K. M. proti Severní Makedonii

Rozsudek ze dne 4. března 2025 ve věci č. 59144/16 – K. M. proti Severní Makedonii

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně shledal, že státní orgány nedostály pozitivním závazkům vyplývajícím z práva na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy, když nepřijaly adekvátní právní rámec, který by stěžovatelce umožnil účinně se bránit proti porušení její osobní integrity z důvodu sexuálního obtěžování.

I.  Skutkové okolnosti

V srpnu 2013 se do domu stěžovatelky a její rodiny dostavil Gj. K., zaměstnanec telekomunikační společnosti, aby opravil internetové připojení. Když se ocitl sám v místnosti se stěžovatelkou, v té době čtrnáctiletou, začal ji sexuálně obtěžovat. Řekl jí, že má krásně opálené nohy a dotýkal se jí. Když se stěžovatelka odtáhla, říkal jí, že se mužům líbí, protože má velká prsa. Následně jí začal masírovat ramena a dotýkat se ňader. Stěžovatelce se podařilo z místnosti utéct. Později ve stejný den se Gj. K. měl nevhodně dotýkat i stěžovatelčiny sestry.

Sestra stěžovatelky o několik dnů později na Gj. K. podala trestní oznámení pro sexuální útok na nezletilou. Jejich matka vypověděla, že stěžovatelka i její sestra byly po incidentu vystrašené a rozrušené, kvůli čemuž jim psychiatr předepsal medikaci.

Trestní oznámení státní zástupce v listopadu 2013 zamítl, protože nebyly nenaplněny skutkové okolnosti trestného činu znásilnění. Gj. K. totiž nepoužil násilí ani výhrůžky, které byly podle tehdejšího trestního zákoníku vyžadovány, aby byl čin trestný. Státní zástupce stěžovatelku odkázal do civilního řízení s tím, že čin Gj. K. splňuje náležitosti trestného činu urážky, který lze žalovat civilněprávní cestou v návaznosti na soukromou trestní žalobu.

Civilní řízení probíhalo až do dubna 2016. Civilní soudy stěžovatelčinu žalobu zamítly s odůvodněním, že pachatele mohou odsoudit za urážky z důvodu vyjádření názoru, nikoli však konkrétního činu. Odmítly také stěžovatelčin nárok na náhradu způsobené újmy. Stěžovatelce se podle nich nepodařilo prokázat základní prvky trestného činu, ani příčinnou souvislost mezi činem Gj. K. a tvrzenou způsobenou újmou.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Dle stěžovatelky státní orgány selhaly v tom, že jí neposkytly právní ochranu před sexuálním útokem Gj. K. dle článku 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Soud věc posoudil ve vztahu k článku 8 Úmluvy.

a)  Obecné zásady

Soud nejprve připomněl, že mezi pozitivní závazky státu podle článku 8 Úmluvy patří také povinnost zavést a v praxi uplatňovat přiměřený právní rámec chránící proti násilí ze strany soukromých osob (Söderman proti Švédsku, č. 5786/08, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2013, § 78–85). Nekonsenzuální sexuální činy musí stát kriminalizovat a účinně stíhat (M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 166), obzvláště v případě sexuálních útoků vůči dětem (A a B proti Chorvatsku, č. 7144/15, rozsudek ze dne 20. června 2019, § 110). 

Ačkoli neexistuje absolutní právo oběti na trestní stíhání či přímo na odsouzení pachatele, pozitivní závazky státu podle článků 3 a 8 Úmluvy se mohou týkat také účinnosti vyšetřování a možnosti získat náhradu způsobené újmy (Söderman proti Švédsku, cit. výše, § 83). Pozitivní závazky státu v případech, kdy je obětí sexuálního násilí dítě, vyžadují jak respekt k nejlepšímu zájmu dítěte, tak zvláštní pozornost k případnému porušení práva na lidskou důstojnost a psychologickou integritu (R. B. proti Estonsku, č. 22597/16, rozsudek ze dne 22. září 2021, § 83).

b)  Použití těchto zásad na projednávanou věc

Dle Soudu byly okolnosti případu dostatečně závažné na to, aby vyžadovaly trestněprávní odpověď. V té době účinná vnitrostátní úprava kriminalizovala „jiné sexuální činy“, které nebyly znásilněním, nicméně pouze pokud byly spáchány násilím či s výhrůžkou, popř. vůči nezletilým, ale jen mladším 14 let. Soud proto nemohl než uzavřít, že tehdejší právní úprava neposkytovala žádnou ochranu proti nekonsenzuálním sexuálním činům vůči osobám starším 14 let, spáchaným bez využití násilí či výhrůžky. Právní úprava se sice v návaznosti na přijetí Istanbulské úmluvy v roce 2023 změnila, nicméně stěžovatelka se o tuto novou úpravu nemohla ve své věci opřít s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege, když se skutek stal v roce 2013 (srov. Söderman proti Švédsku, cit. výše, § 107). Tehdejší vnitrostátní právní rámec tedy neposkytoval dostatečnou ochranu stěžovatelčiných práv ani respekt k nejlepším zájmům dítěte dle článku 8 Úmluvy.

Soud s ohledem na zvláštní okolnosti případu posoudil i to, zda stěžovatelce poskytly dostatečnou ochranu dostupné civilněprávní prostředky. Civilní soudy zamítly stěžovatelčin nárok na náhradu újmy, stejně jako zamítly uznat Gj. K. vinným pro trestný čin urážky. Protože Gj. K. nebyl odsouzen, nemohla se stěžovatelka ani domáhat náhrady podle závazkového práva (srov. Söderman proti Švédsku, cit. výše, § 111). Odvolací soud shledal, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by se vztahovalo na stěžovatelčinu věc. Soud proto uzavřel, že buď nárok stěžovatelky na náhradu újmy neměl podle tehdy platné právní úpravy žádnou šanci na úspěch, nebo odvolací soud neprovedl při přijímání tohoto závěru dostatečně důkladné posouzení okolností jejího případu. Shledal proto porušení článku 8 Úmluvy.