II.ÚS 969/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., t. č. VTOS Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 11 Tdo 572/2024-1061, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2024, č. j. 1 To 102/2023-972, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") ze dne 3. 5. 2023, č. j. 37 T 1/2023-840, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], neboť neoprávněně jinému opatřil omamnou a psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

2. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") nyní napadeným rozsudkem z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť neoprávněně jinému opatřil omamnou a psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán a způsobil takovým činem smrt. Vrchní soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře jedenácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zamítl odvolání obviněného.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel odmítá, že by smrt poškozené byla způsobena pervitinem, který jí poskytl. Namítá vady dokazování, neboť vrchní soud odmítl přibrat do řízení znalce z oboru diabetologie, a znalce diabetologa, který zpracoval znalecký posudek v jiné trestní věci týkající se téže události a který byl čten jako listinný důkaz, odmítl vrchní soud vyslechnout. Stěžovatel se domnívá, že diabetolog mohl vyloučit metamfetamin jako významný faktor, jenž měl způsobit stav hypoglykemie poškozené, když se na vzniku tohoto stavu u poškozené spolupodílely i další faktory. Stěžovatel uvádí, že pokud vrchní soud zvažoval změnu právní kvalifikace, měl znalce diabetologa vyslechnout, spíše měl ale věc vrátit nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatel dále zpochybňuje existenci příčinné souvislosti (kauzální nexus) mezi užitím jím poskytnutého pervitinu a smrtí poškozené, neboť byla přetržena podáním inzulinu poškozené, která se nacházela ve stavu zjevné hypoglykemie, jinou osobou. Podle stěžovatele mohl i samotný stav hypoglykemie bez lékařské pomoci vést k úmrtí poškozené, nicméně s podaným inzulinem se šance na její přežití rovnaly nule. Naopak, dostalo-li by se poškozené lékařského ošetření (či podání cukru) a nebyl-li jí v této situaci podán inzulin, je vysoce pravděpodobné, že by poškozená hypoglykemický záchvat přežila. Stěžovatel odmítá, že by hypoglykemický stav byl zapříčiněn pouhým požitím pervitinu ve spojení s diabetem. K tomuto stavu totiž přispěly další faktory, zejména další látky zrychlující metabolismus. Podle stěžovatele tedy nelze tvrdit, že podání pervitinu je natolik významnou skutečností, bez níž by nedošlo k následku smrti poškozené.

6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud připomíná, že stojí mimo soustavu obecných soudů a jeho pravomoc v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti uvedl, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze obecný soud a je to opět pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá vady dokazování. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které by zde přicházelo do úvahy, je ale možno namítat pouze v případě excesů, které již zmínil Nejvyšší soud. Jde o vady ve skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a sice zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna, použití procesně nepoužitelných důkazů a konečně - existence opomenutého důkazu, který ač navržen, nebyl soudem proveden, a to bez patřičného odůvodnění.

11. Námitkou nepřibrání znalce diabetologa a následně neprovedení výslechu znalce diabetologa, jehož posudek zpracovaný v jiném trestním řízení pro totožnou událost byl proveden jako listinný důkaz, cílí stěžovatel právě na existenci opomenutých důkazů. K téže námitce se však již dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, který postup vrchního soudu přezkoumal. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že pokud vrchní soud daný znalecký posudek včetně jeho doplňku provedl řádně jako listinný důkaz a rovněž se řádně zabýval návrhem stěžovatele na výslech znalce ve veřejném zasedání a dostatečně odůvodnil, proč tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný (viz bod 20. odůvodnění jeho rozsudku), není takovému postupu vrchního soudu co vytknout.

12. Jde-li o výhrady stěžovatele k právnímu posouzení daného skutku, zejména k existenci či přetržení příčinné souvislosti mezi podáním pervitinu a smrtí poškozené, i tato námitka byla jak vrchním, tak i Nejvyšším soudem beze zbytku a velmi podrobně vypořádána. Proto Ústavní soud pouze stručně opakuje, že k přerušení kauzálního nexu nedochází například při přistoupení další skutečnosti, která sice spolupůsobí při vzniku následku, avšak bez jednání pachatele by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost byla výlučnou a samostatnou příčinou, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, zda každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, publikované pod č. 47/1970 Sb. rozh. tr.).

13. Nejvyšší soud v souladu s těmito závěry uzavřel, že ovlivnění metamfetaminem (pervitinem) bylo dostatečně významnou příčinou smrti poškozené, k níž došlo v důsledku rozvratu vnitřního prostředí s následným rozvojem otoku mozku, a to přestože k tomuto přistoupily další dva faktory, a to samotné onemocnění poškozené a aplikace inzulinu. Žádný z posledně uvedených faktorů totiž nepůsobil jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání obviněného, nýbrž oba při vzniku následku spolupůsobily, a tudíž příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem nepřerušily. Ani k tomuto závěru obecných soudů nemá Ústavní soud výhrad.

14. Ústavní soud uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatele považuje v jeho věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele, ani žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Napadená soudní rozhodnutí tedy z ústavněprávního hlediska plně obstojí.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu