I.ÚS 1478/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 77/2025-998 ze dne 26. února 2025, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 169/2024 ze dne 10. září 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 3 T 25/2022-705 ze dne 14. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít odsouzením stěžovatele pro přečin zpronevěry bez přihlédnutí ke všem rozhodným skutečnostem.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem shledal stěžovatel vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, za který (a za sbíhající přečiny, jimiž byl již shledán vinným jinými rozsudky) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody 91 000 Kč. Daného přečinu se stěžovatel podle soudu dopustil ve zkratce tím, že poté, co výhradně za účelem opravy poškozeného laku převzal motorové vozidlo poškozené, s úmyslem způsobit poškozené škodu oznámil na základě padělané plné moci jménem poškozené ztrátu osvědčení o registraci vozidla a požádal o vydání duplikátu, čímž získal dokumenty k převodu vozidla, načež zprostředkoval jeho převod na syna své tehdejší přítelkyně, který vozidlo záhy dále prodal.

3. Městský soud v Praze napadeným usnesením zrušil prvostupňové rozhodnutí pouze ve výrocích o náhradě škody a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy řádně nezjistily skutečný stav věci, pokud jde o obsah dohody mezi stěžovatelem a poškozenou. Tato dohoda nebyla písemná a postupem času se měnila, přičemž je třeba zohlednit i nestandardní vzájemné vztahy, které jsou sice přátelské, zároveň nicméně nešlo o první trestní oznámení poškozené ve vztahu ke stěžovateli. Náležité zjištění obsahu dohody tak bylo klíčové, soudy se však místo toho zaměřily na okolnosti následných převodů vozidla, které se nevymykají běžné praxi, jež často směřuje k tomu, aby byla nerozpoznatelná historie vozidla; tudíž ani zfalšování podpisu nemusí být výrazem kriminálního jednání (autor zfalšovaného podpisu navíc nebyl zjištěn). Za podstatné stěžovatel považuje, že poškozená minimálně v určité fázi s prodejem souhlasila. Z provedených důkazů dále dle stěžovatele plyne jeho snaha uchovat kamarádství s poškozenou různými plněními a jeho vědomí trvajícího závazku vůči poškozené. I proto se měly soudy zabývat tím, zda nebylo trestní oznámení využito k vyřešení občanskoprávního sporu.

5. Stěžovatel dle svých slov v odvolacím řízení předložil dokumenty svědčící o schopnosti stěžovatele a poškozené vzájemně jednat, neboť dne 3. 7. 2024 uzavřeli dohodu o narovnání a poškozená rovněž stěžovateli udělila dodatečný souhlas s dispozicemi s vozidlem, které vyústily v jeho prodej. Zároveň poškozená prohlásila, že celou věc považuje za nedorozumění, a připustila, že se stěžovatel mohl domnívat, že mu poškozená dispozici s vozidlem odsouhlasí, obdrží-li odpovídající protiplnění. Podle stěžovatele toto prohlášení splňuje podmínky § 30 odst. 2 trestního zákoníku, a protiprávnost stěžovatelova jednání je tak vyloučena.

6. Kdyby byla věc řešena v občanskoprávním řízení, byla by podle stěžovatele žaloba vzata zpět, případě by byl uzavřen smír. Není zde tedy soukromý zájem na odsouzení stěžovatele a neexistuje ani zájem veřejný, jelikož veřejné zájmy byly dotčeny toliko v menší míře a byly vyřešeny s principy restorativní justice.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.

9. Stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před trestními soudy, přičemž - oproti tomu, co stěžovatel tvrdí - tyto námitky soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly a Ústavní soud na jejich odůvodnění pro stručnost odkazuje.

10. Lze dodat, že stěžovatel sice v souvislosti s otázkou obsahu dohody s poškozenou zdůrazňuje mimořádnost jejich vztahu, i kdyby nicméně bylo možné jejich vztah označit za atypický, není zřejmé, v jakém smyslu by to mělo zpochybnit závěr soudů, že poškozená vozidlo svěřila stěžovateli pouze za účelem opravy. Z výpovědi poškozené, ze vzájemných textových zpráv i z okolností prodeje vozidla je zjevné, že poškozená k této dispozicí s vozidlem nesvolila a že stěžovatel takové svolení ani nemohl předpokládat. Na tom nic nemění, jak soudy vysvětlily, ani dodatečný souhlas poškozené (viz bod 10 usnesení odvolacího soudu a bod 20 usnesení Nejvyššího soudu).

11. Soudy se zabývaly i společenskou škodlivostí stěžovatelova jednání ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Zde je možno odkázat zejména na odůvodnění Nejvyššího soudu, který poukázal na jistou komplexnost a promyšlenost stěžovatelových kroků a na výši způsobené škody, přičemž zdůraznil, že společenskou škodlivost nesnižuje fakt, že několik let po spáchání skutku stěžovatel uhradil část škody. Ve světle soudy popsaných okolností na uvedených závěrech nic nemění stěžovatelem tvrzená snaha věc řešit, když přes projevenou benevolenci poškozené ani po několika měsících vůbec nevedla k vyřešení stěžovatelem způsobeného problému. Z ničeho pak ani neplyne, že by snad trestní řízení bylo zneužito pro řešení občanskoprávního sporu (stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by snad věc v občanskoprávní rovině mohla být jakkoliv sporná, když se na první pohled jeví poměrně přímočaře i bez ingerence orgánů činných v trestním řízení).

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu