I.ÚS 1494/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3372/2024-266 z 19. 2. 2025, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 300/2023-241, 25 Co 42/2024 z 12. 6. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 8 C 18/2021-180 z 6. 9. 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 8 C 18/2021-199 ze dne 19. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Máchova 400, Benešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s úroky z prodlení, vyvažující její vytrpěnou bolest. Ta jí měla vzniknout při zdravotní péči poskytované vedlejší účastnicí (dále též "nemocnice") po vykloubení ramene a při jeho následné repozici. Okresní soud v Benešově napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatelka posléze podala dovolání, které napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.

2. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost. Namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 1 Ústavy. Stěžovatelka tvrdí, že došlo i k porušení jejího práva na informovaný a svobodný souhlas (čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), spravedlivou náhradu újmy (čl. 24 Úmluvy o biomedicíně) a respektování soukromého života, jeho ochrany, respektu a nedotknutelnosti podle čl. 7 odst. 1. čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Tato porušení stěžovatelka shledává zejména v nesprávném posouzení otázky rozložení důkazního břemene obecnými soudy a na něm založených překvapivých a svévolných rozhodnutích. Dále za porušení svých základních práv označuje i provedení lékařského výkonu bez jejího souhlasu, a to dokonce přes její zřetelný odpor. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje i v tom, že lékařský postup (operativně prováděná repozice ramenního kloubu), při kterém jí vznikly další komplikace, byl hodnocen jako postup lege artis. Závěr o tom, že postup nemocnice nebyl non lege artis přitom neshledává dostatečně odůvodněný.

3. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dále ovšem dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný.

4. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě podle názoru Ústavního soudu nestalo.

5. Stěžovatelka namítá porušení práva na informovaný a svobodný souhlas (čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). V ústavní stížnosti tvrdí, že k prvnímu pokusu o repozici pravého ramenního kloubu, prováděným bez anestezie a proti jejímu odporu, nedala souhlas. Touto argumentací se nicméně již zabýval podrobně Nejvyšší soud, kterým v bodě 8 napadeného usnesení vysvětlil, proč je tato argumentace lichá. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka dala k provedení zákroku kývnutím souhlas a v okamžiku odporu bylo od zákroku upuštěno. Jak navíc poukazuje i Nejvyšší soud, uvedeným prvním zákrokem k újmě, za kterou stěžovatelka požaduje náhradu nemajetkové újmy, nedošlo. Ústavní soud přisvědčuje i závěru, že k porušení tohoto práva by nedošlo ani za situace, kdyby nebyla poučena. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatelka byla v době výkonu první repozice v důsledku silné bolesti a opilosti v takovém stavu, že jsou na místě pochybnosti, zda byla takové poučení schopna vnímat. Z právní úpravy přitom vyplývá, že pacientovi se informace o zdravotním stavu (poučení) nepodá, pokud tento není v důsledku svého zdravotního stavu schopen poskytované informace vůbec vnímat (§ 31 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách).

6. V návaznosti na výše uvedené přitom Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci vztahující se k otázce dělení důkazního břemene ohledně řádného poučení pacienta. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně odůvodnil, proč k odklonu od ustálené rozhodovací praxe v této otázce nedošlo. Taktéž v bodě 8 svého usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že souhlas dán byl a i kdyby nebyl, tak tato skutečnost nemá na výsledek řízení - z důvodů výše uvedených - žádný vliv.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozsáhle brojí proti závěru, že byl postup vedlejší účastnice proveden s náležitou odbornou péčí (lege artis), pokud došlo při druhém pokusu o repozici ramenního kloubu - provedeného po poučení stěžovatelky a s jejím souhlasem - operativně a v anestezii ke zlomení chirurgického krčku pažní kosti a roztržení podpažní tepny. V souvislosti s těmito zraněními přitom musela stěžovatelka podstoupit další operační výkon, jehož podstatou byla neurotizace poraněné ruky. Ani v této části přitom Ústavní soud nemůže její argumentaci vyhovět. Aniž by Ústavní soud jakkoliv zlehčoval zranění, ke kterým během operativně prováděné repozice ramenního kloubu došlo, je nutno mít na paměti, jak již uvedl i Nejvyšší soud v bodě 10 svého rozhodnutí, že poskytovatel zdravotních služeb je povinen nahradit pacientovi újmu vzniklou při poskytování zdravotní péče, jenom pokud tento poskytovatel porušil svou povinnost poskytovat zdravotní péči na náležité odborné úrovni, podle pravidel daného oboru. Postup lege artis přitom může být dán, třebaže výsledkem poskytnuté zdravotní péče není kýžený zdravotní stav, ale dostaví se komplikace, které mohou zdravotní stav i zhoršit. Vznik komplikací se proto automaticky nerovná postupu non lege artis (usnesení sp. zn. III. ÚS 1505/25 z 4. 6. 2025, bod 12). Jedná se totiž o odpovědnost za správný postup, nikoli za výsledek. To zjednodušeně řečeno znamená, že ač byla příčinou potíží operace, není odpovědnost nemocnice dána, pokud není prokázáno, že zvolené léčebné postupy a jejich provedení nebyly v rozporu s poznatky současné lékařské vědy. Poskytnuté zdravotní služby se hodnotí tzv. ex ante, což znamená, že se hledí na poznatky, které měl lékař v době provádění daného zákroku. V nyní řešeném případě přitom obecné soudy neshledaly, že by během operativně prováděného pokusu o repozici ramenního kloubu postupovali lékaři non lege artis. Naopak, jak vyplývá z bodu 21 napadeného rozsudku krajského soudu, podle znalce může vzniknout zranění, které stěžovatelka utrpěla, jelikož při repozici ramenního kloubu dochází k násilnému provedení zakloubení; jiný postup, jak zajistit repozici kloubu totiž možný není.

8. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci, že bylo zdůvodnění, že operativní repozice stěžovatelčina ramenního kloubu představovala postup lege artis, nedostatečné. Obecné soudy svůj závěr vystavěly na odborných závěrech znaleckého posudku (viz bod 21 napadeného rozsudku krajského soudu či bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ve stěžovatelčině věci uvedený způsob odůvodnění odpovídá požadavkům vyplývajícím z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Jako vadné Ústavní soud neshledává ani hodnocení prvního pokusu o repozici ramenního kloubu. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč vedlejší účastnice ani v tomto směru nepochybila. Ústavní soud se navíc ztotožnil s argumentací obecných soudů ohledně (ne)poskytnutí souhlasu a eventuálně jeho absenci při stavu, kdy jej není pacient schopen udělit. I tyto závěry shledává jako dostatečně odůvodněné. Rozhodnutí proto nelze hodnotit jako svévolná.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2025

Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu