II.ÚS 1617/24 #1 — Nesprávné posouzení rozsahu dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Martínka, zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 1332/2023-496, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu v části, ve které Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 11. 2022 č. j. 69 Co 220/2022-423 v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 C 246/2020-347. Pokud by nebylo možné oddělit neústavní část rozsudku Nejvyššího soudu od ústavně konformní části, tedy části rozsudku, v níž Nejvyšší soud rozhodl o dovoláním napadené části rozsudku krajského soudu, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil jako celek a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 C 246/2020-347 uložil žalovanému (Bytovému družstvu X) povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 441 620,15 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 439 374,21 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud uzavřel, že stěžovatel se dne 6. 10. 2015 stal členem družstva na základě smlouvy o převodu podílu uzavřené s Šárkou Moráňovou. Touto smlouvou bylo na stěžovatele převedeno i její právo k nájmu bytu, které jí vzniklo uzavřením nájemní smlouvy s družstvem. Podle soudu čl. VIII. nájemní smlouvy představuje "platnou smlouvu o smlouvě budoucí", jejíž obsah, resp. právní poměry smluvních stran, se řídí § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013. Protože smlouva o smlouvě budoucí je "synallagmatickým právním jednáním, kde každá strana je nositelem práv a povinností", nebylo smlouvou o převodu podílu na stěžovatele postoupeno právo na uzavření budoucí kupní smlouvy k bytu, a proto mu nesvědčí ani nároky vzniklé pro případ porušení povinnosti budoucí kupní smlouvu uzavřít uplatněné stěžovatelem, tj. a) zaplatit 1 000 000 Kč, b) vrátit žalovaným přijatá plnění na splátky úvěru a c) platit úrok z prodlení ve výši 9,25 % ročně z těchto částek. Smlouva o převodu podílu "neobsahuje žádné určité vymezení pohledávek, které by z tohoto titulu platně vznikly, nedošlo proto ani k platnému postoupení takových pohledávek podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") z Šárky Moráňové na stěžovatele, a to ani jako souboru pohledávek". Stěžovateli nemohla být postoupena pohledávka na vrácení plnění podle čl. VIII. nájemní smlouvy, případně na úhradu souvisejících sankcí, jelikož Šárka Moráňová "svým právním jednáním nezapříčinila" vznik takových pohledávek. Protože se stěžovatel nestal "smluvní stranou jakékoli jiné smlouvy" než smlouvy o převodu podílu, je podle soudu jeho plnění poskytované družstvu jako platby na tzv. úvěr ode dne 23. 9. 2015 do 27. 4. 2020 "plněním bez právního důvodu". Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vydat stěžovatelem poskytnuté "plnění bez právního důvodu" v celkové výši 441 620,15 Kč, představující platby na tzv. úvěr ode dne 5. 9. 2017 do 27. 4. 2020, jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. V tomto rozsahu proto okresní soud žalobě vyhověl, a to včetně příslušného úroku z prodlení. Protože stěžovatel nevstoupil do práv a povinností "smlouvy budoucí kupní", která je součástí nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 2011, není v řízení o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč a plnění poskytnutých Šárkou Moráňovou na splátky úvěru družstva do dne převodu družstevního podílu na stěžovatele, tj. do dne 23. 9. 2015, aktivně věcně legitimován. Okresní soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu co do částky 1 439 374,21 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodů nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele a částečného promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení, a to včetně částky 110 Kč, která představuje rozdíl (vzniklý početní chybou) mezi částkou žalovanému zaplacenou a částkou 880 994,36 Kč, k jejímuž zaplacení (spolu se smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč) stěžovateli měl být žalovaný povinován podle žalobního petitu.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel (proti výrokům II. a III.) i žalovaný (proti výrokům I. a III.). Krajský soud k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 15. 11. 2022 č. j. 69 Co 220/2022-423 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jeho právními závěry. Podle krajského soudu představuje čl. VIII. nájemní smlouvy "smluvní ujednání ze závazkového vztahu mezi družstvem a Šárkou Moráňovou, které není součástí členských práv a povinností členů družstva", k převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí tudíž nemohlo dojít a stěžovatel se "stranou uvedené smlouvy nestal". Na základě smlouvy o převodu podílu proto podle krajského soudu nemohlo "dojít k převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí ... na žalobce", neboť smlouva o převodu podílu neobsahuje "žádná zvláštní výslovná ujednání o převodu práv a povinností, zejména neobsahuje ustanovení o postoupení jakékoliv pohledávky". Nadto v době uzavření smlouvy o převodu podílu ani žádné pohledávky na vrácení poskytnutého plnění družstvu, resp. na úhradu sjednaných sankčních plnění, neexistovaly a nemohly být na stěžovatele postoupeny. Krajský soud rovněž přisvědčil závěru okresního soudu, podle něhož je stěžovatel aktivně věcně legitimován pouze v části žaloby na vydání plateb, které prováděl ve prospěch družstva on sám, a které "je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení, neboť se tak dělo bez právního důvodu". K odvolací argumentaci obou účastníků řízení krajský soud uvedl, že "neobsahuje skutečnosti, které by mohly zvrátit závěry okresního soudu". Jednak podle krajského soudu nelze závazkový vztah mezi družstvem a Šárkou Moráňovou hodnotit jako "členské právo či povinnost" a současně není pro rozhodnutí věci zásadní "posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy".

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, a to konkrétně proti části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu, zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému předmětnou věc projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyšel-li krajský soud z toho, že "ujednání nájemní smlouvy uzavřené mezi družstvem a Šárkou Moráňovou nejsou součástí členských práv a povinností členů družstva", a proto práva a povinnosti z nájemní smlouvy převodem členského podílu na stěžovatele nepřešla, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Nejvyšší soud proto shledal dovolání stěžovatele přípustným. Současně poukázal na to, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 840/98). Domáhá-li se stěžovatel v projednávané věci po žalovaném vrácení plnění poskytnutého členem družstva družstvu na základě smlouvy o nájmu družstevního bytu, jde o spor mezi obchodní korporací a jejím členem, vyplývající z účasti na obchodní korporaci, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Rozhodoval-li v projednávané věci jako soud prvního stupně Okresní soud v Olomouci, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že právní posouzení věci krajským soudem není správné, dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem a řízení trpí výše popsanou vadou. Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu a spolu s ním (ze stejného důvodu) i rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni (§ 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.).

5. Usnesením ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. 27 Cdo 1332/2023 Nejvyšší soud zamítl návrh stěžovatele na opravu výroku ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2024 se stěžovatel domáhal opravy chyby v psaní či jiné zřejmé nesprávnosti výroku rozsudku, neboť jím byly zrušeny rozsudky soudu krajského a okresního soudu v celém rozsahu, ačkoliv jeho dovolání směřovalo pouze do druhého výroku a navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení v rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud uvedl, že záměrně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu v plném rozsahu a (celou) věc postoupil k projednání a rozhodnutí věcně příslušnému soudu (srov. bod 39 odůvodnění rozsudku). Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel se podaným návrhem ve skutečnosti nedomáhá opravy zjevné nesprávnosti rozsudku Nejvyššího soudu, nýbrž tvrzené věcné nesprávnosti rozsudku spočívající v tom, že Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele nemohl v nenapadené části rozsudky soudů obou stupňů zrušit. Nápravu takové tvrzené nesprávnosti však nelze zjednat opravou výroku rozsudku podle § 164 věty první o. s. ř.


II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti uvádí, že dovolání podal pouze do té části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu. Ve zbývající části, tedy v části, v níž krajský soud potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku okresního soudu, rozsudek krajského soudu dovoláním napaden nebyl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že v civilním sporném řízení soudy postupují podle občanského soudního řádu, přičemž civilní sporné řízení je ovládáno zásadou projednací a dispoziční. Tyto zásady se mimo jiné promítají do pravidla, že je na účastníkovi řízení, v jakém rozsahu rozhodnutí soudu napadne opravným prostředkem, přičemž soud o podaném opravném prostředku rozhodující je tímto vymezením rozsahu přezkumu vázán, s výjimkou sporů iudicium duplex a sporů, kde jsou jednotlivé výroky na sobě vzájemně závislé. V předmětné věci o žádnou z uvedených výjimek nejde a ani Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí žádnou z výjimek neuvádí. Přesto Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil rozsudky krajského soudu a okresního soudu i ve vyhovující části, tedy ve výroku I. rozsudku okresního soudu a v té části výroku I. krajského soudu, ve které byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku okresního soudu, byť tyto výroky dovoláním napadeny nebyly. Nejvyšší soud tím překročil svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, čímž současně porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud měl stěžovatelovu dovolání vyhovět a zrušit napadené rozsudky krajského soudu a okresního soudu pouze v té části, ve které je stěžovatel napadl dovoláním. V dovoláním nenapadené části, ve které bylo žalobě co do částky 441 620,15 Kč s příslušenstvím vyhověno, měly rozsudky krajského soudu a okresního soudu zůstat rozsudkem Nejvyššího soudu nedotčeny.

7. Dne 3. 7. 2024 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, ve kterém stěžovatel uvedl, že vedle podané ústavní stížnosti se pokusil zjednat nápravu pochybení Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 27. 2. 2024 cestou návrhu na vydání opravného rozhodnutí. Nejvyšší soud však v uvedeném usnesení (v bodě 7) uvedl, že zrušil rozsudek krajského i okresního soudu v celém rozsahu, tedy i v části dovoláním nenapadené, záměrně. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud místo toho, aby své pochybení přiznal, tak výslovně uvádí, že zákon porušil zcela vědomě. Nejvyšší soud podle stěžovatele neměl právo zrušit rozsudky v rozsahu dovoláním nenapadeném za stavu, kdy nešlo o výroky vzájemně vázané. Nejvyšší soud v rozsudku neuvádí, že by nenapadený výrok považoval za vázaný na výrok napadený. Podle stěžovatele ke zrušení rozsudků obou soudů v dovoláním nenapadené části došlo nedopatřením Nejvyššího soudu, což Nejvyšší soud alibisticky odmítá přiznat.


III.
Vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti

8. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a žalovanému.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Žalovaný se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, a s ohledem na to měl Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). Z tohoto důvodu s ním dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

11. Vyjádření Nejvyššího soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, a proto k němu Ústavní soud při svém rozhodování nepřihlédl a stěžovateli je k replice nezasílal.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje vůči napadenému rozsudku Nejvyššího soudu, již v dalším řízení, které bude před obecnými soudy probíhat, nemůže uplatnit.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19 nebo nález ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) či nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331)].

16. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331) ad.].

17. Ve vztahu k dovolacímu řízení Ústavní soud vyslovil, že rozhodl-li se zákonodárce institut dovolání zakotvit do právního řádu, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména z práva na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131, č. 153/2004 Sb.), nález ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) či nález ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17(N 151/90 SbNU 453)].


A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Jednou ze základních zásad, která charakterizuje civilní sporné řízení, je zásada dispoziční. Její projev představují mimo jiné ustanovení občanského soudního řádu, která upravují jednotlivé procesní úkony, k nimž jsou účastníci v řízení oprávněni a které jsou v jejich výlučné dispozici (např. návrh na zahájení řízení, zpětvzetí návrhu či odvolání). Zásada dispoziční je nejtypičtější procesní zásada civilního řízení sporného, jež spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a jeho předmětem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/24).

19. Zásada dispoziční v procesu znamená, že procesní aktivita je dána do rukou účastníků, nikoli soudu nebo jiných subjektů. Je založena na ideji právního zájmu, a tedy platí, že iniciativu má ten, kdo uplatňuje či brání vlastní právní zájem. Účastníci civilního řízení podáním žaloby rozhodnou o tom, že je proces zahájen, zpětvzetím žaloby způsobí zastavení (skončení) řízení. V průběhu procesu mohou účastníci využít dalších prostředků procesní ochrany k dispozici předmětem řízení, například rozšíření žaloby či uzavření soudního smíru. Dispoziční oprávnění sporných stran v procesu se realizují tzv. dispozičními procesními úkony, tedy těmi, jež mohou významně ovlivnit proces. Jsou jimi, kromě podání žaloby, zpětvzetí žaloby, změna žaloby a uzavření smíru, např. i podání vzájemné žaloby, podání odvolání, dovolání či žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost.

20. Uvedené pojetí zásady dispoziční a jejího klíčového významu pro civilní sporné řízení stabilně respektuje judikatura obecných soudů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 6/2002, ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, ze dne 24. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4608/2015, ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 23 Cdo 1775/2021 či ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021) i doktrína (srov. např. Winterová, A. Civilní právo procesní. Praha: Linde, 2008, s. 76; Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha I. § 1-250l občanského soudního řádu. Vydání čtvrté. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 323; či Lavický P. a kol. Civilní právo procesní. Díl první. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2023, s. 46 s násl.).

21. Stejně chápe dispoziční zásadu ve sporném občanském řízení ve své judikatuře také Ústavní soud. V nálezu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31) vyslovil, že jednou ze základních zásad občanského soudního řízení, jíž je toto řízení ovládáno, je zásada dispoziční. Zásada oficiality ve vztahu k zásadě dispoziční je výjimkou, jejíž uplatnění je opodstatněno zejména důvody ochrany práv účastníků řízení, nebo ochrany veřejného zájmu. I když pro sporné řízení je typická zásada dispoziční, i v tomto řízení se objevují prvky zásady oficiality [§ 151 odst. 1 o. s. ř., § 153 odst. 2 o. s. ř., § 212 písm. a) o. s. ř., 224 o. s. ř.], které však směřují výlučně k ochraně práv účastníků řízení nebo veřejného zájmu. Její uplatnění tak musí mít své opodstatnění.

22. V bodu 20 nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 (N 90/53 SbNU 159, č. 163/2009 Sb.) Ústavní soud uvedl, že smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a neplní-li tento svůj úkol, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva procesního především dispoziční zásadou, která ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i jeho předmětem.

23. Význam zásady dispoziční pro sporné občanské řízení Ústavní soud dále akceptoval například v nálezech ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 38/05 (N 187/38 SbNU 511) či ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (N 138/100 SbNU 512, č. 327/2020 Sb.), byť zde nikoli jako zásadu bez dalšího ústavní (k tomu v podrobnostech viz i dále). Nelze však popřít, že zásada dispoziční je v civilním sporném řízení ustáleně chápána jako klíčová zásada tohoto řízení, která je v procesním kontextu vyjádřením principu ochrany autonomie vůle a odpovědnosti jednotlivce za prosazení vlastních právních zájmů. Nelze proto bezdůvodně postupovat v rozporu s touto zásadou.

24. Dispoziční zásada se podle doktríny projevuje jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení o opravných prostředcích, tedy i odvolacím řízení (srov. Lavický, P. Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2015, č. 7, s. 253 a násl., či Lavický, P. a kol., 2023, op. cit. sub 17, s. 48). Jeho zahájení by totiž opět mělo být v rukou stran; také jen na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Obdobně to platí vzhledem k charakteru dovolacího řízení i v něm.

25. Projevem dispoziční zásady v opravných řízeních je proto mimo jiné tzv. zákaz reformationis in peius, který zajišťuje svobodu práva podat opravný prostředek, neboť jen při jeho uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch nedojde k zhoršení jejího postavení. Uplatnění zásady zákazu reformationis in peius v občanském soudním řízení konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2258/2021: "Také v občanském soudním řízení až na výjimky platí zásada zákazu reformationis in peius, kterou jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž se smyslem a účelem opravných prostředků." Nejvyšší soud v odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále konstatoval, že zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Obdobně a tím více, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, to samozřejmě platí i v dovolacím řízení.

26. Proto se již ve starší literatuře uvádělo, že reformace in peius je chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz popsané změny k horšímu v opravných řízeních je projevem dispoziční zásady. Je adresovaný soudu, který by jinak byl v řízení o opravném prostředku oprávněn způsobit změnu procesního postavení určitého účastníka k horšímu (srov. např. Macur, J. Reformácia in peius v občianskom súdnom konaní. Právny obzor, 1970, roč. 53, č. 5, s. 442).

27. Zákaz změny k horšímu (reformationis in peius) tedy znamená, že odvolací (dovolací) soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele (dovolatele), odvolal-li (dovolal-li) se jen on sám. Za situace, kdy se odvolá (podá dovolání) také protistrana, je samozřejmě možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech.

28. Zákaz změny k horšímu totiž současně představuje důsledek vázanosti soudu opravným prostředkem. V řízení ovládaném zásadou oficiality zákaz reformace in peius neplatí, neboť v něm soud není vázán návrhy stran (srov. Lavický, P. a kol. Moderní civilní proces. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 47-48; Lavický, P., 2015, op. cit., sub 23, s. 253 a násl.).

29. Uplatnění zákazu reformace in peius se zcela nekryje se zákazem přezkoumávat část rozhodnutí, která již nabyla právní moci, ale je širší. Odpovídá totiž dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací (dovolací) řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím (dovolacím) soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání (dovolání) z hlediska toho, kdo odvolání (dovolání) podal. Z opačného pohledu řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, popř. ho podala a vzala zpět apod., není namístě "vnucovat" jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila. Takový přístup by korespondoval zásadě materiální pravdy v pojetí zastávaném před rokem 1989, která již byla v civilním řízení důvodně opuštěna; dispoziční zásadě však změna ve prospěch strany, která odvolání (dovolání) nepodala, vůbec neodpovídá.

30. Byť zákonná úprava civilního procesu zásadu zákazu reformace in peius výslovně nezakotvuje, její všeobecná platnost pro civilní soudní řízení je nesporná, což se podává jak z jednoznačných závěrů doktríny a judikatury, tak nepřímo též ze zpracovaného věcného záměru nového civilního řádu soudního a srovnání příbuzných zahraničních právních úprav. Důvodnému uplatňování zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení nasvědčují též závěry judikatury Ústavního soudu.

31. Smyslem zásady zákazu reformace in peius je v co nejširší míře zaručovat účastníkům řízení svobodné rozhodnutí napadnout odvoláním vadný rozsudek soudu prvního stupně (či obecně svobodu práva podat opravný prostředek, a to včetně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští) a přezkoumat ho odvolacím (dovolacím) soudem, aniž by se obával rizika zhoršení své situace. Zákaz reformace in peius je tedy třeba chápat jako garanci svobody odvolacího (dovolacího) práva.

32. V této souvislosti je třeba připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (což předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu, v jakém rozsahu a jakým způsobem podle hmotných a procesních norem o ochranu svého práva usilovat.

33. K tomu je třeba dodat, že dispoziční zásada úzce souvisí s požadavkem řádného (spravedlivého) soudního procesu a oblastí ústavně zaručených práv. V procesním právu totiž vyjadřuje princip ochrany autonomie vůle jednotlivce, jak bylo nastíněno shora, a také rovnost účastníků v řízení. Jde-li o zásadu rovnosti, ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny je zařazeno do komplexu práv na řádný (spravedlivý) proces a plyne z něj zejména právo strany řízení rovnocenně procesně působit na orgán, který věc rozhoduje. Každá strana musí mít stejnou šanci ovlivnit úsudek orgánu, který vede řízení. S tvrzeními a důkazními návrhy jakékoliv strany se musí zacházet stejně. Soud či jiný orgán nesmí vyplňovat svou aktivitou mezeru v tvrzeních či důkazních návrzích jedné ze stran řízení v míře, která by narušovala materiální rovnost stran. Tato ústavní norma platí pro všechny druhy soudního řízení, tedy jak pro civilní řízení, soudní řízení správní, ale i trestní řízení soudní [srov. nález ze dne 21. 7 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79), nebo Knapp V. Teorie práva, C. H. Beck, 1995, s. 217].

34. Zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) se rovněž projevuje v požadavku nezvýhodňovat účastníka řízení, který v řízení není aktivní. To právě zajišťuje uplatnění zásady zákazu reformace in peius jako derivátu dispoziční zásady pro odvolací nebo dovolací řízení, která zaručuje, že není důvodu bez dalšího zvýhodňovat účastníka, který nepodal odvolání či dovolání (k uplatnění zásady zákazu reformace in peius srov. též nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24 či nález sp. zn. I. ÚS 1238/23).

35. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem překročil svoji pravomoc, když zrušil rozsudky krajského soudu a okresního soudu v celém rozsahu, ačkoli stěžovatel dovoláním napadl rozsudek krajského soudu pouze v té části, ve které byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku II., ve kterém byla jeho žaloba zamítnuta (tedy pouze v té části, ve které jeho žalobě nebylo vyhověno). Nejvyšší soud však zrušil napadené rozsudky i v části, ve které bylo žalobě stěžovatele vyhověno, a to aniž by dovolání podala protistrana.

36. Rozsah dovolacího přezkumu je formálně přísně upraven a omezen až na výjimky na jeho vymezení v dovolání jak po tzv. kvantitativní, tak kvalitativní stránce.

37. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), třebaže dovolání podal jen některý z účastníků, c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

38. Tzv. kvantitativní rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu se odvíjí od struktury dovoláním dotčeného rozhodnutí, které zpravidla sestává z více výroků. Je pak na dovolateli, aby výslovně určil, proti kterým z nich (případně kterým částem) brojí. Výjimky z vázanosti kvantitativním rozsahem dovolání jsou formulovány shodně jako u řízení odvolacího (srov. identický výčet v § 212 o. s. ř). V případě těchto výjimek může nastat i zhoršení pozice dovolatele oproti stavu vytvořenému rozhodnutím dovolacího soudu, což je jinak nepřípustná změna k horšímu (zákaz reformationis in peius) [srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 či ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24].

39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

40. Zde hovoříme o tzv. kvalitativním rozsahu dovolání, totiž o důvodech, pro které je pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadáno a které lze měnit (rozšířit) jen po dobu lhůty k dovolání. Protože je dovolací soud vázán věcným rozsahem dovolání, tj. včetně vymezení dovolacího důvodu, je nezbytné, aby jediný uplatnitelný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci) byl v dovolání řádně vymezen způsobem, který upravuje § 241a (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1872/2011). Nepostačuje však obecný odkaz na nesprávné právní posouzení věci, není-li spojen s konkrétním označením napadaného právního posouzení a výkladem, v čem dovolatel tuto nesprávnost spatřuje. Nejvyšší soud je přitom vázán konkrétním vymezením (popisem) dovolacího důvodu a není oprávněn zabývat se důvody dalšími, byť by z obsahu spisu či odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývaly.


B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

a) Rozsah dovolacího přezkumu (kvantitativní stránka)

41. V souladu s § 242 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, tedy ve výrocích, ve kterých bylo napadeno (dovoláním jsou dány meze přezkumné činnosti dovolacího soudu). V některých případech je však nezbytné, aby dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i v širším rozsahu, než požaduje dovolatel. Tím se zabrání tomu, aby v jednom řízení byla vydána rozhodnutí obsahující vzájemně rozporné výroky. Výjimky z vázanosti kvantitativním rozsahem dovolání jsou obdobné jako u řízení odvolacího (srov. § 212 o. s. ř.).

42. Podle § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud není vázán rozsahem vymezeným dovolatelem (rozsahem dovolacích návrhů) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. Závislým v tomto smyslu je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát (s výjimkou, směřuje-li dovolání pouze proti výroku o příslušenství pohledávky, proti lhůtě k plnění nebo o předběžné vykonatelnosti rozsudku). Právo se samostatným skutkovým základem lze charakterizovat tak, že jde o právo korespondující určitým skutkovým tvrzením, která jsou odlišná od jiných skutkových tvrzení v řízení uplatněných a korespondujících jiným právům. V těchto případech dovolání proti jednomu právu se samostatným skutkovým základem nemůže přivodit účinky dovolání vůči ostatním samostatným nárokům.

43. Okresní soud v předmětné věci rozhodl samostatnými výroky jednak o povinnosti žalovaného vydat stěžovateli poskytnuté "plnění bez právního důvodu" v celkové výši 441 620,15 Kč s příslušenstvím, představující platby na tzv. úvěr ode dne 5. 9. 2017 do 27. 4. 2020, a dále rozhodl o nároku stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč a plnění poskytnutých Šárkou Moráňovou na splátky úvěru družstva do dne převodu družstevního podílu na stěžovatele, tj. do dne 23. 9. 2015, a to tak, že žalobu co do částky 1 439 374,21 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodů nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele a částečného promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení. V posuzované věci tedy o žádnou z výjimek z vázanosti dovolacího soudu rozsahem podaného dovolání upravených v § 242 odst. 1 o. s. ř. nešlo (srov. sub 2 a 3).

44. V podaném dovolání stěžovatel výslovně uvedl, že dovolání podává proti rozsudku krajského soudu, přičemž je "zaměřuje do té části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu". V petitu dovolání pak stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud "v napadené části (a v navazujícím nákladovém výroku) změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. 69 Co 220/2022 tak, že změní v zamítavé části (a v navazujícím nákladovém výroku) rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 25 C 246/2020 a žalobě i v této části zcela vyhoví, přičemž současně zaváže žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nebudou-li splněny zákonné podmínky pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak nechť je rozsudek odvolacího soudu v napadené části Nejvyšším soudem zrušen (včetně navazujícího nákladového výroku) a stejně tak nechť je v zamítavém výroku zrušen i rozsudek soudu prvního stupně (včetně navazujícího nákladového výroku), a nechť je věc vrácena soudu prvního stupně k tomu, aby ji ve zrušené části znovu projednal a rozhodl při vázanosti právními závěry dovolacího soudu". Nejvyšší soud v napadeném rozsudku pak shodně konstatoval, že stěžovatel v dovolání navrhl, aby "Nejvyšší soud změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že změní v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně a žalobě i v této části plně vyhoví, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení".

45. Ačkoli v předmětné věci nešlo o žádný z případů výjimek uvedených v § 242 odst. 2 o. s. ř., přičemž stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu pouze v té části, ve které nebylo jeho žalobě vyhověno (tedy v části, ve které krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku II.), Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudky krajského soudu a okresního soudu v celém rozsahu.


b) Důvody dovolacího přezkumu, vady řízení (kvalitativní stránka)

46. Výjimkou z věcné vázanosti Nejvyššího soudu dovoláním jsou případy tzv. jiných vad řízení a zmatečnostních vad řízení [tj. vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nejsou v dovolání uplatněny, popřípadě je-li poukazováno jen na některé či jiné. To však platí pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř., věta druhá). Tzv. zmatečnostní vady nejsou sice samostatným uplatnitelným dovolacím důvodem, ale závažnost těchto zásadních procesních pochybení odůvodňuje, aby k jejich nápravě mohlo dojít i prostřednictvím dovolacího řízení, byť primárně se má uplatnit žaloba pro zmatečnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2179/2002). To ovšem platí jen pro dovolání přípustná z jiného důvodu, tj. pro některou ze situací vyjmenovaných v § 237 o. s. ř.

47. O zmatečnostní vadu ve smyslu výše uvedeného může jít například právě při procesním pochybení spočívajícím v rozhodnutí věci věcně nepříslušným soudem.

48. Věcná příslušnost jakožto institut procesního práva vymezuje, které z článků soudní soustavy působících obecně jako soudy prvního stupně (okresní a krajské soudy) jsou v občanském soudním řízení v prvním stupni povolány projednat a rozhodnout věci určitého druhu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 42). Věcná příslušnost představuje jednu z podmínek řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.); rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 840/98, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4825/2015).

49. Věcnou příslušnost soud zkoumá z úřední povinnosti (nikoliv tedy jen na základě námitky účastníků) v průběhu celého řízení (s výjimkou případů uvedených v § 104a odst. 7 o. s. ř.), neboť rozhodoval-li by ve věci věcně nepříslušný soud, byla by taková skutečnost odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ale při splnění dalších podmínek i důvodem uplatnitelným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Následky porušení rozhodování věcně příslušným soudem jsou stanoveny v § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a soud podle něj rozhodnutí zruší a věc postoupí věcně příslušnému soudu. Na základě § 243b o. s. ř. pak stejně postupuje i Nejvyšší soud. K vadě řízení spočívající v tom, že ve věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, může dovolací soud přihlédnout (jak bylo uvedeno výše) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 840/98). Rozhodnutí vydané věcně nepříslušným soudem je zmatečnostní vadou řízení [§ 229 odst. 1 o. s. ř.].

50. V předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel se po žalovaném domáhá vrácení plnění poskytnutého členem družstva družstvu na základě smlouvy o nájmu družstevního bytu), jde tedy o spor mezi obchodní korporací a jejím členem, vyplývající z účasti na obchodní korporaci, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Rozhodoval-li v předmětné věci jako soud prvního stupně Okresní soud v Olomouci, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož právní posouzení věci krajským soudem nebylo správné, Nejvyšší soud dovodil, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, přičemž řízení trpí výše popsanou vadou. Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu a spolu s ním (ze stejného důvodu) i rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni (§ 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.).

51. Stěžovatel podaným dovoláním napadl rozsudek krajského soudu pouze v té části, ve které jeho žalobě nebylo vyhověno. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, stěžovatel logicky dovolání nepodal. Navíc ve vztahu k části rozsudku krajského soudu, ve které bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, nebylo dovolání ani subjektivně přípustné [podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.], neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že Nejvyšší soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání může tedy podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost. V části výroku I. rozsudku krajského soudu, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo žalobě stěžovatele vyhověno, stěžovateli žádná újma nevznikla, neboť v této části bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Z těchto důvodů mohl tedy Nejvyšší soud i s přihlédnutím k uvedené zmatečnostní vadě zrušit napadená rozhodnutí jen v rozsahu v jakém byly napadeny v podaném dovolání.


VI.
Závěr

52. Nejvyšší soud tak napadeným rozhodnutím v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius zhoršil procesní postavení stěžovatele na základě dovolání podaného stěžovatelem jako jediným dovolatelem, zatímco žalovanému zajistil pro něj příznivější výsledek, ačkoli o něj předvídaným způsobem (dispozičním úkonem) řádně neusiloval, když sám dovolání v předmětné věci nepodal. Nejvyšší soud přitom byl v dané procesní situaci oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele, který jako jediný projevil vůli dispozičním úkonem chránit svůj právní zájem.

53. V posuzované věci se rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius negativně promítlo ve sféře garance dovolacího práva stěžovatele ve smyslu přístupu k soudu (zákonem předvídanému řízení o opravném prostředku), protože nepodal-li by stěžovatel dovolání, nedošlo by ke zhoršení jeho právního postavení (čl. 36 odst. 1 Listiny).

54. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v předmětné věci nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání stěžovatele a překročil tak své oprávnění posuzovat dovoláním napadený rozsudek krajského soudu výhradně v rozsahu podaného dovolání a rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele jako jediného dovolatele, když k opačnému postupu nebyly dány náležité důvody, čímž rozhodl v rozporu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení.

55. Nejvyšší soud tak nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou Nejvyššího soudu, přičemž i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a proto i dovolací soud je povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. Tím Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

56. Zrušil-li Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím rozsudky krajského soudu a okresního soudu v celém rozsahu a nikoli jen v rozsahu, v jakém byl rozsudek krajského soudu dovoláním napaden, překročil svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, a dopustil se tak nepřípustné libovůle při svém rozhodování ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy či čl. 2 odst. 2 Listiny.

57. Vzhledem k tomu, že v řízení před Nejvyšším soudem nebyly dodrženy principy řádného (spravedlivého) procesu, popsané vady v postupu Nejvyššího soudu založily ústavněprávní rozměr případu, který byl na základě ústavní stížnosti posuzován, ač úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů.

58. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího v předmětné věci bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 4 Ústavy. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.

59. Zrušením rozsudku Nejvyššího soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení dovolání stěžovatele, přičemž Nejvyšší soud je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost uplatnění argumentace ohledně právní stránky předmětné věci.

60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. října 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu