Z proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC Z proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 37782/21)

 

ROZSUDEK

Článek 3 a 8 (procesní složka) • Pozitivní závazky • Zanedbání povinnosti vnitrostátních orgánů účinně uplatňovat trestněprávní systém způsobilý postihovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené zranitelnou obětí, která se těmto aktům nebránila v jejich průběhu • Uplatňování obecných zásad zakotvených v rozsudku M. C. proti Bulharsku • Nesprávný přístup orgánů k výkladu skutkových okolností a právního rámce, který zapříčinil nedostatečnou ochranu stěžovatelky • Nedostatečné zohlednění vnitrostátní judikaturou: situace, kdy byl souhlas neplatný z důvodu zneužití zranitelnosti a z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení • Restriktivní výklad pojmových znaků trestného činu znásilnění vymezených trestním zákonem vedoucí k odložení věci policií • Odmítnutí zhodnotit skutkový stav v celkovém kontextu s přihlédnutím k psychickému stavu stěžovatelky in concreto dovedlo policii k závěru, že nedošlo k protiprávnímu jednání spočívajícímu v pohlavním zneužívání • Nemožnost dle vnitrostátní právní úpravy odvolat se k soudnímu orgánu 

 

ŠTRASBURK

20. června 2024

 

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

 

Ve věci Z proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

Mattias Guyomar, předseda,
            Lado Chanturia,

Carlo Ranzoni

            Mārtiņš Mits,
            Stéphanie Mourou-Vikström,
            María Elósegui,

            Kateřina Šimáčková, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 37782/21) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) českou občankou, paní Z, („stěžovatelka“) dne 20. července 2021;

rozhodnutí oznámit stížnost české vládě („vláda“);

rozhodnutí přiznat stěžovatelce anonymitu;

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané v neveřejném zasedání dne 28. května 2024,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

 

ÚVOD

1.  Stížnost byla podána ve věci tvrzené neexistence dostatečného právního rámce za účelem kriminalizace a stíhání nekonsenzuálních sexuálních aktů, kterých se měl na stěžovatelce dopustit kněz, jakož i nedostatků v účinnosti vyšetřování tvrzení vznesených stěžovatelkou (články 3 a 8 Úmluvy).

 

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatelka se narodila v roce 1981 a žije ve Volyni. Zastupoval ji D. Bartoň, advokát.  

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkové okolnosti, tak jak byly předloženy stranami, lze shrnout následovně.

5.  V oznámení podaném v březnu 2019 třetí osobou se uvádí, že v 90. letech tehdy ještě nezletilou stěžovatelku osahával kněz V. Z. Od března do září 2019 policie věc vyšetřovala a konstatovala, že tyto skutky mohly naplňovat skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání, avšak pachatel nebyl stíhán z důvodu promlčení. Stížnost podaná k Soudu se těchto událostí netýká.

6.  Stěžovatelka zahájila v roce 2003 studium na teologické fakultě v Praze, kde mimo jiné navštěvovala semináře vedené knězem V. K. Poté, co si získal její důvěru, svěřila se mu se svými zkušenostmi s V. Z., a jaké potíže jí to následně způsobilo. Stěžovatelka uvedla, že v letech 2008 a 2009, kdy ji psychicky zasáhla smrt otce, zhoršující se zdravotní stav po operaci srdce a také posttraumatická reakce na zneužívání ze strany V. Z. (viz § 5 výše), V. K. využil tohoto pro ni těžkého období a několikrát ji sexuálně napadl.

7.  V roce 2009 stěžovatelka věc oznámila příslušným církevním orgánům. Ty nařídily V. K., aby ukončil své působení na teologické fakultě, opustil klášterní komunitu, kterou vedl, a odešel do kláštera v Itálii a poté na misii ve Středoafrické republice. Žádosti V. K. o povolení k návratu do České republiky byly zamítnuty a v současné době žije v klášteře v Itálii.

8.  V listopadu 2019 zahájila policie vyšetřování V. K. na základě informací shromážděných během vyšetřování V. Z. (viz § 5 výše).

9.  V rámci tohoto vyšetřování stěžovatelka při výslechu na policii v únoru 2020 uvedla, že V. K. byl jejím vyučujícím a vedoucím diplomové práce na teologické fakultě a že jeho dotyky vnímala zpočátku jako snahu jí pomoci a uzdravit ji z minulé zkušenosti s V. Z. Uvedla, že toto jednání se však zintenzivnilo po smrti jejího otce, kterého jí V. K. chtěl dle svého vyjádření nahradit. Stěžovatelka upřesnila, že V. K. ji poprvé osahával během jejího pobytu v klášteře v červnu 2008; v červenci 2008 se pak do ní pokusil proniknout. Uvedla, že měla velký strach, cítila se špinavě a provinile. Dodala ale, že jelikož považovala V. K. za autoritu a duchovního otce, myslela si, že nemá právo se bránit a obávala se, že nebude moci dokončit studium. Tvrdila, že následně se V. K. opakovaně dotýkal jejích genitálií a žádal ji, aby ho uspokojila masturbací, ačkoli mu několikrát po těchto stycích řekla, že s tím nesouhlasí, ale že není schopna se aktivně bránit.

10.  Od ledna do května 2020 policie vyslechla dva kněze, kteří byli o případu informováni; jeden z nich uvedl, že se představení příslušného řeholního řádu stěžovatelce omluvili a nabídli jí finanční pomoc. V dubnu 2020 policie kontaktovala občanku Slovenské republiky, jejíž písemné prohlášení z roku 2007 o nevhodném chování V. K. vůči ní v minulosti bylo přiloženo ke spisu.

11.  V květnu 2020 policejní orgán kontaktoval V. K., který pobýval v Itálii. Z důvodu situace ovlivněné pandemií onemocnění covid-19 ho policie oslovila telefonicky a e-mailem. V písemném prohlášení zaslaném policii uvedl, že nebyl informován ani o podrobnostech trestního řízení, ani o povaze trestného činu, z něhož byl podezřelý. Připustil svoje morální selhání, tvrdil však, že stěžovatelka s jejich fyzickými kontakty souhlasila; vyjádřil nicméně svoji připravenost nést právní odpovědnost v případě, že z jeho strany došlo k nedorozumění a pokud by jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. Dále uvedl, že se stěžovatelce omluvil, a sice při setkání s ní v červnu 2016 a také ve dvou dopisech, které jí napsal v roce 2019, a že jí nabídl mimosoudní vyrovnání.

12.  Rozhodnutím ze dne 1. června 2020 policie věc odložila. Dospěla k závěru, že podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného v době, kdy došlo ke skutečnostem oznámeným stěžovatelkou, nebylo jednání V. K. trestným činem, ačkoli bylo neslučitelné s jeho postavením a s dobrými mravy. Policie měla za to, že tyto skutečnosti nebylo možné kvalifikovat jako pohlavní zneužívání podle § 243 uvedeného zákona, jelikož stěžovatelka v dané době nebyla mladší než osmnáct let a že V. K. nemohl zneužít stěžovatelčiny závislosti, jelikož nebyla pod jeho dozorem; podle policie se nejednalo ani o znásilnění ve smyslu § 241 odst. 1., neboť ze strany V. K. nedošlo k násilí ani pohrůžce násilí a stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas až po sexuálních aktech, nikoliv během nich. Policie upřesnila, že jednání V. K. by mohlo být považováno za sexuální nátlak podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který však nabyl účinnosti až 1. ledna 2010, tedy po projednávaných událostech.

13.  Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala stížnost, ve které namítala, že pokud jde o trestný čin znásilnění, policie nezkoumala její bezbrannost a že V. K. zneužil svého postavení autority; rovněž tvrdila, že nic nenasvědčuje tomu, že s předmětnými sexuálními akty souhlasila, neboť mlčení nelze považovat za souhlas. Pokud jde o trestný čin pohlavního zneužívání, stěžovatelka poukázala na to, že byla pod dozorem V. K., který byl „duchovním otcem“, jemuž se zpovídala, a také vedoucím její diplomové práce, tudíž na něm byla závislá.

14.  Dne 15. července 2020 Obvodní státní zástupitelství pro Prahu 6 stížnost zamítlo, přičemž zdůraznilo, že nebagatelizuje ani jednání V. K., ani útrapy stěžovatelky. Vyjádřilo přesvědčení, že stěžovatelka nebyla pod dozorem V. K. v tom smyslu, v jakém tento pojem vykládá judikatura (tedy jako vztah rodiče vůči dítěti, opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti nebo učitele vůči žákovi) a že nebyla ve stavu bezbrannosti (pod tento pojem spadá stav bezvědomí, působení alkoholu, hluboký spánek, fyzická neschopnost, duševní choroba nebo nedostatečná vyspělost k posouzení významu daného jednání).

15.  Dne 2. října 2020 Městské státní zastupitelství v Praze při rozhodování o podnětu stěžovatelky k výkonu dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 potvrdilo jeho závěry, které shledalo jako řádně odůvodněné. Městské státní zastupitelství připustilo, že se stěžovatelka cítila být na V. K. závislá, zdůraznilo však, že se jednalo o dospělou osobou, plně způsobilou k právním úkonům a netrpící žádnou chorobou znemožňující jí vyjádřit svoji vůli. Uzavřelo tedy, že se v rozhodné době nenacházela ve stavu bezbrannosti (takže V. K. jakékoliv její bezbrannosti nemohl zneužít) a že její svobodná vůle nebyla z důvodu jakéhokoliv dozoru ze strany V. K. omezena.

16.  Stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž se domáhala plnění závazků státu plynoucích z článků 3 a 8 Úmluvy, a sice plnění povinnosti kriminalizovat všechny nekonsenzuální sexuální akty a vést účinné vyšetřování takových deliktů. Tvrdila, že orgány činné v trestním řízení neposoudily správně jednání V. K. a nezjistily všechny relevantní okolnosti jeho činů a že nedostatečné posouzení jeho patologického chování jí brání jít dále a dosáhnout vnitřního uzdravení.

17.  Usnesením sp. zn. I. ÚS 3363/20 ze dne 18. května 2021 Ústavní soud tuto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, když konstatoval, že stěžovatelka vyjadřuje především nespokojenost se závěry orgánů činných v trestním řízení a nápravu spatřuje v trestním řízení vedeném proti V. K., kterého se domáhá. Soud v této souvislosti připomněl, že ne každé neetické či společensky nepřijatelné jednání je trestným činem a že řešení cestou trestního řízení je krajním prostředkem určeným pro ta nejzávažnější pochybení.

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I. VNITROSTÁTNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA

A. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, a související rozhodovací praxe

18.  Ustanovení § 241 odst. 1 obsahovalo následující definici znásilnění:

„Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.“

19.  Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 7 Tdo 995/2010 ze dne 1. září 2010 uvedl, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí není společným znakem obou alternativ spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, přičemž v druhé alternativě je neexistence tohoto znaku nahrazena znakem spočívajícím ve zneužití bezbrannosti jiného.

20.  Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 3 Tdo 929/2011 ze dne 24. srpna 2011 konstatoval, že o zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Je to především stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů nebo choroby, ale i hluboký spánek, či je-li oběť působením alkoholu nebo jiných omamných látek ve stavu takového obluzení, že nemůže hodnotit situaci a jednání pachatele. Ve stavu bezbrannosti je i osoba, která pro svou fyzickou neschopnost se nemůže bránit, osoba trpící duševní chorobou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání, a dále osoba tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži.

21.  Dle ustanovení § 243 bylo pohlavní zneužívání definováno takto:

„Kdo zneužije závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

22.  V usnesení sp. zn. 8 Tdo 1494/2009 ze dne 29. září 2010 Nejvyšší soud uvedl, že o osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže pachatel má právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům atd.

B. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. ledna 2010 a související rozhodovací praxe

23.  Trestný čin znásilnění definuje § 185 takto:

„(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a)  souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží;

(...)“

Promlčecí doba činí deset let; pokud byl čin spáchán souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, případně byla-li takovým činem způsobena těžká újma na zdraví, je promlčecí doba patnáct let.

24.  Z rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 294/2014 ze dne 26. března 2014, sp. zn. 6 Tdo 603/2018 ze dne 30. května 2018, sp. zn. 8 Tdo 699/2021 ze dne 4. srpna 2021 a sp. zn. 7 Tdo 1023/2021 ze dne 10. listopadu 2021) vyplývá, že pro účely naplnění pojmu „násilí“ ve smyslu § 185 odst. 1 trestního zákoníku není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, pokud od něj upustila například kvůli jednoznačné převaze útočníka nebo kvůli svému strachu či pro beznadějnost; postačí, pokud pachateli byla zřejmá nevole této osoby s jeho jednáním; je-li oběť například paralyzována v důsledku stresu nebo jí psychický blok neumožňuje promluvit, může se nesouhlas projevovat neverbálně, například způsobem chování či (pasivní, obrannou) polohou těla.

25.  Trestný čin sexuálního nátlaku definuje § 186 takto:

„(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, nebo kdo k takovému chování přiměje jiného zneužívaje jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

(...)

5.  (...) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

a)  spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, nebo

b)  způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.“

Promlčecí doba pro trestný čin dle [§ 186] odst. 1 a 2 je pět let, za okolností dle [§ 186] odst. 5 je promlčecí doba patnáct let.

26.  V usnesení sp. zn. 3 Tdo 1296/2013 ze dne 29. ledna 2014 Nejvyšší soud rozlišil pojem „bezbrannosti“, který je charakteristickým znakem znásilnění a rozumí se jím stav, kdy obět není schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání, a pojem „závislosti“, který je charakteristickým znakem sexuálního nátlaku, a označuje stav, v němž se určitá osoba nemůže svobodně rozhodovat a pachateli podlehne, protože je na něj v některém směru odkázána. Zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu je pojem širší, neboť představuje i jiné vazby mezi pachatelem a obětí, které nejsou spjaty přímo s povinností dozoru, ale pachatel již tím, v jakém je vůči oběti postavení, vyvolává v ní důvěru nebo má vůči ní autoritu, popř. ji svými úspěchy či schopnostmi ovlivňuje, aby dosáhl pohlavního styku.

O sexuální nátlak se jednalo u vztahu mezi léčitelem a pacientkou, prezidentem polikliniky a jeho osobní asistentkou (rozsudek sp. zn. 8 Tdo 1415/2013 ze dne 17. července 2014), atletickým trenérem a jeho svěřenkyní (usnesení sp. zn. 8 Tdo 783/2017 ze dne 20. září 2017), římskokatolickým knězem a farnicí (usnesení sp. zn. 6 Tdo 450/2017 ze dne 27. září 2017).

C. Návrh reformy trestněprávní úpravy

27.  Vnitrostátní orgány v současné době připravují novelizaci trestního zákoníku včetně redefinice trestného činu znásilnění. Ministerstvo spravedlnosti tak vládě na podzim roku 2023 předložilo návrh zákona, který opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku a nahrazuje ho konceptem pohlavního styku nesouhlasného neboli nekonsenzuálního (podle konceptu „Ne znamená ne“). Návrh zákona též zavádí nový trestný čin sexuálního útoku, postihující sexuální akty, u nichž nedochází k penetraci.

28.  Připravuje se též novela trestního řádu. K navrhovaným změnám patří právo poškozeného požádat o přezkoumání rozhodnutí o odložení věci nejvyšším státním zástupcem, případně soudem. Ten by mohl rozhodnutí o odložení věci bez dalšího zrušit, popř. nařídit pokračování přípravného řízení, provedení určitých úkonů v přípravném řízení či objasnění některých skutečností.

II. PŘÍSLUŠNÉ MEZINÁRODNÍ PRÁVO

29.  Soud odkazuje na texty uvedené v rozsudku J. L. proti Itálii (rozsudek č. 5671/16 ze dne 27. května 2021, § 63–69), zejména na Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (Istanbulská úmluva), která byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a vstoupila v platnost dne 1. srpna 2014 po ratifikaci prvními deseti státy. Česká republika podepsala Istanbulskou úmluvu dne 2. května 2016, ale dodnes ji neratifikovala.

30.  Dne 21. září 2023 GREVIO (Expertní skupina pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí), nezávislý specializovaný orgán, odpovědný za monitorování naplňování Istanbulské úmluvy smluvními stranami, zveřejnil 4. souhrnnou zprávu o své činnosti. Zpráva se věnuje období od ledna do prosince 2022 a její příslušné části zní:

„Různé přístupy ke kriminalizaci sexuálního násilí, včetně znásilnění

Ve státech, které jsou smluvními stranami Úmluvy, existují četné rozdíly v kriminalizaci sexuálního násilí, včetně znásilnění, co se týče definice, rozsahu ochrany, kriminalizovaného jednání, uplatňovaných sankcí a přitěžujících a polehčujících okolností. Monitorovací aktivity GREVIO ukazují, že k dnešnímu dni existují čtyři různé přístupy ke kriminalizaci sexuálního násilí, včetně znásilnění. První z nich vyžaduje použití síly, nátlaku nebo zneužití zranitelnosti. Pozorujeme také dvoustupňový přístup, který na jedné straně vyžaduje použití síly, pohrůžky nebo nátlaku, ale který zná zároveň další skutkovou podstatu zcela založenou na absenci souhlasu. Třetí přístup, známý také jako koncept „ne znamená ne!“, nevyžaduje použití síly, pohrůžky nebo nátlaku, ale je třeba prokázat, že sexuální akt byl spáchán proti vůli osoby. Ve čtvrtém přístupu, který je neformálně označován jako „pouze ano znamená ano“, ale je také známý jako koncept „aktivního souhlasu“, je pro sexuální akt vyžadována dobrovolná účast obou nebo všech stran, jinak se jedná o trestný čin.

Zákonné úpravy vycházející z použití síly, nátlaku nebo pohrůžky

Tradiční trestní přístup k sexuálnímu násilí se opíral o definice založené čistě na použití síly, pohrůžky, nátlaku nebo zastrašování. Nesnažil se chránit sexuální autonomii, ale inspiroval se spíše náboženskými anebo morálními pravidly sexuálního chování. (...) Jelikož zákony postavené na použití síly nebo nátlaku vedou k větším obavám o obviněného než o oběť a podporují přetrvávající přesvědčení, že falešná obvinění ze znásilnění lze snadno vznést, ale je těžké je vyvrátit, měly tyto zákony negativní dopad na stanovení pravidel pro provádění důkazů a procesních pravidel. (...)

Většina definic založených na síle odkazuje na použití násilí nebo hrozby násilí (Francie, Itálie a Nizozemí) nebo na jednání proti vůli osoby za použití síly (Estonsko) nebo nátlaku (Rumunsko). Je však třeba poznamenat, že ve všech jurisdikcích, včetně těch, kde zákonná definice násilí vychází z pojetí síly, jsou zároveň v trestním právu upraveny nebo v judikatuře zohledněny situace, které zpochybňují souhlas. Některá zpochybnění souhlasu poukazují na bezbrannost oběti, jejíž zranitelnost byla „využita“ nebo „zneužita“. Tento stav bezbrannosti ve většině případů spočívá ve ztrátě vědomí v důsledku těžké opilosti, požití drog nebo neobyklého stavu oběti (duševní choroba nebo postižení, jakékoliv její držení). (...) Odkazy na neschopnost obětí vyjádřit souhlas jsou proto obsaženy ve všech definicích, ať už jsou založeny na síle nebo souhlasu, což oběti zbavuje povinnosti prokazovat, že se bránily. Národní experti nicméně poukázali na to, že soudy vykládají absenci souhlasu nekonzistentně a že na oběti v tomto ohledu bývá kladeno vysoké důkazní břemeno, což často vede k jejich sekundární viktimizaci.

Dvoustupňový přístup 

Ve dvoustupňovém přístupu vedle sebe existují ustanovení vyžadující použití síly a ustanovení vyžadující absenci souhlasu. První ustanovení však zakotvuje uložení přísnějšího trestu odnětí svobody než to druhé. V přístupu zakotvujícím pouze „jediný trestný čin“ však pohrůžky nebo násilí samotné posilují závažnost nezákonného jednání jako další okolnosti, nepředstavují však znaky skutkové podstaty tohoto činu, jako je tomu v případě dvoustupňového přístupu. GREVIO se ve svých referenčních hodnotících zprávách vyjádřilo, že pro uložení trestu by mělo být rozhodující, že k činu došlo bez souhlasu oběti, bez ohledu na to, zda někdo spáchal tento čin za použití násilí nebo zda ve vztahu k oběti zneužil například svojí autority. Pokud však byl čin spáchán za použití násilí a došlo ke zneužití oběti nebo jiným zvláště traumatizujícím okolnostem, bylo třeba zvážit přitěžující okolnosti tak, aby sankce byla přiměřená závažnosti činu. (...)

Přístup „Ne znamená ne!“

Přístup „ne znamená ne!“ je založen na předpokladu, že pohlavní styk je konsensuální, pokud žádná ze stran neřekla „ne“. Tento přístup kriminalizuje sexuální akty spáchané „proti vůli osoby“. Podle stupně odporu, ať už verbálního nebo neverbálního, se určuje, zda oběť se sexuálními akty souhlasila. Přístup „ne znamená ne!“ předpokládá souhlas, pokud jej oběť – výslovně nebo nepřímo – neodvolá. Státní zastupitelství tedy musí mimo důvodné pochybnosti prokázat, že se skutek stal proti vůli poškozeného. Jinými slovy, obžaloba musí přesvědčit osoby pověřené zjištěním skutkového stavu (soudní orgán nebo porotu), že poškozený dal obžalovanému najevo, že si nepřeje účastnit se sexuálních aktů. Může se jednat o odpor vyjádřený verbálně nebo jednoznačnými gesty nebo chováním, jako je odstrkování, pláč, snaha odejít atd. Jinými slovy, pokud obžaloba neprokáže, že oběť vyjádřila „ne“, ať verbálně nebo neverbálně, bude chybět důkaz o skutkové podstatě trestného činu, a obžalovaný proto nebude trestně odpovědný. (...) Z praktického hlediska odborníci upozornili na riziko tohoto přístupu, tedy že oběť nese důkazní břemeno, že verbálně či neverbálně odmítla sexuální návrhy nebo že se snažila sexuálnímu násilí vyhnout, než aby toto břemeno prokázat, že druhá osoba se sexuálním aktem souhlasila, bylo přeneseno na pachatele. Konkrétně hrozí, že se trestní řízení primárně zaměří na oběť a jejímu chování bude věnována nadměrná pozornost. (...)

Přístup „pouze ano znamená ano“

Přístup „pouze ano znamená ano“, také známý jako „pravidlo aktivního souhlasu“ (tzv. affirmative consent), staví souhlas se sexuálním aktem na stejnou úroveň jako „aktivní, svobodně daný souhlas“. Klade důraz na aktivní (afirmativní) vyjadřování, ať už verbální nebo neverbální. Souhlas je považován za „dohodu“ mezi stranami na základě svobodné vůle. Podle zastánců tohoto přístupu spočívá rozdíl mezi pohlavním stykem a znásilněním pouze v tom, zda člověk chce nebo nechce mít sex. Prohlašují také, že není na dané osobě, aby řekla ne, ale je na druhé osobě, aby naslouchala, zda protějšek řekne ano. Tento přístup byl zanesen do zákonů, které kriminalizují pohlavní styk s osobou, „která se neúčastní dobrovolně“ nebo „která nedala souhlas“. Jeho zastánci se zejména domnívají, že pasivitu, mlčení, absenci protestu nebo absenci odporu nelze podřadit pod souhlas. Tento přístup vyžaduje, aby souhlasný postoj trval po celou dobu sexuální aktivity, přičemž může být kdykoli odvolán. Přechod od „ne znamená ne! “ k „pouze ano znamená ano“ ve skutečnosti odráží vývoj, jakým společnost, a zejména soudní systém, nahlíží na proces souhlasu se sexuálními aktivitami. V tomto vývoji je sex vnímán jako akt, se kterým musí obě strany plně souhlasit. Přístupy založené na aktivním souhlasu poskytují jasnější pravidla jak pro ty, kdo se mohou dopustit sexuálního násilí, tak pro ty, kteří se mohou stát jeho obětí, a stejně tak pro osoby odpovědné za vyšetřování a stíhání těchto případů. (...)

(...) přístup aktivního souhlasu je pro GREVIO více v souladu s duchem úmluvy jako celku a s obecným cílem zlepšit prevenci, ochranu a stíhání. Přístup „pouze ano znamená ano“ totiž bude mít dopad na prevenci a zvýší povědomí společnosti o předsudcích a genderových stereotypech, které se často v souvislosti se znásilněním a sexuálním násilím objevují.“

31.  Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) ve svém obecném doporučení č. 33 o přístupu žen ke spravedlnosti (zveřejněném dne 3. srpna 2015) připomněl, že podle článků 2 a 15 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen mají smluvní státy povinnost zajistit ženám ochranu a možnost domoci se prostředků nápravy dle trestního práva a dále zajistit, aby nebyly v rámci těchto systémů diskriminovány, ať už jako oběti nebo jako pachatelky trestných činů (viz § 47).

32.  V obecném doporučení č. 35 o genderově podmíněném násilí na ženách (zveřejněném dne 26. července 2017) CEDAW doporučil smluvním státům zajistit, aby definice trestných činů sexuální povahy, včetně znásilnění manželem, partnerem či známým (tzv. date rape), byla založena na absenci dobrovolně uděleného souhlasu a brala do úvahy okolnosti násilné povahy (viz § 29).

 

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. k tvrzenému porušení článků 3 a 8 ÚMLUVY

35.  Stěžovatelka namítala, že orgány vykládají znaky skutkových podstat trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. restriktivně a že tento nedostatečný právní rámec neumožní dostatečným způsobem postihovat sexuální delikty, jejichž obětí se stala. Dále namítala nedostatky v účinném prošetření jejích hájitelných tvrzení o sexuálních útocích.   

36.  Stěžovatelka se dovolává článků 3 a 8 Úmluvy, jejichž příslušné části zní takto:

Článek 3

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (…).“

Článek 8

„1.  Každý má právo na respektování svého soukromého (...) života (...).“

A. K přijatelnosti

37.  Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná a že není žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou ve smyslu čl. 35 Úmluvy. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení stran

a) Stěžovatelka

38.  Stěžovatelka tvrdila, že vyšetřování vedené v daném případě bylo stiženo vícero vadami a že příslušné orgány neprovedly posouzení všech okolností případu. Policejní orgány se zejména nesnažily zjistit, zda stěžovatelka s těmito sexuálními kontakty souhlasila a písemné prohlášení V. K. považovaly za dostačující, aniž by se pokusily jej vyslechnout během jeho pobytu v České republice anebo prostřednictvím videokonference. Policie se rovněž nepokusila vypátrat další „duchovní dcery“ V. K., které by mohly svědčit nebo se dokonce přihlásit jako oběti, a ani si nevyžádala informace shromážděné církevními orgány.

39.  Stěžovatelka také zdůraznila, že příslušné orgány nenechaly nařídit její psychologické vyšetření a ani nezkoumaly její schopnost projevit v posuzovaném období svoji vůli, ačkoli zde mohly být důvody psychického rázu způsobené jejími zkušenostmi z minulosti (viz § 5 výše), které by mohly objasnit, proč se jednání ze strany V. K. nemohla aktivně bránit (v tomto ohledu odkazuje na věc C. proti Rumunsku, č. 47358/20, rozsudek ze dne 30. srpna 2022, § 82). Stejně tak orgány nezkoumaly, jestli v důsledku jednání V. K. neutrpěla těžkou zdravotní újmu.

40.  Podle názoru stěžovatelky orgány nevzaly do úvahy skutečnosti vedoucí k její zranitelnosti, konkrétně pak její křehké zdraví, úmrtí jejího otce (viz § 6 výše), její zkušenost z minulosti s V. Z., stejně tak jako její závislost a podřízenost vůči V. K., který byl vedoucím její práce, její důchovním vůdcem a zpovědníkem, v důsledku čehož, podle ní, mezi nimi existovala mocenská nerovnováha. Poukazovala také na to, že na rozdíl od toho, co naznačovala policie, nic ze spisu nenasvědčovalo tomu, že by ji V. K. přitahoval, že by s ním chtěla mít sexuální poměr, dokonce snad souhlasný; v této souvislosti zdůraznila, že zákon od oběti sexuálního deliktu nevyžaduje, aby svůj nesouhlas vyjadřovala neustále.

41.  Stěžovatelka se neztotožnila s názorem vlády, že některá zjištění orgánů pro ni mohla znamenat částečnou satisfakci (viz § 48 výše). Poukázala na to, že orgány činné v trestním řízení věc uzavřely tak, že jednání V. K. nedosahovalo takové závažnosti, aby to bylo jednání protiprávní a že církevní orgány také nepovažovaly tyto skutky za porušení vnitrostátních zákonů nebo církevních předpisů.

42.  Závěrem stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas s argumentací vlády, že vnitrostátní orgány nemohly na základě existující judikatury dovodit, že V. K. využil jejího stavu bezbrannosti nebo že nebyla pod jeho dozorem (viz § 48 výše). Podle jejího názoru se vnitrostátní orgány nemohly zprostit své odpovědnosti pod záminkou, že judikatura přináší pouze obecné definice znaků skutkové podstaty trestného činu a nevyslovila se ve skutkově totožném případu, jako byl ten její. Měla za to, že i za předpokladu, že vnitrostátní praxe v roce 2008 byla natolik restriktivní, že neumožnila kvalifikovat jednání V. K. jako znásilnění či pohlavní zneužívání (což dle jejího názoru znamenalo, že stát neplnil svoji povinnost kriminalizovat všechny nekonsenzuální sexuální akty), měly příslušné orgány dospět k takovému výkladu za použití judikatury Soudu, zejména pak rozsudku ve věci M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003).

b) Vláda

43.  Vláda je ohledně právní úpravy toho názoru, že vzhledem k širokému prostoru pro uvážení, jež státy v tomto směru mají, nemusí tyto nutně naplnit svůj pozitivní závazek kriminalizovat všechny nekonsenzuální sexuální akty prostřednictvím jediné skutkové podstaty (typicky trestný čin znásilnění). Vláda zdůraznila, že v posuzované věci se na skutečnosti oznámené stěžovatelkou vztahoval trestní zákon účinný do 31. prosince 2009 (zákon č. 140/1961 Sb.), který vymezoval více sexuálních deliktů, včetně trestného činu znásilnění a trestného činu pohlavního zneužívání. Vláda upřesňuje, že ani jeden z těchto trestných činů nestanovil jako nutnou podmínku, aby pachatel užil násilí či pohrůžku násilí, resp. aby oběť kladla fyzický odpor; u trestného činu znásilnění dokonce přicházelo do úvahy zneužití bezbrannosti oběti a u trestného činu pohlavního zneužívání prvek násilí vůbec nefiguroval (viz § 18–19 výše).

44.  Vláda zároveň poukázala na to, že se situace v České republice vyvíjí směrem k postihování stále širšího spektra sexuálních deliktů a k prodloužení promlčecích dob, tj. směrem ke zlepšování schopnosti orgánů na tyto trestné činy náležitě reagovat. Vláda zejména konstatuje, že od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku v roce 2010 je pojmovým znakem trestného činu znásilnění pohrůžka násilí, nikoliv nutně bezprostředního, a rovněž pohrůžka jiné těžké újmy. Definice znásilnění zahrnuje jakýkoli sexuální akt (a nikoli pouze nedobrovolný pohlavní styk nebo jednání pohlavnímu styku podobné). Vláda doplnila, že do trestního zákoníku přibyl nový trestný čin sexuálního nátlaku, který lze použít na vztah mezi knězem a farnicí, jelikož jeho pojmovým znakem je také zneužití postavení pachatele a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu (viz § 25–26 výše). Jak vláda dále uvádí, z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že pro konstatování, že došlo k násilí ve smyslu § 185 odst. 1 nového trestního zákoníku, není nezbytné, aby oběť kladla zřejmý fyzický odpor, ale postačí, pokud pachateli musela být zjevná nevole oběti (viz § 24 výše).

45.  K vyšetřování dané věci vláda předně uvádí, že bylo zahájeno promptně a že bylo vedeno pečlivě a důsledně. Bylo shromážděno velké množství důkazů, včetně výpovědi stěžovatelky (viz § 9 výše) a písemného prohlášení V. K., který nemohl být podle vlády vyslechnut z důvodu pandemie (viz § 11 výše). Vláda je přesvědčena, že tyto důkazy umožnily zjistit všechny relevantní okolnosti případu.

46.  Vláda se dále domnívala, že jelikož stěžovatelka nebyla nezletilá ani velmi mladá, netrpěla duševní chorobou a nebyla umístěna v institucionálním zařízení, nenacházela se tak ve stavu zvláštní zranitelnosti ve smyslu judikatury Soudu. V každém případě je vláda přesvědčena, že vnitrostátní orgány dostatečným způsobem zohlednily individuální situaci stěžtovatelky, chovaly se vůči ní citlivě a s respektem, přičemž se vyhnuly jakékoliv stigmatizaci nebo sekundární viktimizaci.

47.  K posouzení toho, zda v projednávaném případě existovaly nějaké okolnosti donucovací povahy, vláda poukázala na to, že z některých vyjádření stěžovatelky bylo možné alespoň do určité míry dovodit i konsenzuální charakter sexuálních kontaktů s V. K. Vláda dále upozornila Soud na velmi specifickou povahu vztahu mezi V. K. a stěžovatelkou, a to vztahu mezi knězem a věřící osobou, což daný případ odlišuje od případů dosud Soudem projednávaných. Dle názoru vlády skutečnost, že se stěžovatelka cítila podřízena V. K. jako duchovní autoritě, byla projevem její náboženské svobody, kterou vykonávala z vlastní vůle. Vláda konstatovala, že ani státní orgány, ani Soud samotný, nejsou oprávněny posuzovat, zda či do jaké míry byla stěžovatelka v náboženském smyslu skutečně podřízena svému „duchovnímu otci“ (v tomto ohledu vláda odkázala na věc Skugar a ostatní proti Rusku, č. 40010/04, rozhodnutí ze dne 3. prosince 2009). Vláda dodala, že některé stěžovatelčiny argumenty ohledně mocenské nerovnováhy v jejich vztahu by znamenaly, že každý sexuální akt mezi knězem a věřící osobou by nutně musel být nekonsenzuální, a měl by tudíž být kriminalizován, s čímž se nemůže ztotožnit.

48.  Závěrem vláda uvedla, že na konci vyšetřování vnitrostátní orgány konstatovaly, že jednání V. K. nepředstavovalo ani pohlavní zneužívání, ani znásilnění, neboť stěžovatelka nebyla ve stavu bezbrannosti (jehož měl V. K. údajně využít) ani pod jeho dozorem ve smyslu, v jakém tyto pojmy vykládá judikatura. Opačný závěr by dle vlády byl neslučitelný s článkem 7 Úmluvy a s požadavkem předvídatelnosti trestního práva. Vláda rovněž zdůraznila, že v odůvodnění všech rozhodnutí vnitrostátních orgánů bylo jednání V. K. označeno za neetické a nemorální, což pro stěžovatelku mohlo znamenat alespoň částečné zadostiučinění s ohledem na její námitky v ústavní stížnosti (viz § 16 výše). V tomto kontextu vláda považovala za významné, že proti V. K. přijaly opatření církevní orgány, že stěžovatelce bylo nabídnuto mimosoudní vyrovnání a že se jí dostalo omluvy (viz § 7, 10 a 11 výše). Nakonec vláda poznamenala (s odkazem na věc D. K. proti Itálii, č. 14260/17, rozsudek ze dne 1. prosince 2022, § 88), že stěžovatelka nepodala občanskoprávní žalobu.

2. Hodnocení Soudu

49.  Soud úvodem připomíná, že znásilnění a závažné sexuální útoky jsou považovány za zacházení, na které se vztahuje článek 3 Úmluvy a které má rovněž dopad na základní hodnoty a podstatné aspekty „soukromého života“ ve smyslu článku 8 Úmluvy (Y proti Bulharsku, č. 41990/18, rozsudek ze dne 20. února 2020, § 63–64, a v něm uvedené případy). V souladu s touto judikaturou považoval Soud sexuální napadení tvrzená stěžovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována na poli článku 3 Úmluvy a že vznesené námitky lze posuzovat společně na základě článků 3 a 8 Úmluvy.

a) Obecné zásady

50.  Soud poznamenává, že obecné zásady, ze kterých lze v této oblasti vycházet, byly zakotveny zejména ve věci M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 149–152). Soud především připomíná pozitivní závazky plynoucí z článků 3 a 8 Úmluvy přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 59; Z proti Bulharsku, č. 39257/17, rozsudek ze dne 28. května 2020, § 67; J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 117), a účinně tuto právní úpravu uplatňovat v rámci efektivního vyšetřování a stíhání (M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 153 a 166; B. V. proti Belgii, č. 61030/08, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 55).

51.  Pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 150; J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118).

52.  Pokud jde o tento hmotněprávní závazek, Soud v rozsudku M. C. proti Bulharsku (cit. výše, § 154) přiznal státům široký prostor pro uvážení ohledně prostředků k zajištění přiměřené ochrany proti znásilnění. V této souvislosti Soud poznamenal, že v právní úpravě evropských zemí již není zpravidla požadováno, aby se oběť fyzicky bránila. A jestliže v mnoha z těchto zemí definice znásilnění stále odkazuje na použití násilí nebo pohrůžky násilí ze strany útočníka, pak judikatura a právní teorie směřují k tomu, že znakem skutkové podstaty trestného činu znásilnění je absence souhlasu, a nikoli použití násilí. Soud byl proto přesvědčen, že jakýkoli rigidní přístup ke stíhání sexuálních trestných činů, jako je požadavek na prokázání fyzického odporu ve všech případech, by mohl vést k beztrestnosti pachatelů některých typů znásilnění, a tím ohrozit účinnou ochranu sexuální autonomie jednotlivce. V souladu se současnými normami a trendy v této oblasti, včetně názoru, že absence souhlasu je základním znakem znásilnění a sexuálního násilí, proto Soud dospěl k závěru, že státy mají povinnost kriminalizovat a účinně trestat jakýkoli nekonsenzuální sexuální akt, včetně případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (tamtéž, § 157–166).

53.  Soud dále připomíná, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnost. Pokud tedy osoba hájitelně tvrdí, že se stala obětí jednání, které je v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 96).

b) Uplatnění těchto zásad v posuzovaném případě

54.  Soud úvodem konstatuje, že v době spáchání skutků, které jsou předmětem stížnosti, tedy v letech 2008–2009, byly trestné činy vymezeny v zákoně č. 140/1961 Sb. (trestní zákon). Dle § 241 tohoto zákona se trestného činu znásilnění dopustil ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil oběť k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužil bezbrannosti oběti (viz § 18 výše). Vedle toho tento zákon v § 243 definoval trestný čin, který byl méně přísně trestán, a to trestný čin pohlavního zneužívání, kterého se dopustil ten, kdo zneužil závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru (viz § 21 výše).

55.  V projednávané věci policie dospěla k závěru, že se nejednalo o znásilnění, jelikož ze strany V. K. nedošlo k násilí ani k pohrůžce násilí a stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas až po sexuálních aktech, nikoliv během nich (viz § 12 výše). Stěžovatelka toto odůvodnění nezpochybňuje, na druhou stranu však tvrdí, že vnitrostátní orgány přesto měly činy spáchané V. K. posoudit buď jako znásilnění, neboť podle ní zneužil její bezbrannosti, nebo případně jako pohlavní zneužívání, neboť byla pod jeho dozorem a on její závislosti zneužil (viz § 42 výše). V tomto ohledu tvrdí, že vnitrostátní orgány měly vzít do úvahy konkrétní okolnosti jejího případu – zejména pak její dřívější zkušenost se zneužíváním, její křehký zdravotní stav, na který měla mimo jiné vliv smrt jejího otce, a zvláštní povahu jejího vztahu k V. K., který byl vedoucím její diplomové práce a kterého považovala za svého duchovního vůdce – což jí údajně znemožňovalo aktivně se bránit jeho jednání. V této souvislosti zdůrazňuje, že orgány neprovedly žádné posouzení jejího psychického stavu nebo její schopnosti vyjádřit v rozhodné době svoji vůli (viz § 39 a 40 výše).

56.  Soud se zabýval tím, zda úřady v posuzovaném případě jednaly v souladu s pozitivními povinnostmi vyplývajícími z článků 3 a 8 Úmluvy, aby stěžovatelce poskytly účinnou ochranu před nekonsenzuálními sexuálními akty. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve svém stanovisku (viz § 38–42 výše) výslovně nezpochybňuje znění zákona účinného v rozhodné době, Soud zkoumal tvrzení stěžovatelky, zda příslušné orgány v daném případě přistupovaly k posuzování skutečností a výkladu právní úpravy natolik nedostatečně, že došlo k porušení pozitivních povinností žalovaného státu.

57.  Soud v tomto ohledu poznamenává, že policie se v této věci patrně přiklonila k názoru, že jednání V. K. by mohlo být posuzováno jako závažné a protiprávní, pokud by stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas během sexuálních aktů. Skutečnost, že se tak vyjádřila až poté, i když opakovaně (viz § 9 a 12 výše), stejně tak jako předpoklad, že se V. K. mohl mýlit a domnívat se, že stěžovatelka souhlasila (viz § 11 výše), neměly z pohledu orgánů žádný význam, jakož ani to, že stěžovatelka mohla mít vzhledem k postavení V. K. jako autority důvody k pasivitě nebo nekladení odporu, aniž by však souhlasila s jeho činy, které musela strpět. Ačkoli stěžovatelka všechno toto uváděla, orgány nepovažovaly za nutné provést posouzení důvěryhodnosti učiněných výpovědí a ověření okolností v jejich kontextu (M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 177). Nepochybně by bylo důležité vzít do úvahy zejména psychický stav stěžovatelky, byť jen pro zjištění, zda v důsledku dřívějšího zneužívání netrpěla možnou posttraumatickou reakcí; orgány pak dostatečně nezkoumaly, zda a pokud ano, tak nakolik byla stěžovatelka v situaci zvláštní zranitelnosti a závislosti vůči V. K. Státní zastupitelství se spokojilo s tím, že stěžovatelka nebyla bezbranná ve smyslu vnitrostátní právní úpravy a judikatury (viz § 14 a 15 výše).

58.  Soud si je vědom toho, že tato judikatura, existující v rozhodné době, připouštěla, že v určitých stavech bezmoci například v důsledku působení alkoholu nebo drog, z důvodu nemoci nebo zdravotního postižení, není oběť schopna vyjádřit svoji vůli nebo se bránit (viz § 20 výše). Podle názoru Soudu však tento přístup dostatečně nezohledňoval situace, kdy byl souhlas neplatný z důvodu zneužití zranitelnosti, a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení. Právě ve světle tohoto restriktivního výkladu pojmových znaků trestného činu znásilnění vymezeného zákonem č. 140/1961 Sb., se orgány činné v trestním řízení rozhodly věc odložit (srov. M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 170–174). Konečné rozhodnutí tak v tomto případě bylo učiněno v přípravném řízení, aniž by věc byla předložena soudu, přičemž vnitrostátní právní úprava stěžovatelce neumožnila odvolat se k soudnímu orgánu.

59.  Soud v tomto ohledu uvádí, že nejnovější judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k novému trestnímu zákoníku zřejmě poskytuje v tomto směru vhodnější reakci (viz § 24 výše).

60.  K trestnému činu pohlavního zneužívání, jak je definován v trestním zákonu účinném v rozhodné době (viz § 21 a 54 výše), Soud poznamenává, že orgány v projednávané věci dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla pod dozorem V. K. ve smyslu, v jakém byl tento pojem vykládán judikaturou, a že její svobodná vůle nebyla omezena, neboť byla zletilá, plně způsobilá k právním úkonům a netrpěla žádnou nemocí, která by jí bránila projevit vůli (viz § 14–15 výše). Zjištění orgánů, že stěžovatelka mohla pociťovat určitou závislost na V. K. (viz § 15 výše), je nevedlo k tomu, aby se věcí více zabývaly. Soud tento přístup, který v podstatě znamenal odmítnutí zhodnotit skutkový stav v celkovém kontextu s přihlédnutím k psychickému stavu stěžovatelky in concreto, a nikoliv pouze k tomu, že byla dospělou osobou, považuje za chybný.

61.  Soud nadto poznamenává, že vnitrostátní orgány v tomto případě zvažovaly, že dle nového trestního zákoníku, jehož účinnost nastala až po projednávaných skutečnostech, mohlo být jednání V. K. považováno za sexuální nátlak (viz § 12 in fine výše), což podle všeho potvrzuje příslušná judikatura (viz § 26 in fine).

62.  Vyplývá z toho, že v důsledku přístupu orgánů nebylo možné zaručit stěžovatelce v projednávané věci náležitou ochranu. Proto má Soud za to, že žalovaný stát nedostál svým pozitivním povinnostem, které ho přinejmenším od roku 2003, od přijetí rozsudku M. C. proti Bulharsku (cit. výše), zavazovaly k tomu, aby účinně uplatňoval trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené stěžovatelkou. Soud na tomto místě připomíná, že mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka (viz M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 168) a jeho výše uvedené konstatování tak nelze vykládat jako výrok o vině V. K. nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci.

63.  Výše uvedené úvahy jsou tak dostačující pro závěr Soudu, že v daném případě došlo k porušení pozitivních závazků žalovaného státu zakotvených v článcích 3 a 8 Úmluvy.

II. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

64.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

65.  Stěžovatelka požadovala částku 30 000 € jako náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěla zejména z důvodu nedostatečné kvalifikace a stíhání činů V. K. ze strany příslušných orgánů.

66.  Vláda byla toho názoru, že spravedlivá výše přiznané náhrady by měla odrážet závažnost zjištěných porušení a relevantní rozhodovací praxi.

67.  Soud má za to, že stěžovatelka v důsledku zjištěných porušení práv zaručených článkem 3 a 8 Úmluvy utrpěla jednoznačnou nemajetkovou újmu. Z titulu nemajetkové újmy stěžovatelce přiznává 25 000 €.

B. Náklady řízení

68.  Stěžovatelka dále uplatnila nárok ve výši 7 058 € na náhradu vynaložených nákladů, odpovídající 305 hodinám práce advokáta v rámci řízení před vnitrostáními orgány a před Soudem po odečtení částek přiznaných z titulu náhrady nákladů řízení na vnitrostátní úrovni.

69.  Vláda namítá, že stěžovatelka nepředložila příslušné doklady, jak vyžaduje čl. 60 odst. 2 jednacího řádu Soudu, ani žádný doklad o tom, že předmětnou částku svému advokátovi skutečně uhradila, popř. že je povinna tak učinit.

70.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené.

71.  V projednávané věci nebylo předloženo žádné potvrzení o nákladech údajně vynaložených ve vnitrostátním řízení, a proto Soud z tohoto titulu nepřiznává stěžovatelce žádnou náhradu.

Pokud jde o náklady řízení před Soudem, považuje Soud za přiměřené přiznat stěžovatelce částku ve výši 1 000 €, odpovídající částce fakturované stěžovatelčiným advokátem za vypracování repliky na stanovisko vlády.

Z těchto důvodů soud jednomyslně,

1.         prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.         rozhoduje, že došlo k porušení článku 3 a 8 Úmluvy;

3.         rozhoduje

a)   že žalovaný stát má stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, následující částky, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení:

(i) částku 25 000 € (dvacet pět tisíc eur) a případnou částku daně jako náhradu nemajetkové újmy;

(ii) částku 1 000 € (jeden tisíc eur) a případnou částku daně jako náhradu nákladů řízení;

(b) že od uplynutí výše uvedených tří měsíců až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body;

4.         zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

 

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 20. června 2024 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

Victor Soloveytchik
Mattias Guyomar
tajemník
předseda