I.ÚS 42/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., právně zastoupeného Mgr. Martou Vosykovou, LL.M, sídlem Olomoucká 226, Uničov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. září 2024 č. j. 22 Co 77/2024-426, rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. prosince 2023 č. j. 13 P 13/2022-286, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. září 2024 č. j. 22 Co 78/2024-431 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. února 2024 č. j. 13 P 13/2022-357, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a K. S. a nezletilé K. R., v řízení před obecnými soudy zastoupené kolizním opatrovníkem městem X, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 odst. 1 a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí ("dále jen soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec"), kterým se domáhal, aby nezletilá K. byla svěřena do střídavé péče rodičů (výrok I.). Řízení o výživném vyloučil k samostatnému řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud vyšel ze zjištění, že naposledy byla péče o nezletilou upravena rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 11. 2015 č. j. 0 P 152/2015-60, kterým byla nezletilá svěřena do péče matky, a otci bylo stanoveno výživné 1 500 Kč měsíčně; dále byl upraven styk otce s nezletilou. O nezletilou pečovala matka, otec k její péči neměl výhrady a tyto neměl ani opatrovník nezletilé ani ošetřující lékař. Nezletilá trpí vážnou metabolickou vadou, toto onemocnění vyžaduje zejména pravidelný stravovací režim. V době rozhodování otec bydlel v U., s nezletilou se stýkal každé dva týdny na víkend od pátku do neděle. Dne 27. 10. 2021 podala matka návrh na úpravu styku otce s nezletilou a návrh na zvýšení výživného. Následně dne 26. 1. 2022 otec navrhl, aby nezletilá byla svěřena do střídavé péče rodičů. Otec tento návrh odůvodnil tak, že nezletilá navštěvuje druhou třídu základní školy, dobře prospívá, má zájmovou činnost hru na housle a výtvarnou výchovu. Nezletilá trpí metabolickou vadou, o její zdravotní stav se otec aktivně zajímá. Otec dále uvedl, že o dceru po jejím narození osobně pečoval, vždy se o ni zajímal a byl schopen se o ni postarat. Po rozpadu vztahu rodičů považoval za nejlepší zájem dítěte, aby nezletilá byla svěřena do péče matky s ohledem na věk dítěte. Otec po výše citované úpravě styku však začal usilovat o častější kontakt, nezletilá je na něj zvyklá, má skvělé vztahy s novou rodinou otce. Otec pak v návrhu popsal rozsah kontaktu s nezletilou i to, že mu matka několikrát zabránila v kontaktu s nezletilou především v době Vánoc či Velikonoc. V době podání návrhu otec uváděl, že nezletilá K. je v kontaktu s jeho manželkou, má dobrý vztah s jeho dalšími dětmi. U otce má vybudované klidné stabilní a láskyplné zázemí, rozumí si s manželkou otce. Otec je schopen v místě bydliště zajistit i kroužky pro nezletilou. Svěření K. do střídavé péče rodičů otec považoval za správné řešení v zájmu nezletilé.

3. Soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, v průběhu řízení pak vyloučil původní návrh matky na zvýšení výživného k samostatnému řízení a ve vztahu k úpravě výchovy dospěl závěru, že matka o nezletilou pečuje řádně a otci bezdůvodně nebrání v jeho kontaktu s nezletilou. Ke zdravotní péči matky o nezletilou nebyly zjištěny výhrady, matka se řídí radami a doporučeními odborníků a nezletilá v její péči prospívá. V péči o nezletilou nebyly zjištěny připomínky ani ze strany školy či orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výhrady otce k péči matky tedy nebyly prokázány. Matka respektuje roli otce v životě nezletilé a sama K. uváděla, že otce má ráda, ve většině případů k němu ráda jezdí. Vadí jí však, že před ní otec nepěkně mluví o matce, má obavy, aby se na ni nezlobil, a proto raději vyhoví jeho požadavkům a udělá to, co otec chce. Soud měl k dispozici znalecký posudek z oboru dětské psychologie, neztotožnil se však s některými závěry znalce v tom, že matka nepodporuje kontakt s otcem, přehlíží přirozené vývojové tendence ve smyslu identifikace nezletilé s otcem a vědomě tomuto procesu zabraňuje a aktivně jej maří. Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro změnu péče pro nedostatečnou péči matky o nezletilou a nejsou ani důvody pro změnu péče pro bezdůvodné bránění styku nezletilé s otcem ze strany matky. Jedinou změnou, která by mohla mít za následek změnu původního rozhodnutí o péči o nezletilou, je skutečnost, že nezletilá je starší a již nevyžaduje nutně plnou osobní péči ze strany matky. S případnou střídavou péčí nesouzní zdravotní stav nezletilé, která vyžaduje stabilní prostředí a klid. Nezletilá s ohledem na svůj věk je schopna formulovat svá přání, což také ve více případech učinila a vyjádřila se tak, že nemá zájem o střídavou péči, což soud respektoval.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Ve věci vzal za prokázané, že nedošlo k takové změně poměrů, která by mohla vést k úvaze o změně péče nezletilé. Nezletilá je dlouhodobě v péči matky, k péči matky v zásadě nebyly zjištěny připomínky ze strany opatrovníka, lékařů ani školy, kam nezletilá dochází. Otec pak má nejpozději od jara 2024 nestabilizované poměry, je v rozvodovém řízení, nemá dlouhodobě zajištěné bydlení, s nezletilou se nestýká, jejich vztah je tedy v poslední době prokazatelně narušen. Za těchto podmínek není na místě, aby byla změněna výchova nezletilé K., neboť by to nebylo v zájmu nezletilé.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah stejně jako průběh řízení je účastníkům řízení dostatečně znám.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se napadená rozhodnutí v rozporu s postulátem ochrany základních práv nejen formálně, ale především věcně, nevypořádala s kritérii, která Ústavní soud nastavil pro posouzení aplikace institutu střídavé péče. Soud prvního stupně namísto judikaturou vyžadovaných objektivních měřítek, jež pomáhají přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí, preferoval výlučně vlastní, převážně empirií motivované předpoklady, které navíc v relaci k institutu střídavé péče použil restriktivně. Odvolací soud se pak argumenty a výtkami, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání, nezabýval vůbec a nevěnoval jim žádnou pozornost. Napadená rozhodnutí obecných soudů má za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné.

7. Stěžovatel má za to, že po zjištění, že ve věci došlo ke změně poměrů, která je založena především věkem nezletilé, dobou (od posledního rozhodnutí v listopadu 2015 uplynula dlouhá doba), i nástupem nezletilé do základní školy, je namístě vyhovět návrhu stěžovatele na rozšíření kontaktů s dcerou. Přitom platí, že změní-li se poměry, může soud změnit rozsudek o péči a výživě nezletilých dětí i bez návrhu. Změna poměrů prokazatelně nastala již prostým plynutím času. Nezletilá v mezidobí vyspěla, není z důvodu příliš nízkého věku zcela odkázána na jednu pečující osobu, navštěvuje první stupeň základní školy, družinu, kroužky, je už samostatná. Matka sama ji pravidelně nechává doma samotnou (o prázdninách, když je v práci, jede do školy), nezletilá je schopna se o sebe postarat i po zdravotní stránce. Nadto je nezletilá prokazatelně zvyklá od útlého dětství na pravidelné střídání výchovných prostředí, neboť pobývala a pobývá střídavě u matky a stěžovatele (a to i dlouhodobě), popř. dalších příbuzných, kteří ji často hlídali. Přinejmenším znaleckým posudkem znalce doc. PhDr. Radko Obereignerů, Ph.D. bylo prokázáno, že matka opakovaně brání dceři v kontaktech se stěžovatelem a narušuje v tomto směru jeho rodičovskou vazbu, což představuje důvod pro změnu a novou úpravu. Stěžovatel do soudního spisu založil i další důkazy k prokázání těchto skutečností, soud je však neprovedl, aniž svůj postup rozumně a dostatečně odůvodnil.

8. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá též zrušení usnesení, kterými obecné soudy uložily stěžovateli uhradit náklady řízení - znaleckého posudku. Stěžovatel namítá, že v řízení pouze uplatňoval základní práva. Za toto mu byla soudy způsobena újma v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny, a to zásahem do práva vlastnit majetek v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, když pro poměry stěžovatele značně vysoké náklady ve výši 40 189 Kč, způsobené trváním matky na omezení základních práv dítěte a stěžovatele a nařízením zbytečného znaleckého psychologického posudku pro rozhodnutí o právní otázce, byly dány stěžovateli k úhradě. Účastníkům řízení lze uložit k náhradě jen ty náklady, které byly vynaloženy účelně, tedy jen náklady důkazů, ze kterých soud vycházel při zjištění skutkového stavu věci. Pokud stát vynaloží náklady zbytečně a bez návrhu stěžovatele (například nechá zpracovat znalecký posudek, který však pro řízení nic neosvědčí nebo prokazuje skutečnost, která je již prokázána jinak), nelze je uložit stěžovateli k náhradě. V nesporných řízeních nelze pro účely § 148 odst. 1 o. s. ř. hovořit o úspěchu účastníka, ale je třeba vážit všechny okolnosti daného případu. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze argumentovat tím, že by svým jednáním zavinil potřebu provádění znaleckého posudku. Tato potřeba vyplynula zřejmě z odlišných procesních stanovisek stěžovatele a matky. Nadto je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že potřeba vypracování posudku byla iniciována soudem, podpořena pak OSPOD a matkou nezletilé. Postup soudů proto považuje za zjevnou svévoli.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost uvedených usnesení, neboť bezprostředně hrozící povinnost uhradit tyto náklady pro něj představuje nepoměrně větší újmu a podstatný zásah do jeho majetkové sféry, než když dojde k odkladu jeho povinnosti, přičemž českému státu téměř žádná újma odkladem nevznikne. Stěžovatel na podzim 2024 sice ukončil insolvenční řízení, je však momentálně zcela nemajetný, bydlí v nájemním bytu, jeho jediným příjmem je příjem ze zaměstnání (pracuje ve společnosti Y). Stěžovatel má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem (celkem hradí měsíčně 8 500 Kč), dále je na něho v současné době vedena exekuce. Odklad vykonatelnosti navrhuje také z toho důvodu, že rozhodnutí o povinnosti hradit náklady řízení sice bylo vyčleněno do samostatného rozhodnutí, je však z podstaty věcí nedílně navázané a propojené s rozhodnutím ve věci samé a zcela závislé na výsledku ústavní stížnosti ve věci samé.

II.
Procesní předpoklady řízení

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).


III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19, N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14, N 110/77 SbNU 607, bod 19).

13. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, většinou opět s odkazem na ochranu nejlepšího zájmu dítěte (nálezy ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují). Podle nálezu ze dne 3. května 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 by výchozím modelem pro úvahy soudu měla být střídavá péče (byť s ohledem na okolnosti i asymetrická, viz body 59 až 61).

14. Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor (nálezy ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14, N 235/75 SbNU 617, bod 20, či ze dne 9. října 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19, N 174/96 SbNU 211, bod 18), samozřejmě za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23). Zároveň nelze rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů (například nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14, N 235/78 SbNU 617, bod 20). Věc je vždy třeba posuzovat v celkovém kontextu rodinné situace tak, aby byl prioritním hlediskem zájem dítěte (nález ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19, N 8/98 SbNU 56, bod 25). Pokud soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dětí přihlédnout, musí své závěry patřičně odůvodnit.

15. Napadená rozhodnutí z popsaných hledisek obstojí. Opatrovnické soudy, zejména soud prvního stupně, ve věci provedly rozsáhlé dokazování, aby posléze dospěly k závěru, že poměry nezletilé ani rodičů se natolik nezměnily, aby zavdaly důvod pro změnu výchovných poměrů nezletilé. Taktéž opatrovník nepožadoval, aby se na péči o nezletilou v době rozhodování soudů cokoli měnilo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí a převažovala nad stabilitou výchovného prostředí (§ 909 občanského zákoníku). S ohledem na rozsáhlost skutkových zjištění Ústavní soud považuje za dostatečné na odůvodnění soudu prvního stupně odkázat.

16. Obecné soudy vyšly kromě jiného též z přání nezletilé. Ta opatrovníkovi opakovaně sdělila, že si přeje zachování stávající úpravy a soudy neměly důvod pochybovat o tom, že jde o skutečné přání nezletilé. Nebyly shledány žádné známky ovlivnění ze strany matky, když nezletilá vždy uvádí, že "taťku má ráda, chtěla by k němu zase jezdit, až se vše zklidní". Je zjevné, že její vztah k němu je dobrý.

17. Ústavní soud opakuje, že jeho úkolem není rozhodovat o konkrétním rozdělení péče mezi rodiče, nýbrž posoudit, zda v tomto směru opatrovnické soudy nevybočily z ústavních mezí. V projednávané věci se tak nestalo.

18. K námitkám stěžovatele proti usnesením, jimiž byl zavázán zaplatit náhradu nákladů řízení v podobě znaleckého posudku, Ústavní soud uvádí, že usnesení soudu prvního stupně je řádně a přesvědčivě odůvodněno. Znaleckým posudkem měl být zejména zjištěn skutečný názor nezletilé, neboť otec opakovaně zpochybňoval názor zjištěný OSPOD a tvrdil, že nezletilá mu sděluje, že si změnu péče přeje a to je její skutečné přání. Znaleckým posudkem pak bylo potvrzeno, že nezletilá si změnu péče nepřeje, byť má oba rodiče ráda a její argumenty pro toto rozhodnutí jsou zcela pochopitelné. Za této situace je na otci, aby hradil náklady řízení, které stát platil, neboť jeho návrh byl shledán nedůvodným a v tomto směru soud dále konstatoval, že v průběhu řízení byli účastníci poučováni o tom, že za daného stavu by bylo nejvhodnější, aby se v rámci mediace snažili řešit své vztahy a následně poměry nezletilé ve vzájemné shodě. Nezletilá si po celou dobu řízení změnu péče nepřála, na tuto skutečnost bylo poukazováno a soudem zdůrazněno, že to jsou právě rodiče, kteří by měli nezletilé zajistit co nejlepší podmínky pro její další rozvoj a také šťastné a spokojené dětství. Věc mohla být řešena rodiči, aniž by bylo třeba soudního řízení, včetně znaleckého posudku. Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda jsou u stěžovatele splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a shledal, že tomu tak není. V průběhu řízení na návrh opatrovníka byl ustanoven znalec z oboru neklinické psychologie k posouzení výchovných schopností rodičů a vztahu mezi rodiči a nezletilou K. Takový důkaz s ohledem na průběh řízení, nedobré vztahy mezi rodiči a posouzení výchovných schopností rodičů, se odvolacímu soudu nejevil jako nadbytečný, neboť zjištění znalce a jeho znalecké závěry mohly být pro posouzení věci samé významné. Znalecký posudek byl tedy proveden sice z podnětu opatrovníka, ale v důsledku návrhu otce, který byl nakonec i v rámci odvolacího řízení shledán neúspěšným. Proto i odvolací soud uzavřel, že náklady řízení státu je ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. povinen hradit stěžovatel. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ohledně nákladů řízení v tomto případě neshledal Ústavní soud důvod k zásahu.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení, zavazující stěžovatele k hrazení nákladů řízení, Ústavní soud odmítl nikoli samostatně, ale spolu s ústavní stížností, a to s ohledem na to, že k takovému postupu neshledal žádný přesvědčivý důvod a o ústavní stížnosti rozhodl v přiměřené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu