II.ÚS 855/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti jinému zásahu Nejvyššího správního soudu tvrzeně spočívajícímu ve zveřejnění rozsudku ze dne 17. 1. 2025, č. j. 5 As 327/2024-17, na elektronické úřední desce a úřední desce soudu v plném znění, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Dne 18. 3. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena blanketní ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci do svých základních práv, tvrzeně spočívajícímu v tom, že "Nejvyšší správní soud nechal vyvěsit na internet - elektronickou úřední desku s dálkovým přístupem a dále i ve vnitřních prostorách NSS rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2025, č. j.: 5 As 327/2024-17 v plném znění, čímž došlo k porušení práva na soukromí stěžovatele."

2. Stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu svůj návrh doplnil. Zopakoval, že Nejvyšší správní soud narušil nedovoleným způsobem soukromí stěžovatele tím, že zveřejnil předmětný rozsudek dočasně na úředních deskách. Stěžovatel doplnil, že zásah spatřuje rovněž v tom, že Nejvyšší správní soud rozsudek nadále zveřejňuje v plném znění v přehledu soudních rozhodnutích tohoto soudu.

3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.

4. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

5. Z citovaných ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a Ústavní soud může zasáhnout až v případě věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících dané řízení.

6. V nyní posuzované věci se stěžovatel dovolává ochrany osobních údajů, přičemž se obrací přímo na Ústavní soud. Činí tak patrně z toho důvodu, že mu správní soudy v jeho předchozí obdobné věci vysvětlily, že postup Nejvyššího správního soudu související s vyhlášením a zveřejněním rozsudku v plném znění není přezkoumatelný ve správním soudnictví prostřednictvím zásahové žaloby, protože Nejvyšší správní soud nepůsobí při vyhlašování svých rozsudků jako správní orgán, ale jako orgán soudní moci. Tento závěr aproboval rovněž Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3211/23 ze dne 16. 7. 2024).

7. Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že stěžovatel v nyní posuzované věci napadá nejen dočasné zveřejnění rozsudku Nejvyššího správního soudu na úředních deskách, a to v souvislosti s jeho vyhlášením, ale rovněž trvalé zveřejnění tohoto rozhodnutí v plné formě v elektronické databázi judikatury správních soudů. Dosavadní judikatura v oblasti správního soudnictví ovšem prozatím vyjasnila pouze to, že správní soudy při vyhlašování svých rozhodnutí nepůsobí v pozici správních orgánů. Předchozí stěžovatelův případ, přezkoumaný Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3211/23, se tedy skutkově týkal pouze dočasného zveřejnění rozhodnutí v souvislosti s jeho vyhlášením. Řečeno jinak, správní soudy se doposud nezabývaly otázkou, zda lze stejný (shora reprodukovaný) závěr učinit rovněž v případě dlouhodobého, resp. trvalého zveřejnění rozhodnutí v elektronické databázi rozhodnutí správních soudů. Stěžovatel tedy v nyní posuzované věci mohl a měl napadnout postup Nejvyššího správního soudu zásahovou žalobou a zahájit soudní řízení, v němž by správní soudy tuto otázku zodpověděly.

8. Stěžovateli nadto zůstaly nadále zachovány i další procesní prostředky ochrany jeho práv (na ochranu osobních údajů). Ústavní soud si je vědom, že zpřístupňování soudních rozhodnutí nepodléhá správnímu dozoru vnitrostátních orgánů ochrany osobních údajů (srov. čl. 55 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES a navazující judikaturu, rozsudek Soudního dvora C-245/20 ze dne 24. 3. 2022, jakož i § 54 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů). Stěžovatel tak v daném případě nemohl podat podnět k Úřadu pro ochranu osobních údajů směřující k ověření zákonnosti zpracování osobních údajů podle § 31 citovaného zákona. V nyní posuzovaném případě je ovšem podstatné, že zákonodárce s možností dozoru (instančního či v případě Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu sebe-dozoru) nad soudy v souvislosti se zpracováním osobních údajů výslovně počítá a zajišťuje jej prostřednictvím § 122d zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že příslušný orgán, tj. u Nejvyššího správního soudu zaměstnanec k tomu určený předsedou, sleduje soulad postupu soudu s právními předpisy v oblasti ochrany osobních údajů při zpracování osobních údajů, jsou-li zpracovávány v souvislosti s činností soudů související s projednáváním a rozhodováním sporů a jiných věcí a činnostmi s tím nezbytně spojenými patřícími do jejich pravomoci podle zákonů o soudním řízení správním. Za tímto účelem přijímá tento orgán, zaměstnanec určený předsedou Nejvyššího správního soudu, podněty týkající se zpracování osobních údajů.

9. Lze tedy uzavřít, že věcné požadavky co do zpracování osobních údajů soudy mají být v rovině správní monitorovány na základě podnětu samotnými soudy. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel tento procesní nástroj sloužící k ochraně jeho tvrzeně porušených práv na ochranu osobních údajů využil. Jak již bylo uvedeno (srov. výše), stěžovatel trvalé zveřejnění shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nenapadl ani prostřednictvím zásahové žaloby.

10. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako takovou ji soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnul.

11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, které teprve by mohlo vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2025


Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj