I.ÚS 191/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Václava Skořepy, zastoupeného Mgr. Lenkou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 201/2024-313 ze dne 22. 10. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 185/2023-268 ze dne 6. 5. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a a) Josefa Pácalta a b) JUDr. Martina Klimpla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel a vedlejší účastníci vedli civilní spor před Okresním soudem v Hradci Králové. Vedlejší účastníci v něm jako žalobci požadovali: 1) aby se stěžovatel (žalovaný) zdržel tvrzení o tom, že vedlejší účastník a) je jako předseda správní rady Spolku na obnovu kostela sv. Václava na Chloumku "bílým koněm", za něhož jedná vedlejší účastník b), a dále 2) aby stěžovatel v tisku a v místním obecním rozhlase uveřejnil omluvu vedlejším účastníkům za označení "bílý kůň", které bylo publikováno v textech zveřejněných v Mladé frontě DNES, na iDnes.cz a impuls.cz.

2. Okresní soud žalobu vedlejších účastníků zamítl. Soud svůj závěr podrobně zdůvodnil a uvedl, že při kolizi práva na svobodu projevu a ochranu důstojnosti žalobců převážilo zcela zjevně právo na svobodu projevu. Současně však přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., a stěžovateli jako úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. V jednání stěžovatele totiž dovodil důvody hodné zvláštního zřetele, neboť jeho jednání nepovažuje za poctivé; stěžovatel podává nedůvodné podněty k prošetření spolku a zkresleně informuje veřejnost o projektu spolku, přičemž dlouhotrvající spory mezi účastníky vyvrcholily podáním řešené žaloby.

3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali vedlejší účastníci i stěžovatel. Vedlejší účastníci brojili proti zamítnutí žaloby, zatímco stěžovatel podal odvolání toliko proti výroku, kterým se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

4. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatele uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel spolu s další osobou podával opakovaně podněty k prošetření financování spolku, aniž by bylo následně shledáno pochybení. Dále bylo prokázáno, že zkresleně informovali občany obce Habřina, což vedlo k vypsání místního referenda, jehož výsledek však dále nerespektuje. Rozhodnutí, že si každý ponese svoje náklady řízení, je dle soudu motivováno snahou, aby stěžovatel napříště projevoval své výhrady vůči zamýšlené stavbě prostředky odpovídajícími principům demokratické společnosti. Krajský soud následně rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil vedlejším účastníkům nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žádná ze skutečností, o které soudy opřely svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nebyla v řízení prokázána. Nebylo prokázáno, že jednání stěžovatele přesáhlo únosnou mez, že informuje veřejnost zkresleně, ani že se jeho podněty nezakládaly na pravdivých skutečnostech. Bylo pouze prokázáno, že stěžovatel s další osobu podal ve dvou případech na obec Habřina žádost o poskytnutí informací a dva podněty na krajský úřad ke kontrole hospodaření s dotacemi poskytnutými spolku a obci. Mnohá tvrzení vedlejších účastníků o údajně očerňujících a dehonestačních aktivitách zůstávají pouze v rovině obecné, blíže nekonkretizované či neprokázané. Soudy z nich přesto vycházely při uplatnění moderačního práva. Soudkyně okresního soudu měla od počátku soudního řízení pohlížet na stěžovatele zaujatým způsobem. Stěžovatel dále rozvedl důvody, které ho vedly k zájmu o danou věc, přičemž soudy na ně nebraly zřetel. Aplikovaly § 150 o. s. ř., aniž by pro to byly naplněny podmínky, a řádně tento postup nezdůvodnily; nezabývaly se ani možným dopadem rozhodnutí do majetkové sféry stěžovatele. Okresní soud navíc neupozornil účastníky na svůj záměr využít moderačního práva, a stěžovatel tak mohl své výhrady uplatit až v odvolacím řízení; odvolací soud se s nimi však dostatečně nevypořádal. Stěžovatel proto namítá porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá se zrušení obou napadených rozhodnutí.

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

8. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, výroky o nákladech řízení podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu a k jejich zrušení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad na účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (např. bod 21 nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025).

9. K uvedenému se Ústavní soud nedávno přihlásil rovněž ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud ostatně není nejvyšším nákladovým soudem.

10. Odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení nepůsobí ve světle řešeného případu zjevně nerozumně, ani jinak excesivně, aby jím mohlo být založeno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy při aplikaci § 150 o. s. ř. vycházely ze skutečností zjištěných při dokazování, popsaných v napadených rozhodnutích, mj. v bodě 47 rozsudku okresního soudu, v němž je shrnut prokázaný skutkový stav. Občanský soudní řád v § 150 přiznává civilním soudům jistý prostor pro zohlednění specifik projednávané věci ve výroku o nákladech řízení za účelem spravedlivého řešení sporu; při hodnocení skutkových otázek jsou soudy navíc vázány zásadou volného hodnocení důkazů, která se pojí se zásadou bezprostřednosti dokazování. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby úvahy příslušných civilních soudů o moderaci nákladů řízení jako další odvolací instance věcně přezkoumával, zvláště je-li zpochybňováno hodnocení důkazů, nejedná-li se o mimořádné excesy. O takový exces se však ve světle stížnostních tvrzení stěžovatele a odůvodnění napadených rozhodnutí civilních soudů nejedná.

11. O přesah vlastního zájmu stěžovatele v nákladové věci by jistě mohlo jít v případě, kdyby se jednalo o strategický spor proti účasti veřejnosti ("SLAPP", srov. bod 93 a 94 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/24 ze dne 15. 1. 2025), a to i ve vztahu k uplatnění § 150 o. s. ř. Je tu tedy třeba zvýšené ostražitosti. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti však nenasvědčují tomu, že by se jednalo o takový případ.

12. Naznačované podjatosti soudkyně rovněž nic konkrétního nenasvědčuje; ostatně ve věci samé rozhodla ve prospěch stěžovatele. Byť stěžovatel uvádí, že nebyl soudem dopředu upozorněn na možnost aplikace § 150 o. s. ř., sám připouští, že své výhrady uplatnil v odvolacím řízení. To, že se způsobem jejich věcného vypořádání nesouhlasí, však nezakládá důvod pro jejich mimořádný přezkum. Nejsou zde přítomny ani jiné mimořádné okolnosti, které by svědčily o excesivní povaze napadených rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2025


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu