I.ÚS 3483/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele města X, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem, sídlem Havlíčkova 132, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2025 č. j. 23 Co 205/2025-2201, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Květoslava Šebely, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.

2. V řízení před obecnými soudy šlo o žalobu na vyklizení pozemků, eventuálně odstranění stavby a zaplacení bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 6. 2025 č. j. 7 C 40/2004-2163 zastavil řízení o vyklizení pozemků, eventuálně odstranění stavby a zaplacení bezdůvodného obohacení (výrok I). Výrokem II rozhodl, že zpětvzetí žaloby ve vztahu k nárokům, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto ve výrocích III, V a VI rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2014 č. j. 7 C 40/2004-1454, je neúčinné. Výrokem III rozhodl, že žalovanému (stěžovateli) se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci (vedlejšímu účastníkovi) a výrokem IV rozhodl, že Česká republika nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku III podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 8. 2025 č. j. 23 Co 205/2025-2201 bylo usnesení okresního soudu ve výroku III potvrzeno. Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že navzdory zpětvzetí žaloby ze strany vedlejšího účastníka jsou zde důvody pro rozhodnutí dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele shledal krajský soud stejně jako okresní soud v okolnostech případu, a sice že vedlejší účastník původně (v roce 2004) podal žalobu důvodně za situace, kdy vycházel ze závěrů předchozích či souběžně vedených soudních řízení, v nichž soudy opakovaně dospěly k závěru, že je vlastníkem pozemků, jichž se žaloba týkala. Ke zpětvzetí žaloby přistoupil vedlejší účastník poté, co byl vysloven Nejvyšším soudem závěr, kterým bylo vlastnictví vedlejšího účastníka k předmětným pozemkům popřeno. Kromě toho shledal krajský soud předpoklady pro postup podle § 150 o. s. ř. také v poměrech vedlejšího účastníka, který je starobním důchodcem, jehož jediným stálým příjmem je starobní důchod ve výši 13 000 Kč. Kromě toho pobírá dotace na pastviny ve výši 6 000 Kč měsíčně a nemá žádný majetek větší hodnoty.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že by vzhledem k plnému úspěchu a procesnímu zavinění zastavení řízení vedlejším účastníkem (vzhledem ke zpětvzetí žaloby) právo na náhradu nákladů řízení mít měl. Interpretace o. s. ř. tak, jak ji provedl krajský soud, není v souladu s principy spravedlnosti a v jeho postupu spatřuje stěžovatel rovněž extrémní rozpor s principem rovnosti stran. Krajský soud nezvážil pečlivě, zda jsou skutečně dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. a odůvodnění napadeného usnesení není v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

5. Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.

6. Ústavní soud považuje za podstatné k popisu řízení v posuzované věci doplnit, že okresní soud původně rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka tak, že v části uložil stěžovateli vyklidit určité části pozemků, v části žalobu vedlejšího účastníka zamítl a v části řízení zastavil. Toto rozhodnutí spolu s navazujícím rozhodnutím krajského soudu ovšem bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu a až v návaznosti na právní stanovisko Nejvyššího soudu obsažené v předmětném rozsudku vzal vedlejší účastník žalobu zpět. Poté bylo vydáno nyní napadené usnesení krajského soudu navazující na usnesení okresního soudu, kterým stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

7. Ústavní soud rozumí tvrzení stěžovatele, že by mu měla náležet náhrada nákladů řízení, neboť procesně nezavinil zastavení řízení. Nicméně v posuzované věci jsou podstatnější jiné okolnosti. Předně se Ústavní soud řídí shora zmíněným stanoviskem a konstatuje, že neshledal takové mimořádné okolnosti, které by odůvodnily jiný postup ve věci, než závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy vysvětlily, v čem spatřují důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud v jejich postupu neshledává nic protiústavního. Upozorňuje však, že důvody hodné zvláštního zřetele, na které odkazují obecné soudy (především důvodnost původně podané žaloby vedlejšího účastníka), nejsou tak zřejmé, jak by se z odůvodnění usnesení obecných soudů mohlo jevit. Z rozsudku Nejvyššího soudu, kvůli kterému přistoupil vedlejší účastník ke zpětvzetí žaloby, plyne, že vedlejší účastník nutně nemusel být rozhodnutími v jiných řízeních utvrzen o svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům, o které v civilním řízení před obecnými soudy šlo. To ovšem nic nemění na rozhodnutí Ústavního soudu, protože se tímto jednak nepřekonávají závěry shora uvedeného stanoviska, a jednak je nutné upozornit na judikaturu Ústavního soudu ohledně náhrady nákladů v řízeních týkajících se státu, resp. složek subjektů veřejného práva. K tomu Ústavní soud v minulosti konstatoval: "u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým" (nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09). To neplatí bez výjimky, z judikatury také plyne, že v otázce zastupování orgánů státní správy advokátem, ale i právnických osob zřízených státem, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Lze si představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní (nález ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12).

8. V posuzované věci nešlo o tak specifickou problematiku, že by bylo nutné, aby stěžovatel byl zastoupen specializovaným advokátem. Žaloba vedlejšího účastníka se týkala v podstatě restitučního nároku (žalovaného ovšem dle občanského zákoníku a nikoli restitučních předpisů, což bylo důvodem pro zásah Nejvyššího soudu), což je oblast, která musí být pro stěžovatele (město) běžnou záležitostí. Ostatně ani sám stěžovatel neuvádí samotnou materii věci jako důvod pro právní zastoupení, toto ospravedlňuje výší částky, kterou vedlejší účastník v žalobě požadoval z titulu bezdůvodné obohacení stěžovatele (ve stížnosti se uvádí, že požadovaná výše plnění byla v kontextu s dalšími okolnostmi důvodem naprosto určujícím složitost a význam sporu). Výše plnění, kterou vedlejší účastník požadoval, ovšem nemůže založit specifičnost problematiky, pro kterou by bylo nutné, aby se stěžovatel disponující právnickým aparátem nechal zastoupit advokátem.

9. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu