IV.ÚS 878/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Michalem Honem, advokátem, sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2024 č. j. 77 Co 58/2024-830, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a J. K., nezletilých B. K., J. K. a V. K. a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného výroku

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo vychovávat své děti, jež je ústavně zaručeno čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (dále též "otec") a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí") a u Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") probíhá (na základě návrhů každého z nich) řízení o úpravě styku a o zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilým. Okresní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 22. 5. 2024 č. j. 0 P 191/2016-767, 7 P a Nc 217/2022, 7 P a Nc 278/2022, zamítl návrh matky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce, včetně zbavení práva dát souhlas s jejich osvojením (I. výrok), zamítl návrh otce na úpravu styku s nezletilými (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

3. Proti zamítavým výrokům podali otec i matka samostatná odvolání. Krajský soud po doplnění dokazování shledal, že odvolání matky není důvodné a odvolání otce je důvodné částečně, proto rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil II. výrok tak, že matce uložil povinnost otce pravidelně vždy k 30. 6. a 31. 12. každého kalendářního roku písemně informovat o podstatných záležitostech týkajících se nezletilých a otci uložil povinnost písemně informovat ke stejným dnům o podstatných záležitostech týkajících se jeho osobních poměrů, pracovního a rodinného života (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). K výroku o úpravě styku otce s nezletilými krajský soud připomenul, že povinnost informace mezi rodiči je zákonná povinnost, která je součástí práva na styk s dítětem. Ztotožnil se s okresním soudem v závěru, že v současné době není v zájmu nezletilých, aby se s otcem osobně či nepřímo stýkali, protože nezletilí mají ke styku zásadně odmítavý vztah, který se nepodařilo změnit ani proběhlou déletrvající mediací. Zmínil, že negativní vztah nezletilých k otci není způsoben jen jeho chováním v minulosti, ale také vlivem rodinného prostředí matky. Dále konstatoval, že s přihlédnutím k věku nezletilých (17 a 15 let) není reálné a bylo by v rozporu s jejich zájmy, nutit je do kontaktu s otcem a kontakt případně vynucovat. Protože dospěl k závěru, že je žádoucí, aby zůstala zachována alespoň nějaká forma interakce mezi otcem a nezletilými, upravil povinnosti matky a otce (viz napadený výrok).


II.
Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele znamená výrok, kterým byl pravomocně zamítnut jeho návrh na stanovení osobního styku s nezletilými, definitivní tečku za možností obnovy vztahu a vazby s nezletilými, které byly zpřetrhány z důvodů v zásadní míře u matky. Z velké části souhlasí se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, ohrazuje se však proti skutkovým zjištěním o jeho nevhodném jednání vůči nezletilým. Je přesvědčen, že matka bránila stykům a záměrně v nezletilých probouzela nenávist k němu, a to jako součást vlastní msty i jako nástroj dosažení vlastních majetkových prospěchů při vypořádání společného majetku a souvisejících vztahů. Okresní soud správně dovodil, že když v roce 2020 stěžovatel uzavíral dohodu rodičů, na základě které nebyl jeho styk upraven, tak jednal v dobré víře v urovnání veškerých sporů s tím, že matka bude umožňovat dobrovolně styk a bude ho i aktivně podporovat. Matka však setrvala na negativním přístupu, snaží se o osvojení nezletilých jejím partnerem a stěžovatel od roku 2022 marně bojuje o obnovení možnosti styku s nezletilými.

5. Posléze stěžovatel reprodukuje důvody zamítnutí jeho návrhu na styk s nezletilými, s důvody polemizuje a rekapituluje obsah svých návrhů na úpravu alespoň minimálního styku. Tvrdí, že od roku 2020 došlo k podstatné změně poměrů a je namístě, aby došlo k úpravě styku soudní cestou.

6. Stěžovatel tvrdí porušení správa na spravedlivý proces, protože se s návrhem na stanovení styku s nezletilými obrátil na soud dne 31. 8. 2022, řízení trvalo 28 měsíců a je-li jedním z argumentů pro nestanovení styku právě vyšší věk nezletilých, pak to vychází i z dlouhotrvajícího soudního řízení.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud zřetelně akcentuje minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své judikatuře vyložil podmínky, za nichž má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

9. Je notorietou, že Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

10. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky mají povahu nesouhlasu s důvody, na nichž krajský soud založil napadený výrok, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.

11. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v napadeném výroku rozsudku krajského soudu a v postupu předcházejícímu jeho vydání žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést k jeho zrušení. V řízení bylo provedeno dostatečné dokazování (srov. zejména body 16. až 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 68. ohledně zamítnutí návrhu na úpravu styku, a bod 30. odůvodnění rozsudku krajského soudu), z něhož krajský soud vyvodil adekvátní závěry, a to s akcentem na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývají přesvědčivé důvody pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na úpravu styku, resp. jeho změnu s uložením informačních povinností každému z rodičů, čímž krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9). Ústavněprávní relevanci nemá ani stěžovatelova námitka o změně poměrů po roce 2020, kterou nikterak nedokládá, ani námitka o délce řízení, kterou mohl případně ovlivnit využitím adekvátních procesních prostředků.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu