I.ÚS 24/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Vařila, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2024 č. j. 12 Cmo 169/2024-235, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2024 č. j. 76 Cm 23/2024-88, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), v němž se domáhal zaplacení částky ve výši 69 644 104,20 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, požádal o částečné osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením krajský soud žádost stěžovatele zamítl. V odůvodnění usnesení krajský soud konstatoval, že stěžovatel nepředložil takové listiny, které by byly způsobilé dostatečně prokázat jeho současnou finanční situaci, a to navzdory prodloužené lhůtě k jejich doplnění. Stěžovatel proto nepřesvědčil krajský soud o tom, že jeho poměry odůvodňují osvobození od placení soudních poplatků, neboť svá tvrzení dostatečně nedoložil. K odvolání stěžovatele následně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil usnesení krajského soudu. Vrchní soud dospěl k závěru, že vylíčení poměrů ze strany stěžovatele není věrohodné. Stěžovatel podle vrchního soudu opomněl uvést některé funkce, které vykonává, neuvedl nic konkrétního ohledně tvrzení, že je finančně závislý na matce, či nepodal věrohodné vysvětlení ohledně plateb pravidelně poukazovaných na jeho účet společností Amodoria Minerals s. r. o. Vrchní soud uznal, že soudní poplatek je vzhledem k hodnotě sporu vysoký, nicméně to důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků není. Účastníkovi nesmí být pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat své právo u soudu, avšak to platí v případě, že žadatel vylíčí své poměry pravdivě a úplně, což se v případě stěžovatele nestalo.

3. Proti usnesení krajského soudu a vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že vysoký soudní poplatek je pro něj překážkou v přístupu ke spravedlnosti. Ani jeden ze soudů dle něj neoznačil jakýkoli majetek, který by mohl být použit k úhradě soudního poplatku. Napadená rozhodnutí jsou založena na procesních pravidlech, nikoli na skutečném stavu věci. V posuzovaném případě je dle stěžovatele dána jeho objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek. Pokud měly soudy za to, že stěžovatel některou okolnost nevysvětlil, měly možnost požádat o bližší vysvětlení. Jestliže soudy rozhodly na základě skutečností, ke kterým se stěžovatel nemohl vyjádřit, pak se jedná o zjevnou libovůli.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


III.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Samotný spor stran osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

7. Konstrukce § 138 odst. 1 občanského soudní řádu je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení ze dne 2. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 3124/23). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo pokud by z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.

8. Žádné takové pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto soudu prokázat tíží žadatele o osvobození (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 573/2016). Nebylo tedy povinností krajského ani vrchního soudu stěžovatele opakovaně vyzývat k vysvětlení jím tvrzených skutečností či dokonce označovat konkrétní majetek stěžovatele, který může být použit k zaplacení soudního poplatku, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Krajský soud nadto stěžovateli k jeho žádosti stanovil lhůtu k doplnění listin k prokázání jeho aktuálního majetkového stavu, stěžovatel však v dané lhůtě žádné listiny nedoplnil. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč nepokládají tvrzení stěžovatele o jeho špatných majetkových poměrech za prokázaná, vysvětlily, že stěžovatel nepředložil žádné relevantní listiny na podporu své žádosti o částečné osvobození od soudních poplatků, a také odůvodnily, proč tvrzení stěžovatele považují za nevěrohodná.

9. Ústavní soud tedy uzavírá, že na závěrech krajského a vrchního soudu nespatřuje cokoliv, co by věc stěžovatele posunulo do ústavněprávní roviny, a že při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu