IV.ÚS 910/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Lenkou Pánkovou, advokátkou, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 4 Tdo 869/2024-1575, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2024 č. j. 12 To 12/2024-1500 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. října 2023 č. j. 3 T 118/2022-1452, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) trestního zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) trestního zákoníku. Stěžovatel nejméně od roku 2010 až do svého zadržení dne 28. 12. 2021 opakovaně psychicky i fyzicky napadal svou manželku a vystavoval psychickému násilí i jejich pět společných dětí (v počátcích páchání trestné činnosti byly všechny děti nezletilé). Poškozené dlouhodobě zesměšňoval, vulgárně urážel a ponižoval, zlehčoval jejich zdravotní potíže (především psychického rázu), zakazoval jim očkování proti nemoci COVID-19, proti jejich vůli monitoroval společné prostory domu a pořizoval z nich záznamy. Stěžovatel u poškozených vyvolával trýznivé obavy o vlastní život a život dalších členů rodiny, neboť jim opakovaně sděloval, že je zabije a vyhrožoval jim také zastřelením domácích mazlíčků. Stěžovatel byl držitelem střelných zbraní a nosil je při sobě i ve společných prostorech domu. Kromě toho byly prokázány i ojedinělé fyzické útoky na děti. V důsledku dlouhodobě konfliktních vztahů v rodině a chování stěžovatele (které podle okresního soudu nebylo jedinou, ale jednou z vysoce relevantních příčin) trpí děti různými (závažnými) psychickými problémy, některé z nich se opakovaně pokusily o sebevraždu a dosud se psychiatricky léčí. Vedle vzájemných obav o sourozence a matku zasahovalo jednání stěžovatele každého z poškozených individuálně, okresní soud proto vážil konkrétní okolnosti ve vztahu ke každému z poškozených a popsal je ve skutkové větě rozsudku.

3. Okresní soud proto stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let, který podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let s dohledem. Stěžovateli zároveň uložil povinnost zaplatit poškozeným nemajetkovou újmu ve výši specifikované v rozsudku.

4. Krajský soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť stěžovatelem vznesené námitky zčásti vůbec nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, zčásti pak zjevně postrádaly jakékoli opodstatnění.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí především s tím, že trestní soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména svědecké výpovědi osob blízkých rodině. Odůvodnění, proč tyto důkazní návrhy odmítly, se míjí s podstatou obhajoby. Navržení svědci měli prokázat, že hádky mezi manžely byly vzájemné a manželka v nich vystupovala jako rovnocenný partner, často konflikty sama vyvolávala a chovala se nevhodně. Nešlo o záměrné, dlouhodobé jednostranné jednání stěžovatele, ale o jednotlivé, vzájemné incidenty, které se staly v průběhu téměř pětadvacetiletého manželství. Také nepříznivé následky na dětech jsou podle stěžovatele důsledkem chování obou rodičů. Jak ostatně vypověděly znalkyně v řízení před trestními soudy, vůči dětem nešlo o typické domácí násilí, ale spíše o násilné chování v rámci afektivních výkyvů obou rodičů. Stěžovatel s odkazem na judikaturu dovozuje, že jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu týrání. Kritizuje selektivní přístup soudů k dokazování, které vychází výhradně z výslechu poškozených, jejichž vnímání je však z podstaty věci značně subjektivní. Ostatní důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele buď soudy relativizovaly jako nevěrohodné či subjektivní (výpověď rodičů stěžovatele, závěry znalkyň, část výpovědi dětí) a další návrhy na doplnění dokazování zamítly.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 (N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

8. Ve stěžovatelově věci rozhodovaly celkem tři trestní soudy. Shodly se ve všech podstatných otázkách na hodnocení klíčových důkazů ohledně rozsahu a závažnosti jednání stěžovatele. Stěžovatel proti těmto závěrům nerozvíjí žádnou polemiku ústavněprávního významu. I v ústavní stížnosti argumentuje podobně jako před trestními soudy, pomíjí pak téměř kompletně argumenty krajského soudu a Nejvyššího soudu. Tím ale nedbá shora vysvětlené kompetence Ústavního soudu, který zjevně vnímá jen jako jakousi "čtvrtou" instanci soudního přezkumu. Proto nemá smysl, aby Ústavní soud již počtvrté obsáhle vysvětloval, v čem se ve své argumentaci stěžovatel mýlí a proč byl skutkový stav zjištěn trestními soudy dostatečně, v podrobnostech proto odkazuje na konkrétní závěry trestních soudů.

9. Nelze souhlasit s tvrzením, že by trestní soudy dokazovaly selektivně. Naopak, pečlivě hodnotily důkazy ve prospěch (např. výpovědi rodičů stěžovatele viz bod 84 rozsudku okresního soudu) i neprospěch stěžovatele a dostatečně odůvodnily, proč obhajoba nemohla obstát. Skutkové závěry o psychickém týrání manželky a dětí, doprovázeném občasným fyzickým napadáním, opřely o ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů. Soudům nelze vytýkat, že za klíčový důkazní prostředek považovaly výpovědi poškozených. To je u tohoto typu trestné činnosti páchané v soukromí obvyklé. Výpovědi manželky a pěti dětí se v podstatných částech shodovaly a vzájemně se doplňovaly, a to i v detailech. Soudy navíc pečlivě zkoumaly věrohodnost poškozených, autenticitu a konzistentnost jejich projevu a vyšly též ze znaleckého posouzení jejich osobnosti a psychického stavu. Verzi poškozených potvrzovaly i nepřímé důkazy - svědectví přátel, spolužáků či terapeuta, kteří popisovali, s čím se jim poškození svěřili nebo čemu byli sami přítomni. Chování stěžovatele soudy dávaly do souvislostí i s jeho osobnostními rysy popsanými v posudku znalce. Soudy přihlédly také k dalším důkazům (např. ke zprávě ošetřujícího lékaře manželky o pohmožděninách, ke zvukovým nahrávkám poškozených s vulgárními projevy a výhružkami stěžovatele).

10. Obhajoba stěžovatele staví na argumentu, že manželé vystupovali v hádkách jako rovnocenní partneři, jejich vztah byl oboustranně velmi konfliktní a nebyla mezi nimi jasně definovaná role oběti a tyrana. Sám stěžovatel však přistupuje k hodnocení důkazů selektivně a svou verzi opírá jen o vybraná tvrzení z výpovědí dětí a znalkyň, která vytrhává z kontextu a pomíjí celkový obsah jejich sdělení. S tímto způsobem argumentace se trestní soudy náležitě vypořádaly. Komplexně posoudily jak výpověď dcery D. (bod 12 usnesení krajského soudu), kterou stěžovatel v ústavní stížnosti účelově interpretuje, tak závěry znalkyň.

11. Trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč neprovedly navržené výslechy známých a přátel, kteří sice podle stěžovatele byli svědky vzájemných interakcí manželů na veřejnosti, avšak nikoli událostí, které se odehrávaly v soukromí domova (viz bod 104 rozsudku okresního soudu a bod 8 a 16 usnesení krajského soudu). Jak sami poškození uváděli, stěžovatel se na veřejnosti prezentoval jako vzorný otec a manžel a nepřístojné chování se odehrávalo "za zavřenými dveřmi". Navrhované výpovědi proto nemohly zásadně ovlivnit skutková zjištění, která byla založena na přímých a nepřímých důkazech o chování stěžovatele v soukromí.

12. Trestní soudy nevyloučily, že mezi manžely docházelo ke vzájemným hádkám a že v jejich průběhu používala vulgární výrazy i manželka, což sama při výslechu potvrdila. Správně však poukázaly na to, že zlé nakládání pachatele s obětí nevylučuje, aby se oběť tomuto bránila či reagovala v konkrétním případě přehnanou reakcí. Podstatné bylo, že mezi partnery panovala zjevná nevyrovnanost, kdy manželka měla roli závislé a submisivní osoby. Tento závěr byl podložen řadou konkrétních zjištění (fyzická napadání, výhružky zabitím, manipulace, ponižování, bezdůvodné monitorování a kontrola činností matky a finanční závislost - viz body 86, 87 a 109 rozsudku okresního soudu a bod 26 usnesení krajského soudu). Přestože i děti zmiňovaly časté hádky mezi rodiči, jednoznačně vyjadřovaly panický strach z otce, který je psychicky deptal a ponižoval, vulgárně urážel, opakovaně jim vyhrožoval zabitím a byl bezdůvodně agresivní. Právě jeho chování v dětech vyvolávalo intenzivní obavy o vlastní bezpečí a bezpečí dalších členů rodiny (především matky, vůči níž byly útoky nejintenzivnější), o to více ve spojitosti se střelnými zbraněmi, které stěžovatel před dětmi nijak neskrýval.

13. Trestní soudy dostatečně prokázaly, že jednání stěžovatele v soukromí dalece přesahovalo rámec obvyklých neshod a rozmíšek mezi manžely. Judikatura citovaná stěžovatelem v ústavní stížnosti proto není na věc použitelná.

14. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu