ŽALUD proti České republice

Rozhodnutí ze dne 20. března 2025 ve věci č. 8055/23 – Žalud proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost týkající se náhrady za nucené omezení vlastnického práva otce stěžovatele v důsledku regulace nájemného v 90. letech. Soud konstatoval, že právní úprava sledovala legitimní cíl a otec stěžovatele nebyl nucen nést nepřiměřené individuální břemeno. 

I.    Skutkové okolnosti
Na základě restitučních předpisů byl otci stěžovatele v roce 1991 navrácen bytový dům s deseti byty, které podléhaly regulaci nájemného. Někteří původní nájemci následně byty opustili, a část bytů tak byla pronajímána mimo tento režim. 
V dubnu 2004 podal otec stěžovatele žalobu, v níž požadoval po státu zaplacení částky ve výši 2 466 409,- Kč jakožto náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného v deseti bytových jednotkách v jeho domě, a to v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2003. Obecné soudy se touto věcí zabývaly opakovaně v návaznosti na to, jak se vyvíjela právní úprava, judikatura Ústavního soudu i Soudu. 
Odvolací soud nakonec v srpnu 2020 přiznal otci stěžovatele náhradu za omezení vlastnického práva k pěti bytovým jednotkám v období od ledna 2000 do prosince 2003, jelikož v dané době neexistoval pro omezení vlastnického práva právní základ. Náhradu stanovil ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným, tedy 692 052,- Kč. Za období od ledna 1992 do ledna 2000 však odvolací soud žádné odškodnění nepřiznal, jelikož v tomto období přetrvával veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů.
Dovolání a následnou ústavní stížnost stěžovatele, procesního nástupce svého otce, který v listopadu 2020 zemřel, Nejvyšší a Ústavní soud jako nepřípustné odmítly.

II.    Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal, že na jeho otce bylo v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě uvaleno nepřiměřené břemeno, jelikož nemohl byty pronajímat za nájemné, které by pokrylo alespoň náklady na údržbu bytového domu, a za období od ledna 1992 do prosince 1999 neobdržel od státu žádnou náhradu. 
Soud úvodem potvrdil, že v projednávané věci došlo k zásahu do majetkových práv (otce) stěžovatele v důsledku regulace nájemného, tedy v důsledku úpravy užívání majetku ve smyslu třetí věty článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. 
Soud dále připomněl, že právní situací kolem regulace a deregulace nájemného se již dříve zabýval ve věci R & L, s.r.o. a ostatní proti České republice (č. 37926/05, rozsudek ze dne 3. července 2014). V té shledal, že přinejmenším v období od ledna 2002 do prosince 2006 chyběl pro zásah do majetkových práv pronajímatelů zákonný základ. V nyní posuzovaném období od ledna 1992 do konce prosince 1999 však regulace nájemného jasný právní základ měla. Tato právní úprava podle Soudu sledovala legitimní cíl sociálně-ekonomické politiky v oblasti bydlení v rámci transformace společnosti po pádu komunistického režimu. 
Pokud jde o přiměřenost daného omezení vlastnického práva, Soud zdůraznil, že v době restituce domu musel být otec stěžovatele obeznámen s jeho stavem, existencí bytů s regulovaným nájemným i platnou právní úpravou. Příjmy z pronájmu domu pokrývaly, nebo dokonce převyšovaly, běžné náklady na údržbu, přičemž počet bytů podléhajících regulaci se postupně snižoval a některé byty byly pronajímány za nájemné, které bylo smluvně sjednáno. Náklady, které otec stěžovatele vynaložil na rekonstrukci a modernizaci domu, aby zvýšil jeho hodnotu, pak podle Soudu po státu nelze požadovat. 
Soud dále zdůraznil, že otec stěžovatele byl za část sledovaného období odškodněn na vnitrostátní úrovni. Důvody, které vnitrostátní soudy uvedly pro zamítnutí jeho nároku za období do konce roku 1999, Soud vzhledem k vývoji judikatury na vnitrostátní úrovni nepovažoval za svévolné ani zjevně nepřiměřené a nespatřoval důvod k jejich zpochybnění.
Soud proto s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem dané věci, a především pak k širokému prostoru pro uvážení, který má stát při regulaci složitých otázek vlastnických a sociálních vztahů v období přechodu od komunistického k demokratickému režimu, dospěl k závěru, že stěžovatel ani jeho otec nemuseli nést v důsledku zásahu do jejich vlastnického práva nepřiměřenou zátěž, a stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.