MACHALICKÝ proti České republice

Rozhodnutí ze dne 30. dubna 2026 ve věci č. 36160/25 – Machalický proti České republice (č. 2)

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl novou stížnost navazující na stejnojmenný rozsudek Soudu z října 2024. Uvedl, že námitka stěžovatele směřuje proti výkonu jeho předchozího rozsudku, který podléhá dohledu Výboru ministrů Rady Evropy, a nikoliv Soudu, a je tak s Úmluvou neslučitel-ná ratione materiae. Rovněž druhou námitku stěžovatele Soud odmítl pro neslučitelnost ratione materiae, neboť ve vnitrostátním řízení nedošlo k posouzení nových skutečností, které by mohlo založit nové porušení Úmluvy.

I.    Skutkové okolnosti

Rozsudkem ze dne 10. října 2024 (Machalický proti České republice, č. 42760/16) Soud jednomyslně shledal, že v rámci řízení o náhradu škody za trestní stíhání došlo k porušení práva stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť civilní soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí přisuzovaly stěžovateli odpovědnost za spáchání trestné činnosti, přestože trestní stíhání stěžovate-le muselo být zastaveno z důvodu promlčení trestnosti činu, a stěžovatel tak nebyl nikdy uznán pravomocně vinným. Zároveň Soud rozhodl, že shledání porušení stěžovatelových práv představuje dostatečnou kompenzaci jím tvrzené nemajetkové újmy.

Dne 11. února 2025 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento návrh však Ústavní soud odmítl podle §119a odst. 1 téhož zákona, když rovněž dospěl k závěru, že shledání porušení stěžovatelových práv představuje dosta-tečnou kompenzaci jím tvrzené nemajetkové újmy a nenašel žádnou příčinnou souvislost mezi po-rušením práv a tvrzenou majetkovou újmou. S námitkou stěžovatele, že rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterými k zásahu do jeho práv došlo, jsou stále veřejně přístupná, se vypořádal konstatová-ním, že "vymazat z historie" je nelze; rozhodující nicméně je, že klíčové pasáže již "nemají žádnou výpovědní hodnotu", a k dalšímu zásahu do presumpce neviny stěžovatele tak již nedochází.

II.    Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 2 A ČLÁNKU 46 ÚMLUVY

Stěžovatel namítal, že nedostatky, které Soud shledal ve svém původním rozsudku, nebyly napra-veny v rámci obnoveného řízení před vnitrostátními soudy.
Soud zdůraznil, že je příslušný k rozhodování o stížnostech týkajících se situací, kdy vnitrostátní or-gány v rámci implementace rozsudku Soudu provedly nové vnitrostátní přezkoumání věci, ať již prostřednictvím obnovy řízení, nebo zahájením zcela nového vnitrostátního řízení. Stížnosti, které v podstatě poukazují na neprovedení rozsudku Soudu nebo na nenapravení porušení, které Soud již shledal, nespadají do věcné příslušnosti Soudu ve smyslu článku 46 Úmluvy, nýbrž podléhají dohle-du nad výkonem rozsudku ze strany Výboru ministrů. Ve stávajícím případu stěžovatel rovněž ne-namítal nové porušení presumpce neviny, nýbrž pouze nedostatečné odstranění následků již shle-daného porušení. Tuto námitku tedy Soud odmítl pro neslučitelnost ratione materiae.

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 1 ÚMLUVY

Stěžovatel dále namítal, že odmítnutím jeho návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem došlo k porušení jeho práv, jelikož mu bylo odepřeno spravedlivé přezkoumání jeho věci.

Soud připomněl že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se může vztahovat na obnovu řízení v případech, kdy ji vni-trostátní právo považuje za pokračování původního řízení a kdy se posouzení vnitrostátních soudů vztahuje i na věcnou stránku sporu [Bochan proti Ukrajině (č. 2), č. 22251/08, rozsudek velkého se-nátu ze dne 5. února 2015, § 50–56]. Česká úprava však výslovně omezuje obnovu řízení před Ús-tavním soudem na posouzení důvodů pro obnovu řízení a na vydání samostatného rozhodnutí o přijetí nebo odmítnutí návrhu na obnovu řízení. V rámci tohoto řízení tedy nebyly přezkoumávány žádné nové skutečnosti, které by mohly založit nové porušení Úmluvy, pouze byla posuzována při-jatelnost stěžovatelova návrhu v souladu se zákonnými požadavky (mutatis mutandis Steck-Risch a ostatní proti Lichtenštejnsku, č. 29061/08, rozhodnutí ze dne 11. května 2010). I tuto námitku tedy Soud odmítl pro neslučitelnost ratione materiae.