I.ÚS 12/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. P. T., právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 30 Cdo 1885/2024-524, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 19 Co 395/2022-474, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 1891/2023-423, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023 č. j. 19 Co 395/2022-395 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října 2022 č. j. 18 C 41/2019-380, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo stěžovatelovo právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou zajištění finančních prostředků v trestním řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2022 č. j. 18 C 41/2019-380, zamítl žalobu o zaplacení částky 191 157 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 9. 2018 do zaplacení (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 19 Co 395/2022-395, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2023 č. j. 30 Cdo 1891/2023-423, rozsudek městského soudu zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

3. Městský soud poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2024 č. j. 19 Co 395/2022-474, rozhodl znovu tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž vázán rozsudkem Nejvyššího soudu upravil a detailněji rozvedl odůvodnění svého rozhodnutí. Shledal správným závěr obvodního soudu, že při zajištění finančních prostředků došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud jde o vyčíslení náhrady nemajetkové újmy, vyšel městský soud ze sazby 15 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky a základní částku za celkovou dobu zajištění finančních prostředků stanovil na 187 500 Kč. Tuto následně podrobil modifikaci podle kritérií vycházejících z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "OdškZ"). Takto městský soud dospěl k závěru, že stěžovateli přísluší přiměřené zadostiučinění v částce 9 375 Kč, nicméně mu již byla vedlejší účastnicí vyplacena částka 8 843 Kč; zbývající nedoplatek 532 Kč je cca 5 %. Za této situace pak vyhodnotil stěžovateli přiznanou a vyplacenou částku peněžitého zadostiučinění již bez dalšího jako přiměřenou. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2024 č. j. 30 Cdo 1885/2024-524, poslední rozhodnutí městského soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli vzniklý rozdíl 532 Kč.

4. Proti shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která je dle jeho slov zaměřená především proti extrémní libovůli založené na nerespektování judikatury Nejvyššího soudu a nálezové judikatury Ústavního soudu. Soudy podle stěžovatele pochybily v tom, že na základě kritéria složitosti ponížily výslednou částku náhrady nemajetkové újmy 2x, a to když při výpočtu vyšly z částky 15 000 Kč/rok a současně výslednou sumu v rámci modifikace krátily o 45 %. Dále stěžovatel uvádí, že výsledné plnění ve výši 9 375 Kč je na úrovni 5 % částky bez navyšování/snižování, což je bagatelizace jeho nároku a vyprázdnění základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nakonec se stěžovatel vymezil také proti neochotě soudů valorizovat přiznávané odškodnění.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


III.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

6. V ústavní stížnosti se stěžovatel vymezuje především vůči určení výše zadostiučinění. To je však otázka interpretace a aplikace podústavního práva, která zásadně spočívá na obecných soudech. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu až tehdy, je-li tento proces stižen tzv. kvalifikovanou vadou. K tomu dochází, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Zároveň je třeba připomenout, že nemajetková újma není ze své povahy exaktně měřitelná. Ústavní soud ponechává obecným soudům široký prostor pro určení její konkrétní výše. Z jejich rozhodnutí však musí být zřejmé, jakými konkrétními kritérii se řídily.

7. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení v nyní posuzované věci nezjistil. Obecné soudy při stanovení výše zadostiučinění primárně vyšly ze standardně přiznávané částky za rok trvání řízení vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"), přičemž zohlednily i konkrétní okolnosti věci (ostatně jejich zprvu nedostatečné zohlednění bylo jedním z důvodů zrušení rozhodnutí městského soudu Nejvyšším soudem), z jejich rozhodnutí je zřejmé, jakými konkrétními kritérii se řídily. Obecné soudy tak co do přezkoumatelnosti stanovení výše zadostiučinění dostály požadavkům obsaženým v judikatuře Ústavního soudu. Do hodnocení konkrétních okolností ve smyslu § 31a odst. 3 OdškZ (modifikace přiznávané částky) není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat. Nutno také upozornit, že pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti podle § 31a odst. 3 OdškZ nedosahuje ústavněprávní roviny.

8. Nad rámec uvedeného k argumentaci stěžovatele, že kritérium složitosti se v úvahách o snížení základní vypočtené částky projevilo 2x, Ústavní soud konstatuje, že k takovému postupu nedošlo. Ze Stanoviska vyplývá, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž při určení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Krácení výsledně vypočtené sumy o 45 % bylo vedeno odlišnou úvahou obecných soudů, v rámci které byla posuzována nikoli celková doba řízení, nýbrž složitost věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdškZ.

9. Před Ústavním soudem neobstojí ani argumentace týkající se neochoty obecných soudů valorizovat základní přiznávané částky. Ústavní soud již dříve vyslovil (usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24), že samotné stanovení základní částky zadostiučinění ve výši podle Stanoviska nezpůsobuje neústavnost napadených rozhodnutí. Podle usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 (body 8 až 10) pak samotná skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění vycházející ze Stanoviska s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu. Částky obsažené ve Stanovisku jsou nadto pouhou pomůckou při určení výše náhrady, přičemž odpovídající zadostiučinění soudy stanovují i s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Nic jim nebrání jej zvýšit i s ohledem na znehodnocení peněz, které může vést k závěru, že přiznaná výše náhrady je nepřiměřená.

10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a učinily odůvodněný závěr o výši přiměřeného zadostiučinění. Vzhledem k tomu Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu