I.ÚS 2284/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Wysoglada, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 252/2023-193 ze dne 26. 6. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a EDYMAX Deutschland GmbH, sídlem Mittbacherstras 9, Mnichov, Spolková republika Německo, zastoupené opatrovnicí JUDr. Lilkou Horákovou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel vystupoval jako žalovaný v řízení o zaplacení náhrady škody ve výši 410 916,27 EUR s příslušenstvím. Vedlejší účastnice vystupující jako žalobkyně však byla v průběhu řízení o žalobě o náhradu škody zrušena, a to v důsledku proběhnuvšího insolvenčního řízení v Německu. Okresní soud Praha-západ proto svým usnesením č. j. 5 C 232/2022-135 ze dne 6. 9. 2023 řízení zastavil pro ztrátu procesní způsobilosti žalobkyně (výrok I) a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 205 155,50 Kč, a to s odkazem na § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. (výrok II).

2. Opatrovnice vedlejší účastnice proti výroku II usnesení okresního soudu podala odvolání. Navrhla, aby se stěžovateli nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud v Praze jí napadeným usnesením vyhověl a výrok II. okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. krajského soudu). Zdůraznil, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení při zastavení řízení je, že si každý z účastníků nese podle § 146 odst. 1 o. s. ř. své náklady sám; na straně žalobkyně přitom nebylo procesní zavinění. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 149 odst. 2 a § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. tak, že žalobkyně byla v odvolacím řízení procesně zcela úspěšná a náleží jí tak plná náhrada. Stěžovateli tedy uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 88 535,70 Kč (výrok II. krajského soudu). Částku vypočítal podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, z tarifní hodnoty 10 135 274,50 Kč, tedy hodnoty původního sporu přepočtené devizovým kurzem České národní banky.

3. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. usnesení krajského soudu. Namítá, že krajský soud měl podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu vypočítat náhradu nákladů odvolacího řízení nikoli z hodnoty původního sporu, ale toliko z hodnoty nákladů řízení před okresním soudem ve výši 205 155,50 Kč. Opatrovnice poskytla vedlejší účastnici své právní služby výlučně v souvislosti s odvolacím řízením. Celkem tedy měla činit náhrada nákladů 22 844,80 Kč, namísto 88 535,70 Kč. Stěžovatel v té souvislosti odkázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 538/10 a IV. ÚS 1788/23, aby demonstroval ústavní relevanci věci. Uvádí, že krajský soud udělal evidentní chybu, kterou stěžovatel nemá jak jinak napravit, a namítá proto porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4. Krajský soud ve vyjádření setrvává na svém právním názoru. Uvádí, že se stěžovatel proti napadenému výroku bránil návrhem na vydání opravného usnesení, které však krajský soud usnesením č. j. 22 Co 252/2023-207 ze dne 3. 10. 2024 zamítl; odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3430/14 ze dne 5. 3. 2015, s nímž se ztotožňuje a z něhož vycházel. Dodal, že opatrovnice vedlejšího účastníka převzala zastoupení celé věci. Skutečnost, že její odvolání směřovalo pouze do nákladového výroku okresního soudu, byla již zohledněna právě snížením tarifní odměny na polovinu podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. Žalovaný přitom nenavrhoval moderaci nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. a v tomto směru neuvedl žádné důvody; krajský soud k tomu za této situace z úřední povinnosti neshledal důvod. Stěžovatel nad rámec své předchozí argumentace v replice odkázal na komentář k zákonu o advokacii a zdůraznil, že tarifní hodnota se v průběhu řízení může měnit a její výši je třeba určit pro každý z úkonů právní služby samostatně; § 11 odst. 2 advokátního tarifu zohledňuje pouze typovou náročnost podání, změna předmětu řízení se však promítá do výše tarifní hodnoty úkonů.

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

7. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, výroky o nákladech řízení podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu a k jejich zrušení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu k nákladům řízení; není nejvyšším nákladovým soudem. To je podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, úkolem Nejvyššího soudu, který je za tím účelem oprávněn zaujímat stanoviska.

8. Ke zdrženlivosti v nákladových věcech se Ústavní soud nedávno přihlásil rovněž ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad na účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (např. bod 21 nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025).

9. Výklad § 8 odst. 1 advokátního tarifu zastávaný krajským soudem nelze považovat za zjevně nerozumný, ani jinak excesivní, aby jím mohlo být založeno porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu k nákladům řízení; jedná se totiž o výklad podústavního práva. O tom, že zvolené interpretační řešení není protiústavním excesem, přitom svědčí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3430/14 ze dne 5. 3. 2015, na něž upozornil sám krajský soud. Ústavní soud v něm uvedl, že "[o]kolnost, že předmětem odvolání byla toliko otázka výše náhrady nákladů řízení, nemá průmět do určení tarifní hodnoty dle § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, pro stanovení výše odměny advokáta, jak se stěžovatelka domnívá, ale je zohledněna v § 11 odst. 2 vyhlášky; v její věci pak konkrétně tím, že za úkon právní služby (zde) v podobě vyjádření k odvolání, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, náležela mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§ 11 odst. 2 písm. c) vyhl.]."

10. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nálezy sp. zn. II. ÚS 538/10 a IV. ÚS 1788/23, plyne z nich toliko to, že v některých specifických případech může i nesprávné určení tarifní hodnoty založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. V obou případech se však jednalo o odlišnou problematiku, konkrétně o otázku peněžité ocenitelnosti předmětu řízení pro účely advokátního tarifu. Oba nálezy byly navíc vydány ještě před přijetím výše citovaného plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025.

11. Ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 538/10 ze dne 24. 3. 2011 nadto Ústavní soud zdůraznil následující: "Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli." Ústavní soud v něm dále uvedl, že "[v]zhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu."

12. V nynější věci přitom ani optikou namítaného nálezu nejde "o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli", neboť výklad zpochybňovaný stěžovatelem Ústavní soud již aproboval v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3430/14. V mezích stěžovatelových námitek zde přitom Ústavní soud neshledal ani jinou kvalifikovanou vadu, která by dosahovala "značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu)".

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2025


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu