IV.ÚS 648/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., advokátky, proti jinému zásahu Nejvyššího soudu spočívajícímu ve vyrozumění ze dne 11. prosince 2024 sp. zn. Ntn 169/2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti zásahu vymezenému v záhlaví. Ten spočívá stručně vyjádřeno v tom, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval dovoláním stěžovatelky, neboť je nepodala prostřednictvím obhájce, ale sama jako obviněná. Podle stěžovatelky tím bylo porušeno její základní právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh následující skutečnosti. Stěžovatelka měla postavení obviněné v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 87/2023. Okresní soud stěžovatelku uznal vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku. Proti odsuzujícímu rozsudku se stěžovatelka bránila odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl. Stěžovatelka poté proti jeho rozhodnutí podala dovolání. Nebyla zastoupena obhájcem, v dovolání ale poukázala na to, že je sama advokátkou.

3. Nejvyšší soud ji vyrozuměním označeným v záhlaví informoval o tom, že její podání nemůže považovat za dovolání. Uvedl, že podle § 265d odst. 2 trestního řádu může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce a podání obviněného, které nebylo učiněno tímto způsobem, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno. O tom byla stěžovatelka krajským soudem poučena. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nemůže být sama sobě obhájcem. Podle § 35 odst. 2 trestního řádu nesmí být obhájcem advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, v důsledku kterého má v daném řízení postavení obviněného. Podání stěžovatelky proto Nejvyšší soud postoupil ministru spravedlnosti jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na přístup k soudu. Požadavek, aby obviněný, který je sám advokátem, podával dovolání v trestním řízení prostřednictvím jiného advokáta (obhájce), považuje za formalistický. Ustanovení § 35 odst. 2 trestního řádu míří na situace, kdy v řízení vystupuje více obviněných. Má zajistit, že obhajobu žádného z nich nebude vykonávat advokát, který má v daném řízení sám postavení obviněného, tedy zabránit potenciálnímu střetu zájmů.

5. Ustanovení § 265d odst. 2 trestního řádu, který vyžaduje i od advokáta (obviněného), aby se dal při podání dovolání zastoupit jiným advokátem (obhájcem), je v českém právním řádu zcela ojedinělé. V žádném jiném případě nemá advokát jako účastník řízení povinnost nechat se zastupovat jiným advokátem. O tom, že jde o formalistickou povinnost, svědčí to, že právní úprava nevyžaduje, aby obhájce dovolání skutečně sepsal. Nadto v dalším řízení před Nejvyšším soudem, například při veřejném zasedání, již nutnost nechat se zastupovat obhájcem obecně stanovena není, a to dokonce ani u osob bez právnického vzdělání. Vyžadovat, aby se advokát nechal zastupovat obhájcem, nelze ani z důvodu zajištění právně kvalifikovaného podání, ani z důvodu garance vyššího stupně objektivity. Ostatně advokát může obhajovat svého manžela, partnera či potomka, kde jeho "objektivita" není zpochybňována. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), podle něhož v řízení před Ústavním soudem advokát jako účastník řízení nemusí být zastoupen jiným advokátem.

6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že výklad Nejvyššího soudu znamená, že jako advokátka nemůže sama podat trestní dovolání, ale proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm může sama podat ústavní stížnost. Advokát je dle názoru stěžovatelky schopen kvalifikovaně sám sepsat dovolání ve své trestní věci a v dovolacím řízení se sám hájit. Vyžadovat, aby se dal zastoupit jiným advokátem, postrádá smysl a zbytečně to daného advokáta zatěžuje povinností zaplatit jinému za jeho právní služby.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a nemusí být tedy zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné jiné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do činnosti soudů toliko tehdy, pokud porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Stěžovatelka brojí proti omezení přístupu k Nejvyššímu soudu. Jako obviněná v trestním řízení totiž mohla dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (advokáta), a nikoliv sama, přestože je také advokátkou. Uvedené omezení ovšem z ústavněprávního hlediska obstojí.

10. Závěr, že i stěžovatelka jako advokátka mohla podat dovolání ve své trestní věci jen prostřednictvím obhájce, má jednoznačnou oporu v zákonné úpravě, a nejde tak o výkladový exces. Podle § 265d odst. 2 trestního řádu "[o]bviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno". Systematika trestního řádu vychází z toho, že obhájce je osoba odlišná od obviněného. Ani obviněný, který je advokátem, tedy nemůže vystupovat v trestním řízení souběžně v roli svého obhájce. Již z citovaného ustanovení tedy plyne, že stěžovatelka jako obviněná nemohla sama podat dovolání.

11. Tento závěr nadto podporuje i znění § 35 odst. 2 trestního řádu, podle něhož "[o]bhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného [...]". Podle komentářové literatury měla tato úprava skutečně zabránit zejména tomu, aby trestně stíhaný advokát vykonával obhajobu spoluobviněných, na což poukazuje stěžovatelka (ŠÁMAL, Pavel. § 35. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 437 až 438). Avšak nemůže-li obviněný advokát obhajovat ani spoluobviněné (jejichž zájmy přitom nemusí být rozporné), svědčí to pro závěr, že nemůže ve své věci vystupovat v roli obhájce vůbec, tedy ani pro účely podání dovolání.

12. Pro dovození výjimky z pravidla, že obviněný může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, není žádný ústavněprávní důvod. Povinné zastoupení obhájcem (advokátem) u dovolání v trestním řízení neslouží jen k tomu, aby toto podání bylo zpracováno dostatečně kvalifikovanou osobou. Má zajistit i dostatečný odstup obhajoby od projednávané věci. I pokud je sám obviněný advokátem, nemusí být schopen se v dovolání efektivně hájit kvůli svému vztahu k věci - tedy kvůli tomu, že se řízení vede o jeho vině a trestu. Vyšší stupeň objektivity, který přináší povinné zastoupení obhájcem, slouží k účinnější ochraně práv obviněného.

13. Je pravda, že zastoupení obhájcem není vždy vyžadováno po celé dovolací řízení, například ve veřejném zasedání nemusí být obviněný vždy zastoupen obhájcem (srov. § 265r odst. 3 trestního řádu). Zajištění účinné obhajoby má ale zásadní význam právě v okamžiku podání dovolání. Po uplynutí lhůty k podání dovolání totiž již nelze měnit rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, ani důvody dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Smyslem zákonné úpravy dále není zajistit, že celé dovolání sepíše obhájce namísto obviněného-advokáta. Jistě může dojít k tomu, že v některých případech se bude na znění dovolání podílet i obviněný-advokát, jak tvrdí stěžovatelka. Právní úprava ale zajišťuje, že odpovědnost za řádnou podobu dovolání nese obhájce, a tím posiluje účinnou ochranu práv obviněného. Požadavek, aby i obviněný-advokát podával dovolání jen prostřednictvím obhájce, tedy není formalistický. Sleduje legitimní cíl spočívající v zajištění efektivní obhajoby.

14. Zákonodárce nemá k dispozici jiný prostředek, jak ve stejné míře dosáhnout toho, že dovolání budou podávána osobou právně kvalifikovanou a zároveň takovou, která na věci není osobně zainteresována (tak jako obviněný). Obviněný má zároveň možnost přímo ovlivnit to, zda bude dovolání podáno, a dostatečně ovlivnit i jeho obsah. Ve světle okolností posuzované věci tedy nic neukazuje na to, že by povinné zastoupení obhájcem nepřiměřeně omezovalo právo na přístup k soudu.

15. Tyto závěry jsou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný, který je sám advokátem, podle ní nemusí být schopen se účinně hájit kvůli tomu, že se ho věc osobně týká, a proto stát může vyžadovat, aby byl zastoupen obhájcem (rozsudek velkého senátu ve věci Correia de Matos proti Portugalsku ze dne 4. 4. 2018, stížnost č. 56402/12, § 153 a násl.). Právě to je důvodem, proč i stěžovatelka jako obviněná-advokátka musí být pro účely podání dovolání zastoupena obhájcem (bod 11 výše).

16. Stejně tak jsou tyto závěry souladné s judikaturou Ústavního soudu. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, na které stěžovatelka odkazuje, nemusí být advokát jako účastník či vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti zastoupen jiným advokátem. Toto stanovisko se ale zmiňuje o odlišnostech mezi řízením o ústavní stížnosti a trestního řízení. Výslovně uvádí, že "důvody, pro které se v trestním řízení trvá na zastupování obhájcem i u osoby, která sama má právnické vzdělání, [...] nejsou bez dalšího přenositelné i na řízení o ústavní stížnosti" (bod 17). Tak jako nebylo možné pravidla vztahující se na trestní řízení přenášet na řízení o ústavní stížnosti, nelze postupovat ani v opačném směru. Stanovisko tedy nemělo dopadat na trestní řízení. Ústavní soud neshledal důvody pro to, aby jeho závěry na trestní řízení nově rozšířil. Dovolací řízení tvoří součást trestního řízení a má užší vztah k posuzování viny a trestu. Řízení o případné navazující ústavní stížnosti nepředstavuje pokračování trestního řízení a řeší se v něm již odlišná otázka (zda rozhodnutí trestních soudů neporušila ústavně zaručená práva obviněného). Zájem na zajištění dostatečného odstupu od věci je tedy intenzivnější v dovolacím řízení jako součásti trestního řízení. Zákonodárce je tak v zájmu zajištění účinné obhajoby oprávněn vyžadovat, aby i obviněný-advokát podal dovolání jen prostřednictvím jiného advokáta (obhájce), přestože případnou navazující ústavní stížnost již může podat obviněný-advokát sám.

17. Výklad, že obviněný-advokát může podat dovolání jen prostřednictvím jiného advokáta (obhájce), má navíc oporu v nálezu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 289/22 (N 50/111 SbNU 247). Uvedený nález především odůvodňuje, proč může dovolání podat i obhájcův substitut. V obecnější rovině ovšem uvádí, že "podmínka § 265d odst. 2 věty první trestního řádu neklade na obhájce, jehož prostřednictvím je dovolání podáváno, žádné zvláštní požadavky, vyhoví jí obecně kterýkoliv advokát, který v daném řízení smí dle § 35 trestního řádu působit jako obhájce" (bod 47). Advokát, který je sám obviněný, ale v daném řízení jako obhájce podle § 35 odst. 2 trestního řádu působit nemůže (bod 11 výše). I závěry tohoto nálezu tedy potvrzují, že stěžovatelka jako obviněná nemohla podat dovolání sama, byť je advokátkou.

18. Ústavní soud shrnuje, že i na obviněné, kteří jsou sami advokáty, dopadá povinnost podat v trestní věci dovolání pouze prostřednictvím obhájce (jiného advokáta). Stěžovatelka nezpochybňuje, že o této povinnosti byla poučena v souladu s § 265d odst. 2 trestního řádu. Přesto však podala dovolání sama. Nedodržela tedy zákonem stanovenou a s ústavním pořádkem souladnou podmínku pro přístup k Nejvyššímu soudu. Za těchto okolností Nejvyšší soud tím, že její podání nepovažoval za dovolání a postoupil je ministru spravedlnosti jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, neporušil právo stěžovatelky na přístup k soudu.

19. Ústavní soud z tohoto důvodu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Odlišné stanovisko soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové k odůvodnění

Ústavní soud odmítnul stížnost advokátky napadající postup Nejvyššího soudu, jež se odmítl zabývat dovoláním jí sepsaným a podaným v její vlastní trestní věci. Nejvyšší soud se jejím dovoláním odmítl zabývat s tím, že ve smyslu § 265d odst. 2 trestního řádu dovolání v trestních věcech lze podat jen prostřednictvím obhájce. Ústavní soud s odkazem na citované ustanovení trestního řádu postup Nejvyššího soudu aproboval. Doplnil, že povinné zastoupení obhájcem (advokátem) u dovolání v trestním řízení neslouží jen k tomu, aby toto podání bylo zpracováno dostatečně kvalifikovanou osobou, ale má zajistit i dostatečný odstup obhajoby od projednávané věci. Advokát, který je sám v pozici obviněného, nemusí být schopen se v dovolání efektivně hájit, jelikož řízení se vede o jeho vině a trestu.

Výše uvedená interpretace citovaného ustanovení trestního řádu akceptovaná Ústavním soudem v této věci je ústavně udržitelná. Domnívám se však, že se nabízí vhodnější interpretace a aplikace příslušných ustanovení trestního řádu více respektující autonomii vůle stěžovatelky jako advokátky a právní profesionálky.

Smyslem práva na právní pomoc a obhajobu je "vyrovnat zbraně" a umožnit i právním laikům řádnou možnost se hájit tak, aby se jim dostalo opravdu spravedlivého procesu. Požadavek trestního řádu obsažený v § 265d odst. 2 trestního řádu tento smysl sleduje a naplňuje. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě nejzávažnějších právních vad klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež limitují a zároveň "spouštějí" přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. Proto vyžaduje zastoupení obviněného obhájcem, advokátem (právním profesionálem) tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a s rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i obviněným, kteří nemají potřebné právní znalosti.

Stěžovatelka, advokátka, z povahy své profese vyrovnávat zbraně pro ochranu svých práv nepotřebuje, je plně způsobilá k vlastní obhajobě. Zejména to platí v situaci, kdy pro trestní řízení nebyla předepsána nutná obhajoba a stěžovatelka, advokátka, se po celou dobu hájila sama. Situace stěžovatelky proto není srovnatelná se situací, kterou posuzoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Correia de Matos proti Portugalsku (rozsudek ze dne 4. 4. 2018, stížnost č. 56402/12) odkazované v odmítavém usnesení Ústavního soudu. Z mého pohledu tudíž neexistují dostatečné a relevantní důvody požadovat po advokátce, aby si v takové situaci pouze pro potřeby dovolání zajistila obhájce. Domnívám se, že Ústavním soudem aprobovaný přístup Nejvyššího soudu je zbytečně paternalistický a zasahuje do autonomie vůle stěžovatelky.

V Brně dne 23. dubna 2025


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.