ČEGAN A BABAIEVA proti České republice

Rozhodnutí ze dne 30. dubna 2026 ve věci č. 30272/25 – Čegan a Babaieva proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány dostatečně důkladně přezkoumaly okolnosti roztržky, k níž došlo u stánku na podporu svobodné Ukrajiny, a následně řádně odůvodnily, proč nebylo prokázáno, že se jednalo o předsudečné násilí, jež by bylo třeba řešit prostředky trestního práva.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé jsou občany Česka a Ukrajiny, kteří se dne 1. června 2024 v centru Prahy účastnili shromáždění na podporu Ukrajiny, kde sbírali podpisy za zavedení přísnějších sankcí vůči Rusku. K jejich stánku přistoupila skupina rusky hovořících osob a zahájila konverzaci, jež posléze vyeskalovala ve fyzické napadení obou stěžovatelů, kteří utržili ránu pěstí a deštníkem. Druhá stěžovatelka si celý incident natáčela na svůj mobilní telefon, který byl rovněž poškozen.

Policie ještě týž den zahájila vyšetřování pro podezření z několika trestných činů včetně popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia a následující den zadržela podezřelé. Stěžovatelům bylo v tomto řízení přiznáno postavení poškozených.

Po vyhodnocení všech shromážděných důkazů, včetně svědeckých výpovědí, záznamu z telefonu druhé stěžovatelky a záznamů z veřejných kamer, policie případ odložila a postoupila správním orgánům jako možný přestupek proti občanskému soužití. Z dostupných důkazů policii vyplynulo, že vyostření konfliktu bylo vzájemné a skupina cizinců se nechovala ani předsudečně, ani prvoplánově násilně či agresivně, a jejich reakce na verbální útoky ze strany druhé stěžovatelky nebyla natolik nepřiměřená, aby založila jejich trestní odpovědnost. Verbální eskalace konfliktu ze strany druhé stěžovatelky navíc přišla v okamžiku, kdy skupina již odcházela.

Stěžovatelé namítali, že nebyly řádně posouzeny předsudečné indikátory, které byly podle nich v celé situaci přítomny, že k vyjádření předsudečných motivací došlo ještě předtím, než druhá stěžovatelka začala situaci natáčet, a že ze záznamů vyplývá, že se stěžovatelé pouze bránili. Státní zastupitelství i Ústavní soud však postup policie potvrdily. 

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 3, 8, 11 a 14 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že stát nedokázal účinně stíhat a přiměřeně potrestat údajně předsudečné násilí, kterému byli vystaveni. Tvrdili, že vyšetřování nebylo přiměřené a nezávislé, že policie nezajistila dostatek důkazů a že stávající důkazy byly posuzovány zaujatě.

Soud připomněl, že jeho úlohou není přezkoumávat důkazy a skutková zjištění vnitrostátních orgánů, ledaže by byla zjevně svévolná nebo zcela nepřiměřená. Povinnost státu provést účinné vyšetřování nespočívá v jeho výsledku, nýbrž v prostředcích, jimiž je vedeno. Role Soudu je tak omezena na posouzení, zda vnitrostátní orgány podnikly veškeré přiměřené kroky k odhalení případných předsudečných motivů, které v daných událostech mohly hrát roli (Balázs proti Maďarsku, č. 15529/12, rozsudek ze dne 20. října 2015, § 52).

Ohledně projednávané věci Soud poznamenal, že vnitrostátní orgány zahájily vyšetřování incidentu ještě téhož dne a podezřelé zadržely o den později. Shromáždily a vyhodnotily dostatečné množství důkazů, včetně výpovědí svědků a videozáznamů zachycujících většinu incidentu. Své závěry, k nimž na základě těchto důkazů dospěly, tedy že se nejednalo o násilí z nenávisti, nýbrž o oboustranně vyostřovaný situační konflikt, vysvětlily transparentně a racionálně. Případ navíc postoupily správním orgánům do přestupkového řízení, jež vzhledem k absenci předsudečného motivu lze považovat za přiměřený prostředek nápravy (a contrario Hanovs proti Lotyšsku, č. 40861/22, rozsudek ze dne 18. července 2024, § 52).

Z těchto důvodů Soud stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.