Obecný komentář č. 34 (2011) Článek 19 Svoboda názoru a projevu (Výbor OSN pro lidská práva)

Obecný komentář č. 34
Článek 19 Svoboda názoru a projevu
Obecné poznámky

1. Tento obecný komentář nahrazuje obecný komentář č. 10 (devatenácté zasedání).
   
   
2. Svoboda názoru a svoboda projevu jsou nezbytné podmínky pro plný rozvoj osoby. Jsou zásadní pro každou společnost.¹ Představují základní kámen každé svobodné a demokratické společnosti. Tyto dvě svobody jsou úzce propojené, neboť svoboda projevu představuje prostředek pro výměnu názorů a jejich rozvíjení. 
   
   
3. Svoboda projevu je nezbytnou podmínkou pro realizaci zásady transparentnosti a odpovědnosti, které jsou naopak zásadní pro podporu a ochranu lidských práv.
   
   
4. Mezi další články, které obsahují záruky svobody názoru a/nebo projevu, patří články 18, 17, 25 a 27. Svoboda názoru a projevu vytváří základ pro plné požívání široké škály ostatních lidských práv. Svoboda projevu je například nedílnou součástí požívání práva na svobodu shromažďování a sdružování a výkon volebního práva.
   
   
5. S ohledem na konkrétní požadavky čl. 19 odst. 1 a vztah svobody názoru ke svobodě myšlení (článek 18) by výhrada k odstavci 1 byla neslučitelná s cílem a účelem paktu.² Navíc ačkoliv není svoboda názoru zařazena mezi práva, od kterých se nelze podle ustanovení článku 4 paktu odchýlit, je třeba připomenout, že „ustanovení paktu, která nejsou vyjmenována v čl. 4 odst. 2, obsahují prvky, od kterých se podle názoru výboru v souladu s článkem 4 nelze zákonně odchýlit“.³ Svoboda názoru je jedním z těchto prvků, neboť se nikdy nemůže stát, že by bylo nutné se od ní během mimořádné situace odchýlit.⁴  
   
   
6. Ačkoliv mohou být výhrady k určitým prvkům čl. 19 odst. 2. s ohledem na vztah svobody projevu k ostatním právům podle paktu přijatelné, obecná výhrada k právům stanoveným v odstavci 2 by s cílem a účelem paktu slučitelná nebyla.⁵ 
   
   
7. Povinnost respektovat svobodu názoru a projevu je pro státy, smluvní strany paktu, závazná jako celek. Všechny složky státní moci (výkonná, zákonodárná i soudní) a další orgány veřejné moci na všech úrovních – celostátní, regionální nebo místní – jsou způsobilé založit odpovědnost státu, smluvní strany.⁶ Tuto odpovědnost nese stát, smluvní strana paktu, za určitých okolností rovněž za jednání polostátních subjektů.⁷ Tato povinnost rovněž od států, smluvních stran paktu, vyžaduje, aby zajistily, že osoby budou chráněny před jednáním soukromých osob a subjektů, které by narušovalo uplatňování svobody názoru a projevu v míře, ve které se tato práva zakotvená v Paktu vztahují na vztah mezi soukromými osobami nebo subjekty.⁸  
   
   
8. Od států, smluvních stran paktu, je vyžadováno, aby zajistily, že práva zakotvená v článku 19 paktu budou provedena ve vnitrostátních právních předpisech způsobem odpovídajícím návodu poskytnutého výborem v jeho obecném komentáři č. 31 o povaze obecných právních povinností států, smluvních stran paktu. Státům, smluvním stranám paktu, se připomíná, že by měly v souladu se zprávami předkládanými podle článku 40 poskytnout výboru informace o příslušných vnitrostátních právních předpisech, správní praxi a soudních rozhodnutích a příslušných politických úrovních a jiné odvětvové praxi, které se týkají práv chráněných článkem 19, a zohlednit přitom otázky rozebrané v tomto obecném komentáři. Měly by rovněž obsahovat informace o dostupných právních prostředcích v případě porušení těchto práv.

Svoboda názoru

9. Ustanovení čl. 19 odst. 1 vyžaduje ochranu práva zastávat svůj názor bez překážky. Jedná se o právo, k němuž Pakt nepřipouští výjimky ani omezení. Svoboda názoru zahrnuje i právo kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu názor změnit, pokud se pro to osoba svobodně rozhodne. Práva žádné osoby zakotvená v paktu by v důsledku jejího skutečného, vnímaného nebo domnělého názoru neměla být porušena. Chráněny jsou všechny formy názoru včetně názorů politických, vědeckých, historických, mravních nebo náboženských. Trestnost zastávání určitého názoru je neslučitelná s odstavcem 1.⁹ Obtěžování, zastrašování nebo stigmatizace osoby, včetně jejího zadržování, zbavení svobody, stíhání nebo odsouzení z důvodu názorů, které může zastávat, představuje porušení čl. 19 odst. 1.¹⁰   

10. Každá forma úsilí o donucení k zastávání nebo nezastávání jakéhokoliv názoru je zakázána.¹¹ Svoboda projevit svůj názor nutně zahrnuje i svobodu jej nevyjádřit.

Svoboda projevu

11. Odstavec 2 od států, smluvních stran paktu, vyžaduje, aby zaručily právo na svobodu projevu včetně práva vyhledávat, přijímat a šířit informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice. Toto právo zahrnuje projevení a přijetí komunikace každé formy myšlenky a názoru schopné předání ostatním s výhradou ustanovení čl. 19 odst. 3 a článku 20.¹² Zahrnuje politické projevy,¹³ komentování vlastních¹⁴ a veřejných záležitostí,¹⁵ agitaci,¹⁶ diskusi o lidských právech,¹⁷ novinářskou činnost,¹⁸ kulturní a umělecký projev,¹⁹ výuku²⁰ a náboženské projevy.²¹ Může rovněž zahrnovat obchodní reklamu. Oblast působnosti odstavce 2 zahrnuje i projevy, které mohou být považovány za hluboce urážlivé,²² přestože tyto projevy mohou být v souladu s ustanoveními čl. 19 odst. 3 a článku 20 omezeny.

12. Odstavec 2 chrání všechny formy projevu a prostředky jejich šíření. Mezi tyto formy patří použití mluveného, písemného a znakového jazyka a neverbální projevy, například obrazové záznamy a umělecké předměty.²³ Mezi výrazové prostředky patří knihy, noviny,²⁴ letáky,²⁵ plakáty, transparenty,²⁶  oděv a podání adresovaná soudům a orgánům.²⁷ Patří mezi ně všechny formy audiovizuálních a dále elektronických a internetových způsobů vyjádření. 

Svoboda projevu a sdělovací prostředky

13. Pro zajištění svobody názoru a projevu a požívání ostatních práv podle paktu je v každé společnosti zásadní svobodný, necenzurovaný a ničím nenarušovaný tisk nebo jiné sdělovací prostředky. Představuje jeden ze základních kamenů demokratické společnosti.²⁸ Pakt zakotvuje právo, jehož prostřednictvím mohou sdělovací prostředky získávat informace, na jejichž základě mohou plnit svou funkci.²⁹   Svobodné předávání informací a myšlenek o veřejných a politických otázkách mezi občany, kandidáty a zvolenými zástupci je zásadní. To předpokládá svobodný tisk a jiné sdělovací prostředky schopné komentovat veřejné záležitosti bez cenzury nebo omezení a vytvářet veřejné mínění.³⁰ Veřejnost má tomu odpovídající právo na výstup práce sdělovacích prostředků.³¹  

14. Státy, státy, smluvní strany paktu, by měly obzvlášť dbát na to, aby podporovaly nezávislé a rozmanité sdělovací prostředky jakožto prostředek pro ochranu práva jejich uživatelů, včetně příslušníků etnických a jazykových menšin, přijímat širokou škálu informací a myšlenek.   

15. Státy, smluvní strany paktu, by měly zohlednit rozsah, v jakém vývoj informačních a komunikačních technologií, například internetu a mobilních elektronických systémů šíření informací, na celém světě podstatně změnil způsoby komunikace.  Nyní existuje celosvětová síť pro výměnu myšlenek a názorů, která se nemusí nezbytně opírat o tradiční hromadné sdělovací prostředky.  Státy, smluvní strany paktu, by měly přijmout veškerá nezbytná opatření na podporu nezávislosti těchto nových sdělovacích prostředků a zajistit k nim jednotlivcům přístup. 

16. Státy, smluvní strany paktu, by měly zajistit, aby poskytovatelé veřejnoprávního vysílání byli nezávislí.³² V této souvislosti by měly státy, smluvní strany paktu, zajistit jejich nezávislost a redakční svobodu. Měly by zajistit jejich financování způsobem, který nenarušuje jejich nezávislost.

17. Otázky týkající se sdělovacích prostředků jsou dále rozebrány v oddíle tohoto obecného komentáře, který se zabývá omezeními svobody projevu.

Právo na přístup k informacím

18. Ustanovení čl. 19 odst. 2 upravuje právo na přístup k informacím, které mají k dispozici veřejné subjekty. Mezi tyto informace patří záznamy, které má veřejný subjekt k dispozici, bez ohledu na formu, v jaké jsou informace uchovávány, jejich zdroj a datum vzniku. O veřejných subjektech pojednává bod 7 tohoto obecného komentáře. Může zahrnovat i jiné subjekty, pokud tyto subjekty vykonávají veřejné funkce. Jak již bylo uvedeno, právo na přístup k informacím spolu s článkem 25 paktu zahrnuje právo, jehož prostřednictvím získávají sdělovací prostředky přístup k informacím o veřejných záležitostech,³³ a právo široké veřejnosti na výstupy jejich práce.³⁴ Prvky práva na přístup k informacím jsou obsaženy i jinde v paktu. Jak výbor uvedl ve svém obecném komentáři č. 16, pokud jde o článek 17 paktu, měl by mít každý jednotlivec právo zjistit ve srozumitelné formě, zda jsou osobní údaje uchovány v automatizovaných datových souborech, a pokud ano, jaké údaje a za jakým účelem. Každý jednotlivec by měl být rovněž schopen zjistit, které orgány veřejné moci nebo soukromé osoby či subjekty spravují nebo mohou spravovat jeho soubory. Pokud tyto soubory obsahují nesprávné osobní údaje nebo byly tyto údaje shromážděny nebo zpracovány v rozporu s ustanoveními právních předpisů, měl by mít každý jednotlivec právo na to, aby byly záznamy o něm opraveny. Podle článku 10 paktu neztrácí vězeň nárok na přístup k záznamům o svém zdraví.³⁵ Výbor v obecném komentáři č. 32 k článku 14 uvádí řadu nároků na informace, které mají osoby obviněné ze spáchání trestného činu.³⁶ Podle ustanovení článku 2 by měly osoby obdržet informace týkající se práv podle paktu obecně.³⁷ Podle článku 27 by mělo rozhodování státu, smluvní strany paktu, které může podstatně narušit způsob života a kulturu menšinové skupiny, učiněno postupem sdílení informací a konzultací s dotčenými komunitami.³⁸  

19. K uskutečnění práva na přístup k informacím by měly státy, smluvní strany paktu, aktivně zveřejňovat vládní informace veřejného zájmu. Státy, smluvní strany paktu, by měly vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby zajistily snadný, okamžitý, účinný a praktický přístup k těmto informacím. Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly zavést nezbytné postupy, s jejichž pomocí může člověk získat přístup k informacím, například přijetím právních předpisů o svobodě informací.³⁹ Tyto postupy by měly zahrnovat včasné zpracování žádosti o informace podle jasných pravidel, která jsou slučitelná s paktem. Výše poplatků za zpracování žádosti o informace by neměla představovat nepřiměřenou překážku přístupu k informacím. Orgány by měly každé zamítnutí žádosti o poskytnutí přístupu k informacím odůvodnit. Měla by být zavedena pravidla pro podávání opravných prostředků proti zamítnutí žádosti o poskytnutí přístupu k informacím a v případech, kdy na žádost není reagováno.  

Svoboda projevu a politická práva

20. Výbor v obecném komentáři č. 25 o účasti na veřejných záležitostech a volebním právu rozebral význam svobody projevu pro správu veřejných záležitostí a účinný výkon volebního práva. Svobodné předávání informací a myšlenek o veřejných a politických otázkách mezi občany, kandidáty a zvolenými zástupci je zásadní. To předpokládá svobodný tisk a jiné sdělovací prostředky schopné komentovat veřejné záležitosti a vytvářet veřejné mínění bez cenzury nebo omezení.⁴⁰ Státy, smluvní strany paktu, jsou upozorňovány na vodítko, které v této souvislosti poskytuje obecný komentář č. 25, k podpoře a ochraně svobody projevu. 

Uplatňování čl. 19 odst. 3

21. Odstavec 3 výslovně stanoví, že výkon práva na svobodu projevu s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Z tohoto důvodu jsou přípustné dvě limitované oblasti omezení tohoto práva, které se mohou týkat buď respektování práv a pověsti jiných, nebo ochrany národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku (ordre public) nebo veřejného zdraví nebo morálky. Pokud však stát, smluvní strana paktu, zavede omezení výkonu svobody projevu, nesmí tato omezení ohrozit právo samotné. Výbor připomíná, že vztah mezi právem a omezením a mezi pravidlem a výjimkou nelze obracet.⁴¹ Výbor rovněž připomíná ustanovení čl. 5 odst. 1 paktu, podle kterého platí, že „nic v tomto paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jako by dávalo kterémukoliv státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu než tento pakt stanoví“. 

22. Odstavec 3 stanoví zvláštní podmínky, přičemž pouze za splnění těchto podmínek mohou být omezení uplatněna: omezení musí být „stanovena právními předpisy“, mohou být uplatněna pouze z některého z důvodů uvedených v písmenech a) a b) odstavce 3 a musí vyhovět testu nezbytnosti a přiměřenosti.⁴² Omezení nejsou přípustná z důvodů, které nejsou uvedeny v odstavci 3, a to ani tehdy, pokud by tyto důvody ospravedlnily omezení jiných práv paktu. Omezení musí být uplatňována pouze pro ty účely, pro které byly stanoveny, a musí se přímo týkat zvláštní potřeby, na níž jsou založena.⁴³ 

23. Státy, smluvní strany paktu, by měly přijmout účinná opatření na ochranu před útoky směřujícími k umlčení těch, kteří vykonávají své právo na svobodu projevu. Odstavce 3 se nikdy nelze dovolávat pro ospravedlnění umlčování obhajoby demokracie založené na pluralitě politických stran, demokratických zásadách a lidských právech^.44 Ani útok na osobu pro výkon její svobody názoru nebo projevu, včetně forem útoku, jakými jsou svévolné zadržení, mučení, výhrůžky zabitím, nemůže být za žádných okolností slučitelný s článkem 19.⁴⁵ Těmto výhrůžkám, zastrašování a útokům jsou pro svou činnost často vystaveni novináři.⁴⁶ Rovněž jim bývají vystaveny osoby, které se zabývají shromažďováním a analýzou informací o situaci v oblasti lidských práv a které zveřejňují zprávy týkající se lidských práv, včetně soudců a advokátů.⁴⁷ Všechny tyto útoky by měly být důsledně a včas vyšetřeny, jejich pachatelé stíháni,⁴⁸ a obětem nebo − v případě zabití − jejich zástupcům by se mělo dostat odpovídající formy nápravy.⁴⁹  

24. Omezení musí být stanovena právními předpisy. Právní předpisy mohou obsahovat ustanovení o výsadách členů parlamentu⁵⁰ a ustanovení o pohrdání soudem.⁵¹ Vzhledem k tomu, že každé omezení svobody projevu představuje závažné omezení lidských práv, není v souladu s paktem, pokud jsou tato omezení zakotvena v tradičním, náboženském nebo jiném zvykovém právu.⁵²  

25. Pro účely odstavce 3 k tomu, aby byla norma považována za „právní předpis“, musí být formulována s dostatečnou přesností, aby umožnila jednotlivci přizpůsobit odpovídajícím způsobem své jednání,⁵³ a musí být přístupná veřejnosti. Právní předpis nesmí umožňovat osobám pověřeným rozhodováním o těchto omezeních neomezené diskreční pravomoci.⁵⁴ Právní předpisy musí osobám pověřeným rozhodováním o omezeních poskytovat dostatečné vodítko, které jim umožní zjistit, jaké druhy projevů lze řádně omezit a jaké nikoliv. 

26. Právní předpisy omezující práva vyjmenovaná v čl. 19 odst. 2, včetně právních předpisů, na které odkazuje bod 24, musí nejen splňovat přísné požadavky čl. 19 odst. 3 paktu, ale musí být rovněž samy slučitelné s ustanoveními, cíli a účely paktu.⁵⁵ Právní předpisy nesmí porušovat ustanovení paktu zakazující diskriminaci. Právní předpisy nesmí stanovovat sankce, které jsou v rozporu s Paktem, například tělesné tresty.⁵⁶  

27. Je na státu, smluvní straně paktu, aby prokázal právní základ veškerých uložených omezení svobody projevu.⁵⁷ Pokud má výbor v případě určitého státu, smluvní strany paktu, posoudit, zda bylo určité omezení uplatněno zákonně, měl by tento stát, smluvní strana paktu, poskytnout údaje o příslušných právních předpisech a jednáních, na která se vztahují.⁵⁸ 

28. Prvním z oprávněných důvodů vyjmenovaných v odstavci 3 je respektování práv nebo pověsti jiných. Výraz „práva“ zahrnuje lidská práva uznávaná v paktu a obecněji v mezinárodním právu v oblasti lidských práv. Může být například oprávněné omezit svobodu projevu za účelem ochrany volebního práva podle článku 25 a práv podle článku 17 (viz bod 37).⁵⁹ Tato omezení musí být formována obezřetně: přestože může být přípustné chránit voliče před formami projevů, které představují zastrašování nebo nátlak, nesmí tato omezení bránit politické diskusi ani například k výzvám k bojkotu nepovinného hlasování.⁶⁰ Výraz „jiných“ se týká jiných osob samostatně nebo jako příslušníků komunity.⁶¹ Proto se může například vztahovat na jednotlivého příslušníka komunity definované její náboženskou vírou⁶² nebo etnickým původem.⁶³

29. Druhým z oprávněných důvodů je ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku (ordre public) nebo veřejného zdraví nebo morálky. 

30. Státy, smluvní strany paktu, musí vynaložit mimořádnou péči, aby zajistily, že právní předpisy upravující vlastizradu⁶⁴ a obdobné právní předpisy týkající se národní bezpečnosti bez ohledu na to, zda jsou označeny jako předpisy o úředním tajemství či rozvratné činnosti nebo jinak, budou precizně formulovány a uplatňovány způsobem, který odpovídá přísným požadavkům odstavce 3. S odstavcem 3 není například slučitelné dovolávání se těch právních předpisů, které mají potlačit veřejné informace o oprávněných veřejných zájmech, které nenarušují národní bezpečnost, nebo odpírat jejich zveřejnění nebo stíhat novináře, výzkumné pracovníky, ekologické aktivisty, obhájce lidských práv nebo jiné osoby za šíření těchto informací.⁶⁵ Rovněž není obecně vhodné zahrnout do okruhu těchto předpisů takové kategorie informací, jako jsou informace týkající se komerčního sektoru, bankovnictví a vědeckého pokroku.⁶⁶ Výbor dospěl v jednom případě k závěru, že omezení vydávání prohlášení na podporu pracovněprávního sporu, včetně svolání celostátní stávky, nebylo jako omezení z důvodu národní bezpečnosti přípustné.⁶⁷  

31. Z důvodu zachování veřejného pořádku (ordre public) může být za určitých okolností například přípustné omezit projevy na určitém veřejném místě.⁶⁸ Řízení vedené pro pohrdání soudem týkající se forem projevu může být podrobeno posouzení na základě kritéria veřejného pořádku (ordre public). Aby splňovalo podmínky odstavce 3, musí být prokázáno, že řízení a uložená sankce jsou pro výkon soudní moci a zachování pořádku odůvodněná.⁶⁹ Tato řízení by v žádném případě neměla být používána za účelem oprávněného výkonu práv obhajoby.

32. Výbor v obecném komentáři č. 22 uvedl, že „pojem morálky vychází z mnoha společenských, filozofických a náboženských tradic, v důsledku toho musí být omezení za účelem ochrany morálky založena na zásadách, které nevychází výlučně z jedné tradice“. Veškerá tato omezení musí být chápána s ohledem na všeobecný charakter lidských práv a zásadu nediskriminace.

33. Omezení musí být pro oprávněný účel „nezbytná“. Proto například zákaz obchodní reklamy v jednom jazyce s cílem ochrany jazyka určité komunity porušuje kritérium nezbytnosti, pokud by ochrany mohlo být dosaženo jinými způsoby, které svobodu projevu neomezují.⁷⁰ Na druhou stranu výbor dospěl k závěru, že stát, smluvní strana Paktu, splnil kritérium nezbytnosti, pokud přeřadil učitele, který zveřejnil materiály projevující nepřátelství vůči náboženské komunitě, na neučitelskou pozici, aby tak chránil práva a svobody dětí vyznávající tuto víru v daném okrsku.⁷¹ 

34. Omezení nesmí být příliš široká. Výbor v obecném komentáři č. 27 uvedl, že „omezující opatření musí být v souladu se zásadou přiměřenosti, musí být přiměřená pro dosažení své ochranné funkce, musí být mezi nástroji, jež mohou dosáhnout jejich ochranného cíle, nástroji nejméně obtěžujícími, musí být přiměřená zájmu, který má chránit …. Zásada přiměřenosti musí být respektována nejen v právních předpisech, které stanoví pro tato omezení rámec, ale rovněž správními orgány a soudy při jejich uplatňování“.⁷² Zásada přiměřenosti musí rovněž zohledňovat formu projevu v dané věci a prostředky šíření. Například hodnota, kterou Pakt přikládá nepotlačovanému projevu, je obzvlášť vysoká v případě veřejné diskuse týkající se osob veřejně známých a politiků v demokratické společnosti.⁷³  

35. Pokud se stát, smluvní strana Paktu, dovolává oprávněného důvodu pro omezení svobody projevu, musí zvláštním a individualizovaným způsobem prokázat přesnou povahu hrozby a nezbytnost a přiměřenost konkrétního přijatého opatření, zejména prokázáním přímé a bezprostřední souvislosti mezi projevem a hrozbou.⁷⁴ 

36. Výbor si vyhrazuje posouzení toho, zda v dané situaci mohou existovat okolnosti, které činí omezení svobody projevu nezbytným.⁷⁵ V této souvislosti výbor připomíná, že rozsah svobody projevu by neměl být posuzován s odkazem na „prostor uvážení“,⁷⁶ a aby mohl výbor vykonávat tuto funkci, musí stát, smluvní strana Paktu, v každém případě konkrétně prokázat přesnou povahu ohrožení jednoho z důvodů vyjmenovaných v odstavci 3, který vedl k omezení svobody projevu.⁷⁷ 

Limitující rozsah omezení svobody projevu v určitých zvláštních oblastech

37. Mezi omezení politické diskuse, která zakládají pro výbor důvod pro znepokojení, patří zákaz osobní agitace v domácnostech,⁷⁸   omezení počtu a druhu tištěných materiálů, které mohou být rozdávány v průběhu volební kampaně,⁷⁹ blokování přístupu ke zdrojům v průběhu volebního období, včetně místních a mezinárodních sdělovacích prostředků, a politickým komentářům⁸⁰  a omezování přístupu opozičních stran a politiků k výstupům ve sdělovacích prostředcích.⁸¹ Každé omezení by mělo být slučitelné s odstavcem 3. Stát, smluvní strana paktu, však může oprávněně omezit zveřejňování výsledků veřejného mínění bezprostředně před volbami s cílem zachovat spravedlnost volebního procesu.⁸²  

38. Jak bylo uvedeno výše v odstavcích 13 a 20, pokud jde o obsah politické diskuse, výbor poznamenal, že v případě veřejné diskuse týkající se veřejných osob a politiků je hodnota, kterou přikládá Pakt nepotlačovanému projevu, obzvlášť vysoká.⁸³ Proto samotná skutečnost, že formy projevu jsou považovány ve vztahu k veřejné osobě za urážlivé, nestačí pro odůvodnění uložení sankcí, přestože pro veřejné osoby mohou být ustanovení paktu rovněž přínosná.⁸⁴ Všechny veřejné osoby, včetně těch, které vykonávají nejvyšší politické funkce, například hlavy států a předsedové vlád, jsou navíc oprávněně předmětem kritiky ze strany politické opozice.⁸⁵ Výbor proto vyjadřuje znepokojení nad právními předpisy týkajícími se například urážky majestátu,⁸⁶ pohrdání soudem,⁸⁷ neúcty k orgánům,⁸⁸ neúcty k vlajkám a symbolům, urážky hlavy státu⁸⁹ a ochrany cti úředních osob,⁹⁰ neboť právní předpisy by neměly stanovovat přísnější sankce pouze na základě identity osoby, která mohla být uražena. Státy, smluvní strany paktu, by neměly zakazovat kritiku institucí, jakými jsou armáda a veřejná správa.⁹¹

39. Státy, smluvní strany paktu, by měly zajistit, aby právní a správní rámce upravující hromadné sdělovací prostředky odpovídaly ustanovením odstavce 3.⁹² Regulační systémy by měly zohledňovat rozdíly mezi tištěnými médii a televizním a rozhlasovým vysíláním a internetem a rovněž způsob, jakým dochází k sbližování různých sdělovacích prostředků. Odmítnutí povolit vydávání novin a jiných tištěných sdělovacích prostředků za jiných okolností než okolností vycházejících z uplatnění odstavce 3 je neslučitelné s článkem 19. Tyto okolnosti nemohou nikdy zahrnovat zákaz určitého vydání, pokud konkrétní obsah, který nelze oddělit, nemůže být zákonně zakázán podle odstavce 3. Státy, smluvní strany paktu, se musí vyvarovat ukládání příliš zatěžujících podmínek udělování licencí a vybírání poplatků týkajících se vysílacích sdělovacích prostředků včetně komunitních a komerčních stanic.⁹³ Kritéria pro uplatňování těchto podmínek udělování licencí a vybírání poplatků by měla být přiměřená a objektivní,⁹⁴ jasná,⁹⁵  transparentní,⁹⁶ nediskriminační a celkově v souladu s Paktem.⁹⁷ Licenční režimy pro vysílání prostřednictvím sdělovacích prostředků s omezenou kapacitou, například audiovizuálních pozemních a satelitních služeb, by měly zajišťovat spravedlivé přidělování přístupu k frekvencím mezi veřejnoprávní, komerční a komunitní vysílací organizace. Doporučuje se, aby státy, smluvní strany paktu, které dosud nezřídily nezávislý a veřejnoprávní orgán pro udělování licencí pro vysílání s pravomocí vyřizovat žádosti o licence a udělovat je, aby tak učinily.⁹⁸

40. Výbor zdůrazňuje svůj závěr obsažený v obecném komentáři č. 10, že „vzhledem k rozvoji moderních sdělovacích prostředků je třeba přijmout účinná opatření nezbytná pro zabránění takové kontroly sdělovacích prostředků, která by zasahovala do práva každého na svobodu projevu“. Stát by neměl mít monopolní kontrolu nad sdělovacími prostředky a měl by podporovat jejich pluralitu.⁹⁹  V důsledku toho by měly státy, smluvní strany paktu, přijmout odpovídající opatření v souladu s Paktem, aby zabránily nepatřičné převaze nebo koncentraci vlastnictví sdělovacích prostředků ze strany soukromých mediálních skupin vedoucí k monopolní situaci, která může být pro rozmanitost zdrojů a názorů škodlivá.

41. Je třeba věnovat péči tomu, aby bylo zajištěno, že systémy vládní podpory sdělovacích prostředků a umísťování vládní inzerce¹⁰⁰   nebudou používány tak, aby bránily svobodě projevu.¹⁰¹ Soukromé sdělovací prostředky navíc nesmějí být ve srovnání s veřejnoprávními znevýhodňovány v záležitostech, jakými jsou přístup k prostředkům šíření/distribuce a přístup ke zprávám.¹⁰²  

42. Sankcionování sdělovacích prostředků, vydavatelů nebo novinářů pouze na základě toho, že jsou kritičtí k vládě nebo politickému a společenskému systému podporovanému vládou,¹⁰³ nemůže být nikdy považováno za nezbytné omezení svobody projevu. 

43. Jakékoliv omezení provozu internetových stránek, blogů nebo jiných internetových, elektronických nebo jiných systémů šíření informací, včetně systémů na podporu této komunikace, jakými jsou poskytovatelé internetových služeb nebo vyhledávače, jsou přípustná pouze v rozsahu, v jakém jsou slučitelná s odstavcem 3. Přípustná omezení by měla být založena na obsahu; obecné zákazy provozu určitých stránek a systémů nejsou slučitelné s odstavcem 3. Rovněž je neslučitelné s odstavcem 3 zakázat stránkám nebo systému šíření informací zveřejnit materiál pouze z důvodu, že může být kritický k vládě nebo politickému a společenskému systému podporovanému vládou.¹⁰⁴ 

44. Novinářská činnost je funkce, kterou se zabývá široká škála činitelů, včetně profesionálních reportérů a analytiků pracujících na plný úvazek, jakož i blogerů a jiných osob, které publikují své články v tištěných sdělovacích prostředcích, na internetu nebo jinde, a všeobecné státní registrační nebo licenční systémy jsou neslučitelné s odstavcem 3. Omezené systémy akreditací jsou přípustné pouze tehdy, je-li to nezbytné pro to, aby měli novináři přednostní přístup na určitá místa a/nebo události. Tyto systémy by se měly uplatňovat způsobem, který není diskriminační a je slučitelný s článkem 19 a ostatními ustanoveními paktu, měly by být založeny na objektivních kritériích a zohledňovat skutečnost, že novinářská činnost je funkce, kterou se zabývá široká škála činitelů. 

45. Omezování svobody novinářů a jiných osob, které usilují o výkon svého práva na svobodu projevu (například osob, které si přejí jet na zasedání o lidských právech),¹⁰⁵ cestovat mimo území státu, smluvní strany paktu, omezování vstupu na území státu, smluvní strany paktu, na zahraniční novináře z určitých zemí¹⁰⁶ nebo omezování svobody pohybu novinářů a osob vyšetřujících porušování lidských práv na území státu, smluvní strany paktu, (včetně území postižených konfliktem, míst postižených přírodní katastrofou a území, na kterých údajně dochází k porušování lidských práv) je běžně neslučitelné s odstavcem 3. Státy, smluvní strany paktu, by měly uznat a respektovat tento prvek práva svobody projevu, který zahrnuje omezenou výsadu novinářů chránit zdroj informací.¹⁰⁷

46. Státy, smluvní strany paktu, by měly zajistit, aby byla protiteroristická opatření slučitelná s odstavcem 3. Trestné činy, jakými jsou „podněcování k terorismu“¹⁰⁸ a „extrémistická činnost“,¹⁰⁹ a dále trestné činy, jakými jsou „schvalování“, „oslava“ nebo „ospravedlňování“ terorismu, by měly být jasně definovány, aby bylo zajištěno, že nepovedou ke zbytečným nebo nepřiměřeným zásahům do svobody projevu. Přehnaných omezení přístupu k informacím je rovněž třeba se vyvarovat. Sdělovací prostředky hrají zásadní úlohu v informování veřejnosti o teroristických činech a jejich schopnost fungování by neměla být nepatřičně omezována. V této souvislosti by novináři neměli být sankcionováni za výkon oprávněné činnosti. 

47. Právní předpisy upravující urážky na cti musí být precizně formulovány, aby vyhovovaly článku 3 a v praxi nesloužily k tomu, aby potlačovaly svobodu projevu.¹¹⁰ Veškeré tyto právní předpisy, zejména trestní, by měly umožňovat obhajobu, jako je obrana pravdy, a neměly by být uplatňovány na ty formy projevu, které z jejich podstaty nelze ověřit. Přinejmenším pokud jde o vyjadřování se k veřejným osobám, pozornost by měla být věnována tomu, aby nedocházelo k trestání nepravdivých výroků, které byly zveřejněny omylem a bez zlého úmyslu, nebo aby nebyly jinak činěny protiprávními.¹¹¹ V každém případě by měl být jako obhajoba uznáván veřejný zájem na předmětu kritiky. Státy, smluvní strany paktu, by měly věnovat péči tomu, aby se vyvarovaly nepřiměřeně represivních opatření a sankcí. Státy, smluvní strany paktu, by měly případně rozumně omezit požadavek na to, aby žalovaný nahradil náklady řízení úspěšné straně sporu.¹¹² Státy, smluvní strany paktu, by měly zvážit zrušení trestnosti pomluvy¹¹³ a v každém případě by k uplatňování trestního práva mělo být přistupováno pouze v nejzávažnějších případech, přičemž uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nikdy není odpovídající sankcí. Je nepřípustné, aby stát, smluvní strana paktu, trestně stíhal osobu za pomluvu a nepostupoval v řízení dostatečně rychle – taková praxe má odrazující účinek a může nepatřičně omezit výkon svobody projevu dotčenou osobou a jinými osobami.¹¹⁴

48. Zákazy projevů neúcty k náboženství nebo víře, včetně právních předpisů upravujících rouhání, jsou neslučitelné s Paktem s výjimkou zvláštních případů upravených v čl. 20 odst. 2 paktu. Tyto zákazy rovněž musí odpovídat přísným požadavkům čl. 19 odst. 3 a dále například článků 2, 5, 17, 18 a 26. Proto by například bylo nepřípustné, pokud by tyto právní předpisy diskriminovaly, ať pozitivně nebo negativně, jedno nebo určitá náboženství nebo víry nebo jejich stoupence vůči jiným náboženstvím a vírám nebo věřící vůči nevěřícím. Tyto zákazy by rovněž nebylo přípustné používat s cílem zabránit kritice náboženských vůdců nebo vyjadřování se k nauce nebo zásadám víry či tato jednání trestat.¹¹⁵ 

49. Právní předpisy, které sankcionují vyjádření názorů na historické události, jsou neslučitelné s povinnostmi států podle paktu týkajícími se respektování svobody názoru a projevu.¹¹⁶ Pakt nepřipouští obecný zákaz vyjádření mylného názoru nebo nesprávného výkladu minulých událostí. Omezení práva svobody názoru by nikdy neměla být uplatňována, a pokud jde o svobodu projevu, neměla by překročit rozsah povolený odstavcem 3 nebo vyžadovaný článkem 20.

Vztah mezi články 19 a 20

50. Články 19 a 20 jsou vzájemně slučitelné a vzájemně se doplňují. Na veškerá jednání uvedená v článku 20 se vztahují omezení podle čl. 19 odst. 3. Proto omezení, které je odůvodněno na základě článku 20, musí být rovněž v souladu s čl. 19 odst. 3.¹¹⁷  

51. To, co odlišuje jednání uvedená v článku 20 od jiných jednání, která mohou být předmětem omezení podle čl. 19 odst. 3, je skutečnost, že u jednání uvedených v článku 20 Pakt uvádí konkrétní reakci, kterou od státu vyžaduje: zákaz těchto jednání zákonem. Pouze v tomto rozsahu může být článek 20 považován za lex specialis k článku 19. 

52. Pouze v případě konkrétních forem projevu uvedených v článku 20 jsou státy povinny stanovit zákonem jejich zákaz. V každém případě, kdy stát omezí svobodu projevu, je nutné, aby tento zákaz a ustanovení tento zákaz upravující odůvodnil v přísném souladu s článkem 19.

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

¹ Viz oznámení č. 1173/2003, Benhadj proti Alžírsku, názor přijatý dne 20. července 2007; č. 628/1995, Park proti Korejské republice, názor přijatý dne 5. července 1996.
² Viz obecný komentář výboru č. 24 (1994) o otázkách vyvstávajících v souvislosti s výhradami učiněnými při ratifikaci paktu nebo přistoupení k němu nebo jeho opčních protokolů nebo v souvislosti s prohlášeními učiněnými podle článku 41 paktu, Úřední záznamy Valného shromáždění, padesáté zasedání, dodatek č. 40, svazek I. (A/50/40 (svazek I.)), příloha V.
³ Viz obecný komentář výboru č. 29 (2001) o odchylkách během mimořádné situace, bod 13, Úřední zázna-my Valného shromáždění, padesáté šesté zasedání, dodatek č. 40, svazek I. (A/56/40 (svazek I.)), příloha VI.
⁴ Obecný komentář č. 29, bod 11.
⁵ Obecný komentář č. 24.
⁶ Viz obecný komentář výboru č. 31 (2004) o povaze obecných právních povinností států, smluvních stran paktu, bod 4, Úřední záznamy Valného shromáždění, padesáté deváté zasedání, dodatek č. 40, svazek I. (A/59/40 (svazek I.)), příloha III.
⁷ Viz oznámení č. 61/1979, Hertzberg a další proti Finsku, názor přijatý dne 2. dubna 1982.
⁸ Obecný komentář č. 31, bod 8; viz oznámení č. 633/1995, Gauthier proti Kanadě, názor přijatý dne 7. dubna 1999.
⁹ Viz oznámení č. 550/93, Faurisson proti Francii, názor přijatý dne 8. listopadu 1996.
¹⁰ Viz oznámení č. 157/1983, Mpaka-Nsusu proti Zairu, názor přijatý dne 26. března 1986; č.  414/1990, Mika Miha proti Rovníkové Guineji, názor přijatý dne 8. července 1994.
¹¹ Viz oznámení č. 878/1999, Kang proti Korejské republice, názor přijatý dne 15. července 2003.
¹² Viz oznámení č. 359/1989 a č. 385/1989, Ballantyne, Davidson a McIntyre proti Kanadě, názor přijatý dne 18. října 1990.
¹³ Viz oznámení č. 414/1990, Mika Miha proti Rovníkové Guinei.
¹⁴ Viz oznámení č. 1189/2003, Fernando proti Srí Lance, názor přijatý dne 31. března 2005.
¹⁵ Viz oznámení č. 1157/2003, Coleman proti Austrálii, názor přijatý dne 17. července 2006.
¹⁶ Závěrečná doporučení k Japonsku (CCPR/C/JPN/CO/5).
¹⁷ Viz oznámení č. 1022/2001, Veličkin proti Bělorusku, názor přijatý dne 20. října 2005.
¹⁸ Viz oznámení č. 1334/2004, Mavlonov a Sa’di proti Uzbekistánu, názor přijatý dne 19. března 2009.
¹⁹ Viz oznámení č. 926/2000, Shin proti Korejské republice, názor přijatý dne16. března 2004.
²⁰ Viz oznámení č. 736/97, Ross proti Kanadě, názor přijatý dne 18. října 2000.
²¹ Tamtéž.
²² Tamtéž.
²³ Viz oznámení č. 926/2000, Shin proti Korejské republice.
²⁴ Viz oznámení č. 1341/2005, Zundel proti Kanadě, názor přijatý dne 20. března 2007.
²⁵ Viz oznámení č. 1009/2001, Ščetko a další proti Bělorusku, názor přijatý dne 11. července 2006.
²⁶ Viz oznámení č. 412/1990, Kivenmaa proti Finsku, názor přijatý dne 31. března 1994.
²⁷ Viz oznámení č. 1189/2003, Fernando proti Srí Lance.
²⁸ Viz oznámení č. 1128/2002, Marques proti Angole, názor přijatý dne 29. března 2005.
²⁹ Viz oznámení č. 633/95, Gauthier proti Kanadě.
³⁰ Viz obecný komentář výboru č. 25 (1996) k článku 25 (účast na veřejných záležitostech a volební právo), bod 25, Úřední záznamy Valného shromáždění, padesáté první zasedání, dodatek č. 40, svazek I. (A/51/40 (svazek I.)), příloha V.
³¹ Viz oznámení č. 1334/2004, Mavlonov a Sa’di proti Uzbekistánu.
³² Závěrečná doporučení k Moldavské republice (CCPR/CO/75/MDA).
³³ Viz oznámení č. 633/95, Gauthier proti Kanadě.
³⁴ Viz oznámení č. 1334/2004, Mavlonov a Sa’di proti Uzbekistánu.
³⁵ Viz oznámení č. 726/1996, Želudkov proti Ukrajině, názor přijatý dne 29. října 2002.
³⁶ Viz obecný komentář výboru č. 32 (2007) o právu na rovné postavení před soudy a spravedlivý proces, bod 33, Úřední záznamy Valného shromáždění, šedesáté druhé zasedání, dodatek č. 40, svazek I. (A/62/40 (svazek I.)), příloha VI.
³⁷ Obecný komentář č. 31.
³⁸ Viz oznámení č. 1457/2006, Poma proti Peru, názor přijatý dne 27. března 2009.
³⁹ Závěrečná doporučení k Ázerbájdžánu (CCPR/C/79/Add.38 (1994)).
⁴⁰ Viz obecný komentář č. 25 k článku 25 Úmluvy, bod 25.  
⁴¹ Viz obecný komentář výboru č. 27 k článku 12, Úřední záznamy Valného shromáždění, padesáté páté zase-dání, dodatek č. 40, svazek I. (A/55/40 (svazek I.)), příloha VI., oddíl A.
⁴² Viz oznámení č. 1022/2001, Veličkin proti Bělorusku, názor přijatý dne 20. října 2005.
⁴³ Viz obecný komentář výboru č. 22, Úřední záznamy Valného shromáždění, čtyřicáté osmé zasedání, doda-tek č. 40 (A/48/40), příloha VI.
⁴⁴ Viz oznámení č. 458/91, Mukong proti Kamerunu, názor přijatý dne 21. července 1994.
⁴⁵ Viz oznámení č. 1353/2005, Njaru proti Kamerunu, názor přijatý dne 19. března 2007.
⁴⁶ Viz například závěrečná doporučení k Alžírsku (CCPR/C/DZA/CO/3); závěrečná doporučení ke Kostarice (CCPR/C/CRI/CO/5); závěrečná doporučení k Súdánu (CCPR/C/SDN/CO/3).
⁴⁷ Viz oznámení č. 1353/2005, Njaru proti Kamerunu; závěrečná doporučení k Nikaragui (CCPR/C/NIC/CO/3); závěrečná doporučení k Tunisku (CCPR/C/TUN/CO/5); závěrečná doporučení k Syrské arabské republice (CCPR/CO/84/SYR); závěrečná doporučení ke Kolumbii (CCPR/CO/80/COL).
⁴⁸ Tamtéž a závěrečná doporučení ke Gruzii (CCPR/C/GEO/CO/3).
⁴⁹ Závěrečná doporučení ke Guyaně (CCPR/C/79/Add.121).
⁵⁰ Viz oznámení č. 633/95, Gauthier proti Kanadě.
⁵¹ Viz oznámení č. 1373/2005, Dissanayake proti Srí Lance, názor přijatý dne 22. července 2008.
⁵² Viz obecný komentář č. 32.
⁵³ Viz oznámení č. 578/1994, de Groot proti Nizozemsku, názor přijatý dne 14. července 1995.
⁵⁴ Viz obecný komentář č. 27.
⁵⁵ Viz oznámení č. 488/1992, Toonen proti Austrálii, názor přijatý dne 30. března 1994.
⁵⁶ Obecný komentář č. 20, Úřední záznamy Valného shromáždění, čtyřicáté sedmé zasedání, dodatek č. 40 (A/47/40), příloha VI., oddíl A.
⁵⁷ Viz oznámení č. 1553/2007, Korneenko a další proti Bělorusku, názor přijatý dne 31. října 2006.
⁵⁸ Viz oznámení č. 132/1982, Jaona proti Madagaskaru, názor přijatý dne 1. dubna 1985.
⁵⁹ Viz oznámení č. 927/2000, Svetik proti Bělorusku, názor přijatý dne 8. července 2004. 
⁶⁰ Tamtéž.
⁶¹ Viz oznámení č. 736/97, Ross proti Kanadě, názor přijatý dne 18. října 2000.
⁶² Viz oznámení č. 550/93, Faurisson proti Francii; závěrečná doporučení k Rakousku (CCPR/C/AUT/CO/4).
⁶³ Závěrečná doporučení ke Slovensku (CCPR/CO/78/SVK); závěrečná doporučení k Izraeli (CCPR/CO/78/ISR).
⁶⁴ Závěrečná doporučení k Hongkongu (CCPR/C/HKG/CO/2).
⁶⁵ Závěrečná doporučení k Ruské federaci (CCPR/CO/79/RUS).
⁶⁶ Závěrečná doporučení k Uzbekistánu (CCPR/CO/71/UZB).
⁶⁷ Viz oznámení č. 518/1992, Sohn proti Korejské republice, názor přijatý dne 18. března 1994.
⁶⁸ Viz oznámení č. 1157/2003, Coleman proti Austrálii.
⁶⁹ Viz oznámení č. 1373/2005, Dissanayake proti Srí Lance.
⁷⁰ Viz oznámení č. 359, 385/89, Ballantyne, Davidson a McIntyre proti Kanadě.
⁷¹ Viz oznámení č. 736/97, Ross proti Kanadě, názor přijatý dne 17. července 2006.
⁷² Obecný komentář č. 27, bod 14. Viz též oznámení č. 1128/2002, Marques proti Angole; č. 1157/2003, Co-leman proti Austrálii. 
⁷³ Viz oznámení č. 1180/2003, Bodrozic proti Srbsku a Černé Hoře, názor přijatý dne 31. října 2005.
⁷⁴ Viz oznámení č. 926/2000, Shin proti Korejské republice.
⁷⁵ Viz oznámení č. 518/1992, Sohn proti Korejské republice.
⁷⁶ Viz oznámení č. 511/1992, Ilmari Länsman, a další proti Finsku, názor přijatý dne 14. října 1993.
⁷⁷ Viz oznámení č. 518/92, Sohn proti Korejské republice; č. 926/2000, Shin proti Korejské republice.
⁷⁸ Závěrečná doporučení k Japonsku (CCPR/C/JPN/CO/5).
⁷⁹ Tamtéž.
⁸⁰ Závěrečná doporučení k Tunisku (CCPR/C/TUN/CO/5).
⁸¹ Závěrečná doporučení k Togu (CCPR/CO/76/TGO); závěrečná doporučení k Moldavsku (CCPR/CO/75/MDA).
⁸² Viz oznámení č. 968/2001, Kim proti Korejské republice, názor přijatý dne 14. března 1996.
⁸³ Viz oznámení č. 1180/2003, Bodrozic proti Srbsku a Černé Hoře, názor přijatý dne 31. října 2005.
⁸⁴ Tamtéž.
⁸⁵ Viz oznámení č. 1128/2002, Marques proti Angole.
⁸⁶ Viz oznámení č. 422-424/1990, Aduayom a další proti Togu, názor přijatý dne 30. června 1994.
⁸⁷ Závěrečná doporučení k Dominikánské republice (CCPR/CO/71/DOM).
⁸⁸ Závěrečná doporučení k Hondurasu (CCPR/C/HND/CO/1).
⁸⁹ Viz závěrečná doporučení k Zambii (CCPR/ZMB/CO/3), bod 25.
⁹⁰ Viz závěrečná doporučení ke Kostarice (CCPR/C/CRI/CO/5), bod 11.
⁹¹ Tamtéž a viz závěrečná doporučení k Tunisku (CCPR/C/TUN/CO/5), bod 91.
⁹² Viz závěrečná doporučení k Vietnamu (CCPR/CO/75/VNM), bod 18, a závěrečná doporučení k Lesothu (CCPR/CO/79/Add.106), bod 23.
⁹³ Závěrečná doporučení ke Gambii (CCPR/CO/75/GMB).
⁹⁴ Viz závěrečná doporučení k Libanonu (CCPR/CO/79/Add.78), bod 25.
⁹⁵ Závěrečná doporučení ke Kuvajtu (CCPR/CO/69/KWT); závěrečná doporučení k Ukrajině (CCPR/CO/73/UKR).
⁹⁶ Závěrečná doporučení ke Kyrgyzstánu (CCPR/CO/69/KGZ).
⁹⁷ Závěrečná doporučení k Ukrajině (CCPR/CO/73/UKR).
⁹⁸ Závěrečná doporučení k Libanonu (CCPR/CO/79/Add.78).
⁹⁹ Viz závěrečná doporučení ke Guyaně (CCPR/CO/79/Add.121), bod 19; závěrečná doporučení k Ruské federaci (CCPR/CO/79/RUS); závěrečná doporučení k Vietnamu (CCPR/CO/75/VNM); závěrečná doporučení k Itálii (CCPR/C/79/Add. 37).
¹⁰⁰ Viz závěrečná doporučení k Lesothu (CCPR/CO/79/Add.106), bod 22.
¹⁰¹ Závěrečná doporučení k Ukrajině (CCPR/CO/73/UKR).
¹⁰² Závěrečná doporučení k Srí Lance (CCPR/CO/79/LKA); a viz závěrečná zjištění o Togu (CCPR/CO/76/TGO), bod 17.
¹⁰³ Závěrečná doporučení k Peru (CCPR/CO/70/PER).
¹⁰⁴ Závěrečná doporučení k Syrské arabské republice (CCPR/CO/84/SYR).
¹⁰⁵ Závěrečná doporučení k Uzbekistánu (CCPR/CO/83/UZB); závěrečná doporučení k Maroku (CCPR/CO/82/MAR).
¹⁰⁶ Závěrečná doporučení ke Korejské lidově demokratické republice (CCPR/CO/72/PRK).
¹⁰⁷ Závěrečná doporučení ke Kuvajtu (CCPR/CO/69/KWT).
¹⁰⁸ Závěrečná doporučení ke Spojenému království Velké Británie a Severního Irska (CCPR/C/GBR/CO/6).
¹⁰⁹ Závěrečná doporučení k Ruské federaci (CCPR/CO/79/RUS).
¹¹⁰ Závěrečná doporučení ke Spojenému království Velké Británie a Severního Irska (CCPR/C/GBR/CO/6).
¹¹¹ Tamtéž.
¹¹² Tamtéž.
¹¹³ Závěrečná doporučení k Itálii (CCPR/C/ITA/CO/5); Závěrečná doporučení k bývalé jugoslávské republice Makedonii (CCPR/C/MKD/CO/2).
¹¹⁴ Viz oznámení č. 909/2000, Kankanamge proti Srí Lance, názor přijatý dne 27. července 2004.
¹¹⁵ Závěrečná doporučení ke Spojenému království Velké Británie a Severního Irska a korunním závislým územím Jersey, Guernsey a ostrovu Man (CCPR/C/79/Add.119). Viz též závěrečná doporučení ke Kuvajtu (CCPR/CO/69/KWT).
¹¹⁶ Takzvané zákony o dějinách, viz oznámení č. 550/93, Faurisson proti Francii. Viz též závěrečná doporu-čení k Maďarsku (CCPR/C/HUN/CO/5) bod 19.
¹¹⁷ Viz oznámení č. 736/1997, Ross proti Kanadě, názor přijatý dne 18. října 2000.