IV.ÚS 397/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 11 Co 216/2023-115, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a dále České republiky - Okresního soudu v Teplicích, sídlem U Soudu 1450, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se v ústavní stížnost domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl pověřen vedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., proti povinnému Václavu Svobodovi ve výši 44 790 Kč s příslušenstvím, a to na základě usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 4. 2009 č. j. 46 Nc 1060/2009-5. Usnesením ze dne 17. 10. 2023 č. j. 094 EX 10107/09-107 stěžovatel exekuci zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků ani on sám nemá v souvislosti se zastavením exekuce nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.) a dále uložil okresnímu soudu, aby mu vyplatil paušální náhradu nákladů ve výši 907,50 Kč (výrok IV.). V odůvodnění usnesení stěžovatel konstatoval, že uplynula lhůta stanovená § 55 odst. 11 věty čtvrté zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť v posledních dvanácti letech nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti a exekucí nebyla postižena nemovitost. Proto stěžovatel exekuci zastavil v souladu s § 55 odst. 7 až 11 exekučního řádu a uložil okresnímu soudu vyplacení paušální náhrady nákladů.

3. Vedlejší účastnice podala výlučně proti výroku IV. výše označeného usnesení o zastavení exekuce odvolání. Krajský soud změnil napadeným usnesením IV. výrok tak, že se stěžovateli za úkony spojené se zastavením exekuce paušální náhrada nákladů ve výši 907,50 Kč nepřiznává. Mimo jiné konstatoval, že Ústavní soud i Nejvyšší soud opakovaně posuzovaly ve vztahu oprávněné obdobné rozhodčí nálezy v typově stejných věcech a shledaly jejich nezpůsobilost a nevykonatelnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 3962/18 (N 68/105 SbNU 226); toto i další rozhodnutí jsou dostupné na https://nalus.usoud.cz]. Jestliže soudní exekutor přistoupil k zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 až 11 exekučního řádu namísto toho, aby spis předložil exekučnímu soudu s podnětem na zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu (navíc za situace, kdy mu z přípisu exekučního soudu ze dne 13. 6. 2023 bylo avizováno, že exekuční soud provede kontrolu rozhodčího spisu), "dopustil se zastavením exekuce z důvodů jím uvedených ve vztahu k vedlejší účastnici zneužití procesního práva, které nepožívá ochrany".


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nijak nebrojí proti závěrům krajského soudu ohledně nezpůsobilosti exekučního titulu a prioritě zastavení exekuce z tohoto důvodu (před zastavením exekuce pro bezvýslednost). Porušení svých základních práv stěžovatel spojuje se závěry krajského soudu o tom, že mu nenáleží paušální náhrada nákladů v souvislosti se zastavením exekuce. Poukazuje přitom na to, že exekuční soud má podle čl. II bodu 5. přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb. právo podat odvolání proti celému usnesení o zastavení exekuce. Podle stěžovatele z obsahu odvolání plyne, že vedlejší účastnice brojí proti tomu, že exekuce byla zastavena jako bezvýsledná. Měla proto podat odvolání nikoliv pouze proti nákladovému výroku IV. usnesení o zastavení, ale vůči celému usnesení. V opačném případě, resp. za současné situace měl výrok o nákladech zůstat nedotčený, jelikož nárok stěžovatele na náhradu nákladů vůči státu vychází ze speciální právní úpravy. V důsledku nesprávného postupu vedlejší účastnice a následně i krajského soudu nastala situace, v níž stěžovateli nebudou uhrazeny žádné náklady (a to ani oprávněnou, protože nadále existuje pravomocné usnesení o zastavení exekuce pro dlouhodobou bezvýslednost).

5. S uvedenými námitkami stěžovatele souvisí jeho další argumentace, brojící proti závěrům krajského soudu o "zneužití procesního práva". Uvádí, že závěr soudu postrádá řádné odůvodnění. Krajský soud podle něj aplikoval a vykládal právo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

8. Stěžejní argumentace stěžovatele brojí proti tomu, že krajský soud ve věci posuzoval pouze nákladový výrok IV. odvoláním napadeného usnesení o zastavení exekuce. Vytýká mu zejména to, že se neodchýlil od návrhu vedlejší účastnice a nepřezkoumal, resp. nezrušil usnesení o zastavení exekuce jako celek. Ústavní soud však tyto námitky stěžovatele neshledal opodstatněnými.

9. To, v jakém rozsahu bude rozhodnutí soudu prvního stupně podrobeno odvolacímu přezkumu, závisí výlučně na vůli odvolatele, neboť je to on, kdo vymezuje tzv. kvantitativní stránku odvolání. Stěžovatel ve svých úvahách pomíjí, že tzv. závislým výrokem není výrok ve věci samé, ale naopak výrok o nákladech řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná § 206 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého směřuje-li odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení, není jím dotčena právní moc ostatních výroků (tj. i výroku ve věci samé).

10. Následná polemika stěžovatele brojící proti závěrům krajského soudu o "zneužití procesního práva" na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit. Stěžovatel měl, resp. měl mít vědomost o tom, že dotčená exekuce není vedena po právu (na což poukázal též krajský soud zejména v bodech 4 a 9 odůvodnění napadeného usnesení) a pochybil, jestliže rozhodl o jejím zastavení podle § 55 odst. 7 až 11 exekučního řádu. Do popsané situace se dostal svým vlastním (nesprávným) postupem, který nemůže požívat právní, natož ústavněprávní ochrany.

11. Ústavní soud dále v této souvislosti poukazuje na to, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci přihlíží též k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní - tedy obdobně jako v posuzované věci, kdy je předmětem přezkumu částka nákladů řízení ve výši 907,50 Kč. Tyto částky již s ohledem na svou výši nemohou zásadně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].

12. Uvedené závěry se uplatňují také při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde.

13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu