení o potřebách a lidských právech žen zohledňujících genderové aspekty.³⁵ Podle článků 1 a 2, čl. 5 písm. a) a článku 12 úmluvy může nezohlednění zvláštních potřeb zadržovaných žen a nezajištění zdvořilého zacházení se zadržovanými žadatelkami o azyl představovat diskriminaci ve smyslu úmluvy.³⁶ Přinejmenším pro předcházení násilí na ženách jsou třeba oddělená zařízení pro zadržované muže a ženy, pokud netvoří rodinu, a dostupnost alternativ k zadržování.³⁷ 

D.    ZVLÁŠTNÍ DOPORUČENÍ VÝBORU³⁸ 

35. Státy, smluvní strany, by měly zrevidovat a vzít zpět veškeré výhrady k úmluvě, zvážit ratifikaci Opčního protokolu k úmluvě a zvážit přistoupení k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejímu protokolu z roku 1967 a k dalším příslušným mezinárodním a regionálním nástrojům. Měly by vzít zpět veškeré výhrady k těmto nástrojům, přijmout právní předpisy týkající se azylu v souladu s těmito nástroji a tyto nástroje uplatňovat jako doplněk.

36. Státy, které jsou smluvní stranou regionálních nástrojů týkajících se uprchlíků a azylu, by měly zajistit respektování práv žen, které potřebují mezinárodní ochranu, a uplatňovat tyto nástroje způsobem zohledňujícím genderové aspekty. Měly by rovněž zajistit, že ženy budou moci využívat výhody, které tyto nástroje přináší, bez jakékoliv diskriminace a na základě materiální rovnosti.³⁹ 

37. Státy, smluvní strany, by měly v souladu se stávajícími povinnostmi dle mezinárodního práva přijmout právní předpisy a jiná opatření, aby respektovaly zásadu nenavracení, a přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že oběti závažných forem diskriminace, včetně forem perzekuce spojené s genderovými aspekty, které potřebují ochranu, bez ohledu na jejich postavení nebo místo bydliště, nebyly za žádných okolností vráceny do země, ve které by byl ohrožen jejich život, nebo kde by mohly čelit závažným formám diskriminace, včetně genderově podmíněného násilí, nebo mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.⁴⁰ 

38. Státy, smluvní strany, by měly vykládat definici uprchlíka uvedenou v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 v souladu se zákazem diskriminace a zásadou rovnosti,⁴¹ při výkladu všech právem uznaných důvodů plně uplatňovat přístup zohledňující genderové aspekty, případně klasifikovat žádosti související s genderovými aspekty jako žádosti z důvodu příslušnosti k určité společenské skupině a zvážit doplnění pohlaví/genderu a dále postavení lesby, bisexuality nebo transgenderové příslušnosti a jiného postavení na seznam důvodů pro přiznání postavení uprchlíka podle vnitrostátních právních předpisů.

39. Státy, smluvní strany, by měly předkládat výboru zprávy o jejich vnitrostátní politice a právních předpisech týkajících se žadatelů o azyl a uprchlíků a shromažďovat, analyzovat a poskytovat k dispozici statistické údaje rozčleněné podle pohlaví o tendencích týkajících se žádostí o azyl, zemích původu, důvodech azylu a míře úspěšnosti žádostí.

40. Státy, smluvní strany, by měly zajistit, že na provádění úmluvy, pokud jde o uprchlíky a žadatele o azyl, včetně genderových hledisek provádění, budou vyčleněny odpovídající lidské a finanční zdroje, a usilovat o nezbytné technické informace a pomoc.

41. Státy, smluvní strany, by měly, pokud jde o azylové systémy a řízení, spolupracovat se všemi agenturami Organizace spojených národů, zejména s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), aby tak zajistily uplatňování úmluvy a jiných nástrojů týkajících se uprchlíků s cílem podpory práv žadatelek o azyl a uprchlic.⁴² Měly by spolupracovat s občanskou společností a nevládními organizacemi na nejnižší úrovni, které podporují žadatelky o azyl a uprchlice.

42. Azylová řízení států, smluvních stran, by měla zajistit, že ženy budou moci podat žádost o azyl samostatně a bude s nimi veden samostatný pohovor, i když patří k rodině, která žádá o azyl. Státy, smluvní strany, by měly uznat, že pokud je hlavnímu žadateli přiznáno postavení uprchlíka, měli by být za uprchlíky uznáni i ostatní rodinní příslušníci („odvozené postavení“). Tak jako může své postavení uprchlíka odvozovat dítě od přiznaného postavení rodiče, mělo by být přiznáno odvozené postavení rodiči na základě postavení dítěte.⁴³ Je zásadní, aby ženám, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, ať již na základě porušení jejich vlastních práv nebo jako odvozené postavení, byly vydány vlastní doklady, aby mohly své právní postavení prokázat, byly chráněny před navrácením a byla jim zajištěna s tím spojená práva.

43. Státy, smluvní strany, by neměly považovat žadatelku o azyl za nevěrohodnou pouze z toho důvodu, že nemá doklady, kterými by svou žádost podpořila. Namísto toho by měly vzít v úvahu, že ženy v mnoha zemích původu nedisponují doklady, a usilovat o posouzení jejich věrohodnosti jinými prostředky.

44. Státy, smluvní strany, by měly zajistit, aby jejich příslušníci pohraniční policie a imigrační úřednici byli pro účely jednání s žadatelkami o azyl a uprchlicemi řádně vzděláni, pokud jde o nediskriminační postupy zohledňující genderové aspekty, a aby nad nimi existoval dohled s průběžnými kontrolami jejich činnosti. Měly by zajistit, že zaujmou přístup k řádnému systému zjišťování totožnosti žadatelek o azyl a uprchlic, včetně obětí obchodu s lidmi a/nebo sexuálního vykořisťování, který zohledňuje genderové aspekty a není založen na předsudcích a stereotypním pohledu na ženy^.44 

45. Státy, smluvní strany, by měly uznat, že obchodování s lidmi je nedílnou součástí perzekuce spojené s genderovými aspekty, že ženy a dívky, které se staly obětí obchodování s lidmi, nebo se obávají, že se stanou jeho obětí, by měly být informovány o právu na přístup k azylovému řízení bez diskriminace a jakýchkoliv předběžných podmínek a o účinném uplatňování tohoto práva. Státy, smluvní strany, jsou vyzývány, aby zařadily oběti obchodu s lidmi podle definice uprchlíka jako osoby, na něž se vztahuje důvod „společenské skupiny“ v souladu s „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: uplatňování čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího protokolu z roku 1967“ na oběti obchodování s lidmi a osoby, u kterých existuje riziko, že s nimi bude obchodováno“, a je jim doporučováno, aby přijaly opatření, aby ženy a dívky nebyly vraceny tam, kde existuje riziko, že by s nimi bylo opět obchodováno.

46. Státy, smluvní strany, by měly zavést odpovídající mechanismy prověřování, aby včas zjistily, které žadatelky o azyl, včetně žen se zdravotním postižením, dívek bez doprovodu,⁴⁵ obětí traumat, obětí obchodování s lidmi a/nebo nucené prostituce, obětí sexuálního násilí a obětí mučení a/nebo špatného zacházení, potřebují zvláštní ochranu a pomoc.⁴⁶ 

47. Státy, smluvní strany, by měly zajistit, že osoby vedoucí pohovor a osoby rozhodující o žádosti na všech úrovních, projdou nezbytným školením, budou mít k dispozici nástroje a směrnice, jak rozhodovat o žádostech o azyl souvisejících s genderovými aspekty. S odkazem na příslušná ustanovení úmluvy by měly státy, smluvní strany, rozvíjet politiky v souladu s tímto obecným doporučením a v souladu s dokumentem „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: perzekuce spojená s genderovými aspekty v souvislosti s čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejím protokolem z roku 1967“.

48. Státy, smluvní strany, by měly po celou dobu azylového řízení a během procesu začlenění žen, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, zajistit žadatelkám o azyl a uprchlicím přiměřenou životní úroveň, včetně bezpečného ubytování, hygienických a zdravotnických zařízení, stravy, ošacení a nezbytných sociálních služeb, a dále zdroje pro obstarání živobytí a příležitost zaměstnání a zavést odpovídající mechanismy sledování a podávání stížností v přijímacích zařízeních.⁴⁷ 

49. Státy, smluvní strany, by měly ve svých právních předpisech uznat, že hledání azylu není protiprávní a že žadatelky o azyl by neměly být sankcionovány (ani prostřednictvím zadržování) za nedovolený vstup nebo pobyt, pokud se bez zbytečného odkladu přihlásí orgánům a uvedou řádný důvod jejich nedovoleného vstupu nebo pobytu.⁴⁸ Obecně by mělo platit, že zadržování těhotných žen a kojících matek, které mají zvláštní potřeby, by se mělo předcházet, přičemž děti by neměly být zadržovány se svými matkami, pokud to není jediný prostředek zachování jednoty rodiny a není shledáno, že je to v nejlepším zájmu dítěte. V každém jednotlivém případě by měly být zvažovány alternativy k zadržování, včetně propuštění se stanovenými podmínkami nebo bez podmínek, a to zejména tehdy, pokud nejsou k dispozici oddělená zařízení pro ženy a/nebo rodiny.

50. Státy, smluvní strany, by měly v azylovém řízení zavést procesní záruky zohledňující genderové aspekty, aby zajistily, že žadatelky o azyl budou moci přednést svůj případ na základě rovnosti a bez diskriminace. Státy, smluvní strany, by měly zajistit:

(a) že žadatelky o azyl budou mít právo na podání samostatné žádosti o azyl a v této souvislosti jakož i na to, aby s nimi byl veden samostatný pohovor bez přítomnosti mužského rodinného příslušníka a aby měly příležitost přednést svůj případ;
(b) že žadatelkám o azyl budou poskytnuty informace o stavu řízení a o tom, jak získat přístup k právnímu poradenství, takovým způsobem a v takovém jazyce, kterému rozumí. Měly by být informovány o právu, že na jejich žádost jim bude zajištěna osoba vedoucí pohovor nebo tlumočník ženského pohlaví;
(c) že žadatelky o azyl budou mít prvním azylovým pohovorem přístup k řádnému právnímu zastoupení. Pokud je to nezbytné, měla by jim být poskytnuta právní pomoc zdarma. Dívkám bez doprovodu a odloučeným dívkám musí být v každém případě přidělen kvalifikovaný právní zástupce a opatrovník, kteří jim budou po celou dobu azylového řízení nápomocni a zajistí, že bude uplatněn jejich nejlepší zájem;⁴⁹ 
(d) že osoby vedoucí pohovor budou používat techniky a postupy, které zohledňují genderové aspekty, jsou citlivé k věku a dalším vzájemně se prolínajícím důvodům diskriminace a nevýhodám, které prohlubují porušování lidských práv, jež zažívají uprchlice a žadatelky o azyl;
(e) že bude vytvořeno prostředí podpory, aby žadatelka mohla vylíčit svůj případ včetně uvedení citlivých informací, zejména pokud zažila trauma, mučení a/nebo špatné zacházení a sexuální násilí, a na pohovor bude vyhrazen dostatek času;
(f) že během pohovoru bude zajištěna péče o děti, aby žadatelka nemusela líčit svůj případ, včetně citlivých informací, před svými dětmi;
(g) že ačkoliv v zásadě nese důkazní břemeno ohledně žádosti žadatelka, povinnost zjistit a hodnotit všechny podstatné skutečnosti sdílí žadatelka s osobou vedoucí pohovor. Hranice přijetí žádosti o azyl by neměla být měřena na základě pravděpodobnosti, ale na základě rozumné možnosti, že žadatelka má oprávněný strach z perzekuce nebo z toho, že při návratu bude perzekuci vystavena;
(h) že v některých případech může být na osobě vedoucí pohovor, aby využila veškeré prostředky, které má k dispozici, k obstarání nezbytných důkazů na podporu žádosti včetně vyhledání a shromáždění informací souvisejících s genderovými aspekty ze spolehlivých vládních a nevládních zdrojů o lidských právech v zemi původu;
(i) že zmínění sexuálního násilí a jiných traumatizujících událostí žadatelkou v pozdějším stádiu azylového řízení nevede bez dalšího ke zpochybnění její věrohodnosti. Neochota uvést pravdivý rozsah vytrpěné perzekuce může vyplývat z pocitů studu, stigmatu nebo traumatu. Sdělení o důvěrné povaze pohovoru, včetně sdělení, že ženou poskytnuté informace nebudou prozrazeny jejím rodinným příslušníkům bez jejího souhlasu, by mělo být běžnou praxí;
(j) měly by být k dispozici mechanismy, které ženám zajistí přístup k psychologickému a sociálnímu poradenství a jiným službám podpory, pokud je to nezbytné, jak před pohovorem, tak po něm;
(k) že rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění, pokud je žádost zamítnuta, aby proti němu mohla žadatelka podat opravný prostředek k příslušnému orgánu;
(l) že v souvislosti s trvalým řešením bude dobrovolný návrat uprchlíku domů z exilu a jejich bezpečné a udržitelné opětovné začlenění probíhat důstojně a že bude zajištěno jejich sociální a hospodářské zabezpečení.⁵⁰ Státy, které uznávají postavení uprchlíka v případě žadatelek, by měly zajistit, že jejich místní začlenění bude probíhat na základě rovnosti a nediskriminace a že s ženami bude zacházeno důstojně.

V.    Uplatňování nediskriminace a genderové rovnosti v případě určování státní příslušnosti a bezdomovectví

A.    OBECNÉ KOMENTÁŘE

51. Úmluva je významným nástrojem v mezinárodním úsilí o předcházení bezdomovectví a jeho omezení, neboť bezdomovectví postihuje ženy a dívky, pokud jde o jejich práva spojená se státní příslušností.⁵¹ Úmluva požaduje plnou ochranu rovnosti žen v otázkách státní příslušnosti. Státní příslušnost je právní vazba mezi osobou a státem a je zcela zásadní pro plnou účast ve společnosti. Státní příslušnost je rovněž zásadní pro zajištění uplatňování a požívání jiných práv včetně práva vstoupit na území státu a trvale na něm pobývat a vrátit se do tohoto státu ze zahraničí. Článek 9 úmluvy je proto zásadní pro požívání plné škály práv ženami. Přestože má lidská práva požívat každý bez ohledu na státní příslušnost, v praxi je státní příslušnost často základním předpokladem pro požívání základních lidských práv. Bez státní příslušnosti jsou dívky a ženy předmětem vícenásobné diskriminace jako ženy a jako osoby bez občanství nebo státní příslušnosti.

52. Ustanovení čl. 9 odst. 2 úmluvy stanoví, že ženy mají rovná práva s muži nabývat, měnit nebo ponechávat si svou státní příslušnost bez ohledu na manželství nebo rozvod a bez ohledu na to, jak nakládá se svou státní příslušností manžel. Ženy rovněž mohou podle úmluvy předat svou státní příslušnost svým dětem na základě stejných podmínek jako jejich manželé bez ohledu na to, zda se nacházejí ve vlastní zemi nebo v zahraničí.

53. Bez postavení státního příslušníka nebo občana⁵² jsou ženy a dívky často marginalizovány, zbaveny práva volit nebo kandidovat do veřejných funkcí a může jim být odpírán přístup k veřejným výhodám, volba bydliště a volný pohyb a dále přístup k různým právům a výhodám vyplývajícím z postavení státního příslušníka, včetně práva na vzdělávání, zdravotní péči, majetek nebo zaměstnání.

54. Právní předpisy upravující státní příslušnost mohou ženy přímo či nepřímo diskriminovat. Ustanovení právních předpisů, které se jeví z pohledu genderové rovnosti jako neutrální, mohou mít v praxi nepoměrný a negativní dopad na požívání práva na státní příslušnost ženami. Nadále usilují ženy spíše než muži o změnu státní příslušnosti na státní příslušnost manžela při uzavření sňatku s cizincem, a proto u nich existuje větší riziko bezdomovectví, pokud je v právních předpisech mezera, která umožňuje nebo vyžaduje, aby se vzdaly své státní příslušnosti, aniž by nabyly státní příslušnost manžela nebo obdržely záruky, že ji nabydou. Zákaz dvojí státní příslušnosti obsažený v mnoha vnitrostátních právních předpisech zvyšuje pravděpodobnost bezdomovectví. V mnoha případech není ženám umožněno předat svou státní příslušnost manželovi. Diskriminace na základě pohlaví v právních předpisech upravujících státní příslušnost má nadále významný a škodlivý dopad na požívání lidských práv ženami a jejich dětmi. V právních předpisech upravujících státní příslušnost a praxi značného počtu zemí přetrvává genderová nerovnost, která může vést k tomu, že ženy zůstanou bez státní příslušnosti. Nerovnost pohlaví rovněž může vést k tomu, že zůstanou bez státní příslušnosti děti, pokud je jejich matkám bráněno, aby jim předaly svou státní příslušnost na rovném základě s otci. Takto může vést diskriminace žen ke kruhu bezdomovectví, které může být předáváno z generace na generaci.⁵³ 

55. Požadavky na udělení občanství mohou ženy rovněž nepřímo diskriminovat, neboť mohou vyžadovat splnění podmínek nebo kritérií, které je složitější pro ženy než pro muže, například dosažení výborných výsledků v jazyce hostitelského státu, což může být těžší pro ženy, včetně žen bez státní příslušnosti, které v minulosti trpěly nebo v současnosti trpí omezením práva na přístup k formálnímu vzdělávání. Splnění dalších požadavků, například hospodářské soběstačnosti nebo vlastnictví majetku může být pro ženy jako jednotlivce rovněž složitější. Stav bezdomovectví po sňatku s cizincem a požadavky na udělení občanství, jak je uvedeno v odstavci 54 výše, mohou vést k tomu, že se ženy stávají závislými na mužích hospodářsky, společensky, kulturně a jazykově, a naopak u žen zvyšují riziko, že budou vykořisťovány.

56. Registrace narození je rovněž úzce spjata s požíváním práva na státní příslušnost ženami a jejich dětmi. Registrace narození představuje důkaz o totožnosti osoby a o nabytí státní příslušnosti buď na základě původu (jus sanguinis), nebo místa narození (jus soli). Nepřímá diskriminace, kulturní praktiky a chudoba v praxi často matkám, zejména neprovdaným matkám, znemožňují registrovat své děti na rovném základě s muži. Neregistrace narození dítěte může zhoršit nebo znemožnit účinné požívání řady práv dítětem, včetně práva na státní příslušnost, jméno a totožnost, rovnost před zákonem a uznání právní způsobilosti.

57. Diskriminační právní předpisy a praxe mohou vést k tomu, že ženy a jejich děti nebudou schopné získat přístup k dokladům prokazujícím jejich totožnost a státní příslušnost. V případě absence dokladu totožnosti a dokladu o státní příslušnosti může žena a její děti čelit omezením svobody pohybu, problémům se získáním přístupu k diplomatické ochraně, prodloužení délky zadržování do doby zjištění její totožnosti a státní příslušnosti a rovněž situaci, kdy je žádný stát nepovažuje za své občany a zůstávají bez státní příslušnosti.

58. S ohledem na naprosto zásadní význam státní příslušnosti pro plnou účast žen ve společnosti⁵⁴ narušuje značný počet a povaha výhrad učiněných některými státy, smluvními stranami, k článku 9 Úmluvy cíl a účel úmluvy. Právo na státní příslušnost a zákaz diskriminace obsažené v mnoha dalších mezinárodních nástrojích,⁵⁵  které posilují rovné právo žen na státní příslušnost, rovněž nastolují otázku platnosti a právních účinků těchto výhrad. Výbor se zájmem pozoruje tendenci vznášet výhrady k článku 9 zpět nebo alespoň k jejich zúžení a s tím spojenou tendenci států, smluvních stran, zavést ve vnitrostátních právních předpisech formální rovnost mužů a žen, a tak snížit riziko diskriminace žen, a zejména bezdomovectví žen a dětí.

B.    KOMENTÁŘ KE KONKRÉTNÍM ČLÁNKŮM ÚMLUVY

59. Článek 9 úmluvy stanoví, že ženy mají právo nabývat, měnit nebo ponechávat si svou státní příslušnost a zajistit svou státní příslušnost pro své děti na rovném základě s muži. Výbor vyložil toto právo tak, že se vztahuje i na manžele.⁵⁶ 

60. Ustanovení čl. 9 odst. 1 požaduje, aby státy, smluvní strany zajistily, že ani manželství s cizincem, ani změna státní příslušnosti manžela během manželství nezmění automaticky státní příslušnost manželky, neučiní ji osobou bez státní příslušnosti a ani ji nepřinutí přijmout státní příslušnost manžela. Ženy se mohou stát osobou bez státní příslušnosti v důsledku diskriminačních zákonů a praxe, podle kterých například žena automaticky pozbývá svou státní příslušnost sňatkem s cizincem, ale nemůže sňatkem nabýt státní příslušnost manžela, nebo pokud manžel změní státní příslušnost, stane se osobou bez státní příslušnosti nebo zemře, nebo pokud manželství skončí rozvodem.

61. Ustanovení čl. 9 odst. 2 úmluvy požaduje, aby státy, smluvní strany, zajistily, že ženy a muži budou mít rovná práva předat svou státní příslušnost svým dětem. Nesplnění povinností podle čl. 9 odst. 2 státy, smluvními stranami, vystavuje děti riziku bezdomovectví. Právní předpisy upravující státní příslušnost, které udělují státní příslušnost pouze na základě státní příslušnosti otce, porušují čl. 9 odst. 2 a činí z dětí osoby bez státní příslušnosti, pokud:

(a) je otec osobou bez státní příslušnosti;
(b) právní předpisy země otce mu neumožňují předat za určitých okolností svou státní příslušnost svým dětem, například v případě, kdy se dítě narodí v zahraničí;
(c) otec je neznámý nebo není v době narození dítěte ženatý s matkou;
(d) otec nebyl schopen učinit správní kroky, aby svou státní příslušnost předal svým dětem, nebo nebyl schopen získat doklad o státní příslušnosti, například proto, že zemřel, byl násilně odloučen od rodiny nebo nemůže zajistit objemnou dokumentaci nebo splnit jiné požadavky;
(e) otec nebyl ochoten učinit správní kroky, aby svou státní příslušnost předal svým dětem, nebo nebyl ochoten získat doklad o státní příslušnosti, například pokud rodinu opustil.

62. Články 1 až 3 úmluvy rovněž podporují právo žen nabývat na rovném základě s muži výhody pro sebe a své manžely plynoucí z udělení státního občanství. Diskriminace žen proto brání omezování bezdomovectví. To samé platí v případě, kdy žena není schopna předat svou státní příslušnost manželovi bez státní příslušnosti. To může vytvářet další riziko bezdomovectví v případě dětí narozených v těchto svazcích.

C.    ZVLÁŠTNÍ DOPORUČENÍ

63. S ohledem na výše uvedené výbor státům, smluvním stranám, které tak dosud neučinily, doporučuje, aby:

(a) zrevidovaly a vzaly zpět své výhrady k článku 9 úmluvy, neboť jsou neslučitelné s cílem a účelem Úmluvy, a proto jsou podle čl. 28 odst. 2 nepřípustné;⁵⁷ 
(b) plně v souladu s články 1 až 3 a 9 úmluvy zrevidovaly a zreformovaly vnitrostátní právní předpisy, a zajistily tak rovnost žen a mužů, pokud jde o nabývání, změnu a ponechání si státní příslušnosti, a umožnily ženám předat svou státní příslušnost svým dětem a manželům cizincům, a zajistily tak, že veškeré překážky praktického uplatňování těchto práv budou odstraněny;
(c) zrušily právní předpisy, které stanoví v případě žen automatické nabytí státní příslušnosti sňatkem nebo automatické pozbytí státní příslušnosti v důsledku změny rodinného stavu nebo změny státní příslušnosti manžela;
(d) zvážily umožnění dvojího občanství, pokud se žena vdá za cizince, a pro děti narozené v těchto svazcích, zejména v případě, kdy právní režimy upravující dvojí občanství mohou vést k bezdomovectví;
(e) zabránily bezdomovectví přijetím právních předpisů, které ztrátu nebo vzdání se státní příslušnosti podmíní nabytím jiné státní příslušnosti, a umožnily opětovné nabytí státní příslušnosti ženám, které pozbydou státní příslušnost v důsledku absence těchto záruk;
(f) podporovaly povědomí o posledním právním a politickém vývoji zajišťujícím ženám rovná práva s muži nabývat, změnit nebo si ponechat svou státní příslušnost nebo umožňujícím ženám předat svou státní příslušnost svým dětem a manželům cizincům;
(g) řešily ve vnitrostátních právních předpisech nepřímou diskriminaci, která vyplývá například z požadavků na udělení občanství, které mohou v praxi zatěžovat více ženy než muže;
(h) ratifikovaly Úmluvu o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a Úmluvu o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 a přistoupily k nim;
(i) zdržely se přijímání a uplatňování jakýchkoliv opatření, která zbavují ženy jejich státní příslušnosti a činí z nich osoby bez státní příslušnosti;
(j) spolupracovaly s Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky v oblasti jeho činnosti týkající se zjišťování a omezování bezdomovectví a předcházení mu a ochrany osob bez státní příslušnosti, zejména žen bez státní příslušnosti;
(k) shromažďovaly, analyzovaly a poskytovaly k dispozici statistické údaje o osobách bez státní příslušnosti nacházející se na jejich území rozčleněné podle pohlaví;
(l) uplatňovaly účinná opatření, a zajistily tak, že ženy a dívky budou mít rovný přístup k dokladům totožnosti včetně dokladu o státní příslušnosti;
(m) přijaly opatření k dosažení včasné registrace všech narození a v této souvislosti přijaly opatření ke zvýšení povědomí o významu registrace narození, zejména ve venkovských a odlehlých oblastech svých území, a zajistily tak, že budou registrovány všechny děti a že dívky budou mít stejná práva jako chlapci. 

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

¹     Obecné doporučení č. 28 o základních povinnostech států, smluvních stran, podle článku 2 úmluvy, bod 7.
²     Obecné doporučení č. 28, bod 3 a obecné doporučení č. 25 k čl. 4 odst. 1 úmluvy o dočasných zvláštních opatřeních, bod 13.
³     Obecné doporučení č. 28, body 5 a 18.
⁴    Obecné doporučení č. 28 a obecné doporučení č. 30 o ženách při předcházení konfliktům, v době konfliktu a po konfliktu.
⁵     Obecné doporučení č. 28, bod 9.
⁶     Viz „Pokyny k bezdomovectví č. 4 vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: zajištění práva nabýt státní příslušnost podle článků 1 až 4 Úmluvy o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 každému dítěti“ (HCR/GS/12/04), body 13 až 15. Dostupné z: www.refworld.org/docid/50d460c72.html..
⁷     Viz Úmluva Organizace Africké jednoty, která upravuje zvláštní aspekty problémů uprchlíků v Africe, z roku 1969, čl. I. odst. 2, který stanoví: „výraz „uprchlík“ se rovněž vztahuje na každou osobu, která je v dů-sledku vnější agrese, okupace, cizí nadvlády nebo událostí vážně narušujících veřejný pořádek v jakékoliv části její země nebo v celé její zemi původu nebo státní příslušnosti nucena opustit své obvyklé bydliště a hle-dat útočiště mimo svou zemi původu nebo státní příslušnosti“. Cartagenská deklarace o uprchlících přijatá Kolokviem o mezinárodní ochraně uprchlíků ve Střední Americe, Mexiku a Panamě, konaným v Cartageně de Indias v Kolumbii od 19. do 22. listopadu 1984, v oddíle III. bodě 3 uvádí, že „definice nebo pojem uprchlíka, které lze doporučit pro užívání v tomto regionu, zahrnují kromě okruhu uvedeného v Úmluvě z roku 1951 a protokolu z roku 1967 mezi uprchlíky osoby, které uprchly ze své země v důsledku toho, že je jejich život, bez-pečí a svoboda v ohrožení kvůli všeobecnému násilí, cizí agresi, vnitrostátním konfliktům, masovému porušo-vání lidských práv nebo jiným okolnostem, které závažně narušují veřejný pořádek“.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 se dále týká norem, které musí splňovat státní pří-slušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, a jednotného statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a obsahu poskytnuté ochrany.
⁸     Slovo „vysídlení“ v tomto obecném doporučení se týká osob, které uprchly za hranice své země.
⁹     Viz definice genderově podmíněného násilí uvedená v odstavci 6 obecného doporučení č. 19 o násilí na ženách.  Viz též „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: perzekuce spojená s genderovými aspekty v souvislosti s čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejím protokolem z roku 1967“, pokyn č. 1 (HCR/GIP/02/01), body 3, 9, 16 a 17. 
¹⁰     Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, článek 2 a obecné doporučení č. 28, bod 9.
¹¹     K obchodování s lidmi jako důvodu pro přiznání postavení uprchlíka viz „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: uplatňování čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího protokolu z roku 1967“ na oběti obchodování s lidmi a osoby, u kterých existuje riziko, že s nimi bude obchodováno“, pokyn č. 7 (HCR/GIP/06/07).
¹²     Obecné doporučení č. 19, bod 22, obecné doporučení č. 21 o rovnosti v manželských a rodinných vztazích, bod 22 a oznámení č. 4/2004, A.S. proti Maďarsku, stanoviska přijatá Výborem dne 14. srpna 2006.
¹³     Viz poznámka pod čarou 3 výše, oznámení č. 19/2008, Cecilia Kell proti Kanadě, stanoviska přijatá výbo-rem dne 28. února 2012, bod 10.2.
¹⁴     „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: perzekuce spojená s genderovými aspekty“, bod 6 (viz poznámka pod čarou 9 výše).
¹⁵     Viz například Listina základních práv Evropské unie z roku 2000, čl. 19 odst. 2, Zásady týkající se zachá-zení s uprchlíky z roku1966 přijaté Asijsko-africkým právním poradním výborem (článek III odst. 3), Deklara-ce o územním azylu přijatá jako rezoluce Valného shromáždění 2132 (XXII.) (článek 3, Úmluva Organizace Africké jednoty, která upravuje zvláštní aspekty problémů uprchlíků v Africe, z roku 1969 (článek  II. odst. 3), Americká úmluva o lidských právech z roku 1969 (čl. 22  odst. 8) a Cartagenská deklarace o uprchlících z roku 1984 (bod 5). Ustanovení o nenavracení přijatá podle vzoru čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprch-líků z roku 1951 byla dále rovněž začleněna do smluv o vydávání a řady smluv o boji s terorismem na celosvě-tové a regionální úrovni.
¹⁶     Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Prohlášení států, smluvních stran k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejímu protokolu z roku 1967 přijaté dne 13. prosince 2001 (HCR/MMSP/2001/09).
¹⁷     Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, „Poradní stanovisko k extrateritoriální působnosti povinnosti nenavra-cení podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího protokolu z roku 1967“ (2007), bod 15.
¹⁸     Viz též sdělení č. 35/2011, M.E.N. proti Dánsku, rozhodnutí o nepřijatelnosti přijaté výborem dne 26. čer-vence 2013, bod 8,8.
¹⁹     Viz například sdělení č. 33/2011, M.N.N. proti Dánsku, rozhodnutí o nepřijatelnosti přijaté výborem dne 15. července 2013, body 8.5 a násl.
²⁰       Viz tamtéž, bod 8.9.
²¹     „Pokyny k žádostem uprchlíků týkajícím se mrzačení ženských pohlavních orgánů“ vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky (Ženeva, 2009), bod 12.
²²     K dalším informacím o žádostech dítěte o azyl viz Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komi-sařem OSN pro uprchlíky: žádosti dítěte o azyl podle čl. 1(A) odst. 2 a článku 1(F) Úmluvy o právním postave-ní uprchlíků z roku 1951 a jejího protokolu z roku 1967“, pokyn č. 8 (2009) (HCR/GIP/09/08), Výbor pro prá-va dítěte, obecný komentář č. 6 o zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi mimo zemi jejich původu a obecný komentář č. 14 o právu dítěte na to, aby byl jako přední hledisko uplatňován jeho nejlepší zájem (čl. 3 odst. 1).
²³     Obecné doporučení č. 19, body 9 a 10.
²⁴     „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: perzekuce spojená s genderovými aspekty“, bod 19 (viz poznámka pod čarou č. 9 výše).
²⁵     Salah Sheekh proti Nizozemsku, č. 1948/04, rozsudek ze dne 11. ledna 2007 citovaný v případu Sufi a Elmi proti Spojenému království, č. 8319/07 a č. 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 266.
²⁶     Viz též „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: „alternativa v podobě útěku nebo přestěhování v rámci země“ v souvislosti s čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejím protokolem z roku 1967“, pokyn č. 4 (HCR/GIP/03/04); „Pokyny k žádostem uprchlíků týkajícím se mrzačení ženských pohlavních orgánů vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlí-ky“, body 28 až 32 (viz poznámka pod čarou č. 21 výše).
²⁷     Oznámení č. 5/2005, Şahide Goekce (zesnulá) proti Rakousku, názor přijatý výborem dne 6. června 2007; oznámení č. 6/2005, Fatma Yildirim (zesnulá) proti Rakousku, názor přijatý výborem dne 6. srpna 2007.
²⁸     Oznámení č. 18/2008, Karen Tayag Vertido proti Filipínám, názor přijatý výborem dne 16. července 2010, body 8.4 a 8.9 (iv); oznámení č. 20/2008, 
V. K. proti Bulharsku, názor přijatý výborem dne 25. července 2011.
²⁹     Obecné doporučení č. 28, body 10 a 11.
³⁰     Tamtéž., bod 34; viz také též Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, články 16 a 25.
³¹     Všeobecná deklarace lidských práv, článek 25; viz též Úmluva o právním postavení uprchlíků, články 13 a 17 až 23.
³²     Výkonný výbor Programu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, závěr č. 93 (LIII.) o přijímání žadatelů o azyl v rámci jednotlivých azylových systémů, písm. B) bod iii.
³³     Tamtéž., písm. B) bod iv; Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, článek 16.
³⁴     Pravidla Organizace spojených národů pro zacházení s vězněnými ženami a nevazební opatření pro (Bangkokská pravidla) (rezoluce Valného shromáždění 65/229, příloha), pravidlo 42, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Pokyny k použitelným kritériím a normám týkajícím se zajištění žadatelů o azyl a alternativ k zajiště-ní (Ženeva, 2012).
³⁵     Bangkokská pravidla, pravidla 5 a 19 a pravidlo 33 odst.1, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Pokyny k použitelným kritériím a normám týkajícím se zajištění žadatelů o azyl a alternativ k zajištění, bod 9.3.
³⁶     Oznámení č. 23/2009, Inga Abramova proti Bělorusku, názor přijatý Výborem dne 25. července 2011, body 7.5 a 7.7; viz též Bangkokská pravidla a obecné doporučení č. 24 o ženách a zdraví, bod 6.
³⁷     Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 9. Výbor pro lidská práva potvrdil povinnost zvážit použití méně invazivních prostředků pro dosažení daného cíle (viz sdělení č. 900/1999, C. proti Austrá-lii, názor přijatý Výborem pro lidská práva dne 28. října 2002, bod 8.2. Viz též Vysoký komisař OSN pro uprch-líky, Pokyny k použitelným kritériím a normám týkajícím se zajištění žadatelů o azyl a alternativ k zajištění, bod 9.3.
³⁸     Výbor potvrzuje, že velkou většinu uprchlíků přijímají rozvojové země, které jsou zahlceny a nejsou schopny čelit problémům, které velké přílivy uprchlíků přinášejí. Výbor připomíná, že ochrana uprchlíků je kolektivní odpovědností. Aniž by Výbor ohrožoval nebo narušoval povinnosti států, smluvních stran, vyzývá proto mezinárodní společenství, zejména státy, které uprchlíky nepřijímají, aby při plnění svých mezinárod-ních povinností projevily solidaritu sdílením břemene s přijímajícími zeměmi a pomocí těmto zemím. Měly by mimo jiné přijmout aktivní opatření, například poskytnout odpovídající technickou a finanční pomoc přijíma-jícím státům, a zmírnit tak problémy způsobené masivním přílivem uprchlíků, a finančně podpořit Organizaci spojených národů a další mezinárodní nebo regionální agentury pověřené poskytováním ochrany a služeb uprchlíkům.
³⁹     Úmluva Organizace Africké jednoty, která upravuje zvláštní aspekty problémů uprchlíků v Africe z roku 1969, Cartagenská deklarace o uprchlících z roku 1984 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany.
⁴⁰     Viz Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, článek 61, a Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, článek 33.
⁴¹     Viz Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky, včetně dokumentu „Pokyny k mezinárodní ochraně: perzekuce spojená  s genderovými aspekty v souvislosti s čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejím protokolem z roku 1967“, pokyn č. 1 (HCR/GIP/02/01), „Pokyny k mezinárodní ochraně: členství v určité sociální skupině v souvislosti s čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejím protokolem z roku 1967“, pokyn č. 2 (HCR/GIP/02/02) a „Pokyny k mezinárodní ochraně č. 9: žádosti o přiznání postavení uprchlíka založené na sexuální orientaci a/nebo genderové identitě v souvislosti s čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlí-ků z roku 1951 a/nebo jejím protokolem z roku 1967“ (HRI/GIP/12/09).
⁴²     Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, článek 35, Protokol z roku 1967 k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951, článek II, Statut Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (rezoluce Valného shromáždění 428 (V), příloha), bod 8.
⁴³     Výkonný výbor Programu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, závěr č. 88 (L.) o ochraně rodiny uprch-líků, písm.  b) bod iii), „Pokyny k mezinárodní ochraně vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: žá-dosti dítěte o azyl“, bod 9 (viz poznámka pod čarou č. 22 výše).
⁴⁴     Oznámení č. 15/2007, Zhen 'Zhen Zheng proti Nizozemsku, názor přijatý Výborem dne 27 října 2008, bod 9.1 písm. a), viz též Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, článek 5, a obecné doporučení č. 25, bod 7.
⁴⁵     Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 6 o zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi mimo zemi jejich původu, bod 31 písm. i).
⁴⁶     Výkonný výbor Programu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, závěr č. 93 (LIII.) o přijímání žadatelů o azyl v rámci jednotlivých azylových systémů, písm. b) bod iii.
⁴⁷     Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 2 písm. c) a f) a článek 3.
⁴⁸     Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, článek 31.
⁴⁹     Viz Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 6 o zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi mimo zemi jejich původu, body 21, 33, 36 a 39, Výkonný výbor Programu Vysokého komisaře OSN pro uprch-líky, závěr č. 107 (LVIII.) o dětech čelících rizikům, písm. g) bod viii).
⁵⁰     Výkonný výbor Programu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, závěr č. 109 (LXI) o vleklých situacích uprchlíků
⁵¹     Osoba bez státní příslušnosti je definována podle mezinárodního obyčejového práva a podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 jako osoba, kterou „žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana“. Komise pro mezinárodní právo shledala definici uve-denou v čl. 1 odst. 1 Úmluvy z roku 1954 za součást mezinárodního obyčejového práva (A/61/10, chap. IV, bod 49). Viz též Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, 1954 (Ženeva, 2014). Handbook on Protection of State-less Persons: Under the 1954 Convention relating to the Status of Stateless Persons (Příručka pro ochranu osob bez státní příslušnosti: Podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954) (Ženeva, 2014).
⁵²     Výrazy „státní příslušnost“ a „občanství“ jsou zde používány zaměnitelně.
⁵³     „Pokyny k bezdomovectví č. 4 vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky: zajistit každému dítěti právo nabýt státní příslušnost“, body 13 až 15 (viz poznámka pod čarou 6 výše).
⁵⁴     Viz obecný komentář č. 21, bod 6.
⁵⁵     Všeobecná deklarace lidských práv, článek 15, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, články 2, 3, 24 a 26, Úmluva o právech dítěte, článek 7, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, článek 5, Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, článek 18, a Mezinárodní úmluva na ochranu práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin, článek 29.
⁵⁶     CEDAW/C/KWT/CO/3-4, bod 37.
⁵⁷     Obecná doporučení č. 4, 20 a 28.