III.ÚS 3039/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Zuckersteina, MBA, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou, sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1055/2025-424 ze dne 23. července 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 34/2024-301 ze dne 27. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vedlejší účastník (SVJ) žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ žádal, aby soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit mu 499 739 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel byl vlastníkem šesti bytových jednotek (bytů) č. 16, 22, 27, 39, 51 a 59 v domě č. p. X1, X2 a X3 na adrese sídla SVJ, který SVJ spravuje. Žalovaná částka byla dluhem na platbách za správu domu a pozemku za období od října 2020 do května 2022. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel bránil tím, že namítal pravost SVJ předložených zápisů ze shromáždění SVJ z 15. prosince 2014 a 13. prosince 2017, na kterých bylo rozhodováno o výši příspěvků na správu domu a pozemku. Vyslovil pochybnosti o tom, jakým způsobem zápisy vznikly a zda reflektují skutečnosti, které se skutečně udály.

3. Okresní soud rozsudkem č. j. 7 C 244/2022-222 ze dne 31. srpna 2023 žalobu zamítnul z důvodu neunesení důkazního břemene SVJ, kterému se v řízení nepodařilo prokázat pravost a správnost zápisů. O důkazním břemenu nemohlo být SVJ ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu poučeno, protože se i přes řádné předvolání nedostavilo bez omluvy k jednání soudu 23. srpna 2023.

4. Krajský soud v Praze k odvolání SVJ rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem změnil tak, že žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit SVJ náhradu nákladů řízení před okresním i krajským soudem. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu neshledal důvodnou obranu stěžovatele, která spočívala v popírání pravosti rozhodnutí shromáždění SVJ z roku 2014 a 2017. Krajský soud došel k závěru, že pro období od října 2020 do května 2022 je rozhodný pouze zápis ze shromáždění SVJ z roku 2017. Pravost této listiny ale stěžovatel (ve skutečnosti) nenapadl, poukazoval pouze na existenci dvojího vyhotovení zápisu z roku 2014. Vady zápisů spatřoval stěžovatel v absenci řádného obsazení výboru SVJ, v nesprávném navyšování příspěvků, ve skutečnosti, že nepřiměřeně vysoké příspěvky nenavazují na rozpočet a nenaplňují účel jejich vybírání, že absentují přílohy, podklady a plné moci zápisu. Ohledně zápisu z roku 2017 tedy (ve skutečnosti) zpochybnil jeho platnost a správnost, nikoli jeho pravost. Platnost rozhodnutí přijatého na zasedání shromáždění SVJ však lze zkoumat jen ve zvláštním řízení podle § 1209 občanského zákoníku.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné, protože jak otázku, zda lze platnost rozhodnutí přijatého na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek zkoumat jen v řízení podle § 1209 občanského zákoníku, tak posouzení otázky "námitky pravosti" zápisu ze shromáždění vyřešil krajský soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

6. Stěžovatel rekapituluje svá tvrzení předestřená v řízení před obecnými soudy, tedy že SVJ funguje v rozporu se svým zákonným účelem a že je ovládáno jednou konkrétní osobou, která je členem statutárního orgánu a zároveň vlastníkem většiny bytových jednotek v domě. Zdůraznil, že statutární orgán neplní své zákonné povinnosti vůči členům SVJ, odpírá jim právo nahlédnout do dokumentace, nehospodaří s majetkem SVJ řádně a omezuje ostatní vlastníky v užívání jejich bytových jednotek. Poukázal na to, že zápis ze shromáždění SVJ z roku 2014 existuje ve dvou různých verzích, proto má stěžovatel pochybnosti o jeho pravosti. Tato skutečnost podle něj nemůže být "odbyta" odkazem na zvláštní řízení. Je třeba důsledně rozlišovat pravost a správnost listiny na straně jedné a její platnost na straně druhé, když otázka zkoumání pravosti a správnosti dokumentů nespadá pod zvláštní řízení podle § 1209, resp. § 258 občanského zákoníku, v nichž se zkoumá platnost, tj. přijetí rozhodnutí v rozporu se zákonem nebo stanovami. Soudy tedy pochybily, pokud se stěžovatelovou námitkou pravosti, správnosti a úplnosti listin předložených SVJ nezabývaly. Porušily také svou poučovací povinnost. Okresní soud nepoučil stěžovatele, jakým způsobem má doplnit tvrzení a důkazy ohledně námitky pravosti a správnosti zápisů. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, aniž by o takovém svém zamýšleném postupu účastníky předem poučil.

7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

9. Ústavní soud předesílá, že se v minulosti již opakovaně zabýval ústavními stížnostmi stěžovatele s obdobnou argumentací, a to v usneseních sp. zn. III. ÚS 911/24 ze dne 17. července 2024 a sp. zn. II. ÚS 2102/21 ze dne 17. srpna 2021, vydaných ve věcech týchž účastníků, pouze za jiná časová období neplacení příspěvků. Konstatoval, že obecné soudy ohledně neopodstatněnosti většiny argumentů uplatňovaných stěžovatelem vůči nárokům SVJ vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, podle které nelze zpochybnit ze zákona a stanov plynoucí povinnost přispívat na správu domu a pozemku jednostranným vznesením pochybností o hospodárném využití takto obdržených prostředků či o řádném plnění všech povinností společenstvím vlastníků. Dále uvedl, že soudy ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, že výhrady stěžovatele ve vztahu k činnosti SVJ mohl stěžovatel uplatnit jen ve zvláštním řízení.

10. Závěry zmíněných rozhodnutí se s ohledem na téměř shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.

11. K uvedenému Ústavní soud dodává, že rozhodnutí krajského soudu, který na rozdíl od okresního soudu žalobě vyhověl, nemohlo být pro stěžovatele překvapivé.

12. Jednak, jak již bylo řečeno, jde již o několikátý spor stěžovatele, v němž byl za srovnatelných okolností neúspěšný, věc byla přitom opakovaně přezkoumána Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Zadruhé, za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví přitom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takovém případě je účastníku řízení odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá mimo jiné z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.

13. V nyní posuzované věci SVJ v odvolání poukázalo na rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 143/2022-286 ze dne 25. ledna 2023, v němž bylo uvedeno, že k přezkumu rozhodnutí shromáždění společenství a tedy k pravosti listiny, v níž je toto rozhodnutí zachyceno, slouží institut zvláštního řízení podle § 1209 občanského zákoníku. Stěžovatel měl možnost k této argumentaci SVJ podat své stanovisko, což také učinil ve vyjádření k odvolání, v němž s názorem SVJ ohledně aplikace § 1209 občanského zákoníku na danou věc polemizoval. Nejde tedy o překvapivé rozhodnutí, jak je má na mysli judikatura Ústavního soudu.

14. Na výše uvedených závěrech nic nemění, že stěžovatel ve vyjádření k odvolání poukazoval na odlišnou důkazní situaci oproti dříve vedeným řízením, kdy podle něj soud uvěřil argumentaci SVJ o dvou částečných zápisech, která v nyní posuzované věci nemůže obstát, protože nevěrohodnost důkazních prostředků předložených SVJ se zvýšila dalšími zjištěnými skutečnostmi (např. účelovými úpravami zápisu). Jak bylo uvedeno, v nyní posuzované věci krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel namítal existenci dvojího vyhotovení zápisu shromáždění vlastníků z roku 2014, nikoli zápisu z roku 2017, který byl pro žalované nároky rozhodný. Za této situace nebyl důvod poučovat SVJ, aby prokázalo pravost a správnost zápisů, ani stěžovatele, aby k této otázce doplnil argumentaci. Napadená rozhodnutí nebyla založena na tom, že by kterýkoliv z účastníků neunesl důkazní břemeno, nýbrž na tom, že krajský soud i Nejvyšší soud vyhodnotily námitky stěžovatele směřující proti okolnostem vzniku zápisu z roku 2017 jako námitky zpochybňující jeho platnost a správnost, nikoli pravost. Neplatnost rozhodnutí přijatého na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek však nelze vyslovit mimo zvláštní řízení podle § 1209 občanského zákoníku. Tento závěr vycházející z judikatury Nejvyššího soudu aproboval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 911/24 (bod 15).

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. prosince 2025

Jan Svatoň v. r.
předseda senátu