IV.ÚS 976/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Šotka, advokáta, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice BIOPROJECT s.r.o., sídlem Výstavní 135/107, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. KSOS 34 INS 9464/2014, 34 ICm 3260/2015, 29 ICdo 6/2024-260, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2023 č. j. 34 ICm 3260/2015, 14 VSOL 159/2023-235 (KSOS 34 INS 9464/2014) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2022 č. j. 34 ICm 3260/2015-180, KSOS 34 INS 9464/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti WITKOWITZ ENVI a.s., sídlem Ruská 1142/30, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel (žalovaný) je insolvenčním správcem dlužnice, který nastoupil do funkce dne 24. 3. 2023 po úmrtí předchozí insolvenční správkyně. Původní žalobkyně (obchodní společnost VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a.s.), a tedy právní předchůdkyně vedlejší účastnice, se v incidenčním sporu domáhala vyloučení pohledávky - finančních prostředků na termínovaném účtu dlužnice vedeném u bankovního ústavu ve výši 4 780 000 Kč - z majetkové podstaty dlužnice. Pohledávku postoupila dlužnice původní žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2012 (dále jen "smlouva o postoupení pohledávky") a vedlejší účastnice se stala vlastnicí pohledávky v souvislosti s uzavřením smlouvy o vkladu části obchodního závodu do jejího základního kapitálu ze dne 23. 12. 2015 (dále jen "smlouva o vkladu části závodu").

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužnice finanční prostředky na termínovaném účtu dlužnice vedeném u banky ve výši 4 780 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vyhovění excindační žalobě ve smyslu § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastnice prokázala, že pohledávka na termínovaném účtu nenáleží do soupisu majetkové podstaty dlužnice, neboť ji vedlejší účastnice platně nabyla.

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí vrchního soudu. První zamítavý rozsudek ze dne 29. 1. 2020 č. j. 34 ICm 3260/2015, 11 VSOL 1083/2019-113 (KSOS 34 INS 9464/2014) zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2022 sen. zn. 29 ICdo 92/2020. V něm vyslovil závazný právní názor, že koupí obchodního závodu se kupující stává věřitelem (všech) pohledávek, které k závodu náleží. Tomu nebrání ani skutečnost, že konkrétní pohledávka tvořící součást závodu je zapsána v soupisu majetkové podstaty třetí osoby. Argumentaci stěžovatele, že se měl krajský soud zabývat jako předběžnou otázkou neúčinností smlouvy o postoupení pohledávky, považoval vrchní soud za nepřiléhavou s poukazem na § 235 odst. 2 insolvenčního zákona.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek vrchního soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod se od ní odchylovat. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že spor o neúčinnost smlouvy vedený na základě odpůrčí žaloby podle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona je incidenčním sporem, který insolvenční soud projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení. Nepodá-li insolvenční správce odpůrčí žalobu (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona), není možné uvažovat o neúčinnosti právního jednání dlužníka, jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. V takovém řízení přitom tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního jednání dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat. Z uvedeného plyne, že neúčinnost právního jednání dlužníka je možné založit pouze rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Neúčinnost právního jednání dlužníka tak nelze zkoumat jako předběžnou otázku v jiném řízení. Ohledně nákladů řízení Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že všechna rozhodnutí byla přijata bez dostatečného přezkumu důkazů. Tím, že se obecné soudy nezabývaly neúčinností smlouvy o postoupení pohledávky, jako otázkou předběžnou, porušily právo na soudní ochranu. Obecným soudům vytýká nesprávný výklad právních předpisů, konkrétně ustanovení o postoupení pohledávky (§ 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Dále zdůrazňuje, že ačkoliv § 235 odst. 2 insolvenčního zákona zakotvuje právo insolvenčního správce podávat odpůrčí žaloby za účelem určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, neznamená to, že soud nemůže posoudit neúčinnost jako předběžnou otázku v jiném řízení. Pominutí této předběžné otázky může vést k porušení práv ostatních věřitelů. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevyjádřil k problematice platnosti a účinnost smlouvy o vkladu části závodu, jejíž posouzení je pro posouzení majetkové situace a právních vztahů v insolvenčním řízení nezbytné.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. V prvé řadě Ústavní soud poukazuje na to, že ačkoliv stěžovatel odkazuje na příslušná ustanovení Listiny, fakticky pouze rozporuje výklad a použití podústavního práva a pokračuje v polemice se závěry obecných soudů. To však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva nebo věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, kterou však není [srov. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)]. Výklad zákona, vedoucí k tvrzené věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, by představoval důvod pro kasační zásah Ústavního soudu až tehdy, kdyby se dostal do extrémního rozporu s jeho smyslem a účelem, popř. byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován [srov. nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)]. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ani to, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v rozporu (natož extrémním) se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 (N 45/13 SbNU 325)].

10. Podstatou námitek stěžovatele je, že obecné soudy měly jako předběžnou otázku řešit neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud sice stručně, ale naprosto jasně, srozumitelně, s odkazem na ustálenou judikaturu a ve shodě se závěry vyslovenými v napadených rozsudcích vrchního soudu a krajského soudu vysvětlil, proč se může jedině insolvenční správce domáhat neúčinnosti právního jednání a proč nelze jeho neúčinnost zkoumat jako předběžnou otázku v jiném řízení. V tomto směru i zákonná úprava vyznívá jednoznačně a § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona nevyvolávají žádné pochybnosti o jejich smyslu v tom směru, že právo podat odpůrčí žalobu, kterou se za podmínek stanovených insolvenčním zákonem odporuje právním úkonům dlužníka, má za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto dlužníka výlučně insolvenční správce. Tíží-li jej v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nemohou být otázky související s neúčinností právních úkonů řešeny jako předběžné otázky v jiném řízení. Pro úplnost je možno dodat, že obě výše uvedená ustanovení insolvenčního zákona obstála i v testu ústavnosti [srov. nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 (N 201/87 SbNU 269)].

11. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu se přitom podává, že stěžovatel, resp. předchozí insolvenční správkyně, odpůrčí žalobu, jíž by se v prekluzivní lhůtě (§ 239 odst. 3 insolvenčního zákona) domáhala určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nepodala (viz bod 38 napadeného rozsudku krajského soudu). Předchozí insolvenční správkyně se toliko domáhala určení její neplatnosti, ale její žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 7. 2021 č. j. 34 ICm 3103/2015-152 (viz bod 18 napadeného rozsudku krajského soudu). Důvod zabývat se neplatností smlouvy o postoupení pohledávky jako otázkou předběžnou pak v nyní posuzované věci neshledal vrchní soud, neboť o věci již bylo pravomocně rozhodnuto (viz rozsudek krajského soudu výše) a ke změně poměrů od vydání jeho rozhodnutí nedošlo (k tomu blíže bod 15 napadeného rozsudku vrchního soudu).

12. Vytýkal-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že se nevyjádřil k problematice platnosti a účinnosti smlouvy o vkladu části závodu, pak nelze přehlédnout, že tuto otázku stěžovatel vůbec neučinil předmětem dovolacího přezkumu. Tato skutečnost nevyplývá z rekapitulace stěžovatelova dovolání v usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 6) a Ústavní soud ji ověřil i přímo z obsahu samotného dovolání, které je veřejně dostupné v insolvenčním rejstříku na https://isir.justice.cz/. Za daného stavu nelze vůči Nejvyššímu soudu oprávněně namítat, že se touto problematikou nezabýval.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu