I.ÚS 2249/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelek Z. Ž. a nezletilé A. Ž., zastoupené matkou Z. Ž., zastoupené JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., advokátkou, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2025 č. j. 100 Co 155/2025-367 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 13. května 2025 č. j. 25 P 109/2024-297, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a A. Ž., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností za sebe i svou dceru (dále jen "nezletilá") podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, článku 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále požádala o odložení vykonatelnosti předběžného opatření.

2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") předběžným opatřením uložil stěžovatelce povinnost předávat nezletilou v lichých týdnech vedlejšímu účastníkovi (otci nezletilé), a to až do doby rozhodnutí ve věci samé. Nezletilá byla původně svěřena do péče stěžovatelky a styk vedlejšího účastníka s ní nebyl nijak upraven. V rámci řízení o návrhu vedlejšího účastníka na změnu péče a úpravě styku byl při ústním jednání dne 17. 3. 2025 mezi rodiči sjednán navykací režim styku vedlejšího účastníka s nezletilou. Ten byl následně realizován pouze dvakrát. Poté stěžovatelka jednostranně rozhodla jej nadále nerealizovat a styk vedlejšího účastník s nezletilou neumožňovala. Vedlejší účastník podle okresního soudu měl aktivní zájem pečovat o nezletilou. Nebylo by tak v jejím zájmu styku jakkoliv bránit. Z těchto důvodů okresní soud návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Podle něj byly ve věci dány důvody pro zatímní úpravu poměrů. Tvrzení stěžovatelky, že k uzavření dohody nedošlo, se podle krajského soudu jevilo jako ryze účelové. Z nahrávky z ústního jednání bylo patrné, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem bylo diskutováno o vhodné úpravě. Pod vedením soudu dospěli ke shodě, jak bude režim realizován.

4. Podle stěžovatelky nebylo v řízení prokázáno, že došlo k dostatečné změně okolností, v důsledku které by bylo nutné upravit výchovné poměry nezletilé. Účelem předběžného opatření navíc nemůže být dosažení toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem ve věci samé. Nebyla ani prokázána potřeba zatímní úpravy. Stěžovatelka styku nezletilé s vedlejším účastníkem nebrání a sama aktivně přistupuje k jeho řešení. Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem navíc nedošlo k žádné dohodě o navykacím režimu. Stěžovatelka předpokládala, že soudkyně má v plánu o navykacím styku rozhodnout, proti čemuž se chtěla bránit odvoláním. Nadto o tomto úkonu nebyl sepsán protokol, který by podepsala. Stěžovatelka se na základě zprávy z klinického psychologického vyšetření, které nedoporučilo rozšiřování styku, domáhala zrušení předběžného opatření, a její návrh byl okresním soudem zamítnut. Stěžovatelka se nadto obává, že prostředí v rodině vedlejšího účastníka není pro nezletilou vhodné.

5. Předtím, než se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zkoumal naplnění procesních předpokladů pro její projednání. Ve vztahu k nezletilé je klíčové, zda ji mohla stěžovatelka jako její rodič v řízení před Ústavním soudem zastoupit. Tato možnost je totiž omezena na situace, ve kterých nehrozí kolize zájmů mezi nezletilými a jejich rodiči. Taková kolize typicky hrozí, je-li rozhodováno ve věcech péče o nezletilé nebo o úpravě jejich styku s rodiči [srov. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535), bod 30-35]. Z výše uvedeného plyne, že kolize zájmů hrozí i v právě posuzované věci. Ostatně i v řízení před obecnými soudy byl nezletilé ustanoven kolizní opatrovník (město Beroun). V souladu se svou judikaturou tak Ústavní soud považoval ústavní stížnost v tomto rozsahu jako podanou někým zjevně neoprávněným (srov. usnesení ze dne 17. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1330/25, bod 5, nebo ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3096/21, bod 6).

6. Ve vztahu ke stěžovatelce jsou procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti splněny.

7. V právě posuzované věci ústavní stížnost brojí proti nařízenému předběžnému opatření. Je třeba připomenout, že předběžná opatření zasahují do poměrů účastníků nikoli konečným způsobem. S ohledem na to do takových rozhodnutí Ústavní soud zpravidla nezasahuje a podrobuje je ústavněprávnímu přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti [viz např. nálezy ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 (N 91/113 SbNU 94), bod 16, nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347)]. V rámci něj posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo
zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [např. nálezy ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2606/23, bod 17, nebo ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].

8. Lze konstatovat, že v právě posuzované věci o předběžném opatření rozhodovaly soudy, tedy orgány příslušné k jejich vydání. Současně mělo předběžné opatření zákonný podklad, neboť bylo vydáno v řízení, v němž právní úprava umožňuje soudu předběžné opatření nařídit a vedlejší účastník návrh na jeho nařízení podal.

9. Zbývá tak posoudit, zda nařízení předběžného opatření nebylo projevem svévole. Obecné soudy potřebu předběžné opatření vydat zdůvodnily nedodržováním "dohody o navykacím režimu", jež měla uzavřít při ústním jednání stěžovatelka s vedlejším účastníkem, a která byla výsledkem diskuze při ústním jednáním. Zároveň bylo podle obecných soudů potřebné prozatímně poměry mezi nimi upravit, neboť vedlejší účastník jevil zájem o nezletilou pečovat a dále nebylo zjištěno nic, co by bylo k újmě nezletilé v rámci sjednaného rozsahu kontaktu. Z odůvodnění rozhodnutí o předběžném opatření, ani z uložené povinnosti svévole nevyplývá. Na tom nic nemění námitky stěžovatelky, která rozporuje jak potřebu upravit poměry, tak zájem nezletilé na této úpravě. Stěžovatelka zpochybnila i samotné uzavření dohody o navykacím režimu. Z protokolu z ústního jednání u Okresního soudu v Berouně dne 17. 3. 2025 ale vyplývá, že se stěžovatelka s vedlejším účastníkem pod vedením soudu na změnách v dosavadním režimu domlouvali. Stejně tak o svévoli nesvědčí případné nedostatky v náležitostech před soudem uzavřené dohody. Podle napadených rozhodnutí navíc dohodnutý režim předávání nezletilé byl po určitou dobu realizován (srov. bod 12 usnesení krajského soudu). Stěžovatelka si tak byla dohody a její závaznosti vědoma a po určitou dobu ji i dodržovala.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (ve vztahu k nezletilé) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (ve vztahu ke stěžovatelce).

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti, samostatně o něm nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu