Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Dostála, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 30 Cdo 1716/2024-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 36 Co 22/2024-191, v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 14 C 132/2022-134, v té části, která byla potvrzena rozsudkem Městským soudem v Praze, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (popř. jejich napadených částí) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 151 000 Kč se zákonným úrokem z této částky jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a dále zákonného úroku z prodlení z částky 17 125 Kč. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2023 č. j. 14 C 132/2022-134 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Následně určil základní částku odškodnění, přičemž vyšel vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu z částky 15 000 Kč a celkovou základní částku vypočetl na 61 250 Kč, kterou poté modifikoval a snížil vzhledem ke složitosti posuzovaného řízení o 20 %. Výsledná částka činila 49 000 Kč. Ke stejné výši zadostiučinění však dospěla i vedlejší účastnice při předběžném projednání žaloby, proto obvodní soud došel k závěru, že není na místě stěžovateli přiznat další finanční zadostiučinění. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v té části výroku rozsudku ze dne 28. 4. 2024 č. j. 36 Co 22/2024-191, kterou stěžovatel napadá, potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že soud prvního stupně v řízení provedl dokazování procesně korektním způsobem a učinil skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení postupně rozebral jednotlivé námitky stěžovatele a odůvodnil, z jakého důvodu nezakládají přípustnost dovolání.
3. Rozsudek obvodního soudu v té části, ve které byl tento rozsudek městským soudem potvrzen, rozsudek městského soudu v té části, ve které potvrdil rozsudek obvodního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvádí, že obecné soudy se dopustily flagrantního porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces. Namítá nerespektování konkrétních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), porušení principu právní jistoty, nespravedlnost postupu obecných soudů spočívající v tom, že snížily základní vypočtenou částku, kterýžto postup dle stěžovatele nemůže dostát principu proporcionality. Nakonec stěžovatel také brojí proti neochotě dovolacího soudu valorizovat odškodnění poškozených s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názoru.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Podanou stížností se stěžovatel vymezuje především vůči určení výše zadostiučinění, které mu nakonec nebylo přiznáno, neboť ve výši, kterou obecné soudy postupem podle příslušného zákona vypočetly, mu zadostiučinění přiznala sama vedlejší účastnice. Postup obecných soudů v tomto ohledu je otázkou interpretace a aplikace podústavního práva, která zásadně spočívá právě na obecných soudech. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu až tehdy, je-li tento proces stižen tzv. kvalifikovanou vadou. K tomu dochází, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. K žádnému takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy při stanovení výše zadostiučinění primárně vyšly ze standardně přiznávané částky za rok trvání řízení vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"), jejich rozhodnutí je proto naprosto předvídatelné. Obecné soudy také zohlednily konkrétní okolnosti věci a z jejich rozhodnutí je zřejmé, jakými kritérii se řídily, když modifikovaly základní přiznanou částku. Tento postup přitom nevykazuje žádné znaky libovůle. Ústavní soud proto konstatuje, že v postupu soudů neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele.
6. Pokud jde o argumentaci nerespektováním judikatury ESLP či principu proporcionality, tato byla uplatněna již v podaném dovolání, Nejvyšší soud se zmíněnými argumenty stěžovatele pečlivě zabýval a podrobně zdůvodnil, proč nejsou v posuzované věci relevantní.
7. Před Ústavním soudem pak neobstojí ani argumentace týkající se neochoty valorizovat základní přiznávané částky. Ústavní soud již dříve vyslovil (usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24), že samotné stanovení základní částky zadostiučinění podle Stanoviska nezpůsobuje neústavnost napadených rozhodnutí. Podle usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 (body 8 až 10) samotná skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění vycházející ze Stanoviska s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu. Částky obsažené ve Stanovisku jsou nadto pouhou pomůckou při určení výše náhrady, přičemž odpovídající zadostiučinění soudy stanovují i s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Nic jim nebrání jej zvýšit i s ohledem na znehodnocení peněz, které může vést k závěru, že přiznaná výše náhrady je nepřiměřená.
8. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a učinily odůvodněný závěr o nepřiznání zadostiučinění. Vzhledem k tomu Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu