IV.ÚS 2951/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Moronga, sídlem Skrétova 475/8, Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Lucií Klackovou, advokátkou, sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2025 č. j. 56 Co 21/2025-207, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ondřeje Lederbucha, zastoupeného Mgr. Petrou Královou, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 456/22, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených výroků

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroků II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, princip právního státu a zákaz libovůle podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Vedlejší účastník se po stěžovateli domáhal zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč z titulu náhrady škody. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 8. 2024 č. j. 25 C 336/2022-161 žalobu zamítl (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 170 250 Kč (výrok II), neboť stěžovatel měl v řízení plný úspěch.

3. Proti rozsudku okresního soudu v celém rozsahu podal odvolání vedlejší účastník. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením z důvodu zpětvzetí odvolání ve věci samé zastavil odvolací řízení (výrok I), změnil rozsudek okresního soudu toliko ve výroku II tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů částku 113 700 Kč (výrok II) a stanovil, že vedlejší účastník je povinen k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 12 750 Kč (výrok III). Přestože měl stěžovatel v řízení plný úspěch, přistoupil krajský soud k částečné aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to zejména s ohledem na zdravotní stav vedlejšího účastníka (snížení schopnosti vykonávat výdělečnou činnost). Přihlédl i k postoji stěžovatele, který v průběhu řízení nabízel smírné řešení sporu spočívající v odpuštění části nákladů řízení. Z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznal stěžovateli náhradu nákladů jen za některé úkony právní služby.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel napadá výslovně pouze výroky usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí se snížením okresním soudem přiznané náhrady nákladů řízení. Namítá, že krajský soud rozhodl, aniž by svůj názor přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnil. Dále krajskému soudu vytýká, že nerespektoval zásadu plného úspěchu ve věci a rozhodl překvapivě, neboť stěžovateli nevytvořil procesní prostor, aby se mohl vyjádřit k odvolání vedlejšího účastníka a uplatnit námitky a protiargumenty. Následně vypisuje, za které úkony právní služby mu byla odměna krácena, resp. nebyla vůbec přiznána.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí, jehož výroky jsou napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatele

6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od okresního soudu vyžádal příslušný spis sp. zn. 25 C 336/2022.

7. Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že při rozhodování zohlednil konkrétní okolnosti věci, přístup účastníků a vzal v úvahu aktuální zprávy o zdravotním stavu vedlejšího účastníka.

8. Vedlejší účastník ve vyjádření poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1969/24, jímž byla ústavní stížnost týkající se náhrady nákladů řízení vydaná v jiné jeho věci odmítnuta. V tomto usnesení Ústavní soud zdůraznil zdrženlivý postoj k rozhodnutím o nákladech řízení, a proto by měl obdobně přistupovat k rozhodování i v nyní posuzované věci. Napadené rozhodnutí nepovažuje za svévolné a rozporné s obecnými principy spravedlnosti. Závěrem požádal o přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice uvádí, že odkaz vedlejšího účastníka na usnesení sp. zn. I. ÚS 1969/24 není přiléhavý. Byl to vedlejší účastník, který stávající řízení protahoval. Podle stěžovatele krajský soud postupoval bez opory v zákoně a bez přesvědčivého odůvodnění.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud úvodem podotýká, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. V kontextu posuzované věci Ústavní soud odkazuje zejména na bod 34 tohoto stanoviska. Závěry obsažené v uvedeném stanovisku Ústavní soud již opakovaně aplikoval, např. i v nedávném nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 (body 21 až 37). V něm mimo jiné zopakoval, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší [srov. výše zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 (bod 37) nebo např. usnesení ze dne z 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3227/24 (bod 6) či ze dne 27. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 689/25].

12. Stěžovatel namítá překvapivost rozhodnutí krajského soudu a nerespektování zásady úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud nezpochybňuje, že základem pro stanovení náhrady nákladů řízení je především zásada úspěchu ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř). Toto pravidlo může být ovšem modifikováno § 150 o. s. ř., shledá-li soud, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je možno jinak úspěšnému účastníkovi zcela nebo zčásti odepřít náhradu nákladů řízení.

13. Ustanovení § 150 o. s. ř. poskytuje obecným soudům prostor pro zohlednění specifik projednávané věci ve výroku o nákladech řízení za účelem spravedlivého řešení sporu. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby tyto úvahy příslušných obecných soudů věcně přezkoumával, včetně hodnocení důkazů, nejde-li o mimořádné excesy. Krajský soud vysvětlil, jaké důvody jej vedly k aplikaci § 150 o. s. ř. a za jaké úkony stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod 12 usnesení). Odůvodnění napadeného nákladového výroku krajského soudu nepůsobí ve světle posuzované věci zjevně nerozumně, ani nijak excesivně, aby jím mohlo být založeno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejsou zde přítomny ani jiné mimořádné okolnosti, ostatně stěžovatel je ani netvrdí a ani neuvádí, že by se jej nepřiznání náhrady nákladů řízení v plné výši citelně dotýkalo v majetkové sféře.

14. Co se týče namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí, nelze přehlédnout, že krajský soud rozhodoval o nákladech řízení na základě odvolání vedlejšího účastníka, které bylo stěžovateli zasláno k vyjádření. Byť stěžejní část argumentace týkající se aplikace § 150 o. s. ř. byla obsažena až v několika doplněních odvolání vedlejšího účastníka, s nimiž se stěžovatel objektivně nemohl seznámit (doplnění odvolání mu nebyla zaslána a krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání), z předchozích podání vedlejšího účastníka mohl (měl) stěžovatel předpokládat, že se o nákladech řízení bude rozhodovat a že je ve hře i eventuální použití § 150 o. s. ř. Vedlejší účastník totiž opakovaně tvrdil a prokazoval dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a s tím související pokles pracovních schopností, což jej vedlo i k podání návrhu o ustanovení opatrovníka a žádostem o osvobození od soudních poplatků. Těm sice vyhověno nebylo, ale jejich podávání představuje určitý signál, jakým směrem by se mohlo rozhodování o nákladech řízení ubírat.

15. Ústavní soud dále zohlednil, že krajský soud náhradu nákladů řízení před okresním soudem moderoval přibližně o jednu třetinu z celkové částky (náklady nalézacího řízení snížil z 170 250 Kč na 113 700 Kč). Celkový rozdíl (56 550 Kč) tak sice přesahuje hranici bagatelnosti, ale nikoliv významně (z hlediska hranice pro dovolací řízení). Podstatná část náhrady nákladů řízení byla stěžovateli přiznána. Tím se nyní posuzovaná věc liší od situací, kdy stěžovatelům byla náhrada nákladů zcela upřena [např. nálezy ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219), ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821) a ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19 (N 44/99 SbNU 69)]. Rozdíl v intenzitě zásahu do práv účastníků řízení je tedy zřejmý.

16. Ústavní soud uzavírá, že vyslovil-li ve shora citovaném stanovisku, že není porušením práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, pokud odvolací soud změní výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch odvolatele, tím spíše nepředstavuje porušení těchto práv, dojde-li ke změně na základě odvolání protistrany.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

18. K žádosti vedlejšího účastníka o přiznání nákladů zastoupení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V nyní posuzované věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti vedlejší účastník netvrdil a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu