VESELÝ proti České republice

RADA EVROPY

 

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

PÁTÁ SEKCE

VĚC VESELÝ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 12431/22)

 

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

28. listopadu 2024

 

 

 

Tento rozsudek je pravomocný, ale může být předmětem formálních úprav.

 

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

 

Ve věci Veselý proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající ve výboru ve složení

            Andreas Zünd, předseda,

            Kateřina Šimáčková,

            Mykola Gnatovskyy, soudci,

a Martina Keller, zástupkyně tajemníka sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 12431/22) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) dne 17. března 2022 českým občanem panem Vladimírem Veselým, narozeným v roce 1980 a žijícím v Třebelovicích, kterého zastupovala A. Prchalová, advokátka působící v Jihlavě;

rozhodnutí oznámit stížnostní námitku založenou na článku 8 české vládě („vláda“), zastoupené jejím zmocněncem P. Konůpkou z Ministerstva spravedlnosti, a prohlásit zbývající části stížnosti za nepřijatelné;

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané dne 7. listopadu 2024,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

 

PŘEDMĚT VĚCI

1.  Stížnost směřuje zejména proti údajné nedostatečné výši náhrady přiznané stěžovateli z důvodu lékařských pochybení (článek 8 Úmluvy).

2.  Stěžovatel podstoupil v prosinci 2013 lékařské ošetření a operaci břicha v krajské nemocnici (příspěvkové organizaci). Následně se vůči nemocnici domáhal náhrady újmy na zdraví ve výši přibližně 30 260 eur (€) z důvodu údajně chybné léčby, v jejímž důsledku mu měly být způsobeny bolesti, ztížené společenské uplatnění a ztráta na výdělku. V následném soudním řízení bylo stěžovateli v plném rozsahu přiznáno osvobození od soudních poplatků a byla mu bezplatně ustanovena advokátka.

3.  Rozsudkem ze dne 21. prosince 2017 Okresní soud v Třebíči žalobě stěžovatele zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl. Vycházel při tom ze dvou znaleckých posudků, lékařských zpráv a svědeckých výpovědí. Dospěl k závěru, že dva aspekty léčby – podání nálevu do konečníku před operací a nesprávné vedení řezu do dutiny břišní – byly non lege artis. Stěžovatelův nárok na bolestné z důvodu akutních bolestí způsobených nálevem do konečníku byl sice promlčen, soud však stěžovateli přiznal náhradu ve výši přibližně 1 580 € za bolest a pooperační komplikace vzniklé v důsledku nesprávného umístění řezu. Částka byla stanovena na základě znaleckého posudku vypracovaného v souladu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. (zrušenou v roce 2014 po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku), nicméně soud tuto částku zvýšil na dvojnásobek s ohledem na komplikovanější průběh hojení rány a zjevné riziko dalších komplikací.

Soud však zároveň konstatoval, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi lékařským pochybením a přetrvávajícími komplikacemi u stěžovatele, které považoval za důsledek počáteční infekce a samotného operačního zákroku. Stěžovateli proto nepřiznal nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění a ušlý výdělek.

4.  Na základě odvolání podaných stěžovatelem i nemocnicí Krajský soud v Brně přiznanou náhradu snížil na znalcem původně navrhovanou částku 790 €, neboť dospěl k závěru, že vyšší částku bylo možno přiznat jen ve výjimečných případech bolesti extrémní intenzity, která nebyla stěžovatelem tvrzena, ani znaleckými posudky prokázána.

5.  Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatelovy námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a posouzení příčinné souvislosti nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Shledal, že obecné soudy znalecké posudky i existenci příčinné souvislosti náležitě zhodnotily a že posouzení Krajským soudem v Brně bylo v souladu s ustálenou judikaturou. A konečně, uložil stěžovateli povinnost zaplatit nemocnici náklady právního zastoupení v částce přibližně 540 €.

6.  Dne 14. září 2021 byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost, jíž se stěžovatel dovolával zejména svého práva na ochranu zdraví a spravedlivý proces (usnesení sp. zn. III. ÚS 1306/21, doručené dne 17. září 2021). Ústavní soud shledal, že obecné soudy věnovaly klíčovým skutkovým a právním otázkám řádnou pozornost, vycházely ze znaleckých posudků a své závěry pečlivě odůvodnily. K námitce týkající se povinnosti stěžovatele zaplatit žalované náklady řízení se nevyjádřil.

 

HODNOCENÍ SOUDU

I. ROZSAH VĚCI

7.  Stěžovatel ve svém stanovisku zopakoval námitky vznesené v rámci stížnosti, zejména ty, které se týkaly vadného posouzení jeho věci a svévolného závěru soudů o tom, že pochybení při jeho léčbě nebyla příčinou jeho přetrvávajících zdravotních obtíží, které vedly ke snížení jeho společenského uplatnění a ztrátě na výdělku.

8.  Soud konstatuje, že předseda sekce, zasedající jako samosoudce, již dne 2. září 2022 při oznámení zbývající části stížnosti vládě tyto stížnostní námitky prohlásil za nepřijatelné.

9.  Soud v této souvislosti připomíná, že se nemůže zabývat námitkami, které byly již dříve prohlášeny za nepřijatelné, a že projednávanou věc může posoudit jen v rozsahu stížnostní námitky oznámené vládě (viz mutatis mutandis Stebnitskiy a Komfort proti Ukrajině, č. 10687/02, rozsudek ze dne 3. září 2011, § 39).

 

ii.  K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY

A.  K přijatelnosti

10.  Vláda v prvé řadě namítala, že stěžovatel ve svém dovolání nenapadl výši bolestného, a učinil tak jen okrajově až ve své ústavní stížnosti. Kromě toho nepodal proti nemocnici žalobu na ochranu osobnosti. Pokud šlo o náhradu nákladů právního zastoupení uloženou Nejvyšším soudem, stěžovatel se v ústavní stížnosti nevyjádřil, jaké břemeno mu v této souvislosti vzniklo, ani nepodal k Ústavnímu soudu, který se k této otázce nevyjádřil, žádost o vydání doplňujícího rozsudku dle § 166 občanského soudního řádu (vláda v tomto ohledu odkázala mimo jiné na věc Latif Fuat Öztürk a ostatní proti Turecku, č. 54673/00, rozsudek ze dne 2. února 2006, § 29).

11.  Soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel před vrcholnými vnitrostátními soudy napadal především nepřiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění, výši odškodnění za vytrpěnou bolest přiznaného odvolacím soudem také zpochybňoval. Poukazoval při tom na změny hodnocení v důsledku nabytí účinnosti nového občanského zákoníku a namítal, že část této náhrady vyčerpala náhrada nákladů řízení, která mu byla uložena. Navíc když zahájil řízení proti nemocnici, nebylo od něj možné požadovat, aby podal žalobu také proti samotnému lékaři. Pokud šlo o žádost k Ústavnímu soudu o vydání doplňujícího rozsudku, vláda nepředložila žádný příklad řízení, ve kterém by taková žaloba byla úspěšná. Její námitku ohledně nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy proto bylo třeba zamítnout.

12.  Vláda dále uvedla, že stěžovatel v důsledku závěrů soudů a přiznání náhrady v napadeném řízení pozbyl postavení oběti.

13.  Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy sice výslovně nezmínily článek 8, v projednávané věci však prokázaly, že došlo k pochybením v léčebném postupu, a tedy k zásahu do stěžovatelovy tělesné integrity vyžadujícímu přiznání náhrady. Jelikož jedinou otázkou v projednávané věci je výše této náhrady, Soud dochází k závěru, že otázka postavení stěžovatele jakožto oběti je spjata s odůvodněností stížnostní námitky. Spojuje ji proto s otázkou odůvodněnosti.

14.  Soud dále konstatuje, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a není ani z jiných důvodů nepřijatelná, a proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B.   K odůvodněnosti

15.  Obecné zásady týkající se ochrany tělesné integrity a odškodnění za lékařská pochybení vyžadovaného Úmluvou byly shrnuty ve věcech Trocellier proti Francii (č. 75725/01, rozhodnutí ze dne 5. října 2006, § 4) a Codarcea proti Rumunsku (č. 31675/04, rozsudek ze dne 2. června 2009, § 101–105).

16.  Soud připomíná, že pro fungování mechanismu ochrany založeného Úmluvou je nezbytné, aby vnitrostátní systémy samy umožňovaly nápravu porušení jejích ustanovení, přičemž Soud vykonává pouze roli dohledu, jak to vyplývá ze zásady subsidiarity (viz A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009, § 174). Za situace, kdy vnitrostátní soudy v projednávané věci řešily nyní nastolené otázky a v zásadě shledaly porušení článku 8 Úmluvy (viz § 13 výše), je Soud toho názoru, že by mohl dospět k opačnému závěru pouze pokud by se prokázalo, že vnitrostátní soudy nesprávně vyložily či nesprávně aplikovaly příslušné právní zásady nebo zaujaly názor, který by byl zjevně nerozumný. Tak tomu však v projednávané věci není.

17.  Jedinou otázkou, o níž je třeba rozhodnout, tedy zůstává výše náhrady. Soud prvního stupně stěžovateli přiznal z titulu nemajetkové újmy ekvivalent částky 1 580 €. Odvolací soud sice potvrdil závěry soudu prvního stupně, částku náhrady však snížil na 790 € s tím, že vyšší náhradu lze přiznat jen v případech bolesti extrémní intenzity. Vycházel při tom ze stejného znaleckého posudku a z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví z roku 2001 (která byla mezitím zrušena, mimo jiné proto, že existoval zjevný a dlouhodobý nepoměr mezi základními sazbami vyhláškou stanovenými a rozsahem újmy způsobené poškozeným). Odvolací soud zřejmě nevyužil své diskreční pravomoci, přiznávané obecným soudům Ústavním soudem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. února 2016), odchýlit se od vyhlášky a přiznat náhradu, která by byla přiměřená rozsahu újmy na zdraví stěžovatele.

18.  Dle názoru Soudu je částka 790 € výrazně nižší než minimální výše náhrady obecně přiznávané Soudem v případech lékařských pochybení, ve kterých Soud shledal porušení článku 8 (viz např. Otgon proti Moldavské republice, č. 22743/07, rozsudek ze dne 25. října 2016; Botoyan proti Arménii, č. 5766/17, rozsudek ze dne 8. února 2022). Tento nepoměr navíc dále prohlubuje skutečnost, že dvě třetiny z této náhrady nakonec vyčerpala částka, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit nemocnici jako náhradu nákladů řízení vzniklých před Nejvyšším soudem. Soud v tomto ohledu podotýká, že stejně jako obecné soudy, které stěžovateli přiznaly osvobození od soudních poplatků, přičemž použily zvláštní ustanovení umožňující nepřiznat žalovanému náhradu nákladů řízení, jestliže jeho výsledek závisel do značné míry na lékařském znaleckém posudku, i Nejvyšší soud měl zohlednit zvláštní charakter před ním vedeného řízení, v jehož rámci se stěžovatel domáhal ochrany svých práv podle článku 8.

19.  Ve světle výše uvedeného je Soud toho názoru, že stěžovatel postavení oběti nepozbyl a že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

 

K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

20.  Stěžovatel nevznesl žádný nárok na náhradu majetkové škody ani nemajetkové újmy. Navrhl pouze, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 2 543 €, kterou vláda považovala za přiměřenou.

21.  Soud konstatuje, že již dříve uznal za nezbytné, ve výjimečných případech a vzhledem k mimořádným okolnostem přiznat náhradu nemajetkové újmy i tehdy, pokud mu takový návrh nebyl předložen. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zejména pokud jde o spravedlivé zadostiučinění z důvodu nemajetkové újmy, jeho stěžejní zásadou je zásada spravedlnosti, která vyžaduje flexibilitu a objektivní posouzení toho, co je spravedlivé a přiměřené vzhledem ke všem okolnostem případu, tedy nejen stanoviska samotného stěžovatele, ale i celkového kontextu, v němž k porušení došlo (viz Nagmetov proti Rusku, č. 35589/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2017, § 69 a 73).

22.  V nyní projednávané věci má Soud za to, že stěžovatel nepochybně prožil bolesti a utrpení, které není možné kompenzovat pouze výrokem Soudu o porušení, a že tento případ vykazuje mimořádné okolnosti vyžadující přiznání náhrady v tomto ohledu. Stěžovatel vskutku utrpěl porušení práva na ochranu tělesné integrity, které zřejmě významně změnilo kvalitu jeho života, a vzhledem k vnitrostátní úpravě účinné v rozhodné době patrně nemá přiměřené vyhlídky domoci se adekvátní „nápravy“ na vnitrostátní úrovni ani v obnoveném řízení před Ústavním soudem.

Z těchto důvodů Soud přiznává stěžovateli částku 4 000 € z titulu nemajetkové újmy, navýšenou o případnou částku daně.

23.  Na základě listin, které má Soud k dispozici, dále považuje za přiměřené přiznat stěžovateli částku 2 500 € z titulu náhrady nákladů řízení před Soudem, navýšenou o případnou částku daně.

 

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy;

3. rozhoduje,

a)   že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy:

(i)   částku 4 000 € (čtyři tisíce eur) a případnou částku daně jako náhradu nemajetkové újmy;

(ii)  částku 2 500 € (dva tisíce pět set eur) a případnou částku daně jako náhradu nákladů řízení;

které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení;

b)   že od uplynutí výše uvedené lhůty tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšo­vána o prostý úrok se sazbou ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body;

4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

 

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 28. listopadu 2024 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

Martina Keller
Andreas Zünd
zástupkyně tajemníka
předseda