IV.ÚS 492/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Sound & Lights MM Praha, s.r.o., sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2024 č. j. 10 Afs 216/2024-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 6 A 124/2023-48 a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. září 2023 č. j. MPO 90665/2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá ústavností řízení a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o poskytnutí dotace pro nesplnění podmínek Výzvy č. 3.3 Programu podpory subjektů podnikajících v oblasti kultury postižených celosvětovým šířením onemocnění COVID-19 způsobeného virem SARS-CoV-19 "COVID - KULTURA" (dále jen "výzva").

2. Správní orgán po kasačním zásahu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"; srov. rozsudek ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. 3 A 99/2021) žádost napadeným rozhodnutím opětovně zamítl s odůvodněním, že nesplňuje podmínky dle čl. 10 výzvy s tím, že podpora může být poskytnuta na tzv. provozní náklady (čl. 10.1 výzvy), tedy náklady, které "nelze využít pro jinou či odloženou akci či další činnost." Uznatelným provozním nákladem jsou ve smyslu čl. 10.5 a 10.4. výzvy zejména náklady na mzdy, honoráře, úklid, storna dopravy, dezinfekce apod., nejsou jimi investiční náklady na splátky plynoucí ze smlouvy o úvěru na pořízení světelné a zvukové techniky, jelikož jde o investiční náklad a věc je možné využít v budoucnu. Ke stejnému závěru dospěl rovněž městský soud a konstatoval, že náklady, které stěžovatelka uplatnila, nesplňují podmínky definice provozních nákladů ve smyslu příslušné výzvy s tím, že podmínky poskytování dotace jsou jasné a srozumitelně formulované. Napadeným rozsudkem proto zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.

3. Stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelčiným námitkám, a to zejména proto, že "dotace poskytované v souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19 byly určeny na pokrytí nezbytných provozních nákladů v daném období, a nikoliv pro nákup nové techniky a vlastní obohacení." Uzavřel, že podmínky ve výzvě byly stanoveny jednoznačně, přičemž stěžovatelka je nesplnila.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení a dovolává se porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

5. Stěžovatelka napadá závěry soudů o nepřípustnosti části její argumentace, kterou údajně uplatnila až v průběhu jednání před městským soudem. Má za to, že její námitky byly přípustné, neboť pouze rozvíjely jí formulované žalobní body. Opakuje, že rozhodnutí správního orgánu i městského soudu trpí ústavněprávním deficitem nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka uvádí, že podmínky pro poskytnutí dotace byly nastaveny nesrozumitelně, neboť z nich není jednoznačně patrné, co je uznatelným nákladem.


III.
Splnění procesních předpokladů řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostála. Za zásadní považuje Ústavní soud závěry obecných soudů, že podmínky pro čerpání dotace byly nastaveny srozumitelně. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatnila jako uznatelný výdaj jednotlivé splátky plynoucí ze smlouvy o úvěru na pořízení světelné a zvukové techniky. Nejvyšší správní soud stěžovatelce s odkazem na příslušná ustanovení výzvy vysvětlil, proč dotace nemohla být využita k nákupu nové osvětlovací a zvukové techniky, v tomto případě financovanému z úvěru. Uvedl (bod 17), že "sloužil-li by úvěr k pokrytí provozních nákladů a zároveň by nebylo možné pořízené služby či věci použít v budoucnu, splnila by stěžovatelka podmínky předepsané poskytovatelem dotace." Z pravidel dotace dle Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že o uznatelný provozní náklad nejde, je-li možné danou věc - zde světelnou a zvukovou techniku - využít i v budoucnu. Bylo přitom nerozhodné, zda taková věc byla pořízena z vlastních peněžních prostředků, nebo byla zakoupena prostřednictvím úvěru. Závěr, že uplatněné výdaje nelze uznat, neboť to přímo odporuje podmínkám výzvy, nemohou stěžovatelčiny námitky zvrátit. S ohledem na shora vymezená obecná východiska ústavního přezkumu stěžovatelčiny věci tak lze konstatovat, že řízení lze jako celek považovat za řádně vedené.

9. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti představila pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy i správní orgán. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.

10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu