II.ÚS 268/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Radky Macháčkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 121/2023-32 ze dne 28. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Ad 6/2021-33 ze dne 10. 5. 2023, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. MPSV-42000/002201/21/010/JB ze dne 3. 2. 2021 a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení č. j. 42013/2278385/20/013/202/Hlo ze dne 16. 12. 2020, spojené s návrhem na zrušení § 16 písm. a), § 18 odst. 2 a § 19 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, České správy sociálního zabezpečení a Pražské správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že zákonná úprava peněžité pomoci v mateřství ("PPM") odporuje ústavnímu pořádku a mezinárodním závazkům České republiky. Podle stěžovatelky je výše PPM u osob samostatně výdělečně činných neadekvátní a diskriminační, a to především v situaci tzv. řetězení mateřství.

2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená především v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 11 odst. 2 písm. b) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen ("CEDAW"), čl. 12 odst. 1 Evropské sociální charty, čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ("MPHSK") a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 27 Úmluvy o právech dítěte.

3. Stěžovatelka dále navrhuje zrušit v záhlaví uvedená ustanovení zákona o nemocenském pojištění ("ZNP").


II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

4. Stěžovatelka je advokátka, která od října 2016 vykonává advokacii jako osoba samostatně výdělečně činná ("OSVČ"). Od prosince 2016 se stala dobrovolným účastníkem nemocenského pojištění a v listopadu 2017 nastoupila na mateřskou dovolenou se svým prvním dítětem. Denní výše peněžité pomoci v mateřství ("PPM") u ní činila 311 Kč, tj. přibližně 9 300 Kč měsíčně. Posléze stěžovatelka nastoupila na rodičovskou dovolenou, pobírala rodičovský příspěvek a zároveň vykonávala samostatnou výdělečnou činnost jako činnost vedlejší. V září 2020 se stěžovatelce mělo narodit dítě druhé.

5. V červenci 2020 stěžovatelka zažádala o peněžitou pomoc v mateřství ("PPM") ve vztahu ke svému druhému dítěti. Jelikož stěžovatelka nesouhlasila s původním určením výše PPM, Pražská správa sociálního zabezpečení v prosinci 2020 vydala rozhodnutí, kterým stěžovatelce přiznala nárok na PPM z titulu nemocenského pojištění OSVČ, a to v období od začátku srpna 2020 do konce listopadu 2020 v denní výši 161 Kč, tj. přibližně 4 900 Kč měsíčně. Česká správa sociálního zabezpečení následně v únoru 2021 odvolání zamítla.

6. Stěžovatelka proti správnímu rozhodnutí brojila žalobou, ve které tvrdila, že jí PPM nebyla stanovena v odpovídající výši. Městský soud v Praze ("městský soud") žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl především k následujícím závěrům:

Ustanovení § 19 odst. 3 ZNP obsahuje pravidlo "zvýhodňující" zaměstnankyně v situaci tzv. řetězení mateřství. Podle něho může zaměstnankyně v průběhu čerpání rodičovského příspěvku v případě narození dalšího dítěte do 4 let věku předchozího dítěte spoléhat na to, že její PPM bude vypočtena ze stejného vyměřovacího základu jako v případě prvního dítě (je-li tento základ vyšší). Zákon ovšem neobsahuje obdobné pravidlo pro OSVČ; u takových osob proto z předchozího vyměřovacího základu pro "první" PPM vycházet nelze.

Rozsah sociální podpory je zcela v kompetenci zákonodárce. V systému sociálního zabezpečení je postavení zaměstnanců a OSVČ odlišné, a to vzhledem k rozdílnému charakteru jejich výdělečné činnosti, z něhož vyplývá i jiný systém přispívání těchto skupin do systému sociálního zabezpečení.

Zásadní odlišnost spočívá v tom, že zatímco zaměstnankyně jsou nemocensky pojištěny povinně ze zákona, OSVČ si mohou zvolit, zda nemocensky pojištěny budou, zatímco je rovněž možné ovlivnit výši vyměřovacího základu. V případě zaměstnankyň dále platí, že při výpočtu výše PPM se vychází z vyměřovacího základu, který se odvíjí od příjmu dotyčné zaměstnankyně, tj. sama zaměstnankyně nemůže výši PPM ovlivnit. Naproti tomu OSVČ může určit, zda bude pojištěna a zároveň může ovlivnit výši PPM skrze dobrovolné zvýšení vyměřovacího základu pro odvod pojistného na důchodové pojištění, a to až do maximální výše základu. Stěžovatelka takové možnosti v rozhodném období ovšem nevyužila.

7. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost stěžovatelky odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy.


III. Shrnutí argumentace stěžovatelky

8. Zaprvé, stěžovatelka namítá, že výše PPM u druhého dítěte je protiústavní, neboť nezajišťuje adekvátní materiální standard ochrany mateřství a základního práva na pomoc od státu rodiči. Příliš nízká PPM zasahuje do jádra tohoto základního práva, jež je vymezeno relevantní zákonnou úpravou ve spojení s mezinárodními závazky. Mezníkem ingerence Ústavního soudu ve vztahu k čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny je ve světle mezinárodních závazků zajištění materiálního standardu, který poskytuje "adekvátní" úroveň PPM; takový standard v případě stěžovatelky zajištěn nebyl, neboť výše její PPM činila cca 4 900 Kč měsíčně, zatímco před nástupem na PPM měla průměrný výdělek kolem 22 000 Kč a rodičovský příspěvek 8 000 Kč.

9. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/23 ze dne 6. 9. 2023, jež se týkalo jiné věci stěžovatelky, pominul, že v souladu s čl. 11 odst. 2 písm. b) CEDAW je povinností státu nastavit právní úpravu PPM způsobem, který bude jednak zohledňovat výši příjmů, a dále bude adekvátní, a to bez ohledu na druh výdělečné činnosti. Smyslem PPM je poskytnout osobě finanční podporu, která přiměřeně nahrazuje ztrátu příjmu v souvislosti s narozením dítěte. PPM by měla sloužit k ochraně zdraví a zajištění životní úrovně podobné té, kterou žena dosahovala před vznikem sociální události. Přestože CEDAW umožňuje státům přijmout odlišnou úpravu pro OSVČ oproti zaměstnancům, činí tak za předpokladu, že je zohledněna výše příjmů a související příspěvky. Výše příspěvků může být zastropována pouze za předpokladu, že půjde dál o adekvátní náhradu za ztrátu příjmů (stěžovatelka odkazuje na CEDAW, Elisabeth de Blok a další proti Nizozemí ze dne 24. 3. 2014, CEDAW/C/57/D/36/2012; a CEDAW, Dung Thi Thuy Nguyen proti Nizozemí ze dne 29. 8. 2006, CEDAW/C/36/D/3/2004).

10. Evropský výbor pro sociální práva při posuzování porušení čl. 12 Evropské sociální charty vychází z toho, že minimální úroveň PPM nesmí klesnout pod hranici chudoby definovanou jako 50 % mediánu ekvivalizovaného příjmu. Pohybuje-li se příspěvek na úrovni mezi 40 % a 50 %, lze zohlednit další dávky; jinak jde o zjevně nepřiměřenou úroveň. V roce 2020 v České republice takový medián dosahoval úrovně 14 151 Kč.

11. Požadavek na určitou výši PPM vyplývá rovněž z dalších mezinárodních dokumentů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Mezinárodní organizace práce ("MOP") č. 183 platí, že vycházejí-li peněžité dávky z předchozího výdělku, nesmí být jejich výše menší než dvě třetiny předchozího výdělku ženy nebo výdělku, který se bere v úvahu pro výpočet dávek. Podle čl. 2 odst. 1 doporučení MOP č. 191 by peněžitě dávky měly dokonce poskytovat plnou náhradu předchozího výdělku. Požadavek přiměřenosti, důstojnosti a srovnatelnosti s pracovníky na plný úvazek vyplývá rovněž z čl. 10 odst. 2 MPHSK.

12. Neadekvátnost úrovně PPM vyplývá rovněž z jiných vnitrostátních ukazatelů: průměrná denní výše PPM v roce 2018 činila 584 Kč (tj. více než trojnásobek oproti stěžovatelce); minimální mzda v roce 2020 činila 14 600 Kč; částka normativních nákladů na bydlení v Praze téměř 7 000 Kč a výše životního minima pro dvě osoby 5 520 Kč. Výše stěžovatelčiny PPM byla podstatně nižší, a proto dávka nemohla sloužit ani k zajištění základních životních podmínek. Odkazování stěžovatelky na další dávky sociálního zabezpečení správními soudy smazává specifickou roli žen a jejich význam ve vztahu k mateřství, vede k udržování systémových nerovností, současně zastírá a minimalizuje odpovědnost státu; nabourává proto podle stěžovatelky podstatu práva na PPM.

13. Správní soudy odkázaly stěžovatelku na možnost ovlivnit výši PPM skrze navýšení vyměřovacího základu pro odvod pojistného na důchodové pojištění. To je ovšem pro stěžovatelku a ženy v obdobné životní situaci početí potomků v kombinaci se začátkem kariéry pouze iluzorní. Kdyby si stěžovatelka zvýšila vyměřovací základ, navýšily by se jí rovněž odvody pojistného, zatímco vliv na výši PPM bude minimální. Zdrženlivý postoj Ústavního soudu s ohledem na intenzitu porušení podstaty základního práva neobstojí.

14. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že přiznaná výše PPM je protiústavně diskriminační ve srovnání se PPM zaměstnankyň. Právní úprava PPM pro OSVČ - na rozdíl od zaměstnankyň - nepřiznává nárok na stejnou výší vyměřovacího základu jako u prvního dítěte (§ 19 odst. 3 ZNP). Zákon nezohledňuje dobrovolné hrazení vyšších plateb nemocenského pojištění nad rámec maximálně stanovené částky (vyměřovací základ pro pojistné není ovlivněn, jsou-li platby zasílány ve vyšší než maximální výši), aby si žena OSVČ dopředu mohla zajistit shodné podmínky, jaké ZNP přiznává zaměstnankyním. Ustanovení § 16 písm. a) ZNP nadto neumožňuje ženě OSVČ po dobu pobírání PPM vykonávat samostatně výdělečnou činnost - tedy u stěžovatelky provádět osobní výkon advokacie. Stěžovatelka přitom v době pobírání rodičovského příspěvku u prvního dítěte současně vykonávala (vedlejší) samostatně výdělečnou činnost, odváděla státu příspěvky na nemocenské pojištění, hradila pojistné na důchodové a zdravotní pojištění a platila daně. Naopak zaměstnankyně ve srovnatelném postavení státu nic neodvádí, pouze pobírají rodičovský příspěvek. Diskriminační dopady jsou v případě stěžovatelky významné. Rozdíl mezi první PPM a druhou PPM činil 4 339 Kč měsíčně.

15. Podle stěžovatelky jsou ženy - OSVČ a zaměstnankyně - ve vztahu k PPM ve srovnatelném postavení. Obě skupiny jsou vymezeny společnými charakteristikami mateřství, pohlaví, věku a prováděním výdělečné činnosti (bez ohledu na formu). S ohledem na význam kritéria pohlaví v kontextu PPM může stanovení výše PPM spadat do rámce čl. 3 odst. 1 Listiny.

16. Mají-li advokátky vykonávat advokacii pouze jako zaměstnankyně, aby dosáhly na adekvátní výši PPM, brání to dosažení rovnoprávnosti mužů a žen při výkonu advokacie. Úprava PPM vytváří překážku skloubení profesního a rodinného života a odrazuje ženy od podnikání. Advokátky OSVČ musí oproti zaměstnankyním dopředu volit - chtějí-li mít děti - zda dají přednost vyšší PPM a stanou se zaměstnankyněmi, či se jako OSVČ smíří s nižší finanční pomocí, případně na mateřství rezignuji. Rozhodnou-li se pro samostatný výkon advokacie, bude důsledkem existujícího nastavení pravidel závislost na jiné osobě. Počet samostatně výdělečně činných žen (9,9 %) je přitom výrazně menší, než počet samostatně výdělečných mužů (17,5 %). Byť tvoří ženy 52 % celkové evropské populace, představují pouze jednu třetinu OSVČ, neboť většina žen podnikání nepovažuje za relevantní profesní možnost (což vyplývá mimo jiné ze Strategie EU pro rovnost mužů a žen po roce 2015).

17. Dosavadní přístup Ústavního soudu (v její věci sp. zn. I. ÚS 1829/23) nereflektuje specifickou povahu a účel mateřství. Odkazování na výhody výkonu různých forem výdělečné činnosti ponižuje ochranu mateřství na úroveň pracovního benefitu. Podle stěžovatelky je relevantní i nejlepší zájem dítěte a jeho právo na nezbytnou životní úroveň, což by se nemělo odvíjet od formy výdělečné činnosti. PPM plní rovněž motivační funkci k podpoře porodnosti a zabraňuje vyloučení žen z trhu práce; všechny účely PPM pak mají rovnocenně dopadat i na ženy OSVČ. Odlišné zacházení nesleduje legitimní cíl a je nepřiměřené.


IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je advokátka, podle ustálené judikatury proto nemusí být zastoupena dalším advokátem (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015)

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

20. Stěžovatelka v nyní projednávané věci brojí proti rozdílnosti právní úpravy PPM pro OSVČ. Jádro její argumentace je obdobné, jako v její předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1829/23, ve které stěžovatelka rozporovala závěr, že zákon o nemocenském pojištění u OSVČ neumožňuje zohlednit dobu předchozího zaměstnání při stanovení PPM u prvního dítěte. Byť stěžovatelka v nynějším návrhu svoji ústavněprávní argumentaci rozvádí a detailně polemizuje se závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/23, Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od svých dřívějších nosných závěrů odchýlit.

21. Nastavení systému sociálního zabezpečení je především věcí demokraticky zvoleného parlamentu. To plyne již z čl. 41 odst. 1 Listiny, umožňující zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Ústavněprávní limity pro jeho úvahu jsou na vnitrostátní úrovni dvě: šetření smyslu a podstaty základního (sociálního) práva podle čl. 4 Listiny a zákaz diskriminace. K oběma limitům Ústavní soud ve své judikatuře vyvinul testy - racionality a diskriminace. To platí i ve vztahu k čl. 32 odst. 5 Listiny, podle něhož rodiče pečující o děti mají právo na pomoc státu. Ačkoliv čl. 41 odst. 1 Listiny toto právo nezmiňuje, z dikce čl. 32 odst. 5 plyne, že jde o typické pozitivní sociální právo [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/20 ze dne 7. 12. 2021, body 38-42; sp. zn. Pl. ÚS 31/17 ze dne 17. 12. 2019, body 24-31; nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008, body 52-56).

22. Stěžovatelka ani ve druhé ústavní stížnosti nepředložila přesvědčivé argumenty, proč by úprava peněžité pomoci v mateřství jedním z těchto testů neprošla. Stěžovatelka primárně tvrdí, že výše druhé PPM, kterou ji správní orgány v důsledku současné právní úpravy vyměřily, je neadekvátní (nepřiměřená) ve smyslu mezinárodních závazků, a že proto zasahuje do jádra práva podle čl. 32 odst. 5 Listiny.

23. Ústavní soud ve své judikatuře již vícekrát dospěl k závěru, že stát může ve smyslu tohoto článku Listiny rodičům pomáhat různě a současný systém bezesporu poskytuje určitý minimální standard. V minulosti například Ústavní soud aproboval situaci, kdy stěžovatelka na peněžitou pomoc v mateřství nedosáhla vůbec, ale byl jí poskytován rodičovský příspěvek a další dávky státní sociální podpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3241/15 ze dne 26. 11. 2015; srov. také výše citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/20, body 40-41; a sp. zn. Pl. ÚS 31/17, body 24-31).

24. Byť výše stěžovatelčiny druhé PPM činila v období od začátku srpna 2020 do konce listopadu 2020 zhruba 4 900 Kč měsíčně, což je o zhruba 4 339 Kč měsíčně méně než u první PPM, o zásah do podstaty práva na státní pomoc v rodičovství ani v nynějším případě nejde. Přestože stěžovatelce přiznaná PPM zjevně plně nenahrazuje ztrátu příjmu, jde o určitou minimální částku, jež se v kombinaci s rodičovským příspěvkem a dalšími dávkami sociální podpory nejeví jako nedostatečná.

25. Současné nastavení peněžité pomoci v mateřství u OSVČ nemusí být nutně nejvhodnější, pohledem čl. 32 odst. 5 Listiny se ale nejeví jako iracionální. Byť by bylo možné představit si i jiný způsob výpočtu příspěvku, který by více vyrovnával postavení žen OSVČ, jež mateřství vzhledem k biologickým danostem do určité míry znevýhodňuje, je primárně věcí zákonodárce, jak jednotlivé složky státní sociální podpory nastaví.

26. Zjevně neopodstatněná je rovněž i druhá, klíčová stěžovatelčina námitka, tj. že je úprava PPM u OSVČ diskriminační. Stěžovatelka ani v nynější ústavní stížnosti přímo neobjasňuje namítaný druh diskriminace - přímou či nepřímou - ani namítaný diskriminační důvod - diskriminaci na základě formy výdělečné činnosti (tj. protiústavní znevýhodnění žen OSVČ oproti zaměstnankyním) či na základě pohlaví (tj. protiústavní znevýhodnění žen advokátek oproti mužům advokátům).

27. Jde-li o diskriminaci na základě formy výdělečné činnosti, lze uvést následující: Rozdílné zacházení na základě skutečnosti, zda je osoba zaměstnána nebo je OSVČ, není podezřelým diskriminačním důvodem ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Rozdílnost zákonné úpravy je proto třeba posuzovat pouze perspektivou práva na rovnost chráněného čl. 1 Listiny, jež dopadá na všechny rozlišovací důvody. Ústavní soud konstantně zastává názor, že rovnost podle čl. 1 Listiny může být porušena pouze v případě, jde-li o nerovnost extrémní, které schází jakýkoliv účel a smysl, a jde tak o libovůli zákonodárce. Používaným testem je zde racionalita odlišného zacházení (viz nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014, bod 51; nález sp. zn. Pl. ÚS 55/13 ze dne 12. 5. 2015; nález sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ze dne 30. 6. 201; či nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016, bod 117) [srov. bod 35 napadeného rozsudku, ve kterém městský soud odkazuje na rozhodnutí NSS č. j. 3 Ads 20/2021-34 ze dne 9. 5. 2023)].

28. Podle Ústavního soudu stěžovatelkou rozporovaná rozdílná úprava PPM u tzv. řetězení mateřství za extrémní či libovolnou v právě uvedeném smyslu na základě argumentace stěžovatelky označit nelze. Jak podrobně vysvětlily správní soudy, postavení OSVČ a zaměstnanců v českém právním řádu je v mnoha ohledech odlišné a obě formy výdělečné činnosti s sebou nesou určité výhody a nevýhody. Racionalitu rozporované úpravy PPM je proto třeba hodnotit komplexně, nikoliv izolovaně, tj. kupříkladu s ohledem na dobrovolnost účasti OSVČ na nemocenském pojištění nebo příznivější efektivní zdanění (viz bod 35 napadeného rozsudku městského soudu).

29. V případě stěžovatelky obdobně nelze dovodit ani složitou konstrukci nepřímé diskriminace na základě tzv. podezřelého diskriminačního důvodu pohlaví (čl. 3 odst. 1 Listiny). Namítá-li stěžovatelka, že zdánlivě neutrální zákonné kritérium, jež podmiňuje vyšší PPM u tzv. řetězení mateřství zaměstnaneckým poměrem, neospravedlnitelně negativně dopadá na ženy OSVČ oproti mužům OSVČ, protože ženy takové pravidlo odrazuje od podnikání, nelze jí bez dalšího přisvědčit. Pravým důvodem znevýhodnění žen OSVČ oproti mužům OSVČ bude spíše současná společenská koncepce mateřství, která je podmíněna různými sociálními okolnostmi. Přímo řečeno: Negativní dopad, že ženy oproti mužům musí při volbě formy výdělečné činnosti brát v úvahu existující úpravu PPM u OSVČ, je způsoben především tím, že advokáti muži o PPM běžně nežádají a úprava PPM se na ně neaplikuje, nikoliv samotnou existencí zákonného pravidla, které rozlišuje mezi OSVČ a zaměstnanci. Stěžovatelka v tomto ohledu v každém případě pomocí statistických údajů či jiným způsobem ani netvrdila, jak konkrétně by výrazně nižší zastoupení žen OSVČ v advokacii mělo být způsobeno právě absencí obdobné úpravy tzv. řetězení mateřství, jež existuje v případě zaměstnankyň (k testu nepřímé diskriminace, viz kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).

30. Odkazuje-li stěžovatelka detailně na řadu mezinárodních závazků České republiky, lze - shodně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1829/23 - uvést, že jde především o určité rámce, jimž česká právní úprava PPM na první pohled vyhovuje. Ani ze stěžovatelkou zmiňovaných rozhodnutí CEDAW či jiných právních aktů nevyplývá závazek České republiky poskytovat dávku PPM v určité výši.


V. Závěr

31. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení v záhlaví označených zákonných ustanovení zákona o nemocenském pojištění Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu