III.ÚS 3003/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Davidem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024, č. j. 29 Cdo 2373/2023-134, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2023, č. j. 7 Co 152/2023-81, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 3 C 205/2022-54, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Insolvenční soud dne 22. 12. 2021 zjistil stěžovatelčin úpadek a prohlásil na její majetek konkurs. Stěžovatelka později podala žalobu, kterou se proti žalované domáhala náhrady škody ve výši 100 000 Kč.

2. Obecné soudy stěžovatelce nevyhověly, neboť po prohlášení konkursu je k podání žaloby na vymožení nároku dlužníka, který se týká majetkové podstaty, oprávněný pouze insolvenční správce (viz § 249 odst. 1 insolvenčního zákona). Toto oprávnění podle judikatury přechází zpět na dlužníka tehdy, pokud insolvenční správce nehodlá pohledávku vymáhat a vyloučí ji ze soupisu majetkové podstaty, nebo ji z tohoto důvodu do majetkové podstaty ani nesepíše a dá najevo, že soupis neprovede, ačkoli o existenci pohledávky ví. Žádná z těchto situací však podle soudů nenastala.

3. Okresní soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné. Stěžovatelka podává proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.


II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na přístup k soudu. Tento závěr opírá o následující argumenty:
* Napadená rozhodnutí stěžovatelce odepřela aktivní věcnou legitimaci k vymáhání pohledávky. Za situace, kdy insolvenční správkyně pohledávku do majetkové podstaty nesepsala a projevila se tak, že není rozhodnuta, zda pohledávku do soupisu pojme, je na místě aktivní věcnou legitimaci přiznat dlužníkovi. Toto rozhodnutí nelze odložit do doby, až se něco vyjasní nebo až stěžovatelka něco doplní. Opak by vedl k nepřípustnému odepření spravedlnosti a přístupu k soudu.
* Dovolání bylo přípustné, protože nižší soudy zaujaly excesivní výklad, který odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i jimi citované judikatuře obecných soudů, a protože jsou jejich skutková zjištění v extrémním rozporu s důkazy.
* Nejvyšší soud se v podstatě nezabýval stěžovatelčinými námitkami a dostatečně neodůvodnil svůj závěr, že je stěžovatelčin výklad chybný a že rozhodnutí nižších soudů odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je, zda závěr obecných soudů, podle nichž stěžovatelka není oprávněna k podání dané žaloby, neporušuje její ústavně zaručené základní právo či svobodu.

6. Posouzení toho, zda je z hlediska § 249 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn podat žalobu dlužník či insolvenční správce, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí její ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila. Ústavní soud se ke stěžovatelčině argumentaci vyjádří pouze stručně, protože na ni řádně reagovaly již obecné soudy.

8. Insolvenční zákon uvádí, že po prohlášení konkursu je k podání žaloby na vymožení nároku dlužníka, který se týká majetkové podstaty, oprávněn jen insolvenční správce. Návrh podaný jinou osobou soud zamítne (viz § 249 odst. 1 insolvenčního zákona).

9. Podle judikatury Nejvyššího soudu, z níž obecné soudy vycházely a kterou v obecné rovině nezpochybňuje ani stěžovatelka, přechází oprávnění podat žalobu zpět na dlužníka tehdy, pokud insolvenční správce nehodlá pohledávku vymáhat a vyloučí ji ze soupisu majetkové podstaty nebo ji z tohoto důvodu do majetkové podstaty ani nesepíše a dá najevo, že soupis neprovede, ačkoli o existenci pohledávky ví (viz bod 17 podbod 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 10 rozhodnutí krajského soudu a bod 12 rozhodnutí okresního soudu).

10. Obecné soudy dospěly k závěru, že žádná z těchto situací nenastala. Insolvenční správkyně pohledávku z majetkové podstaty nevyloučila (o čemž není sporu), ale zároveň nedošlo ani k tomu, že by se ji rozhodla do majetkové podstaty nesepsat a dala najevo, že tento soupis ani neprovede. Důvod, proč insolvenční správkyně o dalším způsobu nakládání s pohledávkou dosud nerozhodla, podle soudů leží na straně stěžovatelky, která správkyni neposkytla náležitou součinnost. Insolvenční správkyně tak nemá dostatečné informace, na jejichž základě by mohla posoudit, zda danou pohledávku do majetkové podstaty zahrne či nikoli. Podle soudů proto nelze konstatovat, že by s ní nehodlala nakládat nebo ji vymáhat (viz bod 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 11 až 13 rozhodnutí krajského soudu, body 9 až 12 rozhodnutí okresního soudu).


11. Napadená rozhodnutí, která za těchto okolností dospívají k závěru, že oprávnění podat žalobu na stěžovatelku nepřešlo, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 305/15).

12. Podle Ústavního soudu není právní výklad obecných soudů "zcela excesivní" (jak tvrdí stěžovatelka) ani "v příkrém rozporu" s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a obecných soudů (což stěžovatelka nijak dále nerozvádí). Závěr soudů, podle něhož v daném případě k přechodu žalobního oprávnění nepostačuje to, že insolvenční správkyně o dané pohledávce nijak aktivně nerozhodla, výše popsané rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodporuje. Skutková zjištění ohledně postupu insolvenční správkyně nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud se přitom podstatou stěžovatelčiny argumentace zabýval a řádně na ni reagoval - a to jak shrnutím své dosavadní rozhodovací praxe (viz bod 17 jeho rozhodnutí), tak použitím jejích závěrů na stěžovatelčin případ (viz body 18 až 19 jeho rozhodnutí).


IV. Závěr

13. Napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu