I.ÚS 2170/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2024 č. j. 14 To 202/2024-58 za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Okresního soudu v Příbrami a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel je obviněn z trestných činů výroby a jiného nakládání s dětskou pornografii´, zneužití dítěte k výrobě pornografie, poškození cizích práv a znásilněni´. Dne 7. 2. 2024 byl proto usnesením Okresního soudu v Příbrami vzat do vazby, a to kvůli existenci důvodné obavy, že bude pokračovat v páchání trestné činnosti, nebo ji opakovat. Stěžovatel se proti tomu bránil stížností, kterou však Krajský soud v Praze zamítl.

2. Stěžovatel dne 25. 4. 2024 podal žádost o propuštění z vazby. Odůvodnil ji především závěry nově vypracovaného znaleckého posudku, který uvádí, že trpí "sexuální deviací, a to konkrétně parafilií, typu pedohebefilie s preferencí dětských a dospívajících dívčích objektů". Znalci v posudku doporučili sexuologickou léčbu v ústavní formě. Stěžovatel pak poukázal na to, že léčbu může okamžitě zahájit. Podle stěžovatele bude neprodleným zahájením léčby eliminována obava z pokračování v trestné činnosti.

3. Okresní soud žádosti o propuštění vyhověl za současného uložení dohledu probačního úředníka a povinnosti zdržovat se 24 hodin 7 dní v týdnu v uzavřeném oddělení č. 5 Psychiatrické nemocnice Bohnice s výjimkou situace, kdy je třeba zajistit účast stěžovatele na terapeutickém programu v jiném oddělení, kdy je oprávněn opustit oddělení č. 5 v doprovodu další dospělé osoby. Dále soud uložil předběžné opatření, spočívající v zákazu styku stěžovatele s poškozenými a osobami jim blízkými. Okresní soud v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel má zájem se léčení podrobit a nemocnice má k dispozici volnou kapacitu. V léčení bude stěžovatel fakticky omezen na osobní svobodě, a proto je riziko pokračování v trestné činnosti či jejího opakování podle okresního soudu "prakticky nulové". Na obviněného tak podle okresního soudu bude v psychiatrické nemocnici působeno obdobně, ne-li stejně, jako ve vazební věznici. Okresní soud také zdůraznil, že stěžovatel svých skutků lituje, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení i se znalci a chce se začít neprodleně léčit, aby již trestné činy neopakoval.

4. Proti usnesení okresního soudu podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Praze. Ten zrušil usnesení okresního soudu a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Dospěl k závěru, že, stručně řečeno, žádný z alternativních institutů nezaručuje dostatečnou ochranu společnosti, a to ani v podobě, kterou zvolil okresní soud.

5. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, a to pro porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele měly soudy nahradit vazbu jiným, méně intenzivním zásahem do tohoto práva. Ve stížnosti akcentuje především potřebu svého sexuologického léčení a krajskému soudu vytýká, že bez léčení nemůže dojít ke zlepšení jeho stavu. Dále uvádí, že není přiléhavá argumentace krajského soudu ohledně dobrovolnosti léčení v psychiatrické nemocnici, neboť kombinace omezení uložených okresním soudem neumožňuje dobrovolné ukončení léčby. Jedná se proto o dostatečnou náhradu za vazbu. Krajský soud podle stěžovatele nepochopil, že rozhodnutí okresního soudu o nahrazení vazby fakticky omezovalo stěžovatele na osobní svobodě. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že napadené usnesení je značně obecné a z velké části přebírá argumentaci uvedenou ve stížnosti státního zástupce.

6. Ústavní soud shledal, že jsou splněny veškeré procesní předpoklady řízení, neboť ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud ve vazebních věcech dlouhodobě zdůrazňuje, že takovým rozhodnutím musí být věnována mimořádná pozornost vzhledem k tomu, že jde z podstaty věci o zásah do osobní svobody jednotlivce (nález sp. zn. I. ÚS 2987/22). Zde posuzovaná věc však není typickým případem, kdy Ústavní soud přezkoumává důvody vazby. Tyto důvody totiž ani nebyly stěžovatelem rozporovány. Jde o něco jiného, a to o posouzení, zda lze vazbu nahradit podle § 73 trestního řádu. Ústavní soud však v tomto smyslu nemůže sloužit jako další instance obecných soudů. Je právě na obecných soudech, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem případu posoudily, zda účelu vazby lze, anebo nelze dosáhnout jinak (nález sp. zn. III. ÚS 18/96). Povinností obecných soudů z pohledu ústavního je proto řádně, logicky a přezkoumatelně odůvodnit, z jakého důvodu dospěly k závěru o nemožnosti nahradit vazbu (srov. z nedávných rozhodnutí např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1968/24, bod 10).

9. Výše uvedeným hlediskům ústavního přezkumu krajský soud dostál. Nutno přiznat, že i usnesení okresního soudu je kvalitně odůvodněno. Liší se však od usnesení krajského soudu v rozhodujícím náhledu na to, zda nahrazení vazby léčením v psychiatrické nemocnici za dohledu probačního úředníka postačuje k ochraně společnosti, a tedy k předcházení tomu, aby stěžovatel nadále páchal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu (a ke které se, jak sám uvádí, plně doznal).

10. Ústavní soud přitom hodnotí, že závěry krajského soudu o nedostatečnosti nahrazení vazby jsou logicky odůvodněny s poukazem na konkrétní okolnosti případu. Soud ve svém rozhodnutí poukázal na závažnost trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Dále dospěl vzhledem k okolnostem případu a obsahu znaleckého posudku k závěru, že nemoc (sexuální deviace) stěžovatele je velmi závažná a stěžovatel ji není schopen ovládat. I z tohoto důvodu soud označuje nahrazení vazby jako nedostatečné omezení stěžovatele na osobní svobodě, jelikož nelze spoléhat na to, že se dobrovolnému režimu léčení podrobí.

11. Právě dobrovolnost léčení stěžovatel nejsilněji rozporuje ve své ústavní stížnosti. Tvrdí (ve shodě s okresním soudem), že uložení povinnosti zdržovat se v psychiatrické nemocnici je faktickým omezením osobní svobody, tak jako vazba. Ústavní soud se však v tomto podstatném aspektu věci ztotožňuje s odůvodněním krajského soudu, který uvedl, že pobyt v psychiatrické nemocnici není omezením osobní svobody na úrovni vazby. Přestože byla okresním soudem nařízena povinnost stěžovatele zdržovat se na tomto místě, rozhodující je otázka vymahatelnosti této povinnosti. Vazba je nástrojem preventivním, jehož účelem je (v tomto případě) předcházet dalšímu páchání trestné činnosti. Nelze tedy akceptovat argument stěžovatele, že pokud by nemocnici opustil, bude mu přece následně nařízena vazba, a proto že je v nemocnici fakticky omezen na osobní svobodě. Krajský soud dal přitom tento aspekt věci do souvislosti se (znalecky konstatovanou) sníženou schopností stěžovatele ovládat své jednání. Na základě toho dospěl k závěru, že nelze spoléhat na dobrovolné setrvání stěžovatele v léčení. Vzhledem k závažnosti trestné činnosti, jejíž páchání by se hypoteticky mohlo opakovat, krajský soud zjevně vyhodnotil jako důležitější zájem na ochraně společnosti, než zájem na tom, aby bylo stěžovateli uloženo mírnější omezení osobní svobody nahrazením vazby. Tomu Ústavní soud nemá za daných okolností co vytknout.

12. Lze jen doplnit, že usnesení krajského soudu ani není obecné, jak stěžovatel namítá, jelikož soud logicky a obsáhle odůvodnil, proč je pobyt stěžovatele na svobodě pro společnost nebezpečný, a proč nelze vazbu nahradit jiným z alternativních zákonných institutů. Usnesením krajského soudu tedy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

13. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2024


Jan Wintr
předseda senátu