Pl.ÚS 31/25 #2 — Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci V. proti ČR

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Michala Bartoně, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Pavla Šámala (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, pobočka Krátký lán 138/8, Praha 6 - Vokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2022 č. j. 7 To 201/2022-5287, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TELFIN, a. s., sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem, sídlem Moravcova 253/12, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatel se v obnoveném řízení o ústavní stížnosti (původně vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3416/22) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").


II.
Skutkové okolnosti případu a průběh dosavadního řízení

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 5 T 97/2010-5117 byl stěžovatel uznán vinným pod body I. a II. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč, a podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozená společnost TELFIN, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "poškozená"), a poškozené Stavební bytové družstvo Ostrava, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolání vedlejší účastnice byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně vedlejší účastnice a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody vedlejší účastnici částku ve výši 23 577 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 22 782 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 323 939 Kč a s úrokem z prodlení ve výší 2 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 470 956 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla vedlejší účastnice odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Krajský soud se na základě učiněných skutkových zjištění neztotožnil s názorem okresního soudu ohledně náhrady škody vedlejší účastnice. Mimo jiné konstatoval, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnost MELBRO a. s.) se k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli připojila řádně a včas, jak to předpokládá § 43 odst. 3 trestního řádu, a své nároky popsala a uplatnila postupně v pořadí uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. O důvodnosti jejího nároku na náhradu majetkové škody vůči stěžovateli nebyly podle krajského soudu žádné pochybnosti, neboť tato majetková škoda vznikla v příčinné souvislosti s úmyslným protiprávním jednáním stěžovatele, které je podrobně popsáno pod bodem I) písm. a) až j) výroku o vině shora uvedeného odsuzujícího rozsudku okresního soudu, s vyčíslením škody ve výši nejméně 26 673 619 Kč, způsobené stěžovatelem na konkurzní podstatě úpadce MELBRO a. s., přičemž stěžovatel byl již tímto zmíněným rozsudkem také pravomocně uznán vinným ze spáchaní trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Jen pro upřesnění krajský soud dodal, že vůči spoluobžalovanému J. V. bylo okresním soudem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu trestní stíhání zastaveno, neboť u něj byla shledána těžká choroba, která mu trvale znemožňovala chápat smysl trestního stíhání, stejně jako postavení před soud.

5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 odmítl jako zjevně neopodstatněnou se závěrem, že důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici způsobenou škodu, jsou relevantní a mají oporu v provedeném dokazování.

6. Poté stěžovatel podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") s odůvodněním, že Ústavní soud si v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 vyžádal vyjádření příslušného krajského státního zastupitelství a vedlejší účastnice jako vedlejších účastníků řízení, přičemž tato vyjádření mu nebyla zaslána k seznámení a případné replice.

7. ESLP v rozhodnutí ve věci V. proti České republice ze dne 19. 6. 2025, stížnost č. 20342/23, o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů zohlednil zejména jednostranné prohlášení vlády České republiky, která výslovně uznala, že ve shora specifikovaném řízení navrhovatele před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to v důsledku toho, že Ústavní soud navrhovatele neseznámil s písemnými vyjádřeními podanými účastníky řízení v reakci na jeho ústavní stížnost. ESLP shledal, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání dané části stížnosti, a to vzhledem k možnosti navrhovatele podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Dále ESLP zdůraznil, že nesplnila-li by vláda podmínky svého jednostranného prohlášení, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 31/25 povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 a zrušil své usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Ústavní soud pro úplnost opakuje, že znovu projednávaná ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.


IV.
Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel v původním řízení o ústavní stížnosti namítal, že krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, sám v rámci veřejného zasedání žádný důkaz neprovedl. Čtení usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 nelze podle něj považovat za důkaz. Tímto postupem bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je odvolací soud vázán hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, vyjma důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl. Poukázal na to, že adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován, a že soud je vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Podle mínění stěžovatele z napadeného rozhodnutí není patrné, zda byl uvedený aspekt v posuzované věci zvažován. Rovněž v rámci adhezního řízení nebylo podle něj najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on. Podotýká, že v předmětné trestní věci bylo rozhodováno jak o skutcích vázaných ke konkursnímu řízení obchodní společnosti MELBRO a. s., tak i o skutcích ohledně konkursního řízení obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., přičemž o oprávněnosti nároku na náhradu škody vzniklé obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., bylo rozhodováno civilním soudem, a to Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 12 C 344/2004, který ho zprostil odpovědnosti za vzniklou škodu.


V.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

V. 1. Vyjádření v původním řízení o ústavní stížnosti

11. V původním řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud vyzval krajský soud, krajské státní zastupitelství a vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti stěžovatele.

12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s argumentací uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

13. Podle vyjádření státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Konstatoval, že krajský soud výrok o náhradě škody podrobně zdůvodnil a výše škody odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda uložení povinnosti k náhradě škody nebude mít na stěžovatele likvidační ekonomické důsledky, ale současně zdůraznil, že posuzovaná věc se od případů řešených ve stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích (sp. zn. I. ÚS 645/2000 a I. ÚS 4457/12) podstatně liší v tom, že nejde o nedbalostní trestný čin ani o trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, jak tomu bylo v uvedených rozhodnutích. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za úmyslné jednání páchané po dobu tři a půl roku a poškozeným způsobil vyšší škodu, než za kterou byl krajským soudem zavázán k povinnosti ji uhradit. Za těchto okolností považuje státní zástupce krajského státního zastupitelství uloženou povinnost k náhradě majetkové škody za přiměřenou.

14. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že krajský soud provedl ve věci řádné dokazování v souladu se všemi principy řádného a spravedlivého procesu. Zdůraznila, že ohledně samotných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, její prokázané výše i osoby pachatele již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž krajský soud byl při rozhodování o náhradě škody tímto pravomocným rozhodnutím vázán, stejně jako by jím byl vázán civilní soud v případě postupu podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu i na případ konkursního řízení na majetek obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., označila za nepřípadné.

15. V původním řízení Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat učiněná vyjádření stěžovateli k replice s tím, že se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty. Nicméně v obnoveném řízení je stěžovateli k vyjádření zaslal a stěžovatel ve svém vyjádření odkázal na své předchozí vyjádření v replice ze dne 7. prosince 2025 (bod 20 níže).

V. 2. Vyjádření v obnoveném řízení o ústavní stížnosti

16. Ústavní soud po obnovení řízení vyzval krajský soud, krajské státní zastupitelství a vedlejší účastnici k případnému dalšímu vyjádření se k ústavní stížnosti stěžovatele.

17. Krajský soud znovu zopakoval, že se neztotožňuje s uplatněnou argumentací stěžovatele a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

18. Krajské státní zastupitelství nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.

19. Vedlejší účastnice odkázala na své původní vyjádření k ústavní stížnosti a zdůraznila, že krajský soud výrok o náhradě škody podrobně odůvodnil a správně uzavřel, že její právní předchůdkyně se s nárokem na náhradu škody v daném trestním řízení připojila řádně a včas a že o důvodnosti uplatněného nároku nebyly žádné pochybnosti. Nelze podle ní přisvědčit stěžovateli v tom jeho tvrzení, že krajský soud neprováděl k věci žádné dokazování, neboť z protokolu o veřejném zasedání se podává, že veřejné zasedání bylo přerušeno kvůli prohlídce spisu a stěžovateli byla dána možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, čehož on ani jeho obhájkyně nevyužili. Krajský soud byl vázán pravomocným výrokem rozsudku okresního soudu o vině a trestu. Za irelevantní označila vedlejší účastnice tvrzení stěžovatele, že v adhezním řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on, a to z toho důvodu, že námitky vůči předpokladům vzniku své odpovědnosti za škodu mohl stěžovatel uplatnit u hlavního líčení či v případném odvolání proti rozsudku okresního soudu, což však neučinil a žádné odvolání nepodal. Poukázala rovněž na to, že k vymožení předmětné pohledávky na náhradu škody již bylo zahájeno exekuční řízení a že soudnímu exekutorovi se podařilo postihnout relativně rozsáhlý nemovitý majetek, který původně tvořil společné jmění stěžovatele a jeho manželky a který řadou sofistikovaných právních jednání již v průběhu trestního řízení nejprve přešel do majetkové sféry manželky stěžovatele a následně do majetkové sféry jeho tří synů. Tyto majetkové převody, hodnota převáděného majetku a další okolnosti vyvrací podle vedlejší účastnice tvrzení stěžovatele o možných doživotních "likvidačních" následcích a o "existenční nouzi" způsobené plněním pravomocně uložené povinnosti nahradit jím úmyslně způsobenou škodu. Za nepřiléhavý považuje rovněž poukaz stěžovatele na aspekt proporcionality, neboť stěžovatel byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin a způsobil jí vyšší škodu, než která mu byla krajským soudem uložena k náhradě. Uložená povinnost k náhradě škody je podle ní přiměřená, a to tím spíše za situace, kdy rodina stěžovatele prokazatelně disponuje majetkem, jehož hodnota násobně převyšuje výši závazku k náhradě škody. Dodala, že v rámci dosud neúspěšně probíhajícího exekučního řízení je nucena se soudně domáhat vůči synům stěžovatele určení relativní neúčinnosti právních jednání, a to celkem tří darovacích smluv, které byly uzavřeny mezi manželkou stěžovatele a jejich syny, jejichž předmětem byl převod nemovitých věcí v hodnotě několika desítek milionů korun českých, kdy ze strany příslušných soudů již bylo nepravomocně určeno, že uvedené darovací smlouvy jsou vůči ní právně neúčinné. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

20. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž znovu uvádí, že okresní soud, který prováděl dokazování, ho odpovědnosti za vzniklou škodu zprostil, zatímco krajský soud, který dokazování neprováděl, ho k povinnosti nahradit škodu odsoudil. Opětovně zdůrazňuje, že nebylo zjišťováno, zda škodu vůbec způsobil. Platné postoupení pohledávky je podle něj základním předpokladem pro řádné uplatnění pohledávky, není však předpokladem jediným. Má za to, že aby mohla být náhrada škody přiznána, musí se k platnému postoupení pohledávky připojit i okolnosti další, a to zejména prokázání, kdo škodu způsobil a v jaké výši. Dodává, že nelze udělat rovnítko mezi trestem a náhradou škody, resp. že sice může přijmout trest, ale to samo o sobě neznamená, že souhlasí i s tím, že způsobil škodu. Tvrdí, že byla-li by mu okresním soudem uložena i povinnost nahradit škodu, proti rozhodnutí by se odvolal. To se však v posuzované věci nestalo, jelikož poškozený byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V důsledku odvolání vedlejší účastnice pak ve věci rozhodoval krajský soud, avšak neprováděl dokazování za účelem prokázání skutečnosti, zda on (stěžovatel) škodu způsobil. Stěžovatel proto trvá na tom, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

22. Ústavní soud si za účelem přezkoumání věci znovu vyžádal od okresního soudu předmětný trestní spis a po jeho opětovném prostudování setrval na závěru vysloveném v usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.

23. Ústavní soud ve své recentní judikatuře zdůrazňuje, že trestní řízení z pohledu poškozených nelze chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků snadno obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní [viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, č. 345/2017 Sb.), nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 či nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22]. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami v rámci dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce). Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře a co nejrychleji a nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody [srov. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23].

24. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč přistoupil k uložení povinnosti k zaplacení majetkové škody. Věc projednal ve dvou veřejných zasedáních, a to dne 21. 7. 2022 a dne 15. 9. 2022, z nichž byl pořízen zvukový záznam. Z protokolu o veřejném zasedání u krajského soudu ze dne 21. 7. 2022 (č. l. 5274 a násl. spisu okresního soudu) se podává, že krajský soud doplnil dokazování čtením svého usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000, ze kterého vyplynulo, že usnesením krajského soudu ze dne 26. 10. 2000 č. j. 27 K 14/2000-317 byl na majetek úpadce - obchodní společnost MELBRO a. s., prohlášen konkurz. Týmž usnesením byl správcem konkurzní podstaty úpadce ustanoven obžalovaný J. V., jenž byl usnesením krajského soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 27 K 14/2000-2030 zproštěn funkce správce konkurzní podstaty a nově byl jmenován správcem konkurzní podstaty Ing. Aleš Klaudy. Ten požádal konkurzní soud o udělení souhlasu se zpeněžením předmětného souboru pohledávek prodejem mimo dražbu, přičemž krajský soud vydal dne 30. 11. 2015 usnesení, ve kterém udělil postupitelovi souhlas se zpeněžením souboru pohledávek mimo dražbu nejvyšší nabídce. Dne 22. 4. 2016 uzavřeli Ing. Aleš Klaudy, coby postupitel, a poškozená, coby postupník, smlouvu o postoupení pohledávek podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), kterou postupník postoupil postupiteli mimo jiné i soubor pohledávek v celkové výši 30 984 183 Kč vůči obžalovaným J. V. a stěžovateli z titulu práva na náhradu škody a porušení péče řádného hospodáře, a to v souvislosti s někdejším působením obžalovaného J. V. jako správce konkurzní podstaty úpadce v rámci konkurzního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 27 K 14/2000 a působením stěžovatele jako generálního ředitele a manažera úpadce, kdy jednotlivé pohledávky byly koncipovány ve stejném duchu, jak je úpadce uplatnil v daném trestním řízení proti stěžovateli a J. V. Poškozená tak ve smyslu § 45 odst. 3 trestního řádu vstoupila v daném trestním řízení do procesních práv úpadce. Oznámením ze dne 23. 5. 2016 sdělil správce konkurzní podstaty Ing. Aleš Klaudy okresnímu soudu změnu osoby poškozené, přičemž poškozená současně prohlásila, že souhlasí se vstupem do práv poškozeného v tomto trestním řízení a deklarovala svůj nárok na náhradu škody vůči obžalovaným. Dne 7. 7. 2016 navíc učinila i písemný návrh, aby okresní soud uložil oběma obžalovaným společně a nerozdílně povinnost nahradit majetkovou škodu, který beze zbytku kopíruje původní připojení se společnosti MELBRO a. s., k trestnímu řízení s nárokem na náhradu majetkové škody. Předmětné listiny byly přečteny u hlavního líčení konaného dne 27. 2. 2018. V podaném odvolání pak vedlejší účastnice upravila svůj nárok na náhradu majetkové škody na částku 26 673 619 Kč s příslušenstvím, což mohla učinit až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání. Krajský soud vysvětlil, že není pochyb o tom, že vedlejší účastnice vstoupila do práv původně poškozené společnosti MELBRO a. s., a důvodně pokračovala ve výkonu jejích práv poškozené společnosti a tyto řádně v trestním řízení uplatňovala [což byl navíc důvod, proč došlo k odkázání poškozené vedlejší účastnice okresním soudem na řízení ve věcech občanskoprávních - viz bod 1070 odůvodnění rozsudku okresního soudu (č. l. 5229 spisu okresního soudu sp. zn. 5 T 97/2010)], dále rovněž podrobně vysvětlil, jak dospěl k závěru o výši škody 23 577 797 Kč s příslušenstvím a proč byla vedlejší účastnice se zbytkem svého uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

25. Stěžovatel dostal při veřejném zasedání dostatečný prostor se s usnesením krajského soudu ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 seznámit a vyjádřit se k němu. Z protokolu o veřejném zasedání krajského soudu ze dne 21. 7. 2022 vyplývá, že kvůli prohlídce konkursního spisu bylo veřejné zasedání přerušeno a že stěžovateli byla dána možnost se k tomuto důkazu vyjádřit. On ani jeho obhájkyně však této možnosti nevyužili. Nelze tak dát za pravdu stěžovateli v tom jeho mínění, že krajský soud v rámci veřejného zasedání neprováděl žádné dokazování.

26. Ač je stěžovateli třeba přisvědčit v tom, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá otázkou proporcionality, jeho odkazy v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 4457/12 či sp. zn. I. ÚS 645/2000) nelze považovat za přiléhavé. Podle citované judikatury je soud při rozhodování o nároku na náhradu škody vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky. Ve zmíněných nálezech však šlo o nedbalostní jednání, naopak v nyní posuzovaném případě byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Šlo tak o úmyslný trestný čin proti majetku, kterým způsobil podle tehdejší právní úpravy škodu velkého rozsahu, přičemž nešlo o nedbalostní zavinění tohoto následku, resp. účinku, jak tomu bylo v uvedených rozhodnutích Ústavního soudu. Škoda byla způsobena úmyslně (body 1057 až 1061 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Navíc stěžovatel proti právní kvalifikaci trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona v řízení před obecnými soudy vůbec nebrojil. Za těchto okolností se nebylo třeba otázkou proporcionality výslovně zabývat. Z uvedeného důvodu absence odůvodnění krajského soudu ve smyslu přiměřenosti ukládané povinnosti k náhradě škody není podle názoru Ústavního soudu takovým porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces, pro které by bylo namístě z ústavněprávních důvodů napadené rozhodnutí zrušit.

27. Tvrdí-li stěžovatel, že v rámci adhezního řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on, přičemž odkazuje na konkursní řízení obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., jde o námitku z hlediska posuzované věci irelevantní. Vůči původně spoluobžalovanému J. V. bylo okresním soudem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu trestní stíhání zastaveno (viz bod shora), a proto ve vztahu k němu nemohl odvolací soud případnou solidární povinnost náhrady škody v trestním řízení řešit. Předpoklady vzniku odpovědnosti stěžovatele za škodu ve vztahu k původně poškozené společnosti MELBRO a. s. (úpadce), vyplývají z výroku o vině shora uvedeného odsuzujícího rozsudku okresního soudu, a to včetně výše způsobené škody, trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, z níž vycházel v napadeném rozsudku krajský soud, a který v době rozhodování krajského soudu již nabyl právní moci. Vůči těmto předpokladům mohl stěžovatel uplatnit v hlavním líčení před okresním soudem či případně v odvolání proti tomuto rozsudku okresního soudu své námitky, což neučinil. V rámci rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené obchodní společnosti (vedlejší účastnice) již nelze k jeho námitkám směřujícím vůči vyčíslení jím způsobené škody v pravomocném výroku o jeho vině přihlížet, jak již správně vysvětlil v napadeném rozsudku krajský soud, který náležitě dovodil, že skutkové závěry v souvislosti s výrokem o vině byly v této konkrétní věci dostatečné i pro závěr o výši škody ve výroku o její náhradě vedlejší účastnici, byť jinak je výrok o náhradě škody samostatně přezkoumatelný a oddělitelný od výroku o vině (srov. nález ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1209/25, zejména body 24 až 29). V té souvislosti je výsledek civilního řízení ohledně obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., v nyní posuzovaném případě bezpředmětný. V dané souvislosti by bylo možno jen stěží akceptovat vyjádření stěžovatele, že sice může přijmout trest, ale že to samo o sobě neznamená, že souhlasí i s tím, že způsobil škodu, neboť je zřejmé, že trest byl stěžovateli uložen právě za uvedený trestný čin, kterým byl uznán vinným a který mimo jiné spočíval ve způsobení předmětné škody řádně ve výroku rozsudku okresního soudu vyčíslené (viz i důvod odkázání poškozené vedlejší účastnice v bodě 1070 odůvodnění rozsudku okresního soudu, jímž nebylo vyčíslení škody, ale pochybnosti okresního soudu, zda došlo k platnému postoupení pohledávky na vedlejší účastnici).

28. Důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené způsobenou škodu, jsou relevantní a mají oporu v provedeném dokazování. V postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.

29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2026


Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu