I.ÚS 248/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti H. S., zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Jírovcova 1863/1, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 982/2024-349 ze dne 8. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 219/2019-322 ze dne 15. 4. 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se před Okresním soudem v Českých Budějovicích domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 297 234 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Věc se týkala dvou motorových vozidel, zajištěných při domovní prohlídce v trestním řízení vedeném proti partnerovi stěžovatelky, který byl následně shledán vinným a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí věci; propadlé věci byly v rozsudku konkrétně specifikovány. Tato dvě motorová vozidla však mezi nimi nebyla, neboť byla registrována na stěžovatelku, která tvrdila své vlastnictví k nim. K jejich zabrání soud proto nepřistoupil, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelka spolehlivě věděla o původu finančních zdrojů na jejich pořízení.

2. Stěžovatelka u okresního soudu usilovala o náhradu škody představující sníženou hodnotu vozidel, za odtah obou vozidel, náhradu za vyhotovení znaleckých posudků a náklady právního zastoupení. Okresní soud po dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka (žalobkyně) je vlastnicí obou motorových vozidel. Uzavřel, že ze strany orgánů státu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť obě vozidla byla zadržována déle, než to bylo nutné (vrácena byla se značným zpožděním), a současně došlo k zanedbání péče o ně, v důsledku čehož se vozidla stala nepojízdnými. Okresní soud proto stěžovatelce přiznal nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na znovuzprovoznění vozidel a jejich odtah z místa zajištění. Soud však současně poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že sama ztráta užívání a pokles hodnoty v čase se nepovažuje za skutečnou škodu, která by měla být bez dalšího nahrazována. Nárok na náhradu škody za sníženou hodnotu vozidel proto stěžovatelce nepřiznal.

3. Okresní soud tedy uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 40 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 2. 2019 do zaplacení (výrok I.). V části, v níž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 213 674 Kč s příslušenstvím, však žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, a to za situace, kdy převážně úspěšnou byla vedlejší účastnice jako žalovaná (v poměru 86,37 % ku 13,63 %). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 3 055 Kč (výrok III.) a dále zaplatit za vyhotovení znaleckého posudku státu poměrnou část nákladů řízení ve výši 39 894 Kč (výrok IV.).

4. Proti rozsudku okresního soudu se ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích odvolala vedlejší účastnice (ve věci samé) a stěžovatelka. Stěžovatelka brojila proti výroku o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení státu a domáhala se aplikace § 142 odst. 3 a § 150 o. s. ř. Uvedla, že předložila vlastní znalecký posudek a uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení státu za soudem zadaný znalecký posudek považuje za neadekvátní, když z její strany navíc nebyl vznesen. Krajský soud však rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). K argumentaci stěžovatelky uvedl, že znalecký posudek byl nařízen v jejím zájmu a okresní soud z něj dílčím způsobem vycházel; okresní soud proto postupoval v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a pro aplikaci § 150 o. s. ř. nebyl prostor.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozsudek krajského a okresního soudu. Brojí proti povinnosti zaplatit státu poměrnou část nákladů řízení za vyhotovení znaleckého posudku. Uvádí, že jej zadal ze své iniciativy okresní soud. Znalecký posudek potvrdil výši nákladů na znovuuvedení vozidel do provozu a za jejich odtah, kterou stěžovatelka dokládala svým znaleckým posudkem. Otázka snížení hodnoty vozidel nebyla soudem ustanoveným znalcem řešena. Poměr neúspěchu stěžovatelky proto neměl být stanoven k celé původně žalované částce, ale měl se odvíjet toliko od nároku, který byl znaleckým posudkem posuzován a ve výsledku ku prospěchu stěžovatelky potvrzen. Stěžovatelka proto namítá, že výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu a výrokem IV. napadeného rozsudku okresního soudu bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.

8. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, výroky o nákladech řízení podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu a k jejich zrušení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (např. bod 21 nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025).

9. K uvedenému se Ústavní soud nedávno přihlásil rovněž ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to více, podle citovaného plenárního stanoviska, to platí pro případy, v nichž sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici tzv. bagatelnosti, jako v nynější věci (39 894 Kč): "O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti."

10. Jinými slovy, ze stanoviska pléna plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatelky.

11. Ačkoliv Ústavní soud rozumí situaci stěžovatelky, v ústavní stížnosti přesah vlastních zájmů či jiné mimořádné okolnosti nejsou. Stěžovatelka takové mimořádné okolnosti netvrdí ani nedokazuje. Podstata sporu spočívá v otázce, kdo má v této konkrétní věci při vědomí jejích specifických okolností nést náklady na znalecký posudek soudem ustanoveného znalce, přičemž tato otázka nemá nadindividuální ani ústavní přesah. Navíc je svou povahou bagatelní. Není přitom systémovým úkolem Ústavního soudu, aby typově takové úvahy příslušných civilních soudů věcně přezkoumával, nejedná-li se o mimořádné excesy. Z tvrzení stěžovatelky přitom nelze učinit závěr o excesivní povaze napadených rozhodnutí. Byť si lze představit i jiné řešení nastalé situace, okresní soud postupoval v mezích § 142 odst. 2 a § 148 o. s. ř., když poměrně rozdělil náhradu nákladů přiznaných státu podle procentuálně vyčísleného úspěchu ve věci samé v celém jejím rozsahu.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2025


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu