I.ÚS 1792/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CABRHA team, s.r.o., sídlem Nerudova 209/10, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem, sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 1 Afs 76/2023-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023 č. j. 18 Af 18/2021-115, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že platebními výměry ze dne 22. 9. 2015 č. j. 6151088/15/2001-52522-107921 a č. j. 6151331/15/2001-52522-107921 Finanční úřad pro hlavní město Prahu vyměřil stěžovatelce nižší nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), neboť dospěl k závěru, že se stěžovatelka při nákupu platiny od svých dodavatelů zúčastnila daňového podvodu spáchaného jejími dodavateli a subdodavateli. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") její odvolání rozhodnutím ze dne 26. 5. 2016 č. j. 23543/16/5300-21444-700333 zamítlo a platební výměry potvrdilo. Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2020 č. j. 5 Af 54/2016-89 rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení, neboť nebylo dostatečně prokázáno, mimo jiné, že stěžovatelka měla a mohla vědět o své účasti na podvodu. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, čímž bylo zahájeno řízení vedené tímto soudem pod sp. zn. 5 Afs 180/2020.

3. Mezitím vedlejší účastník na základě rozhodnutí městského soudu o nečinnostní žalobě ze dne 13. 5. 2021 č. j. 14 A 24/2021-24 doplnil dokazování a odvolání stěžovatelky opětovně zamítl rozhodnutím ze dne 4. 8. 2021 č. j. 29909/21/5300-21444-712211. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k městskému soudu, který přerušil řízení do doby rozhodnutí ve věci 5 Afs 180/2020. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2022 č. j. 5 Afs 180/2020-66 kasační stížnost vedlejšího účastníka proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 4. 2020 č. j. 5 Af 54/2016-89 zamítl. Městský soud následně rozsudkem ze dne 24. 4. 2023 č. j. 18 Af 18/2021-115 (rozsudek napadený ústavní stížností) zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 4. 8. 2021 č. j. 29909/21/5300-21444-712211.

4. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost. Napadeným rozsudkem uvedeným v záhlaví Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Zabýval se především otázkou, zda vedlejší účastník unesl důkazní břemeno co do prokázání vědomosti stěžovatelky o její účasti na podvodu a zda stěžovatelka prokázala, že přijala dostatečná opatření, která měla její účasti na podvodu zamezit.

5. Nejvyšší správní soud provedl vědomostní test, v němž posuzoval námitky stěžovatelky, kterými polemizovala s jednotlivými objektivními okolnostmi. Šlo přitom o takové okolnosti, které vedlejší účastník shledal nestandardními a na základě jejichž souhrnu dospěl k závěru, že stěžovatelka o podvodu na DPH věděla nebo vědět mohla a měla. Nejvyšší správní soud upozornil, že přestože tyto objektivní okolnosti jsou jednotlivě pouze nepřímými důkazy, ve své celistvosti vytvářejí přesvědčivý komplex, který postačuje k unesení důkazního břemene vedlejšího účastníka. Zároveň Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka neučinila taková opatření, která bylo možno za daných okolností rozumně požadovat, a proto ani nemohla být v dobré víře, že se podvodu neúčastní.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka spatřuje porušení čl. 2 odst. 3 Listiny v nesprávném posouzení důkazů soudy v předcházejících řízeních. Je toho názoru, že Nejvyšší správní soud i městský soud nesprávně posoudily, že byla prokázána vědomost stěžovatelky o podvodu. Dále uvádí, že nemůže být sankcionována namísto obchodních společností, které podvod spáchaly. Do podvodu nebyla nijak zapletena a nebylo prokázáno, že o podvodu na DPH věděla nebo vědět měla a mohla. Z provedených důkazů vyplývá, že ve věci byla dostatečně obezřetná. Stěžovatelka rozporuje konkrétní skutkové a právní závěry obecných soudů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí vydaného v soudním řízení (či v předcházejícím správním řízení), nemůže být taková námitka důvodem pro zásah Ústavního soudu. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem.

9. Postup ve správním (zde daňovém) řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů včetně procesních otázek, je zásadně záležitostí správních orgánů a soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové (kvalifikované) vady by měly za následek porušení ústavnosti.

10. Stěžovatelka se domnívá, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, která umožňuje vykonávat veřejnou moc jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. K této námitce však neuvádí žádnou bližší argumentaci a ústavní stížnost ve skutečnosti zakládá na nesprávném hodnocení důkazů (a zřejmě tedy porušení čl. 36 odst. 1 Listiny). V ústavní stížnosti přitom nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávně relevantní argumentaci, ale toliko opakuje svá dřívější tvrzení. Jinými slovy, stěžovatelka se ústavní stížností domáhá opětovného přezkumu věci na úrovni podústavního práva. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Městský soud i Nejvyšší správní soud se tvrzeními stěžovatelky, které v ústavní stížnosti toliko znovu reprodukuje, řádně zabývaly.

11. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti žádným způsobem nereflektuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku před obecnými soudy, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Zároveň ani nespecifikuje, v čem spatřuje ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů. Nejvyšší správní soud na jednotlivé námitky stěžovatelky reagoval, přitom i vysvětlil, že některé jsou nepřípustné, neboť je stěžovatelka dříve neuplatnila. Jádro problému spočívá v tom, že stěžovatelka izolovaně polemizuje s každou jednotlivou objektivní okolností a snaží se tak zpochybnit, že si byla vědoma daňového podvodu. Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud, o vědomosti daňového subjektu o daňovém podvodu nemusí svědčit každá jednotlivá nestandardní okolnost sama o sobě. V posuzované věci byl ale jasný a logicky ucelený řetězec důkazů svědčících o neobvyklosti obchodního případu stěžovatelky. Objektivní okolnosti je třeba posuzovat v souhrnu, což vedlejší účastník i obecné soudy učinili a dostatečně odůvodnili, že stěžovatelka o podvodu na DPH věděla, či mohla a měla vědět. Stejně tak se vyjádřili i k přijetí dostatečných opatření, přičemž podrobně vysvětlili, proč stěžovatelka dostatečná opatření nepřijala, přičemž s jejich závěry stěžovatelka vůbec nepolemizuje, neučinila tak ani před Nejvyšším správním soudem, a pouze opakuje, jaká opatření přijala.

12. V posuzované věci k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, nýbrž projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. To se v posuzované věci stalo. Jak již Ústavní soud uvedl, argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se pohybuje v rovině podústavního práva a zároveň žádným způsobem nereflektuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelku, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupenou advokátem, stíhalo břemeno tvrzení, a bylo tedy jen na ní, aby Ústavnímu soudu předložila přesvědčivou ústavněprávní argumentaci podpořenou případně i relevantní judikaturou. Úkolem Ústavního soudu není si absentující argumentaci domýšlet a suplovat tak činnost zmocněného advokáta.


V.
Závěr

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu