I.ÚS 614/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivany Váchové, Jana Váchy a Mgr. Lucie Křížkové, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2887/2024-410, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2024 č. j. 62 Co 138/2024-374, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2023 č. j. 5 C 180/2015-319, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Národního bezpečnostního úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelů

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelé (procesní nástupci původního žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhali po vedlejším účastníkovi částky 4 814 622 Kč jako majetkové újmy způsobené vedlejším účastníkem spočívající v ušlém příjmu zapříčiněném ukončením služebního poměru původního žalobce v Armádě ČR v souvislosti s nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími v něm vydanými (konkrétně rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 9. 2006 a ředitele vedlejšího účastníka ze dne 19. 12. 2006). Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že nelze dospět k závěru, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 19. 12. 2006 a jeho nesprávným úředním postupem vznikla původnímu žalobci škoda. V řízení totiž bylo jednoznačně prokázáno, že za takové rozhodnutí, kterým mohla původnímu žalobci vzniknout škoda, by bylo možné považovat rozhodnutí ze dne 14. 11. 2006, na základě kterého byl ukončen služební poměr původního žalobce, které však předcházelo vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 12. 2006. Proti rozhodnutí ze dne 14. 11. 2006 však původní žalobce nijak nebrojil.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že příčinou propuštění původního žalobce z armády nebylo ani rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 12. 2006 ani nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě, k němuž nota bene nedošlo. Příčinou ukončení služebního poměru bylo nesplnění podmínek pro setrvání původního žalobce ve služebním poměru (nezískání potřebné prověrky). Závěr obvodního soudu o tom, že vedlejšímu účastníkovi nesvědčí pasivní legitimace dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "OdpŠk"), neboť není odpovědný za škodu spočívající v ušlém výdělku původního žalobce v částce 4 814 622 Kč v důsledku ukončení služebního poměru, je správný.

4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že pokud jde o otázku, zda lze za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk považovat nejen rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 12. 2006, ale i jemu předcházející rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006, které městský soud (na rozdíl od prvního zmíněného rozhodnutí) za nezákonné ve smyslu uvedeného ustanovení pro absenci jeho právní moci v době jeho zrušení nepovažoval, jakož i otázku, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vedlejšího účastníka vydat rozhodnutí o obnovení bezpečnostní prověrky původního žalobce v zákonem stanovené lhůtě, stěžovatelé neuvedli ani jinak nespecifikovali, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (popř. Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva) se měl odvolací soud odchýlit. V uvedené části proto nebylo možné dovolání věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský řád soudní (dále jen "o. s. ř.") odstraněny, a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pokud jde o zbývající části dovolání, Nejvyšší soud postupně konstatoval, že ani jedna z dovolateli nadnesených otázek nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto podané dovolání napadeným usnesením odmítl.

5. V ústavní stížnosti směřující proti rozsudku obvodního soudu, rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé nejprve obsáhle opakují argumentaci uplatněnou v žalobě, odvolání i v dovolání. Následně tvrdí, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky, otázka přípustnosti a také důvodů dovolání byla formulována co nejpřesněji, jejich dovolání netrpělo vadami a bylo způsobilé k meritomímu přezkumu. Nejvyšší soud dle stěžovatelů v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. 1. ÚS 354/15) nesprávně zaměnil otázku přípustnosti a otázku důvodnosti dovolání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ani rozhodnutí jemu předcházející nevyhovují požadavkům judikatury Ústavního soudu, že musejí být nejen zákonná, ale především spravedlivá.

II.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti návrh nepřípustný.

7. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, v té části, kde Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu, že trpí vadami, Ústavní soud posuzoval, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí a přílišným formalismem.

8. Bylo povinností stěžovatelů, aby v dovolání uvedli dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelé nepředložili v příslušné části dovolání, jak si Ústavní soud z podaného dovolání ověřil, Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání (neuvedli, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit) a tato vada dovolání nebyla ve lhůtě stanovené k jeho podání odstraněna. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání v příslušné části s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odpovídá jeho postup zákonu i stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v posuzované věci u shora uvedených otázek nadnesených stěžovateli přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání v této části pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za překvapivý. V jeho postupu nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatelů. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu v dané části proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

9. Jde-li o napadené rozsudky obvodního soudu a městského soudu v té části, která se týká otázek, v jejichž kontextu Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro vady, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu, pokud jde o pasáže týkající se otázek, v jejichž kontextu Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro vady, nepřípustná.

10. Pokud jde o zbylé části rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, neboť žádná z jejich zbývajících námitek nezaložila přípustnost dovolání. K tomuto Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dostačujícím způsobem věnoval každé z námitek stěžovatelů a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Závěry Nejvyššího soudu odpovídají zákonné úpravě i judikatuře, také proto jsou ústavně souladné. Pokud jde o napadená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, Ústavní soud v tom kontextu, v rámci kterého není ústavní stížnost proti nim podaná nepřípustná, konstatuje, že také tyto soudy přehledně a logicky odůvodnily, proč nemohla být stěžovatelům přiznána náhrada majetkové újmy. Ústavní soud na jejich postupu neshledává nic nezákonného, jejich závěry nejsou projevem svévole, ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a té části rozsudků obvodního a městského soudu, proti které stěžovatelé nevymezili v dovolání námitky zakládající jeho přípustnost, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o tu část rozsudků obvodního a městského soudu, ve které bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro vady, odmítl Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu