IV.ÚS 439/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 1 Afs 170/2023-36, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023 č. j. 43 Af 6/2022-103, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. února 2022 č. j. 4796/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4798/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4799/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4800/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4801/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4802/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4803/22/5100-00460-711180 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 26. července 2021 č. j. 3625440/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712099/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j 3712299/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712453/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712599/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712852/21/2100-11460-200796 a ze dne 26. července 2021 č. j. 3712933/21/2100-11460-200796, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 potvrdil stěžovatelce usnesením ze dne 29. 11. 2013 č. j. 27 D 2010/2012-118 nabytí dědictví po Františku Josefu II., knížeti z Lichtenštejna, který zemřel v roce 1989. Dědictví zahrnovalo řadu nemovitostí v katastrálních územích Klokočná, Květnice, Mukařov u Říčan, Žernovka, Nehvizdy, Strašín u Říčan, Tehov u Říčan a Vyšehořovice (dále jen "nemovitosti"). Stěžovatelka je nadací, která vlastní a spravuje majetek lichtenštejnského knížecího rodu a na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2014 podala stěžovatelka v roce 2015 u Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "finanční úřad"). Na základě tohoto daňového přiznání vydal finanční úřad platební výměr na daň z nemovitých věcí za rok 2014 ve výši 123 350 Kč a platebním výměrem jí uložil pokutu za opožděné tvrzení daně ve výši 6 168 Kč. Dalšími platebními výměry finanční úřad v následujících letech 2015 až 2020 stěžovatelce vyměřil daň z nemovitých věcí za navazující roky 2015, 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020, vždy ve výši 123 673 Kč, kterou stěžovatelka platila.

3. V mezidobí v civilním řízení rozhodl pravomocně Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 86/2016-340 ze dne 13. 7. 2016, že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 4750/2016-442 odmítl. Ústavní soud následně podanou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17 pro neopodstatněnost. Dne 19. 8. 2020 podalo Lichtenštejnské knížectví mezistátní stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva (dále "ESLP"), která se mj. týká otázky konfiskace těchto nemovitostí. ESLP o této stížnosti, vedené pod č. 35738/20, dosud nerozhodl. Dne 26. 7. 2021 vydal finanční úřad sedm prvostupňových rozhodnutí, jimiž podle § 117 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nařídil obnovu řízení ve věci výše uvedených sedmi platebních výměrů na daň z nemovitých věcí za roky 2014 až 2020.

4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím finančního úřadu odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Stěžovatelka se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), domáhala zrušení napadených rozhodnutí.

5. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 68 odst. e) s. ř. s., neboť prvostupňová a tím ani žalovaná rozhodnutí nemohou zasáhnout do práv stěžovatelky a proto nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1. s. ř. s. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou přitom ze soudního přezkoumání vyloučeny ty úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatoval, že platební výměry byly již vykonány (vyměřená daň byla zaplacena) a samotné nařízení obnovy řízení tedy nezamezí žalobkyni ve výkonu žádného hmotného práva, ani jí nestanoví povinnost hmotněprávního charakteru. K dotčení právní sféry stěžovatelky by mohlo dojít až novým rozhodnutím ve věci.

6. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. V podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud v intencích § 103 odst. 1 písm. e) zabýval již toliko tím, zda bylo odmítnutí prvostupňovým soudem zákonné. Všechny další kasační námitky byly za daného procesního stavu nerelevantní.


II.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, brojí proti nezákonnému postupu finančního úřadu, který rozhodl o obnově řízení z moci úřední po uplynutí prekluzivní zákonné lhůty. Rozhodnutí o obnově řízení stojí na závěru, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, a to, že ve vztahu k dani z nemovitých věcí za dotčená zdaňovací období doposud neuplynula lhůta pro stanovení daně, protože podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu došlo k jejímu stavení po dobu řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Vydáním rozhodnutí o obnově řízení zasáhl finanční úřad do principu právní jistoty, která je klíčovým prvkem práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka namítá, že finanční úřad zneužil právo nařídit obnovu řízení, neboť tím nesledoval správné stanovení daně, nýbrž způsobení újmy žalobkyni prostřednictvím posílení procesního postavení České republiky v řízení před ESLP o výše uvedené mezistátní stížnosti. Obnova řízení podle názoru žalobkyně dává státu možnost tvrdit, že zhojil skutečnost, že dříve s žalobkyní zacházel jako s vlastnicí nemovitostí.

8. Stěžovatelka tvrdí, že byla jednáním finančního úřadu rovněž zasažena na jejím právu na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 Listiny, když byla nucena vynaložit značné finanční prostředky k minimalizaci a odvrácení škody vzniklé nezákonným obnovením řízení o stanovení daně. Jde o finanční prostředky zejména v souvislosti s právním zastoupením, administrativní prací a dalšími činnostmi, jež byly a jsou potřeba k minimalizaci následků nezákonné obnovy řízení.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 s. ř. s., je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.

11. V průběhu řízení před správními soudy se stala klíčovou otázka, zda žalobou napadená rozhodnutí o nařízení obnovy řízení jsou přezkoumatelná v soudním řízení správním, či nikoliv. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva.

12. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní a není třeba se od nich jakkoli odchylovat. Nejvyšší správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 5 As 13/2006-46 judikoval (a další judikaturou na toto usnesení navázal, např. rozsudek ze dne 17. 2. 2009 č. j. 8 Afs 2/2009-102, rozsudek ze dne 26. 2. 2010 č. j. 5 As 12/2009-153), že ne každé rozhodnutí o nařízení obnovy správního řízení podléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť ne každé rozhodnutí o nařízení obnovy správního řízení je vůbec způsobilé negativně zasáhnout práva určitého účastníka. Rozhodnutí o nařízení obnovy řízení, které nemůže zasáhnout do práv žalobce, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takový akt je proto podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu a žaloba proti němu je podle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Neznamená to však, že by rozhodnutí správního orgánu vydaná v řízení o obnově byla vůbec nepřezkoumatelná ve správním soudnictví. Přezkoumání je ale možné až v řízení o žalobě proti novému rozhodnutí ve věci samé, vydanému v následujícím řízení obnoveném.

13. V posuzovaném případě správní soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, aprobovanou Ústavním soudem (např. usnesení ze dne 8. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1097/09), rozhodly, že nařízení obnovy řízení se hmotněprávního postavení stěžovatelky bezprostředně nedotklo, výkon jejích hmotných práv neomezilo, ani jí neukládá dříve neexistující povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhým povolením obnovy nemohlo dojít k žádnému zásahu do čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (bod 66. a násl. ústavní stížnosti). Nejde ani o porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny (bod 54. a 58. ústavní stížnosti), neboť stěžovatelce jsou zachována plná práva při přezkumu konečného rozhodnutí. Optikou stěžovatelky by bylo porušením těchto základních práv každé zahájení řízení, které by nebylo napadnutelné samostatnými opravnými prostředky.

14. Původními správními rozhodnutími byla stěžovatelce vyměřena daň z nemovitostí a stěžovatelka je vykonala. Obnovení daňového řízení tedy nemá žádný negativní vliv na výši daňových povinností, jež byly v minulosti stěžovatelce stanoveny. Na skutečnosti, že stěžovatelka daň v letech 2014 až 2020 platila, napadená rozhodnutí nic nemění. Tvrzení stěžovatelky, že jí správce daně vrátil daň s úmyslem argumentačně posílit pozici státu v řízení před ESLP, není tvrzením o přímém, nezprostředkovaném dotčení její právní sféry, k němuž došlo napadenými rozhodnutími (bod 76. a násl. ústavní stížnosti). V posuzované věci správní orgány vydaly rozhodnutí pouze procesního charakteru (povolily, resp. nařídily obnovu řízení), o samotném restitučním nároku zde nerozhodovaly, nic také nemohly změnit na tom, že se stěžovatelka jako vlastník ohledně této povinnosti chovala a odváděla daň.

15. Aktivní legitimaci k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí lze odvozovat ze samotných tvrzených přímých účinků napadeného rozhodnutí do právní sféry stěžovatelky, nikoli z tvrzených, eventuálních a nepřímých dopadů výsledku tohoto řízení na výsledek jiného řízení. Jinými slovy v tomto konkrétním případě nelze považovat nařízení obnovy řízení za negativní zásah do právní sféry stěžovatelky, neboť jím samotným nejsou její práva ohrožena. Teprve v novém správním řízení se bude rozhodovat o právech a povinnostech stěžovatelky, přičemž v okamžiku nařízení obnovy řízení není žádnému účastníku zřejmé, v jaký závěr obnovené správní řízení vyústí.

16. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěrů správních soudů o odmítnutí žaloby, resp. zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky je ústavně konformní, neboť rozhodnutí odvolacího správního orgánu není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. V daném případě není splněn základní předpoklad pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví, totiž dotčení na subjektivním veřejném právu stěžovatelky, kterému by měla být správními soudy ve správním soudnictví poskytnuta ochrana. Také nelze v posuzované věci hovořit o denegatio iustitiae (bod 65. ústavní stížnosti), protože stěžovatelce jsou zachována její procesní práva v navazujícím řízení, a to i opětovné možnosti soudního přezkumu, včetně předpokladů nařízení obnovy.

17. Namítá-li stěžovatelka, že obnovou správního řízení dochází ke zpochybnění její právní jistoty, lze jí dát částečně za pravdu, nicméně obnova řízení představuje zákonem předvídaný postup a již v době původního rozhodnutí správního orgánu jsou účastníci srozuměni s tím, že při naplnění zákonem stanovených podmínek může k obnově řízení dojít. Nelze rovněž přehlížet paralelně probíhající spor o určení vlastnického práva. Navíc obnova řízení sama o sobě neznamená, že ke změně práv a povinností účastníka řízení ve svém konečném výsledku skutečně dojde.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. září 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu