IV.ÚS 3380/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 101 Co 178/2024-1175 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. března 2024 č. j. 0 P 194/2021-929, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a P. M. a nezl. F. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel, otec nezletilého F. M., podal k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na snížení výživného z částky 17 000 Kč na částku 5 000 Kč a dále návrh na vymezení styku s nezletilým. Návrh na snížení výživného odůvodnil tím, že kvůli zdravotním problémům omezil pracovní činnost a nyní pracuje pouze na částečný úvazek. Úpravu styku požadoval, protože jeho vztah s nezletilým byl v minulosti narušen, nyní se však chce se synem opět sblížit a vztahy napravit.

3. Okresní soud Praha-západ návrhy napadeným rozsudkem zamítl (výrok I a II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Uvedl, že o vyživovací povinnosti soudy naposledy rozhodly v roce 2023 tak, že je stěžovatel povinen od 1. 9. 2022 přispívat na výživu nezletilého částkou 17 000 Kč měsíčně. Nyní nebylo prokázáno, že by se majetkové poměry stěžovatele, nezletilého či matky změnily natolik, aby bylo nutné výživné snížit. Ač stěžovatel trpí Bechtěrevovou chorobou a pobírá invalidní důchod prvního stupně (což bylo známo již při předchozím rozhodování), nadále má stabilní příjem, jeho životní náklady jsou minimální, na bydlení a domácnost nic nepřispívá. V současnosti se nezletilý s otcem stýká, ve svých 13 letech je dostatečně vyzrálý, aby si styk s otcem reguloval a domlouval sám. Zároveň nezletilý špatně snáší spory svých rodičů, je emočně citlivý, v minulosti se zhroutil a sebepoškozoval. Styk není třeba soudně upravovat, neboť je nutné ponechat nezletilému prostor k postupnému a opětovnému navázání bližšího vztahu se stěžovatelem.

4. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil ohledně výroků I a III; ohledně výroku II (styk s nezletilým) odvolací řízení zastavil, jelikož v tomto rozsahu vzal stěžovatel odvolání zpět. Krajský soud obsáhle doplnil dokazování k majetkovým poměrům stěžovatele, nezletilého, matky a stěžovatelovy současné manželky. Ve shodě s okresním soudem dospěl krajský soud k závěru, že majetkové poměry žádného z účastníků se od doby původního rozhodování o výši výživného nezměnily tak, aby bylo třeba upravovat výši výživného, byť v majetkových poměrech stěžovatele nastaly dvě podstatné změny.

5. První změnou je snížení stěžovatelova příjmu. Při posledním rozhodování o výši výživného činil jeho příjem 100 000 Kč měsíčně, v roce 2023 činil již jen přibližně 27 000 Kč čistého měsíčně, resp. cca 19 500 Kč čistého měsíčně v roce 2024. Současně ještě více poklesla jeho pracovní schopnost, neboť byl shledán invalidním ve třetím stupni, v návaznosti na to však bude stěžovateli přiznán vyšší invalidní důchod. Druhou změnou je uzavření manželství v roce 2023. S manželkou stěžovatel sdílí životní úroveň, a proto se i její majetkové poměry zohledňují při posuzování poměrů stěžovatele. Životní úroveň stěžovatelovy manželky je nadstandardní - měsíčně hospodaří s částkou v průměrné výši okolo 300 000 Kč. Stěžovatelova manželka vlastní několik společností provozujících zdravotnická zařízení. Tyto společnosti byly založeny v době kolem uzavření manželství a jsou provázány se společnostmi, v nichž stěžovatel původně pracoval a které rovněž vlastnil, než je převedl. Stěžovatel nijak nepřispívá na bydlení ve společné domácnosti a nemá ani další podstatné výdaje. V jeho poměrech tedy nenastala žádná změna kromě zhoršení zdravotního stavu.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vyčítá řadu pochybení. Předně namítá, že současné výživné je oproti stěžovatelovým příjmům příliš vysoké. Soudy při jeho stanovení nijak nezohlednily stěžovatelův zdravotní stav. Je absurdní, aby výživné fakticky hradila stěžovatelova současná manželka. Soudy ani dostatečně neprokázaly, jaká je životní úroveň stěžovatelovy manželky, a dále neprovedly navržené důkazy. Soudy dále ignorovaly návrh na úpravu styku s nezletilým a nerozhodly o něm. Rozhodnutí krajského soudu je navíc překvapivé a nepřezkoumatelné.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a ve vztahu k výrokům I a III rozsudku okresního soudu a ve vztahu k rozsudku krajského soudu též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy v tomto rozsahu přípustná.

8. Naopak ústavní stížnost není přípustná v části proti výroku II rozsudku, kterým okresní soud zamítl návrh na úpravu styku s nezletilým. Proti tomuto výroku podal stěžovatel odvolání, ovšem poté jej v této části vzal zpět, proto krajský soud řízení o odvolání v této části zastavil (výrok I rozsudku krajského soudu a body 57 a 75 tamtéž). Stěžovatel tedy nevyčerpal v tomto rozsahu procesní prostředky k ochraně svých práv, nemůže proto ani krajskému soudu vyčítat, že o odvolání v této části meritorně nerozhodl.

9. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se rozhodování obecných soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, bod 15). Ve stěžovatelově případě se obecné soudy žádného takového excesu nedopustily.

10. Obecné soudy zohlednily stěžovatelův zdravotní stav a s ním spojené snížení jeho příjmů (viz např. bod 50 rozsudku krajského soudu), přesto dospěly na základě dokazování k závěru, že stěžovatelova životní úroveň se nesnížila. Soudy totiž vzaly v úvahu nejen nízké životní náklady stěžovatele, ale v souladu s judikaturou Ústavního soudu i majetkové poměry jeho současné manželky, se kterou sdílí životní úroveň [srov. např. nálezy ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549), část IV, bod 3, nebo ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), bod 15].

11. Napadená rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná a skutkový stav za nedostatečně zjištěný. Soudy srozumitelně popsaly, k jakým skutkovým zjištěním dospěly, jak právně posoudily učiněný skutkový závěr a proč na tomto skutkovém závěru nemohou nic změnit ani další důkazy. Zejména se soudy obsáhle zabývaly stěžovatelovými majetkovými poměry a odůvodnily, proč se návrh na snížení výživného zamítá. Stěžovatelova argumentace je v těchto ohledech pouze obecná.

12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je dílem návrhem nepřípustným, dílem návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu