IV.ÚS 1209/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. S. a J. S., obou zastoupených Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou, sídlem Trnkova 555/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 5 Tdo 1195/2023-2195, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. května 2023 č. j. 68 To 168/2022-2039 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2022 č. j. 9 T 123/2020-1698, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství v Olomouci, a spolku X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy těmito rozhodnutími porušily jejich základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v období nejméně od srpna 2016 do 28. 11. 2019 organizovala činnost spolku X (dále jen "spolek"), kde za úplatu poskytovala sociální služby v rozsahu odpovídajícím domovu pro seniory a zdravotně postižené, a to bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle § 78 odst. 1 a 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Stěžovatelka v domě jejího manžela (stěžovatele) provozovala sociální zařízení, ve kterém žilo až šestnáct klientů. Ti byli z důvodu věku a zdravotního stavu odkázáni plně na pomoc ošetřujícího personálu. Stěžovatelka vytvořila sofistikovaný systém, ve kterém byly jednotlivé služby rozděleny do formálně oddělených smluv (ubytovací, stravovací, poskytování péče). Péče o seniory byla zajištěna prostřednictvím asistentů sociální péče, jednotliví asistenti pečovali o více osob. Okresní soud nepřistoupil na argumenty obhajoby, že stěžovatelka, resp. jí ovládaný spolek, jen vytvořil podmínky pro sdílenou asistenční péči. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o řídící roli stěžovatelky a vzájemné provázanosti poskytování sociálních služeb fakticky odpovídající domovu pro seniory. Stěžovatelka v minulosti pracovala deset let v ústavu sociální péče a byla si vědoma veřejnoprávních regulací, které se vztahují na poskytování sociálních služeb v takovém rozsahu. Jelikož stěžovatelka v trestné činnosti pokračovala i po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, uznal ji soud vinnou za další přečin neoprávněného podnikání týkající se období od 29. 11. 2019 do 24. 6. 2020. Stěžovatelka se dopustila rovněž přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku (tohoto přečinu se však ústavní stížnost netýká).

3. Okresní soud v napadeném rozsudku shledal vinným také stěžovatele, a to z přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. Stěžovatel totiž použil finanční prostředky (v celkové výši 420 575 Kč) pocházející z neoprávněného podnikání stěžovatelky na zhodnocení nemovitosti ve svém soukromém vlastnictví, resp. tento dům poskytl spolku k bezplatnému užívání a částky získané trestnou činností investoval do této nemovitosti. Stěžovatel byl obeznámen s činností stěžovatelky a byl si vědom, že jde o výnosy z trestné činnosti. Podle okresního soudu se nadto oba stěžovatelé dopustili přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a 4 trestního zákoníku (ani toho se však ústavní stížnost netýká). Konečně okresní soud uznal vinným za přečin neoprávněného podnikání také spolek, neboť stěžovatelka při trestné činnosti jednala v postavení jediné předsedkyně spolku v rámci jeho činnosti a v jeho zájmu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

4. Stěžovatelé a spolek se proti rozsudku okresního soudu odvolali. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se ztotožnil s okresním soudem v posouzení viny všech odsouzených, v napadeném rozsudku však stěžovatelům zmírnil některé uložené tresty (stěžovatelku tak soudy ve výsledku potrestaly úhrnným trestem odnětí svobody v délce dva roky a šest měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu čtyř let, peněžitým trestem ve výši 40 000 Kč a trestem zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí v trvání pěti let; stěžovatele, který byl v době po spáchání přečinu podílnictví odsouzen za jiný trestný čin, souhrnným trestem odnětí svobody v délce čtyř měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu patnácti měsíců, peněžitým trestem 75 000 Kč, trestem propadnutí náhradní hodnoty - finančních prostředků ve výši 113 654 Kč; za přečin dotačního podvodu okresní soud uložil stěžovateli samostatný trest. Stěžovatelé měli také nahradit škodu, kterou způsobili poškozeným). Nejvyšší soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatelů a spolku podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.


II.
Argumentace stěžovatelů

5. Argumentaci v ústavní stížnosti stěžovatelé směřují výhradně proti odsouzení stěžovatelky za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku. Podle stěžovatelů bylo jednání stěžovatelky společensky prospěšné a postrádalo tak prvek protiprávnosti, který je třeba hodnotit v souladu s ústavními principy a v kontextu právního řádu jako celku. Proto, i kdyby byly formálně naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, o trestný čin jít nemohlo. Trestní soudy selhaly v testu priorit chráněných společenských hodnot a naprosto odhlédly od ústavně garantovaných práv člověka na ochranu života, zdraví a důstojnosti, které stěžovatelka seniorům pomáhala realizovat. Podle výkladu soudů mají senioři trpět v důsledku katastrofálního nedostatku kapacit garantovaných státem, než aby jim pomohl někdo "méně dokonalý" bez státní licence. Za situace, kdy objektivně chybí desítky až stovky tisíc míst u státem registrovaného subjektu sociálních služeb, musí právo poskytovat sociální služby jen na základě licence ustoupit právu člověka na (důstojnější) život. Sdílená asistenční péče je dle soudů sice v rozporu se zákonem o sociálních službách, ve skutečnosti je ale velice rozšířenou formou pomoci. Pokud by tato forma pomoci zanikla, sociální systém by se zhroutil.

6. Stěžovatelé na modelovém příkladu popisují praktické výhody sdílené asistenční péče, kterou si senioři mohou svobodně zvolit. Jde o "pseudoinstituci s volným, téměř rodinným režimem", která sice nemá zpracované havarijní plány a další nezbytnosti vyžadované hypertrofovanými zákony, ale senioři nejsou ve své bezmoci sami. Poté co byla stěžovatelka a ostatní asistenti nuceni ukončit poskytování sociální péče, senioři nebyli převzati do licencovaných subjektů, ale dohodli se na poskytování péče podobnými, dosud ale trestně neřešenými subjekty. Stěžovatelé nerozumí tomu, jak může být stěžovatelka odsouzena za něco, za co roky sklízela vděk a úctu od úřadů a mnoha lidí, kterým ona i další asistenti sociální péče poskytovali ty nejnáročnější osobní služby.

7. Jelikož přečin podílnictví je akcesoricky spjat právě s jednáním stěžovatelky, nemohl ani stěžovatel spáchat trestný čin.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma těch výroků rozsudku okresního soudu o trestech uložených stěžovatelům, které krajský soud změnil výrokem I svého rozsudku. Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Výjimkou budou jen tak závažná pochybení trestních soudů, která poruší ústavně zaručená práva obviněného. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

10. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti namítají, že jednání stěžovatelky, které trestní soudy posoudily jako přečin neoprávněného podnikání, postrádalo znak společenské škodlivosti. Stěžovatelka prý naopak pomáhala zajistit starším osobám důstojný život. Argumentace v ústavní stížnosti se týká jen této otázky. Prakticky totožnou námitku rozvíjeli stěžovatelé ve všech stupních řízení před trestními soudy, které se s ní detailně vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru odkazuje především na body 226 a 227 rozsudku okresního soudu, ve kterých soud vyložil, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, ale jedním z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti trestným činem, se uplatní jen ve zcela výjimečných případech (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud nevidí nic neústavního na závěru trestních soudů, že v této věci nebyly žádné zvláštní okolnosti, které by odůvodnily neuplatnění trestní odpovědnosti. Trestní soudy poukázaly především na dlouhodobost provozování sociálních služeb bez oprávnění, rozsah činnosti a také na jednoznačně zištnou motivaci tohoto jednání. Trestní odpovědnost nelze vyloučit jen proto, že trestnou činnost páchají i jiné osoby (srov. k podobnému trestnému činu usnesení ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 13/22, bod 12).

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti bagatelizuje význam registrace k poskytování sociálních služeb (viz § 78 a násl. zákona o sociálních službách). Registrace však představuje důležitý prostředek k ochraně základních práv klientů zařízení sociálních služeb, kteří často s ohledem na svůj zdravotní stav patří do skupiny nejzranitelnějších osob. Jde o garanci toho, že zařízení disponuje kvalifikovaným personálem a má odpovídající zázemí.

12. Šetření veřejného ochránce práv potvrzují, že obavy z ohrožení klientů neregistrovaných zařízení sociálních služeb nejsou liché. V souhrnné zprávě z roku 2015 veřejná ochránkyně práv konstatovala ve všech dvanácti navštívených zařízeních špatné zacházení, které dle okolností spočívalo v nedostatečné a nevyhovující stravě a absenci prevence malnutrice, v laickém poskytování ošetřovatelské péče, omezování volného pohybu klientů, v ledabylém nakládání s léky, prohlubování inkontinence, nedůstojných hygienických podmínkách a nerespektování soukromí (zpráva dostupná na https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/28-2014-NZ_Souhrnna_zprava_-_neregistrovana_zarizeni__CJ_.pdf; podobně tisková zpráva veřejného ochránce práv ze dne 14. 12. 2022 dostupná na https://www.ochrance.cz/aktualne/ombudsman_informoval_vladu_o_dalsim_neregistrovanem_domove_pro_seniory/).

13. Ostatně, jak vyplynulo z dokazování před trestními soudy, také v posuzované věci byly zjištěny vážné nedostatky při poskytování sociálních služeb, ať už jde o stravování nezohledňující speciální zdravotní potřeby seniorů, nekvalifikovaný personál, který prováděl úkony, k nimž jsou oprávněni pouze zdravotníci, podávání léků v rozporu s regulací, chybějící adekvátní zdravotní a rehabilitační péče, nezabezpečení ochrany financí seniorů, či nevyhovující prostory, které nenabízely bezbariérový přístup (úzké točité schodiště a absence výtahu) a byly užívány v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Nešlo jen o formality vyžadované "nabobtnalou" legislativou, jak se snaží stěžovatelé navodit v ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud si je vědom toho, že situace v oblasti péče o seniory, zejména jde-li o její dostupnost, není snadná a tato problematika musí být předmětem celospolečenských debat. Řešením však nemůže být zakládání nelegálních domovů pro seniory stojících mimo jakýkoli veřejnoprávní dohled.

15. Ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu