II.ÚS 3120/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Dity Řepkové a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. září 2024 č. j. 15 Co 219/2024-784, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a L. K., nezletilých M. K., V. K. a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 8. 2023 č. j. 6 Nc 1017/2023-252 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 2. 2024 č. j. 15 Co 319/2023-487 byli druhá vedlejší účastnice, třetí vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník - nezletilí (dále jen "nezletilí") pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") a prvnímu vedlejšímu účastníkovi - otci (dále jen "otec") byla stanovena vyživovací povinnost.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 10. 8. 2023 č. j. 6 Nc 1017/2023-159 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 27. 9. 2023 č. j. 15 Co 246/2023-220 byl zatímně upraven styk otce s nezletilými dětmi na každý sudý týden v roce v úterý a ve čtvrtek od 16:00 hodin do 18:30 hodin a v každý lichý týden v roce ve středu od 16:00 hodin do 18:30 hodin a v sobotu od 10:00 hodin do 18:00 hodin.

4. Dne 2. 6. 2024 podal otec k okresnímu soudu návrh na výkon rozhodnutí. Usnesením ze dne 6. 8. 2024 č. j. 6 Nc 1017/2023-686, 6 P a Nc 232/2024 okresní soud ve výroku I. ustanovil nezletilým dětem pro řízení o výkon rozhodnutí o péči o nezletilé děti opatrovníkem město X. Ve výroku II. byl zamítnut návrh otce, aby soud udělil matce pokutu a stanovil plán navykacího režimu. Ve výroku III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

5. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. v jeho části o zamítnutí návrhu na uložení pokuty matce tak, že matce udělil pokutu ve výši 3 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že usnesení okresního soudu se v části výroku II. o zamítnutí návrhu na stanovení plánu navykacího režimu a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).


II.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud v předmětné věci aplikoval § 888 větu druhou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a uzavřel, že matka neplní řádně svoji povinnost, jde-li o přípravu dětí na styk a potřebnou součinnost k realizaci stanoveného práva osobního styku. Krajský soud však při rozhodování o uložení pokuty i stanovení plánu navykacího režimu nepřihlédl ke všem pro rozhodnutí významným okolnostem, neboť nezjišťoval stanovisko matky k návrhu otce a rezignoval také na obstarání aktuálních podkladů - zpráv z odborných pracovišť. Ze stanoviska matky by zjistil (matka byla připravena prokázat písemnou komunikací s otcem), že opakovaně nabízela otci pomoc a součinnost při realizaci styku. Stěžovatelka poukazuje na to, že zpráva Psychologické ambulance v Jihlavě vyznívá v její prospěch, avšak ani zde si krajský soud nevyžádal aktuální zprávu psychologa, s nímž otec spolupracoval. Krajský soud vycházel ze zprávy z února 2024, kdy měla matka děti v péči teprve půl roku, ale především hodnotil odbornou otázku důvodů chování dětí, kterou může zodpovědět pouze znalec. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud neměl v době rozhodování k dispozici výslech znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla.

7. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud ve vztahu k ukládané pokutě učinil své vlastní úvahy bez odborného vyjádření či znaleckého posudku o tom, že matka neplní svoji povinnost děti ke styku psychicky připravovat. Stěžovatelka však zdůrazňuje nutnost zjištění podstatných okolností týkajících se ukládané pokuty, zejména zda odmítání dítěte je důsledkem manipulace ze strany pečujícího rodiče a jaké to má následky na vynucování povinnosti na dítěti (chování rodiče je jedním z rozhodujících faktorů při zjišťování vymáhání styku proti vůli dítěte). Krajský soud měl podle stěžovatelky při úvaze o splnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí zohlednit především postoj otce, neboť bez změny jeho chování a postojů nenastane posun ani u postojů u dětí.

8. Tvrzená neaktivita a nespolupráce matky při přípravě dětí ke styku tak nebyla prokázána, neboť krajský soud nedoplnil dokazování o tvrzení a důkazy označené matkou a neobstaral aktuální zprávy z odborných pracovišť. Z důkazů obsažených ve spise přitom vyplývá, že za "zborcený" vztah s dětmi nese naopak velkou měrou odpovědnost právě otec. Závěry krajského soudu, který dává částečně za pravdu otci, který přičítá chování dětí matčině výchově a jejímu působení, tak nemohou obstát. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 [(N 184/79 SbNU 91); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22,ve kterých Ústavní soud vyslovil, že dítě nelze násilím přimět k plnění povinností, pokud silně vyjádřilo svůj nesouhlas. Toto stanovisko je v souladu s nálezem ze dne 12. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1318/22, který zdůrazňuje, že nařízení výkonu rozhodnutí nemá sloužit jako nástroj násilné změny vůle desetiletého a dvanáctiletého dítěte, které je schopno posoudit následky svého jednání a nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. V kontextu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je nepřijatelné, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky.

9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 zdůraznil, že právní institut pokuty, předvídaný § 502 odst. 1 zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), má sloužit jako prostředek k vynucení plnění povinností uložených soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného a nemá tedy primárně sloužit jako sankce za porušení práva, ale jako nástroj donucení k respektování právních poměrů stanovených soudním rozhodnutím. Nemůže-li povinný rodič splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou snahu, nelze podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty považovat za naplněné. V předmětné věci krajský soud dospěl k závěru, že pokuta uložená matce sama o sobě reálně zmíněnou patovou situaci neposune. Přesto přistoupil k uložení pokuty, i když smyslem jejího uložení je vymoci plnění od povinné. Matka však sama děti ke styku s otcem nepřesvědčí, jsou-li otcem při každém novém setkání retraumatizovány, a dokud svůj postoj otec nezmění.

10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu k podané ústavní stížnosti. Krajský soud se ve stanovené lhůtě, resp. do vydání rozhodnutí Ústavního soudu, k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud proto vycházel z vyžádaného spisu okresního soudu a ze stěžovatelkou zaslaných dokumentů.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

12. Ve vztahu k výroku II. usnesení krajského soudu je podaná ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 25).

IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

15. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.

16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry krajského soudu, učiněnými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, na jejichž základě byla stěžovatelce podle § 502 odst. 1 z. ř. s., uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Problematikou ukládání pokut podle uvedeného ustanovení, jakožto prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (stěžovatelce) soudem ve prospěch oprávněného (otce), a tedy jednoho z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život, se Ústavní soud zabýval již opakovaně, přičemž formuloval řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 890/16, nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22).

17. Krajský soud v posuzované věci přezkoumal závěry učiněné okresním soudem a dospěl k závěru, že tyto jsou po skutkové stránce neúplné a nepřesné a po právní stránce čistě formální. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že způsob vystupování nezletilých dětí, které byly k otci až nenávistné, je nepochybně odrazem výchovného působení matky. Na rozdíl od okresního soudu proto dospěl krajský soud k závěru, že z hlediska principů vymezených především v § 888 občanského zákoníku si matka neplní řádně svoji povinnost uloženou jí předběžným opatřením okresního soudu ze dne 10. 8. 2023 v části přípravy dětí na styk a potřebné součinnosti k realizaci stanoveného práva osobního styku. Z tohoto hlediska dospěl krajský soud k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 502 odst. 1 z. ř. s. uložením pokuty matce jsou splněny. Při stanovení její výše vycházel krajský soud z dikce § 502 odst. 2 z. ř. s. s tím, že výše pokuty v prvním usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí by měla být při dolní hranici sazby (jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat částku 50 000 Kč).

18. Krajský soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že podle § 888 věty druhé občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Podle § 889 občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, i druhý rodič, se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte stěžuje. Ve shodě s touto hmotněprávní úpravou byly také předběžným opatřením okresního soudu ze dne 10. 8. 2023 uloženy matce povinnosti. Mezi ně nepatří pouze fyzické předání dětí otci s potřebnými věcmi a oblečením, ale dále také řádná příprava, která v sobě zahrnuje v první řadě také psychickou přípravu. Ta je podle krajského soudu o to více nezbytná v předmětné věci při daných okolnostech a musí vycházet již z toho, že pečující rodič uznává i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte, a ve shodě s tím tudíž musí dítě řádně motivovat ke styku s druhým rodičem, o kterém nemůže hovořit negativně, a současně musí být aktivní ve spolupráci s druhým rodičem k tomu, aby předání dětí proběhlo řádně a bez konfliktů.

19. Ústavní soud konstatuje, že uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ve světle zjištění učiněných ve věci Ústavní soud nepovažuje závěry, k nimž krajský soud dospěl, za jakkoliv extrémní, a s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu je naopak hodnotí jako udržitelné. S ohledem na krátký časový odstup napadeného rozhodnutí krajského soudu (ze dne 5. 9. 2024) od přezkoumávaného rozhodnutí okresního soudu (ze dne 6. 8. 2024) neshledal důvodnými ani shora uvedené námitky stěžovatelky (viz sub 6 až 8) směřující k jí tvrzené nutnosti doplnění dokazování obstaráním aktuálních podkladů (včetně odborného vyjádření nebo znaleckého posudku). Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a obsahu spisu okresního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesení krajského soudu i přes stěžovatelčiny námitky z hlediska uvedených požadavků obstojí.

20. Ústavní soud konstatuje, že usnesení krajského soudu není v rozporu ani s nálezem ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22, ve kterém Ústavní soud vyložil, že účelem pokuty je v prvé řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného. Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, a proto na uloženou pokutu nelze nahlížet primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem, což krajský soud v napadeném rozhodnutí reflektoval.

21. Ústavní soud neshledal prostor ke svému zásahu ani ve vztahu k výši uložené pokuty, kterou krajský soud stanovil symbolicky při spodní hranici možného rozmezí, což rovněž svědčí spíše o jeho pobídce k důslednějšímu přístupu stěžovatelky, než o jakékoliv zásadnější finanční sankci (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2923/23).

22. Ústavní soud dále poukazuje na to, že ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3123/19, ve kterém se taktéž zabýval nařízením výkonu rozhodnutí o styku s nezletilými uložením pokuty, k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. I v nyní posuzované věci rozhodoval krajský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, které v napadeném usnesení dostatečně popsal a zhodnotil, tedy i s přihlédnutím k věku nezletilých dětí a jejich postojům k oběma rodičům. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, proto nebylo možné v předmětné věci bez dalšího ve všech směrech použít.

23. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování návrhu otce na uložení pokuty matce řídil a z jakých konkrétních důvodů shledal naplnění podmínek výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce. Napadené usnesení krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, přičemž Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.

24. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil v postupu krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.


V.
Závěr

25. Ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení krajského soudu, kterým byl zrušen výrok II. usnesení okresního soudu v části týkající se zamítnutí návrhu na stanovení plánu navykacího režimu a výrok III. usnesení okresního soudu o nákladech prvostupňového řízení, jde o návrh nepřípustný. Uvedené výroky usnesení okresního soudu byly krajským soudem zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná. Ostatně ohledně části výroku II. týkající se zamítnutí návrhu na stanovení plánu navykacího režimu usnesení krajského soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné námitky neuplatňuje, když těžiště její argumentace směřuje k uložené pokutě.

26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení krajského soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve vztahu k výroku II. usnesení krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu