II.ÚS 690/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., se sídlem Ječná 505/2 Praha 2, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. ledna 2024 č. j. 1 KZN 1119/2023-12, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 16. listopadu 2023 č. j. ZT 209/2023-16, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Hodonín, oddělení obecné kriminality ze dne 22. srpna 2023 č. j. KRPB-63783-50/TČ-2023-060671, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, a Antonína P. (jedná se o pseudonym)jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu před krutým, nelidských a ponižujícím zacházením podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"), práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Porušení těchto práv mělo spočívat zejména v nedostatečné ochraně a nezajištění účinného vyšetřování ze strany státních orgánů.

2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla oznamovatelkou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku páchaného proti ní a její matce. Toho se měl dopustit vedlejší účastník Antonín P., otec stěžovatelky, (stručně) tím, že již od dětství stěžovatelku i její matku (svoji manželku) slovně i fyzicky napadal, psychicky týral a vyhrožoval jim, přičemž se četnost tohoto jednání stupňuje. Dílčím motivem útoků vůči stěžovatelce byla její diagnóza genderové dysforie a její projevy, které se neshodují s tradičním pojetím ženské role. Vedlejší stěžovatel byl rovněž v roce 2018 shledán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a byla mu udělena pokuta za napadení matky stěžovatelky. Chování vedlejšího účastníka mělo rovněž negativní vliv na psychické zdraví stěžovatelky, která byla v roce 2014 hospitalizována v psychiatrické nemocnici po pokusu o sebevraždu a pravidelně dochází do psychiatrické ambulance.

3. O trestním oznámení rozhodovalo napadeným rozhodnutím Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, které věc odevzdalo k projednání přestupku Městskému úřadu X (a v části směřující na jednání proti matce stěžovatelky trestní oznámení odložilo, neboť matka stěžovatelky nedala k trestnímu stíháním souhlas). Policejní orgán dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti ani jiného. To odůvodnil tím, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá rozdělení rolí mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem na oběť a pachatele, ale jde spíše o vzájemné napadání a konflikty. Vedlejší účastník s policejním orgánem spolupracoval po celou dobu řízení a své chování vůči stěžovatelce a její matce vysvětlil zejména svojí povahou a vzájemností vyvolávaných konfliktů (resp. provokací ze strany stěžovatelky). Odmítl rovněž to, že by mělo mezi ním a stěžovatelkou nebo její matkou docházet k fyzickým útokům - jediný takový byl řešen ve výše uvedeném přestupkovém řízení.

4. Na toto rozhodnutí stěžovatelka reagovala podáním podnětu k přezkoumání postupu policejního orgánu Okresnímu státnímu zastupitelství v Hodoníně, který jej vypořádal ústavní stížností napadeným vyrozuměním. Okresní státní zastupitelství dospělo k závěru, že se policejní orgán dostatečně zabýval trestním oznámením stěžovatelky. Uznalo, že rodinná situace stěžovatelky je neutěšená, nicméně se ztotožnilo se závěry policejního orgánu o tom, že vznikající konflikty mají vzájemnou povahu a že se neprokázaly ani jiné formy domácího násilí. Jednání, které bylo v rámci postupu policejního orgánu zjištěno, dle Okresního státního zastupitelství v Hodoníně nedosahuje takové intenzity, aby jej bylo možné vyhodnotit jako trestné, a postoupení do přestupkového řízení je proto adekvátní.

5. Stěžovatelka následně podala žádost k vykonání dohledu Krajskému státnímu zastupitelství v Brně. To napadeným vyrozuměním podnět stěžovatelky odložilo jako nedůvodný. Krajské státní zastupitelství potvrdilo postup Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a rovněž policejního orgánu, neboť ze zjištěného skutkového stavu nevyplynulo naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu. Krajské státní zastupitelství v Brně rovněž dospělo k závěru, že intenzita ani četnost konfliktů v domácnosti stěžovatelky nedosahovaly meze nutné pro trestněprávní postih. Potvrdilo tak postup policejního orgánu v postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení.


II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení

6. Proti rozhodnutí policejního orgánu a oběma vyrozuměním státních zastupitelství podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž se domáhá jejich zrušení. Postupem státních orgánů měla být porušena její ústavně zaručená práva na ochranu před krutým, nelidských a ponižujícím zacházením podle čl. 7 Listiny a čl. 3 Úmluvy, na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Policejní orgán ani státní zastupitelství podle stěžovatelky nesprávně kvalifikovaly jednání jejího otce, nezjistily dostatečně skutkový stav a rozhodovaly v rozporu s provedenými důkazy, nevypořádaly se dostatečně s její argumentací a celkově svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. V celku tak porušily základní práva stěžovatelky, zejména ve formě práva na účinné vyšetřování.

7. Z rozhodnutí policejního orgánu nevyplývá závěr, že bylo jednání otce stěžovatelky opravdu protiprávní, naopak z něj dle stěžovatelky plyne, že jednání otce policie schvaluje a rozumí mu. Námitku stran tohoto nedostatku pak nevypořádala státní zastupitelství a jejich závěry jsou tak nepřezkoumatelné. Stejně tak se státní zastupitelství nezabývala dostatečně námitkami stěžovatelky stran zjišťování skutkového stavu - stěžovatelka navrhovala opatřit přestupkový spis fyzického napadení jejím otcem v minulosti a dokumentaci z OSPOD ve vztahu k jejich domácnosti; nezhodnotil další hlášené útoky otce, vliv jednání otce stěžovatelky na její zdravotní stav ani násilné jednání vůči matce stěžovatelky. Přestože tyto nedostatky vytkla již policejnímu orgánu, ten tyto výtky nijak nezohlednil a obě státní zastupitelství rovněž pouze paušálně odmítla provádění dalších důkazů. Vůči návrhu na zohlednění útoků proti matce stěžovatelky pak státní zastupitelství uvedla, že stěžovatelka ani její právní zástupce nejsou oprávněni za matku jednat. Státní orgány tak posuzovaly konkrétní incidenty izolovaně a nikoli v jejich souvislostech a širším kontextu, což jim znemožnilo odhalit páchanou trestnou činnost. Nesprávné je i jejich právní posouzení zjištěného skutkového stavu, který dle stěžovatelky naplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby, případně týrání osoby žijící ve společné domácnosti. Závěry policejního orgánu i státních zastupitelství o nenaplnění znaků těchto skutkových podstat jsou tak v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Krajské státní zastupitelství v Brně plně odkázalo na odůvodnění napadeného vyrozumění. Stejně tak Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Hodonín, oddělení obecné kriminality, odkázalo na napadené rozhodnutí a spisový materiál. Okresní státní zastupitelství v Hodoníně označilo námitky stěžovatelky za neopodstatněné. Trestní řízení ve věci probíhalo v souladu s právními předpisy a do práv stěžovatelky dle okresního státního zastupitelství zasaženo nebylo. Ve zbytku odkázalo na napadené akty. Vedlejší účastník práva na vyjádření nevyužil, stejně tak nevyužila stěžovatelka práva repliky na zaslaná vyjádření.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

12. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 nebo ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96). Podle ústavního pořádku tak neexistuje subjektivní právo jedince na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.

13. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení a na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou. Toto právo je důležitým odrazem povinností státu poskytovat ochranu základním právům a svobodám (viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18). Právo na účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. § 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v článku 10 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život (srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15, nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15). Požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoli povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).

14. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, který vedl k jejich rozhodnutí, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).

15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do její lidské důstojnosti a nedotknutelnosti její osoby a to, že byla podrobena ze strany svého otce krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, tedy v oblastech, v nichž se lze práva na účinné vyšetřování domáhat. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že zásah do fyzické integrity jednotlivce musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu, aby vůbec právo na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy vzniklo.

16. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by se policejní orgán nebo státní zastupitelství nedostatečně věcí stěžovatelky zabývaly a právo na účinné vyšetřování jí tak upřely. Ústavní pořádek nebrání pravomoci státních orgánů činit vlastní hmotněprávní a skutkové závěry, a tím "zvažovat hraniční jevy", jakož i posuzovat materiální naplnění znaků trestných činů (srov. nález ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23). V případech zjištěného protiprávního jednání jim rovněž zákon dává možnost postoupit věc k projednání v přestupkovém řízení, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Policejní orgán ani státní zastupitelství tak neaprobovaly jednání otce stěžovatelky, jak tvrdí, ale naopak uznaly možnost protiprávního jednání, avšak nikoli v intenzitě, kterou je možné řešit trestněprávními nástroji. Je pak rolí státních orgánů v konkrétní věci vyvažovat zájmy obětí a poškozených proti oprávněným zájmům a právům pachatele, v tomto případě zejm. princip subsidiarity trestní represe (srov. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23).

17. K pochybení ze strany policejního orgánu nedošlo ani tím, že neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelkou. Policejní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, jak dospěl k učiněným závěrům a o jaká skutková zjištění se opírá. Z odůvodnění rozhodnutí státních zastupitelství je zřejmé, že tyto se adekvátně vypořádaly s námitkami, proč by další provádění dokazování nepřineslo nová zjištění. Z napadených aktů nijak nevyplývá, že by policejní orgán nebo státní zastupitelství bagatelizovaly újmu způsobenou stěžovatelce, naopak přesvědčivě vysvětlily nemožnost užití trestněprávních postupů a postoupily vzhledem k intenzitě jednání věc k projednání v přestupkovém řízení.

18. Ústavní soud chápe důvody, které stěžovatelku vedly k podání trestního oznámení, dalších podnětů i ústavní stížnosti. Je však třeba zopakovat, že trestní právo je skutečně až tím nejzazším prostředkem (ultima ratio) ochrany práv a oprávněných zájmů osob. A pokud jde o zásah orgánů činných v trestním řízení do rodinných vztahů, je třeba zvažovat veškeré alternativy, které se nabízejí, a které mohou poskytnout ochranu oprávněným osobám lépe a méně invazivněji, než by tomu bylo nástroji trestního práva.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ke stěžovatelčině návrhu na anonymizaci konečného rozhodnutí Ústavního soudu je třeba uvést, že k ní v trestních věcech dochází automaticky v souladu s rozhodnutím předsedy Ústavního soudu podle § 66 odst. 6 Kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu (Org. 36/18).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu