II.ÚS 888/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JB Property, s. r. o., sídlem, Ruská 2537/81a, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 29 ICdo 196/2024 -709 (MSPH 78 INS 7618/2009, 78 ICm 385/2011), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-690 (MSPH 78 INS 7618/2009) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 78 ICm 385/2011-600 (MSPH 78 INS 7618/2009), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Františka Červenky, sídlem Krásného 351/8, Praha 6 - Veleslavín, insolvenčního správce dlužníka Žarko Jovanoviče, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak i tam uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "insolvenční soud"), tak i rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jakož i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že odpůrčí žalobou podanou dne 16. 2. 2011 se vedlejší účastník jako žalobce (insolvenční správce dlužníka Žarko Jovanoviče) domáhal vůči stěžovatelce jako žalované určení, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 3. 2007 mezi dlužníkem (jako prodávajícím) a žalovanou (jako kupující), jejímž předmětem byl byt č. X1 v budově č. p. X2 stojící na p. č. X3 a podíly na společných částech domu č. p. X2 a p. č. X3 a p. č. X1 v k. ú. Vinohrady, obec hl. m. Praha (dále též jen "kupní smlouva" nebo jen "smlouva"), je právně neúčinná.

4. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 č. j. 78 ICm 385/2011-54 městský soud odpůrčí žalobě vyhověl (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok I.) a o nákladech státu (výrok III.).

5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2014 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012-98 (MSPH 78 INS 7618/2009) uvedený rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2012 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výrok II.).

6. Na základě dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016 sen. zn. 29 ICdo 44/2014 rozsudek vrchního soudu ze dne 8. 1. 2014 zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů (od 1. 1. 2014 právních jednání) dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní jednání (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v § 240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních jednání, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace § 242 insolvenčního zákona na právní jednání dlužníka učiněné v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Vyslovil, že rozhodnutí vrchního soudu není správné, neboť v intencích § 242 odst. 2 insolvenčního zákona totiž u úmyslně zkracujícího právního jednání, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno o opaku, je žalovaný.

7. Usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012-154 (MSPH 78 INS 7618/2009) vrchní soud rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2012 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

8. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2017 č. j. 78 ICm 385/2011-191 městský soud žalobu zamítl (výrok I.). Dále zamítl návrh vedlejšího účastníka na přerušení řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

9. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 1/2018-214 (MSPH 78 INS 7618/2009) rozsudek městského soudu ze dne 15. 8. 2017 ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále odmítl odvolání proti výroku II. rozsudku insolvenčního soudu ze dne 15. 8. 2017 (výrok II.). Vrchní soud dospěl zejména k závěru, že v řízení o vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka, vedeném pod sp. zn. 178 ICm 1782/2017, v němž městský soud rozhodl o zamítnutí žaloby na vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka (rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 178 ICm 1782/2017-55) s odůvodněním, že je předmětná smlouva neplatná pro porušení podmínek stanovených v § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tyto své závěry převzal i do napadeného rozhodnutí, nelze s tímto odůvodněním souhlasit. K odvolání žalovaného (v postavení žalobce) vrchní soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 103 VSPH 611/2018-96, jímž rozsudek ze dne 6. 2. 2019 změnil a byt vyloučil z majetkové podstaty dlužníka, neboť neshledal smlouvu neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), pro porušení § 196a obchodního zákoníku. S ohledem na závěr vrchního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 6. 2. 2019 o platnosti smlouvy, jež se plně uplatní i v tomto řízení, vrchní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat neúčinností smlouvy.

10. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. 78 ICm 385/2011-600 městský soud žalobě vyhověl a určil, že kupní smlouva ze dne 20. 3. 2007 uzavřená mezi stěžovatelkou a dlužníkem o převodu bytu, je vůči věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u městského soudu pod sp. zn. MSPH 78 INS 7618/2009 neúčinným právním jednáním (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.), o nákladech státu (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.). Městský soud konstatoval, že je vázán právními názory vyjádřenými v předchozích rozhodnutích vrchního soudu v tom, že předmětná smlouva a následný převod jsou platnými právními jednáními, že dlužník a stěžovatelka byli k rozhodnému dni 15. 11. 2007 osobami blízkými [argumentace vedlejšího účastníka novou právní úpravou v novém občanském zákoníku není přiléhavá, když stěžovatelka zjevně nevzala v úvahu § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), navíc vzhledem k přechodným ustanovením se tato nová právní úprava ani nedá aplikovat na právní úkon učiněný před účinností nového občanského zákoníku], a že rozhodným datem pro posuzování zákonných podmínek neúčinnosti není datum uzavření smlouvy, ale datum právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy datum 15. 11. 2007 a že kupní cena za převod vlastnického práva k bytu byla sjednána podstatně nižší, než jeho tržní hodnota. Městský soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit domněnku uvedenou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto z ní vycházel, tedy že vzhledem ke všem okolnostem jí dlužníkův úmysl zkrátit věřitele prodejem bytu pod cenou musel být znám. Protože byly splněny všechny zákonné podmínky definující úmyslně zkracující právní jednání podle § 242 insolvenčního zákona, městský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

11. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2023 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-636 (MSPH 78 INS 7618/2009) rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2022 ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I., část věty před středníkem). Změnil rozsudek městského soudu ve výroku II. jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (výrok I., část věty za středníkem). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka jako osoba blízká dlužníku nevyvrátila domněnku, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele, jí byl znám, jak dovodil městský soud ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, neboť (a to i vzhledem k tomu, že byla na jednání konaném dne 10. 9. 2019 městským soudem vyzvána podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.", k vyvrácení této domněnky) neprokázala, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem svého věřitele nevěděla, a ani nemohla vědět, když nevyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Napadené rozhodnutí [jeho skutkové a právní závěry k (ne)vyvrácení domněnky podle § 242 odst. 2 insolvenčního zákona] je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2024 sen. zn. 29 ICdo 162/2023 Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu ze dne 14. 6. 2023 zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil, že pro jeho další úvahy jsou rozhodné § 242 insolvenčního zákona a § 116 občanského zákoníku, neboť pro poměry dané věci se zkoumání, zda předmětná smlouva byla právním úkonem, který dlužník učinil ve smyslu § 242 insolvenčního zákona ve prospěch osoby blízké, řídí výkladem § 116 občanského zákoníku.

13. Rozsudkem ze dne 21. 8. 2024 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-690 (MSPH 78 INS 7618/2009) vrchní soud rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2022 ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I., část věty před středníkem), změnil jej v bodu II. výroku jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (výrok I., část věty za středníkem). Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud dospěl k závěru, že vztah dlužníka a stěžovatelky jen proto, že dlužník je synem jednatelky stěžovatelky, není vztahem osob blízkých ve smyslu § 240 či § 242 insolvenčního zákona ve spojení s § 116 občanského zákoníku. Dále vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že stěžovatelce byl úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele znám, resp. se zřetelem ke všem okolnostem jí musel být znám. Proto se vrchní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že je důvod vyhovět odpůrčí žalobě, neboť kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, když dlužník jím zkrátil svého věřitele a byl veden nepřímým úmyslem tak učinit a stěžovatelce tento úmysl dlužníka (úmysl dlužníka cum animo fraudandi) byl znám, respektive jí musel být znám se zřetelem ke všem okolnostem.

14. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024 č. j. 29 ICdo 196/2024-709 (MSPH 78 INS 7618/2009, 78 ICm 385/2011) bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním předestřené právní otázky souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.


II.
Argumentace stěžovatelky

15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v občanském soudním řízení jsou soudy vázány návrhy stran. Vymezil-li tedy vedlejší účastník svůj nárok vůči stěžovatelce skutkovou podstatou podle § 240 insolvenčního zákona, je tím soud vázán. Vedlejší účastník jako důvod, pro který odporuje projednávanému právnímu jednání stěžovatelky, uvádí, že jde o "právní úkon bez přiměřeného protiplnění". Jen tímto důvodem vymezuje svůj žalobní návrh ve lhůtě podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, když a) účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 18. 2. 2010; b) žaloba byla podána dne 16. 2. 2011 (uplatnění skutkové podstaty podle § 240 insolvenčního zákona, čímž vedlejší účastník jednoznačně vymezil předmět sporu); c) lhůta pro podání žaloby a uplatnění žalobního návrhu uplynula ke dni 18. 2. 2011; d) první jednání ve věci bylo nařízeno na 13. 3. 2012.

16. Stěžovatelka dovozuje, že rozšířil-li vedlejší účastník svůj návrh až po intervenci soudu na ústním jednání o další skutkovou podstatu podle § 242 insolvenčního zákona, učinil tak až po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho roku. Soudy nemohou svévolně posuzovat věc podle § 242 insolvenčního zákona, neboť tento důvod byl vedlejším účastníkem uplatněn až po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Nadto vedlejší účastník svým vyjádřením dne 21. 8. 2024 prekludovaný návrh podle skutkové podstaty podle § 242 insolvenčního zákona sám stáhl, a také proto není možné se nadále tímto důvodem zabývat. Soudy se tedy měly zabývat jen skutkovou podstatou podle § 240 insolvenčního zákona.

17. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v předmětném řízení nepřistupovaly ke stranám sporu nestranně, když preferovaly vedlejšího účastníka jakožto insolvenčního správce proti stěžovatelce tím, že a) jej poučovaly hmotně právně, aby upravil svá žalobní tvrzení, a především svůj návrh ve smyslu § 242 insolvenčního zákona; b) ačkoli vedlejší účastník výslovně trval na tom, aby jednání stěžovatelky a dlužníka bylo posuzováno podle § 240 insolvenčního zákona, tuto vůli a žalobní návrh účastníka ignorovaly a věc posoudily podle § 242 insolvenčního zákona přesto, že insolvenční správce je odborníkem v insolvenčním právu, tj. přiznaly vedlejšímu účastníkovi nárok, který nepožadoval; c) připustily rozšíření žalobního návrhu o další skutkovou podstatu po uplynutí roční prekluzivní lhůty, když vedlejší účastník podal dne 16. 2. 2011 žalobu pro právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona; d) přesto, že měly za to, že vedlejší účastník netvrdil a neprokázal skutkovou podstatu podle § 242 insolvenčního zákona, poučily jej podle § 118a o. s. ř. Vedlejší účastník na uvedené poučení nereagoval a nedoplnil tvrzení a důkazy, obecné soudy přesto určily, že kupní smlouva je neúčinným právním jednáním. Obecné soudy tak ignorovaly neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vedlejšího účastníka a rozhodly v jeho prospěch na úkor stěžovatelky.

18. Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti v občanském soudním řízení, nejednaly nestranně a porušily tak základní práva stěžovatelky. Ačkoliv vedlejší účastník jako profesionál a navíc právně zastoupený, požadoval plnění na základě chybného právního důvodu (§ 240 insolvenčního zákona), přesto mu obecné soudy vyhověly, a to dokonce poté, co se vedlejší účastník výslovně vyjádřil, že požaduje plnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona a nikoliv ve smyslu § 242 insolvenčního zákona a na výzvu podle § 118a o. s. ř. nereagoval.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

21. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

22. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ačkoli vedlejší účastník svůj nárok vůči stěžovatelce vymezil podle § 240 insolvenčního zákona, obecné soudy v předmětné věci tuto skutečnost nevzaly v úvahu, a svévolně věc posoudily podle § 242 insolvenčního zákona, a přiznaly mu tak nárok po uplynutí prekluzivní lhůty.

23. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud se v usnesení vydaném v předmětné věci zabýval stěžovatelkou položenou otázkou včasnosti uplatnění odpůrčího nároku, když vedlejší účastník v odpůrčí žalobě uplatnil jako důvod neúčinnosti to, že šlo o "právní úkon bez přiměřeného protiplnění" (ve smyslu § 240 insolvenčního zákona). O tento právní úkon přitom podle obecných soudů nešlo. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly 18. 2. 2010, uplynula podle stěžovatelky prekluzivní lhůta k uplatnění odpůrčího nároku 18. 2. 2011, takže k rozšíření žaloby (o skutkovou podstatu podle § 242 insolvenčního zákona) došlo až po uplynutí prekluzívní lhůty.

24. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí k této otázce přiléhavě poukázal na to, že již v rozsudku ze dne 31. 1. 2022 sen. zn. 29 ICdo 12/2020 (dále jen "R 101/2022") vysvětlil, že lze-li na základě vylíčení rozhodujících skutečností v odpůrčí žalobě při nezměněném žalobním návrhu (petitu) posoudit právní jednání dlužníka jako neúčinné podle § 111 insolvenčního zákona, není takovému posouzení na překážku skutečnost, že žalobce požadoval určit neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona. V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně zabýval rozdíly mezi změnou žaloby a jinou právní kvalifikací téhož skutku. Nejvyšší soud poukázal na to, že při nezměněném žalobním žádání (tzv. petitu) pak vylíčení dalších tvrzení k výzvě (poučení podle § 118a o. s. ř.) insolvenčního soudu při jednání, které se konalo 13. 3. 2012 (srov. protokol o tomto jednání č. l. 36 a následně protokol o jednání ze dne 5. 6. 2012, č. l. 48-49), nemění (v intencích R 101/2022) skutkový základ sporu a ani nezakládá závěr o opožděnosti odpůrčí žaloby (co do neúčinnosti podle § 242 insolvenčního zákona). Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěru obecných soudů, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a stěžovatelkou je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu