I.ÚS 2979/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Palírna U Zeleného stromu a.s., sídlem Drážďanská 14/84, Ústí nad Labem - Krásné Březno, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2025 č. j. 3 As 83/2020-240, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, a Bacardi & Company Limited, sídlem Aeulestrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnsko, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Základem posuzovaného případu je spor o zápis ochranné známky.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka podala přihlášku slovní ochranné známky "Vodka 42 Blended". Úřad průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") tuto přihlášku zamítl na základě námitek vedlejší účastnice řízení, která poukazovala na svoji dříve zapsanou slovní ochrannou známku Společenství "42 BELOW" a kombinovanou ochrannou známku Společenství obsahující tentýž text. Úřad přihlašované označení do rejstříku nezapsal s odkazem na § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění účinném do 31. prosince 2018. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda Úřadu.

3. Stěžovatelka se následně bránila ve správním soudnictví. Městský soud v Praze její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 9 A 115/2016-191. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. ledna 2023 č. j. 3 As 83/2020-164. Posledně jmenovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu však k ústavní stížnosti stěžovatelky zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. II. ÚS 899/23. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že opomenul některé její námitky uvedené v kasační stížnosti a v případu dostatečně nezohlednil unijní právo a jeho výklad ze strany Soudního dvora EU. Po kasačním nálezu Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti stěžovatelky znovu. V záhlaví označeným rozsudkem ji opět zamítl. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a jednotlivých rozhodnutí účelná. Účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

4. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a do práva na ochranu legitimního očekávání plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Nejvyšší správní soud měl porušit také čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

5. Ve stručnosti lze stěžovatelčiny námitky shrnout do čtyř bodů. Zaprvé stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nerespektoval povinnost řídit se závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 899/23 a znovu se dopustil pochybení, jež mu Ústavní soud vytkl. Nejvyšší správní soud údajně pouze jinými slovy zopakoval své dřívější závěry a stěžovatelčiny námitky opětovně smetl ze stolu. To se mělo stát v případě námitek týkajících se problematiky vymezení relevantní spotřebitelské veřejnosti, známosti přihlašovaného označení mezi spotřebiteli v České republice, známosti namítaných ochranných známek vedlejší účastnice mezi spotřebiteli v České republice, nepoctivého těžení z tvrzeného dobrého jména namítaných ochranných známek vedlejší účastnice a otázky nedostatečného zohlednění judikatury Soudního dvora. Zadruhé má stěžovatelka za to, že jsou závěry Nejvyššího správního soudu nadále také věcně i právně nesprávné. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud špatně vymezil relevantní spotřebitelskou veřejnost, opomenul zohlednit, že vodka z portfolia vedlejší účastnice spadá do cenového segmentu vodek běžné střední třídy určených pro širokou veřejnost (nejde o luxusní produkt), a že nesprávně aplikoval závěry plynoucí z judikatury Soudního dvora. Ve vztahu k poslední otázce uvádí, že správní soudy neměly dovodit dobré jméno namítaných ochranných známek vedlejší účastnice, neboť nebyla prokázána jejich známost české spotřebitelské veřejnosti Zatřetí stěžovatelka označila napadený rozsudek za ústavně nepřípustné překvapivé rozhodnutí. Konečně stěžovatelka tvrdí, že v důsledku napadeného rozsudku jí bylo znemožněno vlastnit ochrannou známku v podobě přihlašovaného označení, aniž by pro to existovaly relevantní právní důvody.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 899/23 Ústavní soud dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci zrušil, neboť v něm identifikoval dvě kvalifikované vady nabývající protiústavní intenzity. Obě vady se týkaly kvality odůvodnění rozsudku. Zaprvé Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že odmítl jako nepřípustné novoty námitky týkající se vymezení relevantní spotřebitelské veřejnosti a povahy výrobků vedlejší účastnice (zda jsou luxusní, či určené k běžné spotřebě). Ústavní soud uzavřel, že tyto námitky stěžovatelka řádně uplatnila v žalobě, a jejich vznesení v kasační stížnosti tudíž Nejvyšší správní soud nemohl vyhodnotit jako nepřípustné. Nejvyšší správní soud tedy dřívějším rozsudkem porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že se s uvedenými námitkami nevypořádal. Zadruhé Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že při výkladu a aplikaci vnitrostátních právních norem majících původ v unijním právu nedostatečně zohlednil existující judikaturu Soudního dvora. Konkrétně se jednalo o rozsudek ze dne 27. listopadu 2008, Corporation Inc. proti CPM United Kingdom Ltd., C-252/07, a otázku posuzování neoprávněného těžení z dobrého jména či rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky a o rozsudek ze dne 3. září 2015, Iron & Smith kft v. Unilever NV, C-125/14, ve vztahu k otázce známosti starší ochranné známky u relevantní veřejnosti členského státu.

8. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava" )jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Požadavky na respektování kasačního nálezu (jeho výroku a nosných důvodů) v následném rozhodnutí obecného soudu v dané věci jsou přitom přísné. Kasační závaznost lze za nezměněného skutkového stavu reflektovat pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. To neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít tzv. soudnímu ping pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení (např. nález ze dne 24. června 2025 sp. zn. III. ÚS 3488/24, bod 23 a judikatura tam citovaná).

9. Nejvyšší správní soud v nyní napadeném rozsudku nález sp. zn. II. ÚS 899/23 v nutné míře následoval, dostál povinnostem plynoucím z kasační závaznosti nálezů a neporušil čl. 89 odst. 2 Ústavy.

10. Podstatné je, že Nejvyšší správní soud tentokrát stěžovatelčiny námitky týkající se vymezení relevantní spotřebitelské veřejnosti a povahy výrobků vedlejší účastnice nepominul a věcně je vypořádal (body 102-105 napadeného rozsudku). Současně se Nejvyšší soud věnoval také judikatuře Soudního dvora a jejímu vlivu na výklad a aplikaci zákona o ochranných známkách. S ohledem na skutkové okolnosti v nynější věci dovodil, že ani samotná "známost" přihlašovaného označení mezi spotřebiteli v České republice, pokud by byla skutečně dána, jak stěžovatelka namítá, nemůže představovat "řádný důvod" na užívání později zapisovaného označení (bod 92). Dále také konstatoval, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že určitá část relevantní spotřebitelské veřejnosti v České republice, která není z obchodního hlediska zanedbatelná, byla s ochrannými známkami vedlejší účastnice obeznámena. Za takové situace proto podle Nejvyššího správního soudu není vyloučeno riziko neoprávněného těžení z dobrého jména starší ochranné známky, jak předvídá rozsudek Soudního dvora EU ve věci Iron & Smith (bod 97). Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavním pořádkem požadované kvality odůvodnění soudních rozhodnutí (citovaný nález sp. zn. II. ÚS 899/23, bod 17) napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu obstojí, neboť protiústavní vadu vytýkanou nálezem sp. zn. II. ÚS 899/23 odstranil.

11. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti rozporovala zmíněné závěry Nejvyššího správního soudu také věcně. V tomto ohledu však musí Ústavní soud připomenout, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Z tohoto pohledu napadené rozhodnutí obstojí.

12. Nejvyšší správní soud vyšel z rozsudků Soudního dvora ve věcech Intel a Iron & Smith. Ve vztahu k nebezpečí možnosti nepoctivého těžení z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména namítaných ochranných známek vzal v potaz Soudním dvorem stanovená kritéria a skutková zjištění Úřadu a soudu prvního stupně. Zejména s ohledem na skutečnost, že se jedná o stejný druh výrobku (vodku), o podobnou relevantní spotřebitelská veřejnost (konzumenty alkoholických nápojů), a na prokazatelnou přítomnost výrobků vedlejší účastnice na trhu v EU, včetně České republiky, dospěl k závěru, že existuje vážné nebezpečí, že by přihlašované označení v budoucnu nepoctivě těžilo z dobrého jména vedlejší účastnice (bod 86). Současně Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že v nynějším případě stěžovatelce nesvědčí "řádný důvod" k užívání přihlašovaného označení ve smyslu rozsudku Intel, který by převážil nad zjištěním o nebezpečí neoprávněného těžení z dobrého jména staršího označení. Co se týče kritérií rozsudku Iron & Smith, Nejvyšší správní soud vyšel z řady skutkových zjištění Úřadu, podle nichž vedlejší účastnice prokazatelně dovážela své výrobky i do ČR již od roku 2006, a uzavřel, že v nynějším případu není vyloučeno riziko neoprávněného těžení z dobrého jména starší ochranné známky ve smyslu citované judikatury Soudního dvora. Konečně co se týče vymezení relevantní spotřebitelské veřejnosti, Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že vedlejší účastnice zcela dostatečně prokázala tvrzení o dobrém jménu jejího označení v rámci širší spotřebitelské veřejnosti konzumentů alkoholických nápojů, a odmítl stěžovatelčino tvrzení, že by citovaný závěr obstál pouze pro segment luxusních vodek zaměřených pouze na úzkou klientelu.

13. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti předložila celou řadu konkurenčních úvah a tvrzení, tyto se týkaly aplikace kritérií vymezených podústavním právem na zjištěný skutkový stav. Jak Ústavní soud vymezil výše, jeho rolí je ochrana ústavnosti. V souladu s tím se jeho přezkum v tomto případě může soustředit jen na tzv. kvalifikované vady nabývající protiústavní intenzity. Nejvyšší správní soud však napadené rozhodnutí postavil na skutkových zjištěních, která mají dostatečný a racionální základ, přičemž jeho právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a z ústavních mantinelů nevybočuje ani jeho výklad a aplikace podústavních právních norem. Nelze pak ani přisvědčit stěžovatelce, že napadený rozsudek trpí ústavní vadou nedostatečného zdůvodnění. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument; postačí, když proti nim soud postaví vlastní ucelený argumentační systém [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363); nález ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68; rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto v tomto ohledu obstojí.

14. Konečně Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou i stěžovatelčinu námitku o překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zásada zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Podle judikatury Ústavního soudu je překvapivým rozhodnutím takové, které posuzuje projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tedy rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat [nález ze dne 25. února 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18 (N 34/98 SbNU 363), bod 21]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15). Stěžovatelka bezpochyby dostala v soudním řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat na argumenty protistrany. Napadený rozsudek se proto nepříčí zákazu překvapivých rozhodnutí.

15. Ze závěrů učiněných v předchozích odstavcích pak vyplývá, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva vlastnit majetek, neboť nelze říci, že k odepření zápisu stěžovatelkou přihlašovaného označení došlo z protiústavních důvodů.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu