IV.ÚS 1024/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. A., 2) nezl. B. A. a 3) nezl. C. A. (jedná se o pseudonymy), obou nezletilých zastoupených A. A., všech zastoupených Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, sídlem U Kanálky 1359/4, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2025 č. j. 9 To 21/2025-480, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé požadují zrušit v záhlaví označené trestní rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soud porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších listin plyne následující. Stěžovatelé jsou rodinní příslušníci (manžel a děti) řidičky, která nepřežila dopravní nehodu. Stěžovatelé vystupovali v trestním řízení jako poškození a uplatnili adhezní nárok. Okresní soud v Rokycanech jim vyhověl a přiznal jim celkem 6,4 mil. Kč (rozsudkem ze dne 26. 11. 2024 č. j. 2 T 56/2024-455). Obžalovaný řidič se nicméně odvolal proti výroku o náhradě o škody a nemajetkové újmy.

3. Krajský soud v Plzni jeho odvolání vyhověl, napadený výrok změnil a znovu rozhodl. Stěžovatelům přiznal o necelou polovinu méně, tj. 3,5 mil. Kč (každému na náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách při usmrcení po 1,118 mil. Kč, prvnímu stěžovateli ještě na náhradě škody 130 tis. Kč coby nákladů spojených s pohřbem). Krajský soud okresnímu soudu především vytkl, že se při stanovení výše náhrady újmy vůbec nezabýval otázkou spoluviny. Nezohlednil, zda řidička svým chováním též přispěla k tragické události, tj. zda neporušila pravidla silničního provozu. Krajský soud upozornil, že řidička porušila celou řadu povinností v oblasti silničního provozu: jela pomaleji než 80 km/h [§ 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], nedala výstražné znamení při zastavení auta (§ 31 odst. 3 téhož zákona), nezastavila, tam kde měla, např. na parkovišti či alespoň na krajnici [§ 36 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Řidička tedy řídila auto příliš pomalu a následně zastavila přímo v pravém jízdním pruhu. Krajský soud proto uzavřel, že spoluvina řidičky na dopravní nehodě odpovídá 30 %. Základ pro náhradu se snížil na 559 tis. Kč (z původních 798 tis. Kč). Protože pozůstalými jsou též nezletilé děti, základ se zvyšuje na dvojnásobek. Výše náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy při usmrcení rodinného příslušníka tak činila pro každého stěžovatele 1,118 mil. Kč.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že postup krajského soudu porušuje zásadu rovnosti. Stěžovatelé nechápou, proč krajský soud snížil základ náhrady jen u nemajetkové újmy, ale náhradu škody (pohřební náklady) nechal beze změn. Stěžovatelé též kritizují, že určení základu nemajetkové újmy je nepřezkoumatelné. Krajský soud nevysvětlil, proč průměrnou mzdu za rok 2022 určuje za celý rok, nikoli jen za první tři čtvrtletí téhož kalendářního roku. Stěžovatelé odmítají, že by zesnulá řidička jakkoli porušila dopravní předpisy. Nic takového ze spisu nevyplývá. Navíc je to v rozporu s prohlášením viny obviněného řidiče. Během soudního řízení se jednoduše neprokázalo, že by řidička jednala protiprávně či zaviněně. Stěžovatelé znají § 2918 občanského zákoníku; ten však není použitelný. Trestní soudy nesmí nadužívat možnost poškozené odkázat s jejich nároky na civilní řízení.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.

6. Též rozhodování trestních soudů o soukromoprávních nárocích poškozených, které vznikly v důsledku spáchání trestného činu, se musí dít v souladu s ústavním pořádkem [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369), bod 52]. O těchto nárocích se rozhoduje přímo v tzv. adhezním řízení. Důvod je nasnadě: rychlá a efektivní ochrana práva poškozených na náhradu újmy způsobené trestnou činností (takto nálezy ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23, body 17 a 18 včetně tam cit. judikatury, a ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 1388/24, bod 20).

7. Hlavní námitka stěžovatelů směřuje proti závěru krajského soudu o spoluvině, přesněji spoluúčasti na vzniku újmy. Stěžovatelé fakticky namítají, že trestní soudy nesmí použít § 2918 občanského zákoníku. Stěžovatelé však opomíjí, že adhezní nároky jsou stále soukromoprávními nároky majetkové povahy. Při jejich rozhodování musí trestní soudy aplikovat též ustanovení občanského zákoníku, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se řídí [srov. nález ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781), část V]. Pokud krajský soud zkoumal, jestli vznik újmy měl částečně původ v chování řidičky, Ústavní soud mu nemá co vytknout.

8. Proto trestní soudy musí též zkoumat, do jaké míry se jiní účastnící silničního provozu podíleli na vzniku újmy. V této věci řidička těsně před střetem porušila celou řadu povinností, které jí ukládá zákon o silničním provozu (shrnuto v bodě 3 shora). Za tragickou nehodu tak nemohl výlučně obviněný řidič.

9. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že řidička zastavila v pravém jízdním pruhu a že porušila dopravní předpisy. Tento závěr podle nich nemá oporu v trestním spise. S tímto argumentem stěžovatelé neuspějí, navíc jde o ryzí polemiku s hodnocením důkazů. Protože Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy, omezí se jen na stručné odůvodnění. Krajský soud v bodě 19 napadeného rozsudku shrnul znalecký posudek. Ten jasně uvádí, že řidička jela na dálnici velmi pomalu, že zastavila na vozovce a že auto stálo nejméně 15 sekund. Porušila tedy pravidla silničního provozu.

10. Ani další dílčí námitka neobstojí. Ta směřuje k prohlášení viny (§ 206c trestního řádu). Stěžovatelé jej ale chápou příliš široce. Jeho účelem je zjednodušit, zrychlit a zefektivnit trestní řízení tam, kde o vině obviněného nepanuje důvodná pochybnost. Je pravda, že může usnadnit výchozí důkazní situaci poškozených; nezavazuje však ke konkrétní výši náhrady újmy (srov. nález ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 2138/23, body 26 a 31).

11. Ústavní soud má pochopení pro stěžovatele, že náhlá smrt manželky a současně matky je hluboce zasáhla a že ji nesou velmi těžce. Krajský soud však nepostupoval neústavně (např. přiznání příliš nízké částky či svévolné odůvodnění rozhodnutí). Již proto se Ústavní soud musí zdržet kasačního zásahu (k důvodům kasačního zásahu viz nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22, body 22 až 25).

12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu