II.ÚS 898/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem, sídlem Pod Štěpem 5, Praha 15, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 225/2024 - 80 ze dne 21. 1. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Ad 20/2023 - 33 ze dne 20. 8. 2024, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. V řízení před správními orgány požádal stěžovatel o příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a o dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby újmy na zdraví (dále jen souhrnně o dávky pomoci v hmotné nouzi). Úřad práce ČR - krajská pobočka pro hl. m. Prahu zamítl všechny jeho žádosti kvůli nedoložení dokladů požadovaných ve výzvě ze dne 11. 11. 2022 podle § 49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, rozhodnutími ze dne 10. 1. 2023 a ze dne 13. 1. 2023. Ministerstvo práce a sociálních věcí (vedlejší účastník) rozhodnutími ze dne 20. 4. 2023 č. j. MPSV-2023/87138-911, č. j. MPSV-2023/87127-911 a č. j. MPSV-2023/87122-911, zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil prvostupňová rozhodnutí úřadu práce.

3. Stěžovatel se poté obrátil na správní soudy. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl. Nepřisvědčil stěžovateli, že správnímu orgánu předložil výpisy z kreditní karty vedené u Hello bank. Přestože i výpis z účtu vedeného ke kreditní kartě lze získat, stěžovatel ho nepředložil, a navíc úřadu práce neumožnil zjistit údaje přímo u banky. Stěžovatel nevyhověl výzvě správního orgánu, neboť důvěryhodně nevysvětlil původ svých finančních prostředků a nedoložil rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu, posudek o invaliditě ani doklad o výši měsíčních příjmů.

4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Rozhodnutí městského soudu nepovažoval za nepřezkoumatelné. Stěžovatel de facto požadoval opětovný přezkum především skutkových otázek. Městský soud se však podle Nejvyššího správního soudu nedopustil libovůle v rozhodování. Z pohledu kasačního soudu jediná přípustná argumentace stěžovatele směřovala proti požadavku správního orgánu na doložení výpisů z účtů. Ani zde však Nejvyšší správní soud stěžovateli nevyhověl a námitku označil za nedůvodnou.

5. Stěžovatel nyní podává ústavní stížnost. Po rozsáhlé rekapitulaci dosavadního řízení souhrnně namítá, že uvedenými rozhodnutími správních soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces a na pomoc v hmotné nouzi. Podstatu jeho argumentace lze stručně shrnout tak, že veškerá rozhodnutí soudů byla nepřípustně formalistická a řídila se fakticky pouze prvotním protokolem úřadu práce, který nebyl rozhodně pravdivý. Přezkum provedený správními soudy, zejména Nejvyšším správním soudem, byl pouze formalistický. Soudy ignorovaly zdravotní obtíže stěžovatele, který kvůli nim "vypadl z kolonek systému". Stěžovatel se domnívá, že veškeré požadované dokumenty k výzvě řádně doložil. Úřadu práce doložil v průběhu řízení veškeré dostupné dokumenty, které měl k dispozici. Opakovaně tvrdil, že účet, jehož výpisy měl stěžovatel doložit, je jen sběrný účet banky. Není tak jeho vlastníkem a vlastní pouze účet u tehdejší Equa Bank. Výzvy k předložení výpisu z účtu a celkové chování zaměstnanců úřadu stěžovatel hodnotí jako nátlak úředních osob. Stěžovatel zdůraznil neznalost, neochotu a nelidskost úředníků. Závěry soudů jsou se skutečnou podstatou kauzy stěžovatele ve zjevném rozporu. Stěžovatel všechny relevantní údaje doložil a dávky mu proto měly náležet. Správní řízení rovněž nemělo být ukončeno a v souladu se zásadou, podle které je veřejná správa službou veřejnosti, měl být zvolen jiný postup (písemné vysvětlení, opakovaná výzva apod.). Soudy obou stupňů ani správní orgány nezjistily, kdo je majitelem sporného účtu a zda lze k němu obstarat výpisy. Soudy se nevypořádaly se všemi argumenty a navrženými důkazy, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

8. Podle čl. 30 odst. 2 Listiny každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Stěžovatel v nyní projednávané věci de facto rozporuje vypořádání svých žalobních či kasačních námitek, které se týkají aplikace podústavního právního předpisu spadajícího do rámce čl. 30 odst. 2 Listiny, avšak činí tak v oblasti, v níž je vrcholným soudním orgánem Nejvyšší správní soud (§ 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). Ústavnímu soudu pak náleží pouze hodnotit, zda závěry vyslovené obecnými soudy k aplikaci podústavních předpisů nejsou extrémně nepřiměřené či neobsahují prvky svévole [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419) a sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)]. To platí tím spíše, že ústavně zaručeným hmotným právem stěžovatele je zde právo na pomoc v hmotné nouzi, jehož je podle čl. 41 Listiny možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které čl. 30 Listiny provádějí.

9. Žádná relevantní pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil a důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů neshledal. Napadená rozhodnutí nejsou výsledem svévole soudní moci, přílišného formalismu ani nejsou zatížena nepřezkoumatelností. Materiálně přípustnou argumentací je (stejně jako před Nejvyšším správním soudem) již jen otázka doložení výpisů z účtů. Jakkoliv je zřejmé, že životní situace stěžovatele je složitá, pro právní posouzení případu je klíčové, že negativní rozhodnutí správních orgánu nestála jen na tomto nedostatku (v podobě nedoložení výpisu z konkrétního účtu), ale na celé řadě dalších stěžovatelem nedoložených dokumentů, pro které nebylo možné (ani účelné) v řízení dále pokračovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Obecné soudy však již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.

10. Protože ani ostatní námitky stěžovatele nebyly opodstatněné, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu