III.ÚS 3161/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Tomia Okamury, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2023 č. j. 25 Cdo 3108/2021-525, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CZECH NEWS CENTER, a.s., se sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí jemu předcházejících, které stěžovatel k ústavní stížnosti doložil, Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po vedlejší účastnici zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv. Zásah měl spočívat mj. v opakovaném (ve 14 blíže specifikovaných mediálních výstupech, zejména článcích, uveřejněných v letech 2012 až 2013) označování stěžovatele jako "Pitomio" a v jeho vyobrazení jako klauna (fotografie doplněná líčením a klaunským nosem). Stěžovatel byl též označen jako poradce ministra pro místní rozvoj Ing. Jiřího Paroubka a byla uveřejněna informace, že stěžovateli "zkrachovala" společnost zabývající se organizací zájezdů pro plyšové hračky. Stěžovatel se domáhal uveřejnění omluvy za uvedené zásahy, uložení povinnosti zdržet se publikování a uveřejňování upravené fotografie, zdržet se komolení jeho jména v podobě "Pitomio" a uložení povinnosti poskytnout mu zadostiučinění v penězích ve výši 300 000 Kč.

3. Obecné soudy rozhodovaly o nároku stěžovatele opakovaně. Nejprve Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil vedlejší účastnici povinnost uveřejnit na internetových stránkách www.reflex.cz omluvu stěžovateli za to, že byl na těchto stránkách označován jako "Pitomio" v článku "Pitomio: Všichni se perou, já se směju" ze dne 28. 8. 2013 a v on-line komentáři redaktorů Reflexu s názvem "Sledujte s námi první povolební debatu" ze dne 26. 10. 2013 (výrok I) a dále povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména stěžovatele jeho označováním jako "Pitomio", ledaže takové označení bude projevem oprávněné kritiky (výrok II). V tomto rozsahu nabyl rozsudek právní moci. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Proti zamítavé části podal stěžovatel odvolání.

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu v odvoláním napadené části potvrdil.

5. Nejvyšší soud následně dovolání zčásti zamítl, zčásti odmítl.

6. Ústavní soud nálezem ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. US 2300/18 (N 45/99 SbNU 74), zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů v částech, které se (zjednodušeně řečeno) týkaly zamítnutí žaloby stěžovatele.

7. Po kasačním zásahu Ústavního soudu rozhodl opětovně městský soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 66 C 173/2013-417, tak, že vedlejší účastnice je povinna se stěžovateli omluvit touto omluvou: Omlouváme se panu Tomio Okamurovi za to, že v článku s názvem Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii uveřejněném ve vydání časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 bylo uvedeno, že byl poradcem pana Jiřího Paroubka a že mu zkrachovala cestovka pro plyšáky - obě tyto informace nebyly pravdivé. CZECH NEWS CENTER a. s. (výrok I). Dále zamítl žalobu v části týkající se omluvy stěžovateli tohoto znění: Omlouváme se panu Tomio Okamurovi, že na stránkách týdeníku Reflex a na www.reflex.cz byl označován jako "Pitomio", dále že opakovaně byla uveřejněna jeho fotografie upravená tak, že je na ní panu Okamurovi přimalováno klaunské líčení, že z jeho facebookového profilu byla stažena a uveřejněna soukromá fotografie s přidaným komentářem, který se nezakládá na pravdivých údajích (výrok II). Dále zamítl žalobu v části týkající se označování stěžovatele jako "Pitomio" nad rámec takového označování v článku a komentáři specifikovaných ve výroku I původního rozsudku městského soudu (výrok III), v části týkající se uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 300 000 Kč (výrok IV) a v části týkající se povinnosti zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména stěžovatele jeho označováním jako "Pitomio", pokud takové označení bude projevem oprávněné kritiky (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení.

8. Vrchní soud na základě odvolání stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 3 Co 85/2020-491, tak, že potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku IV (zamítnutí nároku na finanční satisfakci). Dále potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku II. v rozsahu zamítnutí žaloby týkající se fotografie s klaunským líčením, resp. stažení fotografie z facebookového profilu stěžovatele. Ve zbývající části výroku II. a ve výroku III. změnil rozsudek městského soudu tak, že žalovaná je povinna uveřejnit na stránkách týdeníku REFLEX a na www.reflex.cz omluvu ve znění: Omlouváme se panu Tomio Okamurovi, že na stránkách týdeníku REFLEX a na www.reflex.cz byl označován jako Pitomio nejen v článcích s názvem ,Pitomio: Všichni se perou, já se směju' ze dne 28. 8. 2013 a v on-line komentáři redaktorů Reflexu: ,Sledujte s námi první povolební debatu' ze dne 26. 10. 2013. Ve výroku V. změnil rozsudek tak, že žalovaná je povinna zdržet se ve všech svých tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména žalobce jeho označováním jako Pitomio, "i pokud takové označení bude projevem oprávněné kritiky". Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

9. Vedlejší účastnice následně napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním. Podle vedlejší účastnice se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je právo na jméno podle čl. 10 Listiny nadřazeno svobodě projevu podle čl. 17 Listiny.

10. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejší účastnice přípustným a důvodným a rozhodl, že se rozsudek vrchního soudu v části, jíž byl změněn rozsudek městského soudu v části výroku II, výroku III a výroku V mění tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Nejvyšší soud se tedy v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí (zjednodušeně řečeno) přiklonil k závěru městského soudu vedoucímu k zamítnutí částí nároků stěžovatele tak, jak je shora rekapitulováno v bodě 7.

11. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy částečně úspěšný, šlo-li o omluvu za dva mediální výstupy používající označení "Pitomio" a článek uvádějící o stěžovateli nepravdivé údaje. Stěžovatel nebyl před městským, resp. vrchním soudem úspěšný v části žaloby týkající se uveřejnění upravené fotografie s klaunským líčením a nárokem na finanční satisfakci. Proti těmto závěrům nižších soudů však stěžovatel nebrojil dovoláním, nebyly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, a nejsou tak ani předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti.

12. Z hlediska nyní podané ústavní stížnosti tak zůstává pro přezkum otevřena otázka nároku na omluvu za všechny další mediální výstupy užívající výrazu "Pitomio" (kromě dvou, za něž byla nařízena omluva) a nároku na úplný (absolutní) zákaz zdržení se užití pojmu "Pitomio" vedlejší účastnicí do budoucna, tedy i nad rozsah stěžovateli přiznaný (vedlejší účastnici uložený) již prvním rozsudkem městského soudu.


II.
Argumentace stěžovatele

13. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud neposoudil kolizi mezi právem na ochranu jména a právem na svobodu projevu správně, čímž porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Stěžovatel rekapituluje 8 kritérií, která mají být v podobných případech podle judikatury Ústavního soudu brány v potaz a uvádí, v jakých aspektech s posouzením Nejvyššího soudu nesouhlasí.

14. Konkrétně stěžovatel akceptuje, že označení Pitomio je hodnotový soud, nicméně v jeho případě nejde jen o reakci na vystupování stěžovatele, ale i o úmyslně vyvolanou kampaň s cílem stěžovatele v očích veřejnosti difamovat v souvislosti s jeho kandidaturou na post prezidenta republiky za použití vulgarismů.

15. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by kritika jeho osoby měla reálný základ. Pokud svou politickou kampaní neoslovil vedlejšího účastníka, resp. autory předmětných článků, neměli důvod jej označit hanlivě jako Pitomio. I kdyby byly názory a vystupování stěžovatele hloupé, měl vedlejší účastník takto označit chování a vystupování stěžovatele, a nikoliv začít používat výraz Pitomio, přičemž odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2300/18.

16. Nalézacími soudy nebylo zjištěno, že by se stěžovatel dopustil natolik extrémních prohlášení, na jaké by bylo možno reagovat expresivně užitím hanlivé zkomoleniny jména stěžovatele. Pokud se někomu vystupování stěžovatele nelíbilo, měl se vyjadřovat přímo k takovému vystupování stěžovatele, a nikoliv porušovat stěžovatelova osobnostní práva tím, že mu bude komoleno jméno a nadáváno. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/18 pak vyplývá, že jméno požívá zvláštní ochrany a nelze jej hanlivě komolit.

17. Nejvyšší soud dovozuje, že veřejná prezentace stěžovatele v politickém prostředí je pitomá - nikoliv tedy, že pitomý je stěžovatel. Karikováno by proto mohlo být nějakým způsobem jeho vystupování, ale je nepřípustné, aby bylo útočeno na stěžovatele osobně skrze jeho jméno. Nelze přirovnat karikaturu podobizny s karikaturou jména. Karikatura podobizny bude patrně vycházet z nějakého reálného základu, avšak zkomolení jména do hanlivé podoby proto, že nějaký názor takto karikované osoby se jiné osobě nelíbí, není přípustné. Názor karikované osoby nemá nic společného s jejím jménem. Je otázkou, zda označení Pitomio vůbec je karikaturou, dle názoru stěžovatele se jedná o samoúčelnou vulgaritu, a nikoliv o karikaturu.

18. Stěžovatel akceptuje vyšší míru kritiky veřejně činných osob, ale připomíná závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, podle něhož veřejně činná osoba "není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu". Jakkoli má být ochrana osobnosti poměřována podle Ústavního soudu se zájmem na diskusi o politických tématech, nepatří sem záměrné komolení jména do hanlivé podoby.

19. Média by neměla být zneužívána za účelem zabránit dotčené osobě dosáhnout na určitou politickou funkci (v projednávané věci post prezidenta republiky). Označení Pitomio bylo používáno aktivisticky a za účelem ztížení cesty stěžovatele k moci. Ochrana svobody projevu v rámci žurnalistiky může být poskytována jen ze předpokladu, že je postupováno v souladu s novinářskou etikou.

20. Ačkoli jde o kritiku veřejné činnosti stěžovatele, je zasahováno též do jeho soukromí. Nejvyšší soud nerozlišuje mezi kritikou ad rem a ad personam.

21. Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že je nutno zohlednit status novinářů, u nichž jsou měřítka posouzení hodnotících soudů měkčí a připomíná závěry judikatury, že podmínkou ochrany médií je jednání v dobré víře. Ta však na straně vedlejšího účastníka chyběla, jeho záměrem bylo znesnadnit stěžovateli kandidaturu na prezidenta republiky. Nešlo o přípustnou diskusi nad politickými tématy, ale o záměrný aktivistický přístup zaměřený na difamaci a poškození stěžovatele.

22. Není ani správná argumentace Nejvyššího soudu o tom, že zdržovacímu nároku nelze vyhovět i s ohledem na skutečnost, že k poslednímu neoprávněnému zásahu mělo dojít v roce 2015, a že tedy není riziko, že by se neoprávněné zásahy opakovaly. Stěžovatel odkazuje na článek z roku 16. 8. 2021 s názvem "Okamura s partou podporovatelů pročesává hranice ČR a hledá afgánské tlumočníky, aby je vyhostil", ve kterém je výraz Pitomio použit.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

24. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

25. Obecné soudy byly v posuzovaném případě konfrontovány s nutností posoudit spor na ochranu osobnosti též optikou kolidujících ústavních subjektivních práv stěžovatele, na straně jedné, a vedlejšího účastníka, na straně druhé. Význam každého z kolidujících ústavních práv je determinován skutkovými okolnostmi případu a k nim se vážící konstantní judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), v jejichž rozhodovací činnosti byla kolize svobody projevu a osobnostních práv opakovaně posuzována.

26. Jak plyne z předchozí rekapitulace sporu, Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatele již jednou rozhodoval (nález sp. zn. III. US 2300/18) a rozhodnutí obecných soudů částečně zrušil. Ústavní soud vytknul obecným soudům, že "konkrétně nezkoumaly legitimitu zásahu do ochrany stěžovatelova jména jednotlivě v každém z uvedených (jimi aprobovaných) případů údajné ‚oprávněné kritiky'". Nejvyššímu soudu vytknul příliš paušální závěry. Úkolem městského soudu bylo "opětovně ve věci rozhodnout při zohlednění všech relevantních okolností a důsledném rozlišování hodnotících úsudků a skutkových tvrzení, jakož i při rozlišování kritiky jednotlivce od kritiky jeho názorů a postojů" (bod 56).

27. Na základě nyní podané ústavní stížnosti Ústavní soud posuzoval, zda obecné soudy respektovaly předchozí nález Ústavního soudu, resp. konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se kolize mezi právem stěžovatele na ochranu osobnostních práv (čl. 10 odst. 1 Listiny) a právem vedlejšího účastníka na svobodu projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny).

28. Ústavní soud při posuzování kolize osobnostních práv a svobody projevu vychází z řady kritérií [v souvislosti s kritikou veřejně činných osob srov. nález ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14]. Těmito kritérii jsou při určitém zobecnění zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud); 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"); 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární); 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou - typicky "hvězdy showbyznysu"); 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby; 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila); 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil) [srov. nález ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14]. Ústavní soud v citovaném nálezu připomenul, že každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy kolidujících práv, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Výčet faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

29. V posuzované věci obecné soudy požadavkům judikatury Ústavního soudu na zvážení shora vymezených kritérií dostály. Všem relevantním aspektům věci byla věnována náležitá pozornost. Nejvyšší soud se právě prostřednictvím zohlednění výše rekapitulovaných ústavně relevantních kritérií a jejich aplikací na zjištěný skutkový stav přiklonil k ochraně svobody projevu vedlejšího účastníka před ochranou osobnostních práv stěžovatele. Městský soud se po kasačním zásahu Ústavního soudu velmi podrobně zabýval jednotlivými mediálními výstupy, v nichž bylo použito označení stěžovatele jako Pitomio, a u každého z nich vyhodnotil, též při rekapitulaci kontroverzních výroků stěžovatele, zda je dané označení jako forma satirického hodnotového soudu ospravedlnitelné. U výroků, které byly shledány jako nepravdivá skutková tvrzení, soud nařídil vedlejší účastnici omluvu.

30. Stěžovatel s hodnocením Nejvyššího soudu, potažmo městského soudu, nesouhlasí, tvrdí, že některým kritériím nebyla přisouzena patřičná váha a nebyly dostatečně zohledněny závěry předchozího nálezu Ústavního soudu.

31. Ústavní soud však po přezkoumání napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí jemu předcházejících, nemůže stěžovateli přisvědčit. Základním předmětem sporu bylo užití označení Pitomio ve spojitosti se stěžovatelem. Posouzení většiny ze shora rekapitulovaných faktorů (kritérií) však výrazně svědčí ve prospěch ochrany svobody projevu vedlejší účastnice při kritice stěžovatele.

32. Konkrétně není pochyb o tom, že sporné označení je hodnotovým soudem, nikoli skutkovým tvrzením. Nelze tedy prokazovat pravdivost daného tvrzení, ale pouze jeho přiměřenost jakožto formy názoru, postoje, resp. kritiky či satiry. U hodnotících soudů přitom platí zásadně presumpce jejich ústavnosti (podrobněji srov. dále). Zároveň jde o projev politický, reagující na působení stěžovatele ve veřejném prostoru, resp. v politice. Stěžovatel již v době zveřejnění mediálních výstupů (v letech 2012 až 2013) byl osobou veřejně známou a politicky činnou. Byl znám jako podnikatel v oblasti cestovního ruchu, viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, v říjnu 2012 byl zvolen senátorem, poté ohlásil kandidaturu v prezidentských volbách konaných v lednu 2013, založil a vedl politické hnutí Úsvit přímé demokracie, se kterým se účastnil voleb do Poslanecké sněmovny na podzim 2013. Kritika stěžovatele se týkala jeho veřejných vystoupení, rozhovorů, názorů zveřejňovaných v médiích, na blogu apod. a šlo tak o hodnocení jeho politického působení, tedy jeho působení ve veřejné sféře. Stejně tak chování stěžovatele jako kritizované osoby mohlo zavdat příčinu k tomu, aby byl předmětem kritiky a satiry, což městský soud velmi podrobně dokládá řadou jeho vyjádření. I status novinářů, resp. obecně médií (týdeník Reflex) svědčí pro silnou ochranu práva kritizovat či karikovat politicky činné osoby, což je jednou z důležitých funkcí svobodných médií v demokratickém státě. Konečně i časový aspekt věci (účast v prezidentských volbách, založení nového hnutí, účast ve volbách do Poslanecké sněmovny) svědčí ve prospěch ochrany svobody projevu formou kritiky či satiry politických představitelů, kam spadají též kandidáti na veřejné funkce. Nejvyšší soud všechny uvedené aspekty v napadeném rozhodnutí popsal, zvážil a vyhodnotil a nelze mu po této stránce ničeho vytknout.

33. Podstata argumentace stěžovatele je založena na tom, že výraz Pitomio je již příliš expresivní, že stěžovatel nezavdal příčinu k takto hanlivému označení, že lze kritizovat to, co stěžovatel říká, nikoli zesměšňovat jeho osobu, resp. komolit jeho jméno.

34. Ústavní soud nepopírá, že sporný výraz je hanlivý a může osobu stěžovatele urážet. Ve veřejné či politické debatě jsou však i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými. Podle Ústavního soudu je "základním principem soudobé euroatlantické společnosti, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými [...] každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným [...] omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi" (srov. nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Ani přehánění nebo nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. "Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu" (nález ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Ústavní soud v souvislosti s hodnotícími soudy hovoří o "presumpci dovolené kritiky (presumpci ústavní konformity)". Takto je však chráněn pouze hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která musí v té míře, v níž sloužila za základ kritiky, naopak důkazně prokazovat ten, kdo kritizuje (srov. nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

35. V nyní posuzované věci šlo o hodnotový soud, byť expresivní. Přehánění a nadsázka je pro uvedenou formu satiry v podobě karikatury či parodie na jméno přirozená. Právě zohlednění celého kontextu věci, vazba hanlivých označení stěžovatele na věcnou kritiku jeho výroků a postojů, která byla obsahem jednotlivých mediálních výstupů vedlejší účastnice, identifikace kontroverzních výroků samotného stěžovatele, na které je kriticky reagováno, jakož i jeho vlastní vymezování se vůči přehnané politické korektnosti, umožňovalo vedlejší účastnici použít vůči stěžovateli nekorektní a expresivní označení.

36. Kritiku a satiru nelze z povahy věci směřovat pouze na kritizované výroky, jak požaduje stěžovatel, ale přirozeně též na kritizované osoby. V opačném případě by např. nebyla možná jakákoli karikatura politických představitelů, či kreslené vtipy, v nichž jsou zobrazování přímo jednotliví političtí představitelé, nikoli komentovány či kritizovány jejich výroky. Ostatně i rozhodovací praxe ESLP ochránila svobodu projevu i při kritice ad personam, např. označení veřejně činných osob výrazy jako "blbec" (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Oberschlick proti Rakousku, č. 20834/92), "hlupák", "přiblblý úředník" [rozsudek ze dne 5. 7. 2016, ve věci Ziembinski proti Polsku (č. 2), č. 1799/07] či "ubožák" (rozsudek ze dne 14. 3. 2013, ve věci Eon proti Francii, č. 26118/10).

37. Kritizovaná osoba může být karikována různými způsoby a neexistuje důvod, proč by karikatura či parodie na jméno měla být z této možnosti vyloučena. Půjde vždy pouze o přiměřenost zvoleného hodnotícího soudu, resp. o zvážení kontextu a všech shora rekapitulovaných kritérií při posouzení expresivity označení konkrétní osoby, nikoli o úplné vyloučení jedné z možných forem satiry či karikatury z veřejného prostoru. V tomto ohledu plně obstojí závěr Nejvyššího soudu, že je-li karikatura podoby osoby (i nelichotivá či urážející) ve společnosti i v judikatuře v odůvodněných případech tolerována, není důvod, proč by osobní jméno nemohlo být rovněž předmětem (slovní) karikatury.

38. I pokud Ústavní soud v předchozím kasačním nálezu uvedl, že "svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoli osoba - včetně osob veřejně činných - v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována", obecné soudy při opětovném posouzení věci dostatečně odůvodnily, že zesměšnění nebylo "samoúčelné", ale bylo součástí oprávněné (byť ostré a velmi expresivní) kritiky. Účel byl zde zjevný, a to upozornit na kontroverzní názory a postoje stěžovatele, případně vyjádřit kritiku vůči jeho snaze být zvolen prezidentem republiky. Kritika tak měla optikou konstantní judikatury Ústavního soudu věcný, resp. reálný základ.

39. V řadě jiných kontextů by bylo uvedené označení stěžovatele jistě nepřijatelné (např. při běžném zpravodajství). Nelze však a priori vyloučit, že expresivní parodie na jméno může v určitých kontextech (právě jako forma satiry, hodnotícího soudu, či vtipu) obstát jakožto ústavně chráněný výkon svobody projevu. I ESLP v rámci ochrany svobody projevu uvádí, že při použití vulgárního či urážlivého jazyka musí být zohledněn též stylistický účel použitých výrazů (rozsudek ze dne 21. 2. 2012, ve věci Tuşalp proti Turecku, č. 32131/08 a 41617/08, bod 48), satira jako forma společenské kritiky, pro kterou jsou typické přehánění a nadsázka, může provokovat (rozsudek ze dne 7. 11. 2006, ve věci Mamere proti Francii, č. 12697/03, bod 25).

40. Stěžovatel odkazuje na závěr Ústavního soudu z předchozího kasačního nálezu, podle něhož "podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem". Podstatou ochrany jména je skutečně právo být jménem též i označován, zároveň však nelze vyloučit kolizi tohoto práva (čl. 10 odst. 1 Listiny) s jiným ústavně zaručeným právem stejné hodnoty (čl. 17 Listiny). Jak plyne z dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu, práva zaručená čl. 10 odst. 1 Listiny i čl. 17 Listiny jsou právy omezitelnými a v případě kolize podléhají vzájemnému vyvažování. Ani Ústavní soud v předchozím kasačním nálezu právo na jméno neabsolutizoval, nýbrž naopak připustil vyvažování tohoto práva s jinými ústavními právy, když uvedl, že "soudy konkrétně nezkoumaly legitimitu zásahu do ochrany stěžovatelova jména jednotlivě v každém z uvedených (jimi aprobovaných) případů". To obecné soudy po kasačním nálezu učinily, legitimitu zásahů do práva na jméno posoudily, přičemž shledaly daný zásah jako přiměřený v zájmu ochrany svobody projevu.

41. Odkazuje-li stěžovatel na závěr Ústavního soudu, že veřejně činná osoba "není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu" (nález sp. zn. IV.ÚS 1511/13), lze mu přisvědčit. Zde však nešlo o "bezdůvodné" častování vulgarismy a důvodem nebylo pouze to, že stěžovatel je veřejně činná osoba. Důvodem byla celá řada doložených výroků stěžovatele (srov. body 170 a 171 rozsudku městského soudu, resp. bod 31 rozsudku Nejvyššího soudu), přičemž Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že uvedené výroky i chování stěžovatele expresivní kritiku mohou ospravedlnit. Stěžovatel jako veřejně činná osoba musí tuto formu kritiky unést, jakkoli se mu jeví jako urážlivá, zvláště pokud sám používal expresivní vyjádření či hanlivé výrazy, jak též obecné soudy doložily.

42. Ústavní soud nijak nehodnotí, zda je označení stěžovatele vkusné či trefné, stejně tak nijak nehodnotí, zda lze výroky stěžovatele, které vyvolaly jeho kritiku, označit jako hloupé či dokonce pitomé. Podstatou sporu je pouze to, zda je tato forma kritiky v daném kontextu ještě právně přípustná, tedy ústavně chráněna svobodu projevu, a zda chování a výroky stěžovatele mohly vůbec zavdat příčinu k takto expresivní reakci. To obecné soudy zdůvodnily dostatečně.

43. Pokud Ústavní soud v předchozím rozhodnutí uvedl, že soudní ochrany nemůže požívat "prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat", není napadené rozhodnutí s tímto závěrem v rozporu. V nyní posuzovaném případě nebyla jediným cílem zveřejněných mediálních výstupů vedlejší účastnice pouhá difamace stěžovatele (jako např. při cíleném zveřejňování nepravdivých skutkových tvrzení těsně před volbami), ale šlo o hodnocení (kritiku) stěžovatele jako součást diskuse o otázkách veřejného zájmu.

44. Lze shrnout, že z hlediska ochrany svobody projevu nelze nijak zpochybnit závěry obecných soudů, že i samotné jméno může být předmětem satiry či karikatury. Závěry obecných soudů jsou v tomto ohledu dostatečně zdůvodněné a Ústavní soud sám se v předešlém nálezu proti tomuto závěru nevymezil. Naopak z jeho pokynu obecným soudům posoudit legitimitu zásahu do osobnostních práv stěžovatele v každém jednotlivém případě plyne, že tuto formu kritiky obecně nevyloučil, pouze ji podmínil řádným odůvodněním. Hodnotící soud na adresu stěžovatele v podobě spojení stěžovatelova jména a výrazu "pitomý" či "pitomost" nebyl takový, že by (optikou dosavadní judikatury) "zcela postrádal věcný základ". Soudy též správně hodnotily sporný výraz v celkovém kontextu zveřejněných mediálních výstupů vedlejší účastnice a optikou všech relevantních kritérií důležitých pro vyvažování ústavních práv, která se zde ocitla v kolizi, nikoli jako jednotlivý z kontextu vytržený výrok.

45. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nemohly obecné soudy vyhovět ani části žaloby požadující úplný (absolutní) zákaz pro označení stěžovatele výrazem Pitomio do budoucna. Dospěl-li městský soud i Nejvyšší soud k ústavně konformnímu závěru, že v konkrétních situacích musí ochrana osobnostních práv stěžovatele ustoupit právu vedlejšího účastníka na svobodu projevu, resp. že je tedy nutno v každém jednotlivém případě tato práva vyvažovat, nelze z povahy věci zcela zakázat použití konkrétního hodnotového soudu do budoucna. V opačném případě by nemohla být testována nezbytnost, resp. přiměřenost zásahu do svobody projevu, což by bylo rozporné s čl. 17 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být každé omezení svobody projevu "v demokratické společnosti nezbytné". Pokud Nejvyšší soud odkázal mj. na to, že k zásahu již delší dobu nedošlo, načež stěžovatel dokládá v ústavní stížnosti zásah z roku 2021, nic to nemění na ústavně konformním závěru městského soudu, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil, že absolutní zákaz užívání konkrétního hodnotícího soudu do budoucna není v dané věci možný. Stěžovatele navíc chrání pravomocný výrok rozsudku městského soudu o zákazu komolení jeho jména označováním Pitomio, "s výjimkou případů, kdy by takové označení bylo projevem oprávněné kritiky".

46. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí jemu předcházejících, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

47. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu