IVAN KARPENKO proti Ukrajině

Rozsudek ze dne 24. dubna 2025 ve věci č. 41036/16 – Ivan Karpenko proti Ukrajině (č. 2)

Senát paté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož vnitrostátní soudy neumožnily uvězněnému stěžovateli účastnit se soudního jednání prostřednictvím videokonference, přičemž toto své rozhodnutí odůvodnily absencí zákonného ustanovení umožňující použití videokonference v daném řízení. Soud rovněž v důsledku zjišťování obsahu korespondence stěžovatele adresované vnitrostátním soudům, která je ze zákona důvěrná, shledal porušení článku 8 Úmluvy.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatel, vykonávající trest odnětí svobody, předal personálu věznice obálku, která měla být zaslána vnitrostátnímu soudu. Stěžovatel uvedl, že obálka byla zapečetěná. Zásilka byla správou věznice zapsána do registru korespondence, a to včetně stručného popisu jejího obsahu.

Stěžovatel podal proti správě věznice správní žalobu, v níž požadoval, aby bylo prohlášeno sledování jeho korespondence za nezákonné. Zároveň žádal o zajištění své účasti na jednání prostřednictvím videokonference. Stěžovatel v řízení neměl právního zástupce a požádal rovněž o osvobození od soudních poplatků kvůli nedostatku finančních prostředků. 

Soud prvního stupně žádost stěžovatele o slyšení prostřednictvím videokonference zamítl s odůvodněním, že neexistuje žádné zákonné ustanovení umožňující takovou účast na správním soudním řízení a že ustanovení trestního řádu takovou účast umožňující nelze analogicky použít. Soud případ následně projednal na veřejném jednání, kterého se zúčastnili zástupci správy věznice, a žalobu stěžovatele zamítl.

Ve svém odvolání stěžovatel rovněž žádal, aby odvolací soud jeho případ projednal prostřednictvím videokonference. Odvolací soud tuto žádost zamítl a potvrdil výklad soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že podobně jako ruský legislativní rámec projednávaný ve věci Roman Karasev proti Rusku (č. 30251/03, rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, § 64), správní soudní řád Ukrajiny neumožňuje účast uvězněných osob na soudních jednáních. Vězni však mají jiné prostředky k zajištění účinné participace na řízení: právo účastnit se prostřednictvím zástupce, podávat písemná vyjádření a právo žádat soud o shromáždění důkazů, pokud je vězeň nemůže předložit sám.

Oba soudy rovněž potvrdily, že sledování dotčené korespondence není podle zákona dovoleno. Zároveň však konstatovaly, že korespondence, kterou stěžovatel předal správě věznice, byla zaregistrována v registru korespondence jako korespondence určená soudu, nikoli jako „zapečetěná obálka“, z čehož soudy vyvodily, že to byl sám stěžovatel, kdo nepředložil svou korespondenci v zapečetěné obálce, a tudíž k porušení jeho práv nedošlo. 

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 úmluvy

Stěžovatel namítal porušení článku 6 Úmluvy, jelikož mu vnitrostátní soudy neumožnily účastnit se jednání prostřednictvím videokonference, aniž by toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

a)  Obecné zásady

Soud zopakoval, že zásada kontradiktornosti a zásada rovnosti zbraní, které spolu úzce souvisejí, jsou základními prvky spravedlivého řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 146). Tyto zásady vyžadují „spravedlivou rovnováhu“ mezi účastníky řízení: každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost předložit svůj případ za podmínek, které ji nestaví do podstatně znevýhodněného postavení vůči protistraně (Andrejeva proti Lotyšsku, č. 55707/00, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 2009, § 96).  

V případech, kdy byl stěžovatel ve vazbě, Soud akceptoval, že vzhledem ke zjevným obtížím spojeným s přepravou vězňů by zastoupení zadrženého stěžovatele na jednání právníkem nebylo v rozporu se zásadou rovnosti zbraní. To však pouze tehdy, nezakládá-li se žaloba na osobní zkušenosti stěžovatele (Yevdokimov a ostatní proti Rusku, č. 27236/05 a další, rozsudek ze dne 16. února 2016, § 24). Naproti tomu osobní účast účastníka řízení byla považována za nezbytnou v případech, kdy povaha a způsob života dotyčné osoby přímo souvisely s předmětem sporu nebo kdy rozhodnutí zahrnovalo chování či zkušenosti této osoby. Soud proto shledal porušení článku 6 Úmluvy v případech, kdy povaha občanskoprávního sporu odůvodňovala osobní přítomnost stěžovatele před soudem, bez ohledu na to, zda byl či nebyl na jednání zastoupen (tamtéž, § 25).

b)  Použití těchto zásad na projednávanou věc

Aby byly dodrženy požadavky článku 6 Úmluvy, musí vnitrostátní soudy v případech uvězněných účastníků řízení, jejichž přítomnost na jednání nebyla zajištěna, provést komplexní analýzu povahy sporu. Taková analýza určí, zda povaha sporu vyžaduje osobní účast uvězněného účastníka před soudem (tamtéž, § 33 a 35). Analýza by zároveň měla jít nad rámec pouhého odkazu na nedostatky právního řádu znemožňující účast. Musí zohlednit konkrétní důvody pro a proti účasti, vykládané ve světle požadavků Úmluvy a všech relevantních faktorů, jako je povaha sporu a dotčená občanská práva (tamtéž, § 38). 

V projednávaném případě však vnitrostátní soudy nezvažovaly, zda povaha sporu vyžadovala účast stěžovatele. Jelikož předmětem sporu na vnitrostátní úrovni byl skutkový spor mezi stěžovatelem a správou věznice ohledně jeho korespondence, jednalo se o otázku, u níž byla osobní zkušenost stěžovatele důležitá. Navíc správa věznice měla výhodu účasti na jednání před soudem prvního stupně a mohla přednést ústní vyjádření k meritu věci s cílem vyvrátit verzi událostí podanou stěžovatelem, který neměl možnost na tato ústní vyjádření nijak reagovat. Došlo tedy také k porušení zásady rovnosti zbraní v řízení (Vardanyan a Nanushyan proti Arménii, č. 8001/07, rozsudek ze dne 27. října 2016, § 88–90).

Dle Soudu tudíž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 8 úmluvy

Stěžovatel namítal, že vězeňské orgány nezákonně sledovaly jeho korespondenci v rozporu s článkem 8 Úmluvy.

Jakýkoli zásah veřejné moci do práva na respektování korespondence bude v rozporu s článkem 8 Úmluvy, pokud není v souladu se zákonem, nesleduje legitimní cíl uvedený v odstavci 2 tohoto článku a není v demokratické společnosti nezbytný k jeho dosažení (Enea proti Itálii, č. 74912/01, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 140).

Soud konstatoval, že mezi stranami byl spor o tom, zda stěžovatel předal správě věznice zapečetěný či nezapečetěný dopis. Dle Soudu však odpovědnost za zajištění dodržování příslušných vnitrostátních předpisů nesla správa věznice. Podle těchto předpisů musela být korespondence adresovaná subjektům vyňatým z kontroly obsahu korespondence (v tomto případě vnitrostátním soudům) předkládána vězni zapečetěná a musela být zaregistrována jako „zapečetěná obálka“. Žalovaný stát však neposkytl žádné vysvětlení, proč správa věznice nevrátila nezapečetěnou korespondenci stěžovateli, místo aby zaznamenala její obsah do registru korespondence. 

Soud s poukazem na svá dřívější rozhodnutí (např. Glinov proti Ukrajině, č. 13693/05, rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, § 27, 60 a 61; Trosin proti Ukrajině, č. 39758/05, rozsudek ze dne 23. února 2012, § 55–56) dospěl k závěru, že správa věznice porušila zákonný zákaz sledování korespondence vězňů s vnitrostátními soudy, a proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy.