II.ÚS 1201/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Svobody, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Železná 490/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 101/2024-207, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 53 Co 188/2023-176 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. února 2023 č. j. 16 C 302/2021-141, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu osobní cti a dobré pověsti a svobody podnikání.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podle smlouvy ze dne 12. 12. 2016 vykonával funkci obchodního zástupce pro vedlejší účastnici, pojišťovnu, která však dne 26. 11. 2019 od smlouvy odstoupila s tím, že stěžovatel porušil své smluvní povinnosti, protože více než rok neměl sjednané profesní pojištění a v několika případech v systému měnil adresy míst pojištění, čímž se zkreslovala výše pojištění klientů. Stěžovatel se poté žalobou u soudu domáhal určení, že odstoupení od smlouvy je neplatné a tato smlouva nadále trvá.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobní návrh stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem. Shledal, že stěžovatel ve větším počtu případů zadával nesprávné adresy do systému, kdy za této situace nešlo načíst adresu automaticky a bylo možné stanovit například jinou povodňovou zónu či zónu potenciální krádeže. Podle závazné metodiky přitom měl stěžovatel při své činnosti tyto úkony kontrolovat. Ve všech případech šlo o manipulaci s povodňovou zónou, která měla vliv na výši potenciálního pojistného plnění. Takových pochybení se dopouštěl pouze stěžovatel. Stěžovatel rovněž neměl po určitou dobu sjednané profesní pojištění, což sám uznal.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil svým napadeným rozsudkem. Shledal, že je evidentní, že si stěžovatel byl vědom zásahů do vstupních dat odporujících interní metodice. Činil tak vědomě a dlouhodobě. Ostatně ani netvrdil, že by prováděl vyžadovanou časově vymezenou pozdější editaci (kontrolu) místa pojištění. Své tvrzení, že šlo o důsledek systémové chyby, stěžovatel nijak nedoložil. Tvrdil sice, že respektování systému by vedlo k neuzavření smlouvy, to by však bylo i v rozporu s jeho zájmem, protože by neměl nárok na provizi. Měl-li stěžovatel jím tvrzenou chybu za natolik zásadní, že mu znemožňovala pracovat vyžadovaným způsobem, bylo na něm, aby trval na plnění povinností vedlejší účastnice.

5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením mimo jiné odmítl dovolání stěžovatele (proti napadenému rozsudku městského soudu), neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel sice položil otázku, zda "je odstoupení od smlouvy platné za situace, kdy lze toto odstoupení od smlouvy označit za ryze účelové z důvodu, že odstupující účastník smlouvy důvody pro odstoupení od smlouvy uměle vytvořil a zároveň dlouhodobě znemožňoval plnění smluvních povinností druhé smluvní straně, aby mohl následně od smlouvy odstoupit". Jeho námitky však primárně nesměřují proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť brojí proti skutkovým zjištěním městského soudu, tedy že jeho pochybení je důsledkem nesprávného fungování systému vedlejší účastnice. Nejvyšší soud je však v dovolacím řízení skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. I svoje námitky nepřezkoumatelnosti stěžovatel zakládá (neregulérně) na jiné verzi skutkového stavu.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že dokazování bylo omezené a obecné soudy své rozhodnutí opřely téměř výhradně o závěrečnou zprávu vypracovanou sesterskou společností vedlejší účastnice. Stěžovatel přitom opakovaně namítal její podjatost, neobjektivnost a metodické nedostatky. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s tvrzeními stěžovatele, že nevěrohodná je svědecká výpověď autorky této zprávy, která se pochybeními stěžovatele zabývala. Proto jsou podle stěžovatele napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, který pochybení soudů nižšího stupně ignoroval a věc hodnotil mechanicky. Stěžovatel se zde domáhá povinnosti soudů udělat vše pro spravedlivé vyřešení věci při uplatnění korektivu dobrých mravů. Dále stěžovatel upozorňuje, že napadená rozhodnutí představují zásah do jeho práva na ochranu jeho dobré pověsti, protože obecné soudy nekriticky převzaly tvrzení vedlejší účastnice. Obecné soudy se konečně nezabývaly tím, jaký dopad mají napadená rozhodnutí do jeho profesní sféry, protože stěžovatel ztrácí možnost podnikat a registrovat se u České národní banky (§ 70 zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění). Z týchž důvodů stěžovatel namítá nepřiměřený zásah do své svobody podnikání.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost včas podal oprávněný stěžovatel jako účastník řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti skutkovým zjištěním obecných soudů ke kontextu ukončení jeho funkce obchodního zástupce pro vedlejší účastnici. Jak je patrné z argumentace stěžovatele k dosavadnímu řízení, k jeho tvrzenému pochybení spočívajícímu v manipulaci se vstupními daty do systému vedlejší účastnice namítal, že se tím ve skutečnosti snažil napravit generované chyby tohoto systému. Jak je však rovněž patrné z napadených rozhodnutí, obecné soudy se s touto argumentací věcně vypořádaly. Podle obecných soudů totiž stěžovatel ke své obraně nepřednesl žádné bližší konkrétnější argumenty či důkazy, naopak z povahy těchto manipulací plynulo, že jeho verze věrohodná není. Žádný jiný pracovník vedlejší účastnice neměl se systémem problém. Tyto podle Ústavního soudu klíčové argumenty stěžovatel relevantně nezpochybňuje. Pro Ústavní soud je tedy z napadených rozhodnutí dostatečně patrné, že obecné soudy verzi stěžovatele z dobrých důvodů neuvěřily. Takové závěry Ústavní soud nepovažuje za jakýkoliv ústavněprávně relevantní exces.

10. Namítá-li dále stěžovatel nevypořádaná tvrzení o nevěrohodnosti závěrečné kontrolní zprávy a výslechu její autorky jako svědkyně, je zde taková argumentace stěžovatele ryze obecná, nekonkrétní. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel sám uznal, že se vstupními daty manipuloval. Stěžovatel tento závěr nezpochybňuje a je zřejmé, že se sám snaží ospravedlnit své jednání tím, že mělo jít o korekci chyb systému. Z argumentace stěžovatele proto není zřetelné, jaká konkrétní zjištění prokazovaná kontrolní zprávou a výslechem její autorky mají být chybná či nedůvěryhodná.

11. Zde kvalifikovaně nezpochybněnou skutečností zůstává, že stěžovatel nepředkládá relevantní alternativní skutkovou verzi či jednotlivé argumenty, které by snad měly být opomenuty a které by na věc vrhaly jiné světlo. Ostatně pro věc důležitý způsob manipulace s daty a její kontext (četnost, čeho se data týkala a jaké byly skutečné či potenciální důsledky pro klienty vedlejší účastnice) stěžovatel opět v konkrétnostech nezpochybňuje. S podstatou argumentů obecných soudů se jeho námitky míjí. Argumentace stěžovatele zde proto ve srovnání s odůvodněnými závěry obecných soudů postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. Proto Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Obecné soudy se náležitě zabývaly kontextem jednání stěžovatele, pro které s ním vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy o obchodním zastoupení, a věcně se vypořádaly s jeho námitkami.

12. Ústavní soud zde rovněž neshledává žádné okolnosti, které by snad měly svědčit uplatnění korektivu dobrých mravů či jiného institutu směřujícího k jinému řešení věci. Není proto ani problematické, že obecné soudy se specificky k této problematice nevyjádřily. Ústavnímu soudu zde postačí, že obecné soudy reagovaly na obranu stěžovatele spočívající v tvrzení, že se jen snažil napravit chyby systému. Obdobné se uplatní u námitek stěžovatele o nepřiměřeném zásahu do jeho práva na ochranu dobré pověsti; stěžovatel do tohoto kontextu pouze rámuje svá dříve uplatněná a již vypořádaná tvrzení. Jde-li konečně o tvrzený zásah do svobody podnikání, neshledává Ústavní soud tuto problematiku jakkoli relevantní v nynější věci, jejímž předmětem byla platnost odstoupení od smlouvy. Je-li skutečně pravdou, že stěžovatel má ztížené podmínky pro podnikání v oboru pro ztrátu důvěryhodnosti, což však ani z argumentace stěžovatele dostatečně patrné není, je to eventuálně věcí jeho vlastních pochybení, kterým však byla v nynějším řízení věnována v návaznosti na jím uplatněné námitky dostatečná pozornost.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu