I.ÚS 357/24 #1 — Povinnost soudu respektovat při výkladu právního jednání (smlouvy o dílo) projev vůle smluvních stran

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Tomáše Gerlinga, 2. MVDr. Natalii Gerling, 3. Jana Zahrádky, 4. Michaely Kudějové, 5. Lukáše Michla, 6. Daniely Michlové, všech zastoupených JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, a 7. obce X, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2611/2023-387 ze dne 22. listopadu 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 133/2022-344 ze dne 15. března 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Stručné shrnutí podstaty nálezu

1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá požadavky, které ústavní pořádek klade na soudy při výkladu právních jednání.

2. Stěžovatelé se před soudy domáhali určení, že sedmá stěžovatelka (dále též jen "obec") je vlastníkem konkrétně vymezené kanalizace. V řízení byl rozhodný výklad smlouvy o dílo, podle níž mělo být dílo "zhotovitelem předáno do majetku obce X". V napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru, že záměrem smluvních stran bylo dokončené dílo převést na obec samostatným právním jednáním. Podle Ústavního soudu však bylo třeba vykládat obsah smlouvy primárně podle toho, čeho svým právním jednáním chtěly smluvní strany dosáhnout, a nikoliv výlučně podle toho, co ve smlouvě je výslovně uvedeno, respektive přesněji řečeno, co tam ani uvedeno není. Soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatelé napadají, se vůbec nezabývaly tím, zda při zohlednění (již soudem prvního stupně) zjištěné vůle smluvních stran nemohla být uzavřená smlouva o dílo právně posouzena jako smlouva ve prospěch třetího, konktrétně ve prospěch obce.


II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

3. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obec dále tvrdí, že bylo porušeno též její základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

4. Obec dne 17. prosince 2008 uzavřela smlouvu s obchodní společností CG REALITY SERVIS s. r. o. (dále jen "developer"), jejímž předmětem byla úprava práv a povinností stran v souvislosti s realizací výstavby "Obytného souboru X". V návaznosti na tuto smlouvu se obec další smlouvou uzavřenou s developerem dne 6. ledna 2011 zavázala poskytnout pozemky pro výstavbu kanalizace.

5. Developer získal stavební povolení pro stavbu kanalizace, k vlastní výstavbě kanalizace však z důvodů na straně developera nedošlo.

6. Vlastníci pozemků, jimž měla kanalizace sloužit, proto dne 14. září 2014 uzavřeli smlouvu o dílo s obchodní společností Sattelfest s. r. o. (dále jen "žalovaná"), jejímž předmětem byla výstavba kanalizace. V této smlouvě žalovaná vystupovala jako zhotovitel. Objednateli byli třetí stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka, obchodní společnost ITAR s. r. o., jež byla právním předchůdcem prvního stěžovatele, druhé stěžovatelky, pátého stěžovatele a šesté stěžovatelky, dále pak Jiří Švejda, Olha Vdovichenko, Grigore Vdovicenco, Michaela Nováková a Jaroslav Novák. Obec stranou smlouvy nebyla.

7. Smlouvou se žalovaná zavázala provést dílo podle projektové dokumentace a podmínek uvedených ve stavebním povolení, které bylo vydáno developerovi. Strany smlouvy si rovněž ujednaly (čl. III. odst. 1), že "... objednatel se zavazuje za řádně provedené dílo zaplatit ... cenu. Následně bude dílo zhotovitelem předáno do majetku obce X a do správy Y.". Ve smlouvě byly obsaženy i platební podmínky, podle nichž měla být cena díla uhrazena objednateli ve 3 splátkách, přičemž poslední splátka (10 % z ceny) měla být uhrazena do 5 dnů po vydání kolaudačního rozhodnutí.

8. Rozhodnutím Městského úřadu Černošice (dále jen "stavební úřad") č. j. MUCE 47329/2014 OZP/V/La ze dne 25. srpna 2014 byla povolena změna stavby spočívající ve změně stavebníka, jímž se nově stala žalovaná, a ve změně projektové dokumentace.

9. Žalovaná provedla výstavbu kanalizace. Požadovala však po objednatelích za vícepráce úhradu. Kvůli sporům o oprávněnost tohoto požadavku žalovaná nepožádala o kolaudaci kanalizace, která byla po stavební stránce dokončena. Objednatelé proto dosud neuhradili část ceny (60 000 Kč), která má být podle smlouvy uhrazena po vydání kolaudačního rozhodnutí, k čemuž se stěžovatelé hlásí.

10. Stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že vlastníkem kanalizace je obec. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 37 C 46/2021-256 ze dne 17. února 2022 určil, že obec X je vlastníkem kanalizace (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Okresní soud vyšel z toho, že kanalizace je individuálně určenou nemovitou věcí a že vlastnické právo k předmětu takového díla podle § 2599 odst. 1 občanského zákoníku nabývá (od počátku, vznikem takové věci) objednatel. Okresní soud obsah smlouvy o dílo ze dne 14. září 2014 vyložil tak, že s přihlédnutím k předchozím událostem je třeba dovodit, že objednatelé, kteří výstavbu financovali, se vzdali svého vlastnického práva, jež by jim jinak vzniklo, ve prospěch obce. Proto lze podle okresního soudu k obci "přistupovat jako k jakémusi quasi objednateli" (bod 64 rozsudku).

11. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Krajský soud souhlasil s právní kvalifikací kanalizace jako individuálně určené nemovité věci. Současně shodně s okresním soudem vzal za prokázané, že stavba byla dokončena, že objednatelé zaplatili sjednanou cenu díla (vyjma částky 60 000 Kč, která má být podle smlouvy zaplacena až po kolaudaci a s níž tak objednatelé nejsou v prodlení, které by žalované umožňovalo od smlouvy odstoupit) a že žalované nárok na zaplacení víceprací nevznikl. K tomu ale krajský soud na rozdíl od okresního soudu učinil právní závěr: "Jestliže tedy dílo bylo dokončeno a zaplaceno, vlastnické právo k němu nabyli objednatelé.". Aplikoval shodně jako okresní soud § 2599 občanského zákoníku, avšak ve prospěch objednatelů. Obec podle krajského soudu nebylo možno považovat za objednatele, neboť nebyla stranou smlouvy o dílo. Krajský soud měl sice shodně jako okresní soud za to, že záměrem smluvních stran bylo, aby se konečným vlastníkem kanalizace stala obec, avšak dovodil, že k tomu, aby se stala vlastníkem kanalizace, musela by být na obec (objednateli) smluvně převedena, k tomu však nedošlo. Vlastníky tak podle krajského soudu jsou objednatelé, kteří mohou svůj záměr dokončit a kanalizaci na obec převést.

12. Pro úplnost je vhodné zde uvést, že ani krajský soud ani okresní soud za vlastníka kanalizace nepovažovaly žalovanou, ač shodně vycházely z toho, že objednatelé mají ještě - po kolaudaci - zaplatit z ceny 60 000 Kč. Jinak řečeno, žádný ze soudů nevykládá smlouvu o dílo tak, že nabytí vlastnického práva objednatelů/obce je podmíněno zaplacením kupní ceny. Zmínka o zaplacení ceny znamená (jen to), že doposud splatná část ceny byla zaplacena (a že se zbylou částí objednatelé nejsou v prodlení, neboť ještě není splatná, a úhradu za vícepráce nedluží, neboť na takovou úhradu žalovaná nemá právo, čili žalované ani nevzniklo právo od smlouvy odstoupit, jak se také snažila bránit).

13. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů (výrok I) jako nepřípustné, neboť otázky předložené dovolateli nenaplnily podmínky § 237 občanského soudního řádu, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Část argumentace dovolatelů se míjela s obsahem rozsudku krajského soudu; odkazovaná rozhodnutí se týkala posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení, avšak krajský soud vycházel z toho, že naléhavý právní zájem ve věci je dán. Posouzení věcné legitimace (od níž se odvozuje důvodnost žaloby na určení) vycházelo ze skutkových zjištění, jimiž byl Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán. Nejvyšší soud připomněl, že ani krajský soud nepochyboval, že záměrem stran bylo, aby se obec stala vlastnicí kanalizace, avšak šlo pouze o úmysl, který nebyl realizován, neboť nedošlo k žádnému právnímu jednání, jímž by vlastnické právo na obec bylo skutečně převedeno.


III.
Argumentace stěžovatelů

14. Stěžovatelé napadeným rozhodnutím vytýkají, že ač vycházejí ze skutkových zjištění okresního soudu (krajský soud správnost skutkových závěrů výslovně uznal v bodě 14 napadeného rozsudku a Nejvyšší soud uvedl, že je zjištěným skutkovým stavem vázán), nemají jejich právní závěry ve skutkových zjištěních oporu. Krajský soud v rozporu s textem smlouvy (kde je uvedeno "bude předáno") v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ve smlouvě je formulace "převede" (bod 30 rozsudku krajského soudu), z čehož dovodil, že ke vzniku vlastnického práva obce bylo třeba ještě dalšího právního jednání objednatelů a obce.

15. Stěžovatelé dále uvádí, že napadená rozhodnutí vytvořila značně nejistou situaci, neboť za vlastníky kanalizace označují "objednatele", avšak není zřejmé, o koho konkrétně jde (s přihlédnutím k tomu, že původní okruh objednatelů ve smlouvě, okruh současných vlastníků pozemků, jimž má kanalizace sloužit, a okruh žalobců v řízení před soudy, jsou různé množiny). Ani není reálné, že by mohlo dojít k převodu vlastnického práva kanalizace na obec, neboť jedním z původních objednatelů byl Grigore Vdovicenco, který byl zároveň jednatelem žalované. Rozhodování soudů o určení vlastníka má přitom podle stěžovatelů sloužit potřebám praktického života, což dovozují z judikatury Nejvyššího soudu a ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.).

16. Konečně stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí nerespektují ústavní principy regulující nakládání s majetkem, jenž slouží k zabezpečování potřeb celé společnosti (čl. 11 odst. 2 Listiny).

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni. Ústavní stížnost je přípustná.


V.
Průběh řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků, která následně zaslal stěžovatelům na vědomí a poskytl jim možnost repliky.

19. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost opakuje námitky uvedené již v dovolání. Závěr, že neexistuje právní titul, jímž by obec vlastnické právo nabyla, na němž krajský soud založil své rozhodnutí, stěžovatelé v dovolání zpochybnili procesně neregulérním způsobem, tedy výhradami ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, neuplatnili tak způsobilý dovolací důvod.

20. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž se podle svého názoru vypořádal se všemi námitkami a svůj odklon od právního hodnocení okresního soudu vysvětlil.

21. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost též žalované. Ta se k ústavní stížnosti nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jí dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdala postavení vedlejší účastnice (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

22. Stěžovatelé v replice polemizovali s vyjádřeními účastníků a setrvali na svém závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

23. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.


VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

24. Po prostudování ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

25. Pro rozhodnutí o určení vlastnického práva ke kanalizaci byla významná zejména smlouva o dílo, na jejímž základě žalovaná kanalizaci vybudovala. Obec nebyla stranou této smlouvy. Strany smlouvy se dohodly, že dílo má být "zhotovitelem předáno do majetku obce X".

26. Při interpretaci smlouvy potom bylo nutné dostát požadavkům, které plynou z ústavního pořádku.


VI. a)
Obecná východiska - ústavní požadavky na výklad právního jednání

27. Ústavní soud se opakovaně zabýval ústavními požadavky, které ovládají výklad právních jednání jednotlivců v řízení před soudy. Například v nálezu sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. ledna 2016 (N 13/80 SbNU 163) Ústavní soud upozornil na to, že "interpretace smlouvy má, ve srovnání s interpretací právních norem, rovněž řadu specifik, v nichž je zohledněn jak odlišný charakter jejich tvůrců (účastníků smluvních vztahů), zejména tedy jejich schopnosti (včetně právní erudice) používat ‚pregnantní terminologii´ či docílit ‚systematického uspořádání a koherentní struktury´, tak specifický charakter samotné smlouvy, což je třeba vzít do úvahy i při výkladu jejího obsahu (textu), který je dle Ústavního soudu třeba považovat za ‚prvotní přiblížení se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit?, jelikož nezřídka (vinou celé řady okolností) nastávají situace, kdy doslovný výklad textu smlouvy ‚může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran' (bod 22)".

28. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ze dne 11. července 2017 (N 121/86 SbNU 85) pak Ústavní soud uvedl (bod 31), že "ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat."

29. V nálezu I. ÚS 625/03 ze dne 14. dubna 2005 (N 84/37 SbNU 157) Ústavní soud připomněl, že "[s]měřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy."


VI. b)
Uplatnění obecných východisek na konkrétní věc

30. Pro posouzení, zda obec nabyla vlastnické právo ke kanalizaci, měla význam smlouva o dílo, na jejímž základě byla kanalizace vybudována, jejíž stranou však obec nebyla.

31. Tento problém okresní soud "obešel" a smlouvu vyložil tak, že s přihlédnutím k předchozím událostem je třeba dovodit, že objednatelé, kteří výstavbu financovali, se vzdali svého vlastnického práva, jež by jim jinak vzniklo, ve prospěch obce. Proto podle okresního soudu lze k obci "přistupovat jako k jakémusi quasi objednateli" (bod 64 rozsudku okresního soudu).

32. Tuto argumentaci však krajský soud neakceptoval. Připustil, že úmyslem smluvních stran bylo, aby se obec vlastníkem kanalizace stala, avšak tím, že nebyla stranou smlouvy o dílo, bylo třeba dalšího právního jednání objednatelů a obce, na základě kterého by obec vlastnické právo (teprve) nabyla.

33. Jednání smluvních stran a doslovný text smluvního ujednání bylo možno vyložit dvěma způsoby. Strany mohly mít zájem vytvořit dílo, k jehož předmětu (kanalizaci) měli na základě smlouvy o dílo nabýt vlastnické právo (přechodně) objednatelé (jako smluvní strana) s tím, že ti je pak měli darovat či jinak převést na obec. Rovněž však mohlo jít o smlouvu ve prospěch třetího, na jejímž základě by se objednatelé vůbec nestali vlastníky předmětu díla (kanalizace), ale stala by se jí obec (jako "třetí") přímo, již okamžikem vzniku takové věci, tedy již z titulu smlouvy o dílo bez nutnosti dalšího právního jednání - smlouvy, kterou by vlastnické právo na obec převedli objednatelé.

34. Ústavní soud nepřehlíží, že stěžovatelé v řízení nepoužili právní pojem "smlouva ve prospěch třetího", avšak opakovaně argumentovali, že vlastnické právo obce vzniklo obci přímo vytvořením věci (nikoli tedy, že by se obec měla stát až "konečným" vlastníkem, jak interpretuje vůli objednatelů krajský soud). To spojovali mimo jiné se záměrem plynoucím z původních smluv uzavřených mezi obcí a developerem. Tvrdili-li stěžovatelé, že obec nabyla ke kanalizaci vlastnické právo originárně (jako první) a že kanalizace byla vytvořena (vznikla jako věc) na základě smlouvy o dílo, pak podle obsahu ale tvrdili také to, že smlouva o dílo předpokládala, že obec nabude vlastnické právo k předmětu díla (kanalizaci), aniž by se jím předtím museli stát objednatelé. Jinak řečeno, na obsah rozhodných skutečností tvrzených stěžovateli dopadá právní posouzení smlouvy o dílo jako smlouvy ve prospěch třetího.

35. Žalovaná v řízení konzistentně uplatňovala argumentaci, že vlastníkem zhotovené kanalizace se stala ona a kanalizaci platně převedla na třetí osobu. V průběhu řízení se lišilo, zda žalovaná dovozovala své vlastnické právo (a tím i své oprávnění převést je na třetí osobu) z § 2599 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, nebo z § 2599 odst. 2 věty první občanského zákoníku. I odvolání proti rozsudku okresního soudu žalovaná odůvodnila tak, že vlastníkem zhotovené kanalizace se stala ona. Této obraně žalované nepřisvědčil ani krajský soud, ani ten totiž nepovažoval za vlastníka žalovanou, potažmo třetí osobu od ní odvozenou.

36. Krajský soud tedy ve věci rozhodoval v situaci, kdy žalovaná tvrdila, že je sama vlastníkem, respektive, že toto své vlastnické právo převedla na třetí osobu. Stěžovatelé považovali za správný rozsudek okresního soudu, jímž bylo určeno vlastnické právo obce. Jinak řečeno, stěžovatelé ani žalovaná tak v řízení netvrdili, že by vlastníky kanalizace byli objednatelé.

37. Krajský soud vyložil smlouvu o dílo tak, že cílem smluvních stran - tedy i žalované - bylo, aby se vlastníkem kanalizace stala obec. Formulaci, podle níž má být dílo "zhotovitelem předáno do majetku obce X", vyložil krajský soud tak, že úmyslem stran bylo, aby vlastnické právo ke kanalizaci jako předmětu díla nabyli (nejprve) objednatelé, kteří je následně dalším právním jednáním převedou na obec.

38. To však není v souladu se skutkovými zjištěními okresního soudu o vůli smluvních stran a ani o obsahu (textu) smlouvy o dílo, neboť v ní nic takového uvedeno nebylo. Naopak je tam výše citované ujednání, že kanalizaci obci předá (a nikoli převede) zhotovitel (a nikoli objednatel). To nasvědčuje tvrzení stěžovatelů, že vůlí stran bylo, aby objednatelé vůbec vlastnické právo ke kanalizaci nenabyli, nýbrž aby vlastníkem byla rovnou obec. Okresní soud to poměrně výstižně, byť jinými slovy, popsal tak, že obec označil za "quasi objednatele", v jehož prospěch pak aplikoval § 2599 odst. 1 větu první občanského zákoníku, když současně dovodil, že objednatelé se "vlastnického práva vzdali" ve prospěch obec. Vzhledem k tomu, že obec nebyla stranou smlouvy, nýbrž byla "třetí osobou", okresní soud tak jen jinými slovy řekl to, že smlouva o dílo byla uzavřena ve prospěch obce jako třetí osoby.

39. Krajský soud ze dvou výše uvedených plausibilních interpretací textu smlouvy jednu upřednostnil, aniž by přihlížel k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že strany nezamýšlely, aby se vlastníkem kanalizace vůbec kdy stali objednatelé. Na rozdíl od okresního soudu tak připsal smlouvě význam, který s ní v průběhu řízení nespojovala ani jedna ze stran sporu.

40. Nejvyšší soud v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") měl a mohl toto porušení základních práv stěžovatelů korigovat, avšak neučinil tak. Proto i jeho usnesení představuje porušení základních práv stěžovatelů.


VII.
Závěr

41. Napadenými rozsudky bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy). Ústavní soud proto obě rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

42. V dalším řízení bude úkolem krajského soudu, aby se s respektem k závěrům tohoto nálezu zabýval tím, zda lze v řízení zjištěnou vůli stran právně kvalifikovat tak, že obec byla třetí osobou, v jejíž prospěch byla smlouva o dílo uzavřena a jíž mělo vzniknout vlastnické právo ke kanalizaci bez toho, že by na ni vlastnické právo převedli objednatelé. Přitom vezme v potaz, že okresní soud sice výslovný právní závěr o smlouvě ve prospěch třetího neučinil, ale lze na něj usuzovat z toho, že obec označil za "quasi objednatele" a zmínil "vzdání se vlastnického práva objednateli". Nebude-li krajský soud považovat za dostatečně zjištěnou vůli smluvních stran, že chtěly uzavřít smlouvu ve prospěch třetího, na jejímž základě by vlastnické právo ke kanalizaci obec nabyla, doplní dokazování včetně případných výzev a poučení podle § 118a občanského soudního řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. června 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu